Rowling, J. K.

Serge Tisseron: Harry Potter - snadno a rychle

Jaképak čáry vězí za blázněním kolem Harryho Pottera? Stejně jako v případě Pokemonů je člověk v pokušení vidět za vším tím třeštěním ďábelskou marketingovou strategii, zatímco v obou případech se reklama jen snaží udržet krok s úspěchem, který málokdo čekal. Ostatně první rukopis Joanny Kathleen Rowlingové byl v řadě nakladatelství odmítnut. Je třeba si přiznat, že tyto příběhy nejsou jen vhodnou směsicí čarodějů, lektvarů a kouzelných přísad povařenou v omáčce a la Halloween, ale že jsou v jádru odpovědí na některé životní požadavky publika, na něž se zaměřují, to jest na dospívající mezi jedenáctým a čtrnáctým rokem.

Především Dobrodružství Harryho Pottera jsou také příběhem Rona, Hermiony a jejich přátel. Rodiče mezi ně nepatří. Ostatně Harryho vychovávají lidé, kteří nejsou jeho skutečnými rodiči, a v jeho očích, stejně jako v očích čtenáře, je jejich tupost jednou provždy diskvalifikovala. Jsou to zkrátka mudlové, neboli lidské bytosti, jimž je svět čarodějů jednou provždy uzavřen. Harry tedy musí spoléhat na pomoc svých kamarádů spíše než na pomoc svých - nepravých - rodičů. I ve skutečnosti má hodně mladých pocit, že se musejí se spoustou relačních problémů spolehnout pouze na pomoc svých druhů. Poznávají se v chlapci, jemuž dokáže naslouchat jen hrstka vrstevníků.

Úspěch televizního seriálu Přátelé (Friends) byl založen na podobných východiscích: společenství dvojic, které nemusí být konfrontovány se staršími, kteří by jim dávali lekce, dospělí jsou vylíčeni jen v černých barvách a neustále je zdůrazňováno, že překážky je možné překonat jen společným úsilím a poznáním skutečných schopností jednotlivce, i když se z počátku jeví jako pouhé osobní podivnůstky. Dobrodružství Harryho Pottera přidávají k těmto přísadám ještě rostoucí důvěru hrdiny v dobrého ducha místa, ředitele čarodějnické školy. Ale i tu si musí vybojovat po velmi malých krůčcích pouze vlastními zásluhami, zatímco okolní hierarchizovaný svět několikageneračních čarodějů připomíná svými rodinnými propletenci někdejší aristokracii... a bohužel i privilegované vrstvy dnešních demokracií.

Dodejme ještě, že Harryho rodinná situace připomíná také oidipovský román, který si každé dítě rádo o sobě vytváří: muselo se narodit jiným rodičům než těm, u kterých vyrůstá, jeho biologický otec i máma jsou samozřejmě mnohem chytřejší, bohatší a slavnější. Taková diskvalifikace dovoluje dítěti lépe ovládat extremní pocity, které v něm rodiče vyvolávají: jsou to jen uchvatitelé, není proto tak těžké odejít od nich! Podobnými sny o vznešeném původu žije i Harry Potter a jeho snění se naplňuje, když postupně objevuje výjimečný příběh svých skutečných rodičů, zatímco se utvrzuje ve svém poslání pomstít jejich smrt...

Psaní v pohybu
Tintin byl svého druhu latentní hrdina, bezpohlavní a nerevoltující, což odpovídalo jisté době. Dnes se však osmiletá děvčátka chtějí oblékat "sexy" a děti jsou informovány o pubertálních proměnách dříve, než se začnou projevovat na jejich tělech. Na důkaz tohoto vývoje je Harry Potter s každým dalším svazkem zas o rok starší a při přechodu z dětství do dospělosti jej provází celá řada starostí spojená s dospíváním. Ale kouzelný svět, v němž vyrůstá, jej nutí střetávat se i s jinými proměnami, které nemají s dospíváním nic společného a které jsou vlastně povedenými kousky, co si vzájemně provádějí různí čarodějové, jak učitelé, tak učedníci, dobří, i ti špatní.

Takové proměny nevyhnutelně staví před mladého čtenáře změny, kterými prochází jeho tělo v pubertě a které přes všeobecnou známost probouzejí ve čtenáři úzkost. Neboť i v dospívajícím čtenáři, konfrontovaném s novým svalstvem, rostoucím ochlupením a zvětšujícími se pohlavními orgány, probouzí sexuální touha a znásobené ničivé schopnosti úzkost.

Ve třetím svazku nazvaném Vězeň z Azkabanu se jedna postava proměňuje proti své vůli ve vlkodlaka a jeho kamarádi, aby jej ochránili, se mění na psy: dobří proti špatným... Před dospívajícím jsou zde rozehrány jeho vlastní citové úzkosti: copak on sám občas nepocítil, jak v něm vře jakási zvířeckost, a dokáže jej někdo před ní ochránit?

Ovšem nejen díky těmto obsahovým záležitostem je text přitažlivý. Britská autorka neustále před hrdinu staví nové, neočekávané situace, které stejně jako videohry vyžadují nová, neočekávaná řešení. Mladí čtenáři často říkají, že měli nad knihou pocit, že "viděli" události, jako by jim proběhly před očima na promítacím plátně.

Před Harrym Potterem jsem měl podobný pocit jen u dvou románů: Pes baskervillský A. C. Doyla a Dracula B. Stokera. Za tímto účelem se J. K. Rowlingová snaží raději používat popisy a se zvláštní oblibou popisuje pohyby a přesuny. Pozornost nevěnuje ani vzhledu postav ani prostředí, ale výhradně dějům, zkrátka všemu, co se hýbe! Nikdy tam není popsána postava, která by právě něco nedělala, či krajina, která by neposloužila jako kulisa k ději, často popsanému ve svých zvukových, citových a kinestetických složkách a celá řada pohybů je popsána jen za pomocí všech možných potvor, co si jen autorka dokázala vymyslet.

Takové psaní v pohybu fascinuje dospívajícího v míře, jež se shoduje se zvraty, které se v něm samém odehrávají a které jej nutí, kupříkladu, vyhledávat opojení rychlostí - ať na kolečkových bruslích či na motorce - nebo se oddávat rytmu techno tanců skandovanými v rychlém rytmu světelných záblesků. Ale může být pro ně i zárukou, že opačná cesta - od proměn těla ke ztvárnění slovem - je možná. Takový způsob psaní by nakonec na mladé čtenáře působil povzbudivě a ukazoval by jim schopnost jazyka přenášet obrazy vypovídající o jejich vnitřních zvratech.

Bylo by možné považovat Dobrodružství Harryho Pottera za jakýsi druh moderní pohádky v reklamním balení made in USA. Avšak na rozdíl od toho, co se odehrává v řadě pohádek - a ve světě vymezeném Pokemony a Tintinem -, hrdinovi je zde systematicky bráněno, aby přesně vymezil hodnotu, přátelskou či nepřátelskou, kladnou či zápornou, chování a postojů osob, s nimiž se střetává. Jinak řečeno postavy nestojí nikdy zřetelně na straně dobra či zla. Nicméně ani takový narativní postup není bez předchůdce. Jeho vzorem je... mýtus o Grálu.

Tento mýtus není specifický pro nějakou kulturu. Sám prošel několika kulturami - zvláště indoevropskou, keltskou a křesťanskou. Existuje řada variant a inspiruje vznik řady děl, v nichž se objevují společné charakteristické předměty a situace. Nejméně pět jich lze najít i v Dobrodružstvích Harryho Pottera: použití určitých zbraní, "jelen" jako symbolické zvíře, zkouška "polibkem", nádoba, která zajišťuje život, a konečně stigma svědčící o výjimečném poslání.
Především meče a kopí používaná při hledání Grálu jsou velmi specifického druhu. Jejich základní vlastností je, podle případu, zabíjet nebo uzdravovat toho, proti němuž jsou namířeny. Přesně s tím se setkáváme i u Harryho Pottera, pouze se jedná o kouzelné hůlky, které mohou zabít nebo uzdravit podle úmyslů toho, kdo s nimi zachází.

Potom v mýtu o Grálu hraje základní roli "jelen". Stejně i v Harry Potterovi symbolizuje jelen hrdinova otce: za mlada se s oblibou proměňoval do podoby jelena a v této podobě se po své smrti zjeví svému synovi, aby jej ochránil.

Třetí analogie s mýtem o Grálu je takzvaná zkouška "polibkem". Ta se objevuje v druhém dějství Parsifala, v němž hrdina zjistí, že Kundryin polibek - což je postava zároveň zlá i dobrá - je skutečně nebezpečnou zbraní. Taktéž v Harry Potterovi dozorci z azkabanské věznice usmrcují zločinné kouzelníky polibkem, jímž jim doslova vycucnou duši.

Čtvrtým společným prvkem je nádoba. V ní se uvaří podle receptu lektvar nesmrtelnosti, což je náznak eucharistického kalichu křesťanské mytologie. Ve čtvrté části svých Dobrodružství zabloudí Harry na své pouti za "ohnivým pohárem" na hřbitov, na němž se odehraje obřad s jakousi číší. Tam je přinucen dát trochu krve a přispět tak ke vzkříšení svého nepřítele, spojence Boha temnot, Lorda Voldemorta. Krev Harryho Pottera umožní vytvořit nápoj nesmrtelnosti a stává se tedy obdobou krve Kristovy, jež zaručuje "život věčný" skrze svátost přijímání. Sám Harry tedy zosobňuje Svatý Grál, jinak řečeno "kalich věčného života" obsahující Kristovu krev zachycenou pod křížem! Dospívající, odkojený počítačovými hrami, je zvyklý identifikovat se s Bohem Otcem a řídit a vzdělávat své postavičky, jak je tomu např. ve hře Populous. Zde je mu však dána možnost identifikovat se s Bohem Synem!
Konečně Harry Potter nese na čele jizvu jako vzpomínku na dětství, kdy málem přišel o život, a také jako důkaz svého vzkříšení. Jeho otec i matka patřili mezi nejmocnější kouzelníky a byli zavražděni Lordem Voldemortem. Harry Potter přežil tuto událost po té, co tajemně prošel temnotou smrti. Tato jizva připomíná výraz "mít znamení na čele", které se používá pro označení vyvolence, ale také odkazuje na stigmata, která Kristus nesl na chodidlech a dlaních. Harry Potter je v tomto směru postava vycházející z křesťanské tradice: prošel smrtí, vzkříšením a co víc, je nositelem viditelné rány, jež dosvědčuje jeho výjimečný osud.

Dobrodružství Harryho Pottera jsou spíše moderní verzí mýtu o Grálu, než nějakou pohádkou. Je si toho však vědoma i autorka? Příliš mnoho shod se zdá tomu nasvědčovat. Ale je obtížné prohlásit, jakou měrou se tyto odkazy podílejí na úspěchu, ačkoliv hry na hrdiny už dostatečně obeznámily dospívající s mytologií Grálu, a tak jim nepřipadá cizí, když se s ní shledají na stránkách Harryho Pottera.

Ještě by tu ale mohl být jeden recept na úspěch jeho dobrodružství: základní myšlenka, kterou J. K. Rowlingová rozvíjí ve svých knihách, přesně odpovídá životní filozofii sdílenou většinou mladých: vše se mění tak rychle - dokonce i sám dospívající - proto není dobré vázat se na určité pevné cíle a chtít jich dosáhnout. Lepší je postupně se přizpůsobovat změnám. Takový způsob myšlení je mladým už tak vlastní, že se neuplatňuje pouze ve společenském životě - jak tomu vždy bývalo -, nýbrž se hojně vyskytuje i v počítačových hrách. Jasně se tak staví do protikladu k tradičnímu způsobu myšlení, jímž se dosud řídí vědecký svět, a v němž se člověk snaží postupně dojít k cíli logickou cestou.

Ve světě Harryho Pottera nemá valný význam stavět konstrukce na nějakých hypotézách. Skutečnost - máme-li odvahu ji tak pojmenovat - je vždy tak nepředstavitelná, že nám nezbývá než tápat a postupně se přizpůsobovat událostem, které se ukážou nosné. Ve světě, kde hodnoty předcházející generace nedokáží dát odpověď na neustále se vynořující nové problémy, mladí tápou a ve stejném pohybu si vytvářejí svůj vlastní svět a svět společný, který zítra bude i světem naším.

(otištěno v Le Monde diplomatique 12-2001) přeložil © Luděk Janda