Atwood, Margaret: Muzeum zkamenělin 3

Atwood, Margaret
Muzeum zkamenělin 3

ukázka beletrie zahraniční

Nate jde domů, do svého někdejšího domova. Nemůže uvěřit, že tam již nebydlí. Ze Shaw street se dostane na Yarmuth road, projde po Dupont street, pak následují koleje a továrna na cosi, co se nikdy nenamáhal vypátrat.

Margaret Atwoodová: Muzeum zkamenělin

Elizabeth - Lesja - Nate

Pátek, osmého července 1977
NATE

Nate jde domů, do svého někdejšího domova. Nemůže uvěřit, že tam již nebydlí. Ze Shaw street se dostane na Yarmuth road, projde po Dupont street, pak následují koleje a továrna na cosi, co se nikdy nenamáhal vypátrat. Ocelové nosníky, něco na ten způsob, co on sám nikdy nemůže potřebovat. Je teplo a dusno, vzduch je horký jako ovesná kaše.
Celé dopoledne obcházel obchody, kde mu vzali do komise hračky, Yorkville, Cumberland street, dolní část Bayview avenue i čtvrť butiků, v naději, že se něco prodalo a že by mohl nějaký obnos vyinkasovat, aby vůbec vyšel s penězi. Jedna "Maruška měla malou ovečku". Jeho podíl, deset dolarů. Zajímalo by ho, jestli mu někdo z majitelů nějaký prodej nezamlčel; nemohli si nevšimnout jeho zoufalství, a to - jak ví - vyvolává opovržení. Když tak čekal v těch roztomilých obchodech s ginghamovými zástěrami, sešívanými podložkami na židle, pokrývkami čajníku ve tvaru slepiček, látkovými kuřátky na udržení teploty vařeného vejce, pimentovníkovými mýdly ze Států, všemi těmi krámy, které se snaží vyvolat dojem venkovské domácnosti, pocítil něco z rozpaků své matky. Lidi za tyhle věci utrácejí, a to hodně peněz. Lidé utrácejí za jeho hračky. Cožpak není nic lepšího? Stačí to na živobytí, pomyslel si. A zase špatně, nestačí. Zahodil slibnou kariéru, všichni tvrdili, že je slibná, i když mu už nikdo neřekl, co slibovala. Chtěl pracovat na něčem poctivém. Chtěl žít poctivý život a zbyla mu jen pachuť pilin v ústech.
Ale je celkem rád, že splašil tu pětku. Má s dětmi schůzku ve svém starém domově. Půjdou tři dlouhé bloky do St. Clair, Nancy před nimi, jako kdyby k nim nepatřila, Janet se bude držet blízko, ale nedovolí mu, aby ji držel za ruku - nedávno usoudila, že je na to už moc stará. Takhle mu dávají najevo svůj hněv, který jinak skrývají. Jako pokání koupí každé nanuka a pak zamíří do italské pekárny vybrat Elizabeth dort. Zaplatí ho a na to padne zbytek té pětky. Pořád ještě ale bude mít drobné z těch pěti dolarů, které si vypůjčil od Lesji.
Nedokáže si spojit vyřezávání ovečky, její malování a lakování s výsledným efektem: narozeninovým dortem pro Elizabeth. Neumí si spojit libovolný čin s jakýmikoli následky. Stromy, kolem nichž prochází, listy zplihlé v tom vedru, domy se strakatými trávníky či zahrady přecpané sazenicemi rajčat, to vše vypadá segmentované, jako sbírka prvků, které nic nedrží pospolu. Listy nedrží na stromech, střechy nedrží na domech; stačí fouknout a všechno v tomhle městě z Lega popadá. Totéž platí o jeho těle. Před několika lety vyráběl oblíbenou hračku, na soustruhu, dřevěného panáčka z kroužků, které se navlékají přes ústřední tyčku. Pak se našroubuje hlava a ta drží celého panáčka pohromadě. Dělal mu tenkrát klaunský úsměv. Jeho tělo je právě takové: neohebné kusy, které se nerozpadnou jen díky páteři a šroubovací hlavě. Dílkovaný človíček. Třeba potřebuje tabletku soli.
Myslel si, že když se přestěhuje k Lesje, zbaví se potřeby být na dvou místech najednou. Jenže ve svém starém domově pořád tráví takřka tolik času co v novém. Lesja to nemá vědět, ale chová se tak, jako by to stejně věděla. Měl by mít dvojí oblečení, dvě identity, jednu pro každý dům, to kvůli absenci toho druhého obleku či těla celý puká. Dopředu teoreticky věděl, že odloučení od manželky a dětí bude bolet, nevěděl však, že bude doslova odříznut. Roztrhnut. To už tak chodí, když se člověk trhne. Vlastní dům je mu němou výčitkou, probouzí v něm havrany: Víckrát ne. Tuhle jeho sentimentální a nesnesitelnou bolest Lesja nesnáší a Elizabeth ignoruje.
Elizabeth se chová velmi slušně, do jisté míry. Je uvážlivě, přezíravě zdvořilá. Kdykoli si přijde vyzvednout děti, pozve ho dovnitř na čaj, případně na aperitiv: Cinzano, Dubonnet, pokud už je víc hodin. Dobře ví, že nic takového nepije, ale přesto ho to nechává vyžrat, v jeho vlastním domě - jenž není jeho domem - s ním zachází jako s hostem. Klidně by se vsadil, že v příborníku nebo dole v tom borovicovém kredenci ještě nějaké načaté i netknuté lahve jsou, Elizabeth toho moc nevypije, ta je určitě nedorazila, jenže nemůže porušit pravidla hry a požádat o ně rovnou. Takže je usazený na kraji své někdejší židle, usrkává alkohol, který nemá rád, ale nemůže odmítnout, a Elizabeth ho zatím informuje o dětech - o jejich známkách a nejnovějších zájmech -, jako kdyby s nimi nemluvil rok. Jako kdyby byl strýček, nový ředitel školy. Jsem jejich táta! chce se mu zařvat. Já na to nezapomínám, řekla by. Někdy ano. Podle ní své děti zanedbává: tenhle předpoklad je v ní tak hluboko zakořeněný, že se o něm ani neobtěžuje diskutovat.
Ví, že by se měl poohlížet po nějakém dárku, který by dal Elizabeth k narozeninám, tak jako vždycky předtím. A přestože ona sama to nečeká, děti ano. Jenže Lesja by to uhádla, zčásti proto, že by si musel půjčit peníze od ní, a pak by nastaly problémy. On žádné problémy nechce, o takové potíže skutečně nemá zájem. Lesja nedokáže pokládat Elizabeth za faktor, za okolnost, za něco, co se musí přetrpět, asi jako vánice, morálně neutrální. A tak by se na ni podle Nata mělo nahlížet. Namísto toho si nedá říct a považuje ji za - za co? - za svou osobní trollku, Dračí paní zkříženou s vysavačem. Sám Nate se snaží být objektivní. V tomto ohledu je jeho vlastní selhání omluvitelnější než Lesjino.
Chce jí říct, že bere všechno příliš vážně, jak to ale může udělat, když patří k tomu, co bere tak vážně? Elizabeth to už před časem přestala dělat a on ani neví, jestli by to sám dokázal. Zato Lesja to dokáže. Nevzpomíná si, že by mu v životě někdo tak pozorně naslouchal, dokonce i jeho banalitám, nahodilým poznámkám. Skoro jako kdyby mluvil cizím jazykem, s nímž je takřka neobeznámená. Nate zná věci, které by se měla naučit a které by pro ni byly přínosem; považuje ho za staršího. Což mu lichotí, ale zároveň ho to znepokojuje: nemůže riskovat naprosté obnažení, odhalit zmatek ve své duši nebo pečlivě střežené zoufalství. Nikdy jí nevyprávěl, jak stál noc co noc vyklepaný v telefonní budce, jak vytáčel její číslo a zavěšoval, když to zvedla. Zbabělost, selhání nervů.
V ložnici, na niž si navykl pomýšlet jako na jejich, se jen pro něj třpytí jako srpek měsíce. Zkrášlil ji, protože v ní nalezl krásu. Ale co když zjistí, jak to je s ním doopravdy? To jest co on tuší jako "doopravdy". Tedy že je sflikovaný dohromady, cínová figurka, která má místo srdce piliny.
Představuje si, jak na něj čeká, někde jinde, na subtropickém ostrově, kde ale není horko a dusno. Dlouhými vlasy jí povívá mořský vánek, za uchem má zastrčený rudý květ ibišku. Jestli bude mít štěstí, počká na něj, dokud se to nestane, dokud se tam za ní nedostane.
(Jenže na pevnině, v diskrétní vzdálenosti stojí i přes jeho veškeré úsilí další chatrč. Snaží se ten obraz v myšlenkách zahnat, ale nejde to, i ona je původní. Pro děti a samozřejmě pro Elizabeth. Kdo jiný by se o ně postaral?)

Překlad © Viktor Janiš
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele

Diskuse

Vložil: Hanča, 03.12.2006 07:57
Atwood, Margaret: Muzeum zkamenělin 3
Chybí tady obrázky!!!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3412x

Inzerce
Inzerce
Inzerce