Atwood, Margaret: Muzeum zkamenělin 1

Atwood, Margaret
Muzeum zkamenělin 1

ukázka beletrie zahraniční

Elizabeth sedí na měkkém gauči, tváří k miskám. Za ní hoří dvě setnuté hlavy. Misky jsou na poličce z borového dřeva. Ne její misky, ty by jim nepovolila, tohle jsou tři misky z kuchyně: kastrůlek z ohnivzdorného skla, bílá miska z porcelánu a další miska z nerez oceli.

Margaret Atwoodová: Muzeum zkamenělin

Elizabeth - Lesja - Nate

Neděle, jednatřicátého října 1976

ELIZABETH

Elizabeth sedí na měkkém gauči, tváří k miskám. Za ní hoří dvě setnuté hlavy. Misky jsou na poličce z borového dřeva. Ne její misky, ty by jim nepovolila, tohle jsou tři misky z kuchyně: kastrůlek z ohnivzdorného skla, bílá miska z porcelánu a další miska z nerez oceli.
Ve dvou miskách leží balíčky, které děti připravily odpoledne, sáčky zabalené v oranžových a černých papírových ubrouscích se vzorkem čarodějnice a kočky. Bývaly by je rády ovázaly mašličkou, ale žádná nebyla. V každém balíčku je nějaké to cukroví, krabička s bonbóny Smarties a pytlíček rozinek. Chtěly, aby jako každý rok napekla perník a polevou na nich nakreslila rozšklebené obličeje jako na dýních, ale ona se omluvila, že tentokrát nemá čas. To byla chabá výmluva. Vědí, kolik ho tráví natažená na posteli.
Třetí miska, ta nerezová, je plná drobných, aby bylo co házet do pokladniček UNICEFu, se kterými obcházejí děti. Zachraňte děti. Dospělí jako obvykle nutí děti šetřit, neboť dobře ví, jak to sami nedokážou.
Brzy zazvoní zvonek a ona otevře dveře. Bude to víla, nebo Batman, čert nebo nějaké zvíře, kamarádi jejích dětí, děti jejich přátel, v převlecích, po kterých samy touží, nebo ztělesňujících rodičovské obavy. Bude se na ně usmívat, pochválí jejich kostýmky, dá jim něco z misek a oni odejdou. Zavře dveře, zase se posadí a bude čekat, až se zvonek znovu rozdrnčí. Její vlastní děti budou zatím dělat totéž v domech sousedů, budou pobíhat po příjezdových cestách, přes trávníky, po trávě u čerstvých přistěhovalců jako ona či po zvadlých stoncích rajčat a vybledlých krásenkách Italů a Portugalců, jejichž čtvrť ještě nedávno všichni považovali za divnou.
Její děti popocházejí a pobíhají, vábeny oranžovými světly v oknech fasád. Až večer usnou, prohrábne jejich úlovek a bude hledat stopy po žiletkách v jablcích a otráveném cukroví. A přestože ji už jejich nadšení neoslovuje, strach o ně pořád má. Nate se jejím obavám smál, říkal jim obsese: ostré rohy stolů, když se učily chodit, otevřené zásuvky ve zdech, šňůry od lamp, rybníčky, potůčky a kaluže (člověk se může utopit v pěti centimetrech vody), rozjetá auta, železné houpačky, zábradlí na verandách, schody a v poslední době i cizí páni, zpomalující auta a strže. Musí se učit samy, to jí na to říkal. Dokud se nic nestane, vypadá směšně. Ale jestli se něco přihodí, vůbec ji neutěší, že měla celou dobu pravdu.
To Nate by měl sedět na tomhle gauči a čekat, až u dveří zazvoní. Tentokrát by měl on otevírat dveře, aniž by věděl, kdo za nimi stojí, a rozdávat cukroví. Elizabeth se toho úkolu vždycky zhostila, ale Nate by měl vědět, že tenhle rok na to nemá. Kdyby myslel hlavou, tak by ho to napadlo.
Ale je pryč a tentokrát jí neřekl, kam jde.
Jednou k jejím dveřím přišel bez ohlášení Chris a zazvonil. Stál na verandě a díky světlu nad ním to vypadalo, jako když má tvář zbrázděnou krátery.
Co tu děláš? Byla naštvaná: tohle si neměl co dovolovat, tohle byl nájezd, dětský pokoj byl hned nad ním. Vytáhl ji ven na verandu, beze slova sklonil hlavu k její tváři, přímo v tom kuželu světla. Jdi pryč. Později ti zavolám, ale prosím jdi pryč. Šepot, polibek, výpalné vyděrači; doufá, že to nezaslechly.
Chce se jí zhasnout, típnout svíčky v dýních, zavřít dveře na závoru. Může dělat, že není doma. Ale jak vysvětlí ty misky plné cukroví, a i kdyby balíčky vyhodila, co s vyptáváním jejich kamarádů? Šli jsme k vám, ale nikdo nebyl doma. Nedá se nic dělat.
Ozve se zvonek, pak znovu. Elizabeth si do rukou nabere pochoutky a drobné a zamíří ke dveřím. Měla by to snazší, kdyby misky dala na poslední schody. To udělá. Za dveřmi je Číňan, Frankensteinův netvor a dítě převlečené za krysu. Předstírá, že je nepoznává. Každého podaruje balíčkem a do plechovek s otvorem jim vhodí pár mincí. Celé šťastné mezi sebou švitoří, poděkují jí a za neustálého breptání odcupitají po verandě, v blahé nevědomosti, co je to vlastně za noc nebo co jejich nastrojená tělíčka ve skutečnosti představují. Všechny duše. Ne jen ty přátelské dušičky, ale všechny duše. Jsou to hladové duše, které se vracejí, skučí u dveří, oplakávají ztracené životy. Vy jim dáváte jídlo, peníze, cokoli náhradou za lásku a krev. Doufáte, že jim to bude stačit, a čekáte, až odejdou.

Překlad © Viktor Janiš
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3426x

Inzerce
Inzerce
Inzerce