Dva upírské romány ze dvou největších českých nakladatelských domů nepřekládali profesionální překladatelé, ale známí čeští bookstagrameři. Jak jejich překlady dopadly a proč je třeba věnovat náležitou redakční péči i takzvané spotřební literatuře?
V pořadí druhý román rakouské spisovatelky přináší syrový pohled do nitra mladé ženy, která dlouhé roky zápolí s poruchou příjmu potravy. I přes tento úmorný boj se jí nakonec podaří najít cestu ven a vymaní se ze začarovaného kruhu bulimie.
Rozhodnutí, které již po staletí vzbuzuje nepochopení, opovržení, zármutek, bolest, ale i obdiv, senzaci, či dokonce inspiraci. Přetavit tyto emoce v informace se pokouší kniha, která nemá obdoby u nás ani v zahraničí.
Poutavý pohled do světa lidí, kteří jsou schopni věřit těm největším nesmyslům. Autorka se od nich nedistancuje, naopak sama přiznává, že někdy si i ona vytváří svoje vlastní, poněkud šílené soukromé teorie.
Soubor krátkých komiksových povídek z postapokalyptického světa spoléhá hlavně na propracovanou realistickou kresbu obou autorů. Škoda jen, že si nepřizvali také scenáristu.
Je to válečný román, bildungsroman, venkovská próza? Nebo snad román o zrodu spisovatele? Vlámský literární velikán Hugo Claus nabízí čtenářům na bezmála tisícovce stran dostatek materiálu k tomu, aby našli odpověď na tyto otázky. Čtyřicet let po vydání je čeština třiadvacátý jazyk, do kterého byl tento román přeložen.
Emocionální průvodce po městě, které pro jeho autory přestalo existovat.
Květa Legátová se prózu Želary proslavila nejen celkem ojedinělým faktem, že tyto povídky napsala až po sedmdesátce (narodila se 3.1. 1919), ale především proto, že kniha byla roku 2002 vyznamenána Státní cenou za literaturu.
Neuspěli jste v životě? S námi se vám zaručeně podaří zemřít! Francouzský spisovatel Jean Teulé, obdivovatel prokletých básníků a milovník černého humoru, si nemohl přát lepší entrée na český trh. V knize Potřeby pro sebevrahy totiž čtenářům servíruje rovnou návod na jejich vlastní smrt.
Inspirativní eseje nevšedně přibližují různé kontexty současného globalizovaného, antropocenního světa. Ve svém přístupu jsou autoři široce rozkročeni: od mytologičnosti až k jakési cynické přízemnosti, od apokalyptičnosti k hravosti.
Na rozdíl od výpravy Philease Fogga není na netradiční cestě kolem světa britského milovníka přírody rozhodně kam spěchat. Prostřednictvím osmdesáti medailonků doplněných brilantními ilustracemi čtenáře seznamuje s nejpozoruhodnějšími ptáky ze všech kontinentů, od všudypřítomných opeřenců po kriticky ohrožené.
Emotivní pohádka o poraněném drakovi a statečné dívce, která překoná svůj strach a zachrání nejen svou rodinu, ale i příchod jara.
„Když odsoudíte básníka Brasillacha k trestu smrti, jaký trest budete požadovat pro obchodníky s děly?“ hájil advokát svého klienta po osvobození Francie. Prokurátor trval na svém: „My nesoudíme literáta, ale zrádce a udavače, který svým jednáním přispěl k velkým tragédiím.“ Podobný postoj zaujímá i autorka, která líčí cestu několika literátů ke kolaboraci i cenu, kterou za to posléze museli zaplatit.
Působivý debut zpracovává život několika postav, ovlivněný historickými událostmi přelomu 19. a 20. století v kraji bytostně spjatém s hornictvím. Kromě toho, že kniha do literárního prostoru vnáší téma československo-polského sporu o Těšínsko, neustále vrací do hry i schopnost člověka převzít zodpovědnost a rozhodovat o vlastním životě.
Od dob středoškolských studií mám tak nějak uložené v povědomí, že každý skutečný umělec musí být ve střetu se společností – s vládou, s církví, s konzervativními maloměšťáky. Ty pak nemilosrdně tepe. Nastavuje zrcadlo. Bez jisté vyloučenosti jako by ani nebylo opravdového génia.
Kriminálních příběhů bez policistů a tradičního schématu vyšetřování není v české literatuře mnoho. Ten od Jany Jašové zaujme precizní výstavbou i chytrým využitím covidových omezení během lockdownu.
Chtěli byste vědět, která byla letos ta NEJ? To tak úplně říct nemůžeme, a ani nechceme. Dobrých knih totiž vyšla spousta. A my jsme těch nejlepších sebrali celou hrst: třicet tipů na četbu, která nezklame, ať už si ji pořídíte pro sebe, nebo jako dárek.
Již posedmé se v Ostravě předávaly Moravskoslezské kulturní Ceny Jantar. V kategorii věnované literatuře uspěla Elli Tiliu Motýlová s básnickou sbírkou Troska Frýdku kostra Místku.
Brilantně formulované eseje české filozofky ukazují, jak lze konzervativní postoje hájit nejen provokativně, ale i sofistikovaně a s humorem. Jakkoliv jsou některé její polemiky dost zaujaté.
Klasické literární psychologii je recenzovaný titul velmi vzdálen. Beletrie jako by autorovi spíše sloužila jako prostředek, jak si vyrovnat osobní účty s některými směry psychologie – tedy jeho vlastního oboru.
Jaká jsou rizika populární psychologie? A nejčastější fauly psychologických experimentů? Odpovědi najdeme v knize věnované problémům oborového výzkumu, jejíž název by možná měl znít Proč nedůvěřovat psychologii.
Česká literatura v cizině – jako první téma pro iLiFORUM, nový projekt těchto stránek. Cílem debaty bylo osvětlit tuto problematiku z nejrůznějších úhlů, konfrontací s pohledem druhých si i pro sebe ujasnit a zformulovat to, nad čím se jinak podrobněji nezamýšlíme, a současně umožnit každému, koho to zajímá, aby nahlédl do kuchyně těch, kteří se českou literaturou v cizině tak či onak zabývají.
Bibliografie knižních překladů z portugalské literatury do češtiny (1990–2010).
V antologiích bývá Israel Joshua Singer uváděn jako starší bratr nositele Nobelovy ceny Isaaca Bashevise Singera. I. J. Singer byl však především prozaik, a to v nejklasičtějším duchu evropského románu 19. století.
Kniha přivádí dětského čtenáře do kouzelného světa plného nejroztodivnějších živočichů. Tím největším divem je ale nakonec lidské srdce – dokáže totiž natropit pořádnou neplechu a obrátit život naruby.
Švýcarsko je země neoddělitelně spjatá s komiksem. V Ženevě se totiž v první polovině 19. století komiks zrodil. Jak populární je deváté umění ve své domovině o dvě století později? Ptali jsme se Léonore Porchet, jedné z ředitelek festivalu BDFIL.
Českým čtenářům se představuje jedna z výrazných tváří současné finskošvédské literatury, a to promyšlenou a poetickou ságou rodu žijícího v kraji, do něhož jsme doposud neměli možnost nahlédnout.
Kdyby mi ten vzkaz neposlal, psal bych o tom, co hrozivého se mi zjevilo v koruně nebohého javoru, který letos zase obrazil třímetrovými výhony, protože ho léta špatně stříhám. Dělám si z něj vrbičku, jak mi kdysi dávno řekl nějaký úplně cizí zahradník. A připojil, že jednoho dne mi to ten javor oplatí. Což se letos v předjaří, v takové té předjarní vteřině, kdy se slunce vyřítí z mraků a začne pálit jak blázen, stalo.
Mladá italská autorka Michela Murgiová otvírá v románu otázku eutanázie, která je stále ožehavá, a to nejen v přísně katolické Itálii… Nahlíží na ni ovšem pro našince zcela neobvyklou optikou, a sice okénkem do starého sardského venkova 60. let.
