Lidstvo pracuje na vlastní zkáze

Rosa Liksom patří k mezinárodně respektovaným finským spisovatelům. Její knihy byly přeloženy do angličtiny, francouzštiny, němčiny, dánštiny či portugalštiny. Výbor z jejích povídek (ze svazků Zapomenutá chvíle a Ráj prázdných cest) vydal v roce 1997 pod názvem Prázdné cesty pražský Volvox Globator.

Poprvé jsme spolu hovořili v roce 1994. Tehdy jste byla svobodná mladá dáma, enfant terrible finské literatury i společnosti. Co se od té doby změnilo?
Vdala jsem se, mám děti, žiji obyčejným životem ženy v domácnosti. A co se týče Finska: dnes je tu život těžší než v roce 1994. Teď nemluvím o penězích - pořád jsme sociální stát - ale o duchovní a kulturní atmosféře. To je problém celého západního světa.

V čem je teď život ve Finsku těžší?
Před takovými deseti lety tu nebylo tolik peněz. Dneska tady najdete lidi velmi bohaté i velice chudé. A propast mezi nimi se zvětšuje. Ti, kteří mají práci, dřou mnohem víc než tehdy. Zbytek nedělá nic. Zaměstnaní pracují třeba dvanáct hodin denně, bohatnou, ale děti nechávají ve školkách a podobných zařízeních mnohdy i v noci. Děti pak mají psychické potíže. Nastupujeme cestu, jíž před námi prošlo mnoho západních zemí. Jenže městská kultura je ve Finsku nová - před třiceti lety téměř všichni žili na venkově. Ta změna byla natolik prudká, že dnešní městské rodiny nemají v okolí příbuzné. Současná finská rodina je vytržena ze svých přirozených kořenů. Má nejnovější kniha povídek je plná příběhů o tom, proč se životu v rodinách dnes tolik nedaří.

Realita se tedy změnila. Změnilo se i vaše psaní?
Ano. Dřív mě zajímaly především společenské vztahy, společnost takříkajíc an sich. V současnosti zkoumám víc to, co se odehrává uvnitř lidské bytosti. A změnila se i forma. Dnes jsou mé příběhy složitější, vrstevnatější, pustila jsem se do románů. Před časem jedna z mých knih vyšla v Indonésii a dostala jsem pár e-mailových ohlasů. Bylo fascinující, že Indonésané mým příběhům rozumějí. Svět je skutečně globální.

Kdo jsou vaši typičtí čtenáři ve Finsku?
Domnívám se, že jsou to lidé ze střední třídy, možná i z vyšší střední třídy. Zřejmě jsou poměrně kultivovaní. Ostatně ti, o kterých píšu, žijí tak špatný život, že nemají chuť si o něm ještě číst. A já chci psát pro vyšší vrstvu, neboť ta sedí v pozicích umožňujících měnit společnost. Svou knihu Rodina jsem poslala šéfovi firmy Nokia a jeho nejbližším spolupracovníkům, finské prezidentce Tarje Halonenové a ministrovi sociálních věcí. Jsou tak zaměstnaní, že si nemohou odskočit do knihkupectví a podívat se, co zrovna vyšlo. A ke knize jsem jim připsala: Je nesmírně důležité, abyste si přečetli tuhle knihu a zjistili, co se ve Finsku a s Finskem děje. Tarja Halonenová mi později řekla: Četla jsem Rodinu a bylo to pro mě důležité. Každopádně jsem velmi ráda, že máme hlavu státu, která stojí nohama na zemi.

Vaše příběhy už jsou ve finských čítankách. Stala jste se svého druhu klasikem...
Možná v tom smyslu, že jsem jako první ve Finsku začala s psaním minipovídek s jasnými pointami. Důležité je snad i to, že píšu dialektem. V osmdesátých letech nebylo takové psaní obvyklé. Asi jsem přece jen měla nějaký vliv na mladé spisovatele, když jich teď tolik píše v nářečích. Vždycky jsem usilovala o to, jít svou vlastní cestou. Nebyl to žádný střední proud. Naopak! A přišla jsem na to, že být vlivný znamená jít právě mimo hlavní proud.

Máte zastoupení v čítankách a nejste v hlavním proudu?
Svým způsobem zůstávám v undergroundu. Mnozí spisovatelé jsou neustále v médiích, jsou slavní. Já nevystupuji v televizích, nepořádám autorská čtení. Mám publikum, které mé dílo vyhledává, ale většina těch, kteří si kupují knihy, o mně neví nic. Dám vám příklad. Jeden můj přítel napsal pět knih, prodal okolo tisíce výtisků od každého titulu. A dnes prodává jen ve Finsku od jednoho titulu padesát tisíc výtisků. Celý úspěch spočívá v tom, že je každý týden v televizi.

Jaká jsou témata současných finských spisovatelů?
Ohromně těžká otázka. Tolik lidí totiž píše! Před deseti lety tu bylo řekněme pět známých jmen. Když mi v roce 1985 vyšla prvotina, debutovali jsme na celém finském trhu tři prozaici a měli jsme neskutečné množství recenzí. A teď? Například loni na podzim jen můj nakladatel vydal devět debutantů. Všude je tolik spisovatelů - a všichni míří do Helsinek. Nikdo nechce žít v Laponsku nebo východním Finsku.

A jací tedy jsou mladí finští autoři?
Jednak píší nicotné příběhy ze života blahobytné společnosti. Jediným problémem jejich hrdinů je barva a značka rtěnky. Pak jsou autoři vracející se do druhé světové války. Vyprávějí o době svých dědečků, a nikoli velké příběhy, nýbrž to, jak tehdy žili obyčejní lidé, hlavně ženy a děti. Potom máme muže, kteří píší o právech mužů. Některé mladé autorky se zajímají o násilí, drogy a alkoholismus. A další debutanti píší o pornografii, tvrdém sexu, sadomasochismu a podobných věcech na hraně zákona.

Jsou drogy, alkohol, násilí závažným problémem Finska?
Jsou a já osobně za nejzávažnější z nich považuji násilí doma, v rodinách, které se kolikrát ani nedostane na veřejnost.

U nás vnímáme Skandinávii jako oblast takřka bez násilí.
Z dálky to tak může vypadat. Jedna věc je v současném Finsku opravdu hrozivá - během posledních řekněme pěti let se zásadně proměnil typ zločinů. Předtím bylo přirozené, že kriminálníci jsou lidé bez peněz, s nešťastným dětstvím, narkomani, alkoholici, osoby ze dna společnosti. Ale najednou zločiny páchají kluci a holky z bohatých, dokonce velmi bohatých rodin. Střílejí do svých obětí nebo je ukopou k smrti. Máme velmi dobré televizní debaty a v jedné z nich policisté a psychiatři vytáhli statistiky. Před pěti lety spáchalo ročně vraždu deset lidí mladších dvaceti let. Oběťmi byli většinou rodiče nebo příbuzní. Vloni takových mladých vrahů bylo třiačtyřicet, přičemž zabíjeli převážně úplně neznámé osoby. Bezdůvodně! To je šílenství. Ty děti provádějí zločiny a přitom jsou normální žáci, často výborně provozují nějaký sport. Když se jich soudce ptá, proč k tomu došlo, nedokážou odpovědět. V jejich psychice musí být něco pokřiveného. Není to tak dlouho, co devítiletý chlapec nechal vybuchnout bombu v samoobsluze. Vyšetřující policista řekl v televizi, že jen v Helsinkách žijí dva tisíce lidí, kteří každý den uvažují o tomtéž. Ministerský předseda o tomhle případu prohlásil, že jsme měli štěstí, že nešlo o mezinárodní teroristický útok. Druhý den vyšel v novinách článek, jehož autorem byl vedoucí dětského psychiatrického centra v Helsinkách. Namítl, že u mezinárodních teroristů známe viníka. Ale uvnitř vlastní společnosti je to mnohem obtížnější. Rozklad nepřichází zvenčí, nýbrž zevnitř.

Je globalizace prospěšná, anebo zničující?
Nevěřím v lidskou budoucnost této planety. Lidi už nedokážou žít v souladu s přírodou. Zemi zanedlouho zničíme.

Ale potřeba v něco věřit je přece člověku vrozená.
Nevěřím ničemu. Nebo, řekněme, věřím v přírodu. Ale dnes příroda nemá šanci přežít. A pravou budoucností lidstva je bohužel terorismus. Uvažuji o příběhu, možná to bude divadelní hra. Jedním z hrdinů by měl být bývalý člen německého teroristického komanda Bader - Meinhoffová, jemuž je dnes přes padesát. A druhou postavou devatenáctiletý mladík podporující Al-Kajdu. Ve Finsku jsou desítky mladých lidí, kteří souhlasí s Al-Kajdou a za určitých okolností by byli ochotni udělat totéž co ona. Jsem si jistá, že ve Francii, v Německu jsou jich tisíce. To nemá nic společného s náboženstvím nebo sociální situací. Jde o jeden z příznaků počínajícího kolapsu naší planety.

Pojďme raději jinam: ještě vás baví rocková muzika?
Už mám na práci důležitější věci: psaní a svou rodinu. Dnes po nás nikdo nepožaduje, abychom ji založili. Je to volba, nikoli povinnost. Ale když se k tomu člověk rozhodne, měl by za svou rodinu nést odpovědnost. A myslím, že mít děti vyžaduje značnou odpovědnost. Na svět se musíme dívat právě dětskýma očima. Je v pořádku, když si někdo na prvním místě zvolí peníze, kariéru a život plný zábavy - ale pokud nemá děti. Nemůžeme mít všechno. Lidé na to většinou nehledí. Jsou prázdní, mají dutá srdce.

Jaké je pak dnešní poslání spisovatele?
I když nevěříte v budoucnost, můžete se pokoušet o drobné změny. Můžete třeba těhotnou alkoholičku poslat na léčení a nenechat ji na pospas. Můžete se postarat o to, aby byly odebrány děti rodičům, kteří se o ně nestarají. Myslím si, že posláním spisovatele je dát pozitivní příklad a psaním se pokoušet ovlivnit každodenní maličkosti.

Jan Kolář, vyšlo v MFDnes 15.2.2003
Autor je šéfredaktorem Divadelních novin