Monika Maronová (nar. 1941 v Berlíně) se stává jednou z nejvýraznějších současných německých autorek. Ačkoliv píše už od sedmdesátých let, za její nejlepší díla platí až poslední romány. Patří k těm autorům bývalé NDR, kteří se nakonec odhodlali k emigraci - odešla ale poměrně pozdě, v roce 1988, z východního Berlína do Hamburku. Nyní žije opět v Berlíně. V románu Tichá řádka šest (Stille Zeile sechs, 1993) a vynikající povídce Pan Aurich (Herr Aurich, 2001) analyzuje inteligentně, chladně a se sympatickou střízlivostí tupost a bezostyšnost socialistických funkcionářů. Animal triste (1999) je pozoruhodný milostný román, sbírka esejů Quer über die gleise (Napříč přes koleje. Eseje, články, mezizvolání, 2000) zahrnuje komentáře popřevratových "kultů" mládí, (sexuální) výkonnosti za pomoci farmaceutického průmyslu (muž, který se nebojí selhání, je noční můrou), ironické glosy a literární portrét Uwe Johnsona (kterého cituje název sbírky). Stálým tématem esejů je napětí mezi východními a západními Němci - Maronová v obranném gestu upozorňuje na ignoranci a nezájem západních. Moralizující tendence souvisí s dalším velkým tématem Maronové - působení vzpomínky a její proměny v čase. S vlastní minulostí se spisovatelka vyrovnává zveřejněním dvou zpráv pro tehdejší Státní bezpečnost (Stasi), které napsala v roce 1976 a které, kromě stylistických schopností - zprávy jsou skvělými novinářskými texty, dokazují její civilkuráž.

Ve svém nejnovějším románě Poslední morény účtuje, v postavě hlavní hrdinky Johanny, sama se sebou a svou spisovatelskou existencí. Román se odehrává v současnosti, tedy dlouho po roce 1989, a Johanna patří k do té doby různě zkrachovalým a pro sebe žijícím východoněmeckým akademikům. Johanna píše, tak jako před rokem 1989, krátké a delší biografie, předmluvy a doslovy. Předtím do nich skrývala poselství, žila divoce a bezpečně v poznámkách pod čarou a narážkách v poznámkových aparátech. Patnáct let se svým mužem strávila nad Ludwigem Tieckem, romantickým autorem, v jehož jménu a ve jménu německé romantiky (oproti "oficiálnější" klasice) vedli zástupnou válku proti NDR. Johannin muž se mezitím nadobro zabarikádoval za Kleistem. V opuštěné krajině Braniborska, v přímořské vesnici Basekow o 36 obyvatelích prožívá Johanna milostnou a intelektuální krizi. Život se zastavil, budoucnost znamená zbývajících dvacet až třicet let, žádná velká rozhodnutí, kromě rozvodu, se už dělat nedají. Johanna píše biografii krásné Vilhelmíny Enke, metresy pruského krále Fridricha Viléma II. (skýtající dříve nekonečné možnosti subverzivních poznámek, dnes případ pro odepsané redaktory). Práce jí jde ztuha, sama se neustále přerušuje vzpomínáním a koresponduje s lidmi, které léta neviděla. Čeká na "pocit", nějakou událost, která by ji vytrhla z letargie, ta se nakonec dostaví v podobě fyzického opojení jedné noci - které ale nestačí na to, aby se překonalo vykání. Poslední morény je román o konci středního věku, kariér a manželství, o deziluzích, které se nakonec na západě a východě Německa příliš neliší. Maronová bilancuje chladně až cynicky (Existence biografie o Vilhelmíně Enke byla dokonce v mých očích zcela bez významu, kromě pro stav mého konta.), přesto s veselou, jasnou myslí.