Akunin, Boris
Tajemství zlatého tolobasu

ukázka beletrie zahraniční

Pod (dlouho utajovaným) pseudonymem B. Akunin vydal Čchartišvili množství románů povídek v sériích Dobrodružství Erasta Fandorina, Dobrodružství jeptišky Pelagiji a Dobrodružství magistra, jehož první samostatnou část poprvé předkládáme českému čtenáři.

B. Akunin: Tajemství zlatého tolobasu
Zpráva o nálezu poloviny starobylého pergamenu se záhadným textem přiměje mladého londýnského historika Nikolase Fandorina, potomka ruských emigrantů, aby se vydal do Moskvy. Druhou polovinu pergamenu vlastní totiž on! Je to dědictví po jeho dávném předkovi Korneliovi von Dornovi, který se v sedmnáctém století jako žoldnéř dal naverbovat do ruských služeb. Děj románu se odvíjí ve dvou časových rovinách: sledujeme jednak pátrání novodobého historika po pokladech slibovaných "závětí", jednak skutečné osudy jeho předka, mušketýra Kornelia. A těžko rozhodnout, který z těchto životních příběhů je dramatičtější, neboť oba jejich hrdinové žijí v době historických přelomů, kdy není nouze o intriky, úklady a mafiánské praktiky. Nabízíme první dvě kapitoly vtipné a čtivé "kulturologické detektivky" (jednu kapitolu ze současnosti, druhou ze sedmnáctého století). Román vyjde v nakladatelství Slovo.


Boris Akunin
Tajemství zlatého tolobasu

(DOBRODRUŽSTVÍ v Rusku) 
historie magistra
Román
Přeložily Ema Rozgonyiová a Vlasta Tafelová

Kapitola první

TŘEBA NEHEZKÁ

Byla to neláska na první pohled.
Když vlak vyjel z poslední lotyšské stanice s nelibozvučným názvem Zelupe, předrkotal přes železný most a blížil se k ruské hranici, přisunul se Nikolas k oknu kupé a přestal poslouchat drmolení svého spolucestujícího.
Ajvar Kalinkins, expert pro vývoz kyselé smetany, byl tak pyšný na svou angličtinu, že by bylo prostě surové přecházet s ním na ruštinu, a podle toho, jak se tento lotyšský obchodník vyjadřoval o svých nedávných spoluobčanech, sotva by se mu chtělo dorozumívat jazykem Puškina a Dostojevského. Už od Rigy si byznysmen na přívětivém Britovi procvičoval idiomatické obraty a pluskvamperfektní tvary, přičemž ho oslovoval "mister Fendorajn". Že jméno Fandorine na jeho vizitce se čte docela jinak, mu Nikolas nevysvětloval, aby se vyhnul dotazům na své etnické kořeny - bylo by to vysvětlování příliš dlouhé.
Sám ani nevěděl, proč se rozhodl putovat do Ruska takovými oklikami: parníkem do Rigy a dál vlakem. Mnohem jednodušší a levnější by bylo sednout v Heathrow do letadla a za nějaké tři hodiny přistát na ruské půdě na letišti Šeremeťjevo, které podle bedekrovského průvodce leží pouhých 20 minut jízdy od Moskvy. Jenže zakladatel rodu ruských Fandorinů, kapitán Kornelius von Dorn před třemi sty roky letadlo použít nemohl. Vlak ovšem taky ne. Musel však postupovat přinejmenším přibližně stejnou trasou: obeplout po moři neklidné Polsko, vylodit se v Mitavě nebo v Rize a přidat se k nějaké kupecké karavaně, mířící do hlavního města divokých Moskovitů. Nejspíš se v tom roce 1675 zakladatel rodu taky nějak přepravoval přes tu línou řeku, blyskotající pod mostem. A byl vzrušen před setkáním s neznámou, polomytickou zemí - stejně jako byl dnes vzrušen Nikolas.
Otec říkal: "Žádná Rus neexistuje. Pochop, Nikolasi, je geografické teritorium, na němž dříve existovala země s tímto jménem, ale všechno její obyvatelstvo vymřelo. Dnes žijí na rozvalinách Kolosea Ostrogóti. Rozdělávají tam ohně a pasou kozy. Ostrogóti mají své mravy a obyčeje, svůj jazyk. To my Fandorinové nepotřebujeme vidět. Čti si staré romány, poslouchej hudbu, listuj si v památnících. To je naše Rus."
Dnešním obyvatelům ruského státu říkal sir Alexander taky "noví Rusové", a to dlouho předtím, než se toto označení vžilo pro současné zbohatlíky, kteří teprve nedávno začali šít u drahých krejčích na Savil Road a posílat děti do nejlepších soukromých škol (ne ovšem do těch opravdu nejlepších, ale do těch, kam se přijímá jenom za peníze). Pro Fandorina seniora byli "noví Rusové" všichni obyvatelé Země sovětů, tak málo podobní "starým Rusům".
Sir Alexander, lumen endokrinologie, málem nositel Nobelovy ceny, se nikdy v ničem nemýlil, a proto se Nikolas prozatím řídil otcovou radou a držel se od vlasti svých předků na distanc. Tím spíš že milovat Rusko na dálku se opravdu zdálo jednodušší a příjemnější. Zvolený obor, dějiny devatenáctého století, dovoloval Fandorinovi junioru nepodrobovat ten svatý cit riskantním experimentům.
Rusko minulého století, zvláště jeho druhé poloviny, vypadalo docela slušně. I tehdy se samosebou pod křídly dvouhlavého orla děly lecjaké ohavnosti, ale všechno to byly ohavnosti přiměřené, nepřesahující rámec evropského normálu, a tedy omluvitelné. A tam, kde slušnost končila a ke slovu se dostávalo nesmyslné ruské rebelantství, tam končila i sféra profesionálních zájmů Nikolase Fandorina.
Nejatraktivnější stránka vzájemných vztahů magistra historie s Rusí spočívala v jejich čistě platonickém rázu - rytířská služba Dámě srdce přece nepředpokládá fyzické sblížení. Dokud Nikolas studoval, dělal aspiranturu a dizertaci, nepůsobilo zachovávání odstupu k Říši zla nijak divně. Tenkrát, v éře Afghánistánu, strašáku sestřeleného jihokorejského letadla a vládou zavrženého vynálezce vodíkové pumy se četní slavisté při svém odborném bádání museli spokojit s knihami a emigrantskými archivy. Ale pak se zlá kouzla, jimiž byla euroasijská říše zakleta, začala ponenáhlu rozplývat. Socialistické impérium se začalo hroutit a fantastickou rychlostí se rozpadlo na kusy. V několika málo letech přišlo Rusko do módy a vzápětí z módy vyšlo. Zájezd do Moskvy se přestal považovat za dobrodružství a leckterý seriózní badatel si už opatřil vlastní byt na Kutuzovově třídě nebo na Jihozápadním Městě, avšak Nikolas dosud zachovával slib věrnosti té bývalé Rusi, a tu novou, tak rychle se měnící a směřující neznámo kam, pozoroval jen z dálky.
Moudrý sir Alexander pravil: "Společnost se může rychle měnit jedině k horšímu - tomu se říká revoluce. Kdežto všechny blahodárné změny, nazvané evoluce, probíhají velice, velice zvolna. Nevěř novoruskému krasořečnění o lidských hodnotách. Ostrogóti ještě ukážou, co dovedou."
Otec měl pravdu jako vždycky. Historická vlast připravila Nikolasovi nemilé překvapení - poprvé v životě pocítil hanbu za to, že se narodil jako Rus. Dřív, když se země jmenovala Svaz sovětských socialistických republik, nemusel se s ní ztotožňovat, ale teď, když se vrátila k starému kouzelnému názvu, bylo těžší se od ní distancovat. Chudák Nikolas se chytal za srdce, když v televizi viděl kavkazské bombardování, a svíjel se bolestí, když opilý ruský prezident dirigoval vyděšený berlínský orchestr. Řeklo by se, co je jemu, londýnskému magistru historie, do nějakého tlusťocha, bývalého bolševického tajemníka? Jenže kámen úrazu byl v tom, že nešlo o sovětského prezidenta, ale o ruského. Zkrátka a dobře, když dva dělají totéž, není to totéž.
Ale co prezident! Nejhorší na nové Rusi byla obludná směsice neoprávněné zpupnosti a nepřístojného sebemrskačství v duchu "Jsem car, jsem otrok, jsem červ, jsem Bůh". A věčné škemrání za doprovodu výhrůžek, s řinčením rezavých strategických zbraní! A nestoudnost nové elity! Ne, Nikolas ani trochu netoužil vstoupit na půdu své duchovní vlasti, ale v hloubi duše věděl, že se dřív nebo později tomu setkání nevyhne. A pomaloučku se na ně připravoval.
Na rozdíl od otce, který se okázale nezajímal o zprávy z Moskvy a pořád ještě říkal "eroplán" a "gáže" místo "letadlo" a "mzda", Fandorin syn se snažil být in (tento obrat sir Alexander taky neuznával), pokud šlo o ruské novinky, navazoval známosti s přijíždějícími Rusy a zaznamenával si do zvláštního zápisníku nová slova a idiomy: hajzlmuzika = špatná hudba ("hajzl" - pravděpod. blízké "sewage"); vytunelovat meloun = ukrást milion ("vytunelovat" - blízké "to tunnel", "meloun" - záměna na základě zvukové podoby se sl. "milion") a tak dále, stránku za stránkou. Nikolas se rád blýsknul před některou ruskou turistkou bezvadnou moskevskou dikcí a znalostí současné terminologie. Zaručený dojem dělal na ty slečny perfektně nacvičený trik: dvoumetrový Londýňan, nerusky galantní, s pitomě thymolinovým úsměvem a s akurátní pěšinkou uprostřed hlavy, prostě čistokrevný Angličan Angličanovič najednou vypálí: "Milá Natašo, co kdybychom si skákli do Chelsea na taneční párty? Je to tam supr."

***

Nazítří poté, co se Nikolas u televizoru kochal dirigentským uměním ruského prezidenta, došlo k události, která byla prvním krokem na cestě k staré vlasti.
Skvělý a neomylný sir Alexander se dopustil první a jediné chyby ve svém životě. Když se vypravoval i s manželkou do Stockholmu (ten zájezd měl mimořádný význam pro urychlení zaručené, ale stále ještě otálející Nobelovy ceny), rozhodl se Fandorin senior, že nepoletí, ale podnikne zcela kratičkou, příjemnou plavbu po Severním moři na trajektu Kristiania. Ano, právě na té Kristianii, která neuvěřitelnou souhrou komputerových kiksů narazila v mlze do tankeru s naftou a převrátila se. Zdivočelý dav se rval o místa na záchranných člunech a ti, na něž se nedostalo, skončili tam, kde dotlívají pozůstatky galeon "velké Armady". Sir Alexander byl na svůj věk ve výtečné fyzické kondici a jistě mohl být mezi zachráněnými šťastlivci, ale představa, jak otec odstrkuje ostatní pasažéry, aby zachránil sebe nebo aspoň lady Annu, ta představa se Nikolasovi vymykala...
Ponecháme-li stranou emoce, za těchto truchlivých okolností zcela pochopitelné, měla osudná chyba nerealizovaného laureáta za následek, že Nikolas zdědil titul, překrásný byt v Jižním Kensingtonu, přestavěný z někdejší konírny, peníze v bance - a přišel o moudrého rádce. Setkání s Rusí bylo již téměř neodvratné.
A tak rok po prvním kroku následoval druhý, rozhodující. Ale dříve než budeme vyprávět o polovině listu kapitána von Dorna a záhadném tiskopisu z Moskvy, musíme vysvětlit jednu okolnost, která sehrála důležitou, ba možná klíčovou roli v počínání mladého magistra.
Ta okolnost měla potupný název nedotaženost, který Nikolas pochytil od jednoho z letmých novoruských známých (nedotaženost - jako při nedotažení šroubu; použ. ve význ. "nedodělanost", "nedokonalost"; "je to takovej nedotaženej týpek" -- o čl., který si nedokázal najít v životě to pravé místo). Byl to výraz tvrdý, ale přesný. Nikolas hned pochopil, že to platí i o něm, že on je nedotažený. Motá se v té díře, které se říká život, točí se kolem vlastní osy, ale nic nedrží ani nepodpírá - jenom se tak tváří.
Výmluvná předpona "nedo-" Fandorinovi vůbec hodně vysvětlovala o něm samém. Dejme tomu jeho vzrůst. Se svými šesti stopami a šesti couly nebyl přece žádné malé pivo, na drtivou většinu obyvatel planety by mohl shlížet z výšky. Ale stačilo přejít na metrickou soustavu a výsledek byl symbolický: metr devadesát devět. Do dvou metrů se kousíček nedostával.
Stejné to bylo s jeho profesí. Věkem je ovšem ještě kluk, do čtyřicítky má daleko, ale jeho vrstevníci už mají za sebou ten jednu, ten dvě monografie, mnozí si udělali doktoráty, jeden byl dokonce poctěn členstvím v Královské historické společnosti. Profesor Crisbey, na fakultě jeho vědecký vedoucí, jednou prohlásil, že Nikolas Fandorin je sice možná historik, ale taky váhavý střelec. Velké trofeje, tj. nové teorie a koncepce jaktěživ nepřinese - ten dodá na trh leda tak nějaké zakrslé faktografické vrabčáky. A to proto, že nemá dost vytrvalosti, trpělivosti a houževnatosti. Čili, jak se vážený pan profesor vyjádřil, chybí mu sicflajš.
Není to k vzteku? Co když má člověk alergii na prach? Když mu po deseti minutách sezení v archivu začnou slzet oči, téct z nosu, místo normálního ruměnce na tvářích mu naskočí brunátné skvrny a dočista ztratí hlas? Vždyť Nikolas nikdy nebyl v takzvaných zemích třetího světa, poněvadž je tam všude prach a špína! Ve druhém ročníku kvůli tomu nejel na vykopávky do Maroka!
Ostatně proč obelhávat sama sebe? Historie lákala Nikolase ne jako vědecká disciplína, která má smysluplně vyložit životní zkušenost lidstva a vyvodit z toho praktické návody, nýbrž jako strhující, kouzelná honička za nenávratně uplynulým časem. Čas ho k sobě nepouštěl, vždy se mu vysmekl, ale někdy se stal zázrak a jemu se podařilo na okamžik chytit toho ptáka Ohniváka za efemérní ocas, a tu mu na dlani zůstalo ležet křehké zářivé peříčko.
Pro Nikolase minulost ožívala, jen když dostávala rysy konkrétních lidí, kteří kdysi chodili po této zemi, dýchali životodárný vzduch, konali dobré i zlé skutky a pak zemřeli a zmizeli navždy. Nechtělo se mu uvěřit, že se člověk může sebrat a nadobro zmizet. Ti, co umřeli, se prostě stali neviditelnými pro ty živé. Fandorin nebral jako metaforu slova novoruského básníka, jehož některé verše došly uznání i u nesmiřitelného sira Alexandra:

Ne, není žádná smrt.
Nesmrtelní jsme my a všechno, celý svět.
Je zbytečné se bát,
ať je ti sedmnáct či sedmdesát let.
Jen život, světlo jen,
ani tma, ani smrt na tomto světě není.
Na břehu moře dlíme pospolu
a já jsem z těch, kdo vybírají sítě,
když nesmrtelnost pluje kolem nás.

Toužil se toho dovědět co nejvíc o člověku z minulosti, jak žil, o čem přemýšlel, dotknout se věcí, jež mu patřily - a v tu chvíli ten, kdo navždy zmizel v temnotách, je ozářen světlem a ukáže se, že ve skutečnosti žádná tma neexistuje.
Nebyl to racionální přístup, ale subjektivní pocit, který se dal těžko vyjádřit slovy. Rozhodně se Nikolas nemohl s tak nezodpovědnými, polomytickými názory svěřovat profesoru Crisbeymu. To byl hlavní důvod, proč se nespecializoval na starou historii, ale na devatenácté století, neboť bylo jednodušší zkoumat včerejšek než předvčerejšek. Ale studium biografií takzvaných historických osobností mu nedávalo pocit osobního účastenství. Necítil vztah k lidem, které i tak všichni znali. Dlouho uvažoval, jak uvést do souladu soukromý zájem s odborným výzkumem, a nakonec se řešení našlo. Jak se často stává, odpověď na složitou otázku byla na dosah - v otcově pracovně na poličce nad krbem, kde stála nenápadná vyřezávaná krabička z černého dřeva.

***

Babička Jelizaveta Anatoljevna, která zemřela dlouho před Nikolasovým narozením, vyvezla roku 1920 z Krymu všeho všudy dva vzácné skvosty. Prvním byl budoucí sir Alexander, toho času ještě ukrytý v lůně své matky. Tím druhým skřínka s rodinnými relikviemi.
Nejzajímavější z nich byl zežloutlý sešit, popsaný úhledným pedantickým písmem prapraděda Isaaka Samsonoviče, kancelisty v moskevském archivu ministerstva spravedlnosti, který sestavil genealogický strom rodu Fandorinů s podrobnými komentáři.
V krabičce byly i věci mnohem starobylejší. Například cypřišový křížek, který podle tvrzení rodinného letopisce patřil legendárnímu zakladateli rodu, křižáku Theovi von Dornovi.
Nebo měděně ryšavý, za celá ta staletí nevyrudlý pramínek vlasů, zabalený v pergamenu, na němž byl stěží čitelný nápis "Laura 1500". Poznámka Isaaka Samsonoviče byla stručná: "Ženská kadeř neznámého původu." Ó, jak vzrušovala v dětství Nikolasovu bujnou fantazii tajemná Laura s měděnými vlasy, ukrytá za neprůhlednou clonou staletí!
Otec měl na stole fotografii, kterou taky vyndal z té skřínky -- podobiznu oslnivě krásného bruneta se smutnýma očima a atraktivně prošedivělými skráněmi. Byl to dědeček Erast Petrovič, osobnost po mnoha stránkách pozoruhodná.
Ale jakou cenu měl vzkaz veliké panovnice, pouhá dvě slova napsaná vlastní rukou na lístku velinového papíru, zato však jaká slova! "Navždy vděčná" - a dole slavný nedbalý podpis "Kateřina." Otec říkal, že kdysi byly v krabičce uloženy také dědečkovy řády, i zlaté, posázené drahokamy, ale v těžkých dobách je babička prodala. A dobře udělala. Takových "vladimírů" a "stanislavů" jsou po starožitnických krámcích haldy, ale že Jelizaveta Anatoljevna uchovala nefritový růženec (dnes už se nedovíme, komu z předků patřil) nebo cibule, kapesní hodinky brigadýra Lariona Fandorina s tureckou kulkou, která v nich uvízla - za to si babička zaslouží nehynoucí vděčnost.
Nikolas se sám divil, že na tak prostý nápad nepřišel dřív. Proč by se měl hrabat v životopisech cizích lidí, o nichž se i tak víceméně všechno ví, když je tu historie jeho vlastního rodu? Tady mu nikdo nezkříží cestu.
Nejprve se magistr zabýval pochopitelně carevniným autografem, jenž mohl být určen jedině Danilovi Fandorinovi, který zastával u carevny Kateřiny, "Semiramidy Severu", nenápadnou, avšak klíčovou hodnost dvorního tajemníka. Nikolas uveřejnil v renomovaném historickém časopise črtu, v níž mimo jiné vyslovil některé opatrné domněnky o důvodech nejvznešenějšího uznání a datování tohoto dokumentu (červen 1762?). Historikové z řad slavistů přijali tento článek blahosklonně a badatel povzbuzený úspěchem se začal zaobírat státním radou Erastem Petrovičem Fandorinem, který v 80. letech 19. století sloužil jako úředník pro zvláštní úkoly u moskevského místodržitele, a později už jako soukromník se zabýval studiem všelijakých tajemných případů, na něž byla doba přelomu devatenáctého a dvacátého století tak bohatá.
Pátrání tohoto detektiva-džentlmena se však bohužel vyznačovala tak úzkostlivou delikátností, že Nikolas objevil jen velmi málo dokumentovaných stop jeho činnosti, a proto místo vědeckého pojednání napsal pro bulvární časopis polobeletristický seriál založený na rodinném ústním podání. Z hlediska profesionální reputace to byl pochybný nápad, a Nikolas si za pokání předsevzal mravenčí práci na prostudování starého, ještě předruského období von Dornů: prozkoumal rozvaliny a okolí rodového zámku Theofelsu, setkal se s potomky vedlejších větví rodu (nutno říci, že potomstvo křižáka Thea bylo rozeseto od Laponska po Patagonii), až bůh brání se nakýchal a naslzel ve venkovských archivech, depozitářích muzeí a diecézních rukopisných skladech.
Výsledek všeho jeho úsilí nebyl zrovna záviděníhodný - půl tuctu skromných publikací a dva tři podružné objevy, na nichž by se slušná monografie postavit nedala.

***

Na článek o polovině závěti Kornelia von Dorna (další relikvie z černé krabičky), otištěný před čtyřmi měsíci v Královském historickém časopise, taky nemohl být moc pyšný. Aby rozluštil čmáranici bodrého würtemberského kapitána, který jistě netušil, že z jeho krve vzejde mohutná větev ruských Fandorinů, musel absolvovat speciální cyklus paleografických přednášek, ale dokument mu nebyl ani po rozšifrování o nic srozumitelnější.
Kdyby ten tlustý šedivý arch papíru byl rozříznut napříč a ne podél, bylo by možno přečíst aspoň kousek souvislého textu. Ale svitek uložený ve skřínce byl příliš úzký - nějaký negramota přeťal
listinu shora dolů a druhá půlka se nezachovala.
Po pravdě řečeno neměl Nikolas úplnou jistotu, že jde o závěť, a ne o nějakou obchodní smlouvu. Na potvrzení své hypotézy ocitoval v článku první řádky, kde, jak se sluší na poslední vůli, byla zmínka o ďábelských svodech a o Ježíši Kristu, potom však následovaly návody pro hospodaření:

vědomosť tato pro synka
aže rozumu se dobéře
a k cestě na moskvu neuvo
neporozumíš jak toho naléz
abys v pokušení ďábel
avšak nalezneš-li pro jezukrista
kteráž dole v altun
lýčeným pytlem pro duše


Renomovaný časopis tradičně nepřipouštěl ilustrace, proto se Nikolasovi nepodařilo otisknut fotografii textu, a dál už nic necitoval - byly tam nejasné, fragmentární pokyny týkající se jakéhosi domu (který měl patrně připadnout Korneliovu synu jako dědictví), prostřídané připomínáním von Dornových předků. Kdyby se zprávy o majetku cizozemského žoldnéře zachovaly v celistvosti, bylo by to ovšem historicky zajímavé, ale daleko důležitější bylo, že díky svému umístění v levém dolním rohu se dal přečíst výtečně zachovalý podpis a datum:

psáno v kromešnikách léta páně 190 3. dne máje měsíce korněj fondorn vlastní rukou

Z toho vyplývalo, že v květnu 1682 (7190 podle staroruského letopočtu) pobýval Kornelius v povolžském městě Kromešnikách, kde právě v té době čekal vypovězený bojar Artamon Sergejevič Matfejev, až bude povolán do Moskvy. To potvrzovalo rodinnou legendu, že kapitán von Dorn byl přítelem prvního ministra cara Alexeje Michajloviče, a dokonce se oženil s jeho dcerou. Toto tvrzení patřilo ovšem zcela do říše bájí a opíralo se nejspíš o fakt, že Korneliův syn Nikita Fondorin sloužil dlouhý čas jako osobní tajemník hraběte Andreje Artamonoviče Matfejeva, Petrova vyslance u různých evropských dvorů.
Nikolas uzavřel svůj článek vyslovením domněnky, že listina byla zřejmě rozseknuta za květnového povstání moskevských střelců, kteří nabodli na kopí bojara Matfejeva a několik jeho přívrženců včetně Kornelia von Dorna, o němž po roce 1682 již nejsou zprávy.
Ale před třemi týdny, když se Nikolas vrátil z Benátek, kde objevil stopu jedné z nejzajímavějších afér z roku 1892, související s nezdolným Erastem Petrovičem, čekala ho doma pošta z Moskvy.
Na obyčejné hnědé obálce razítko moskevského Hlavního poštovního úřadu. Ani jméno odesilatele, ani zpáteční adresa. Uvnitř tři roky staré číslo časopisu Rossijskij archivnyj věstnik. K stránce 178, kde byla rubrika Archivní novinky, byla přilepena červená záložka. Běžná informace zapadlá mezi zprávami o vědeckých seminářích, obhájených dizertacích a drobných nálezech ve venkovských fondech. Bez podpisu, dokonce bez titulku, jenom oddělená hvězdičkou.

***

Při výkopových pracích na stavbě budovy okresního úřadu v Kromešnikách (Kostromská oblast) bylo objeveno kamenné sklepení, které zřejmě patřilo k ansámblu dědičného panství hrabat Matfejevových, které lehlo popelem v roce 1744. Členové oblastní archeologické komise prozkoumali podzemí, proklepali zdi a našli tajnou skrýš - nevelký výklenek zakrytý dvěma cihlami bílé barvy. Uvnitř byla nalezena kožená brašna s předměty, pocházejícími s největší pravděpodobností z poloviny 17. století: unikátní bronzový budík hamburské práce a zlatý medailon s latinskými iniciálami "C. v. D.", dále pak pravá polovina svitku popsaného ležatým písmem. Budík a medailon byly předány městskému vlastivědnému muzeu, svitek odevzdán do úschovy ÚASD.

***

Nikolas zprávičku přelétl očima, pak si ji přečetl ještě jednou, velmi pozorně, a srdce se mu zatetelilo nevýslovným opojením, jaké se ho zmocňovalo vždy, když se z husté temnoty nenávratně uplynulého času náhle začaly prodírat světélkující nitky. Právě kvůli tomuhle kouzelnému okamžiku, který zakusil jen několikrát v životě, se učený magistr věnoval historii. V tmoucí tmě, v zemi of no return (v ruštině to tak nezní), se pojednou vznítil plamínek vyzařující jemné, vábivé paprsky. Udělej krok, popadni ty nehmotné nitečky, a možná se ti podaří chytit Čas za cípek černého pláště, donutit ho, aby se vrátil.
Kromešniky, C. v. D., Matfejevové, fragment svitku, 17. století - všechno se shodovalo. Chybějící část testamentu je na světě, o tom nebylo pochyb! Víceméně jasný byl i původ zásilky. Nějaký Rus (nejspíš historik nebo zaměstnanec archivu) narazil na Fandorinův článek v Královském historickém časopise, vzpomněl si na zprávu ve starém Archivním věstníku a rozhodl se Angličanovi pomoci. Je to tak typicky ruské - neuvést své jméno, nepřiložit průvodní dopis, nenapsat zpáteční adresu! Z hlediska Západu je to hotové hulvátství. Ale Nikolas už se seznámil s manýrami a psychologií nových Rusů. Anonymita dopisu svědčila ani ne tak o nedostatku dobrého vychování, jako spíš o ostychu. Dopis poslal pravděpodobně člověk chudý (však víme, jak jsou na tom dneska ruští vědci), ale hrdý. Obává se, aby ho bohatý cizinec ze samé radosti nad drahocennou nápovědí neurazil nabídkou peněžité odměny. Anebo se odesilatel styděl, že v anglicky psaném dopise nadělá chyby, i když by snad mohl předpokládat, že autor článku o Rusku 17. století jakžtakž porozumí i současné ruštině.
(Ó ta známá novoruská ostýchavost! Nikolas si vzpomněl na jednoho Moskvana, který přijel na stáž na londýnskou univerzitu a který jednou v opici napovídal při rozhovoru s vedoucím katedry spoustu hloupostí, a příštího dne ho ani nepožádal o prominutí, ačkoli na jeho zahanbeném vzezření bylo znát, že si to dobře pamatuje. "Měl bys zajít za profesorem a omluvit se mu," řekl mu Fandorin. "Pěkně ses sťal, to se může stát každému." Nový Rus odpověděl: "Nemůžu. Stydím se omlouvat." A až do skončení stáže se tím trápil.)
Ale co na tom záleží! Když neznámý dobrodinec nestojí o Nikolasovu vděčnost, taky dobře. Hlavně že se mu teď při troše štěstí a drzosti povede napsat pořádnou knihu. Jestli byl Kornelius ve vyhnanství s Artamonem Matfejevem (a to se teď dá prakticky považovat za dokázané), mohly by se v úplném textu závěti nalézt vskutku drahocenné informace. Vypadá to na seriózní vědecký objev. A když to s objevem nevyjde, získá aspoň materiál na monografii. Třeba s tímhle názvem:

KORNELIUS VON DORN / KORNĚJ FONDORN

Životopis cizince v ruských službách předpetrské epochy z pera jeho potomka

A proč ne? Nezní to špatně. Posedí v tom ÚASD, to jest v Ústředním archivu starých dokumentů, pohrabe se v lejstrech o najímání cizích důstojníků, v registrech o výplatách žoldu, v protokolech výslechů Prikazu pro osobní věci carovy ve věci Artamona Matfejeva - fakta se nashromáždí, než bys řekl švec! Vyloží je na širokém pozadí doby, uvede podobné životopisy jiných žoldnéřů, a knížka tu bude jak vyšitá. Přitom se Nikolas konečně seznámí se skutečnou, nikoli s tou romantikou opředenou vlastí. Opravdu, už je nejvyšší čas.
Sir Alexander ležel na dně moře a nemohl svému dědici rozmluvit ten riskantní záměr, a tak Nikolas realizoval své rozhodnutí závratnou rychlostí. Kontaktoval faxem moskevský archiv, zjistil, že inkriminovaný dokument skutečně mají v depozitáři a mohou mu ho vydat, a ostatní už byla maličkost: jízdenka, rezervace v hotelu, sepsání závěti (jen tak, pro všechny případy). Nikolas, který neměl žádné blízké ani vzdálené příbuzné, odkázal veškerý movitý i nemovitý majetek Světovému fondu boje za práva zvířat.
A vzhůru na cestu - po moři, pak vlakem, v předpokládaných stopách dávného předka.
V kufříku, který teď ležel pod lůžkem ve spacím vagoně, měl Nikolas všechny nezbytnosti: solidní doporučení od Královské historické společnosti, notebook se satelitním telefonem, ručním skenerem a s nejnovějším, právě vypracovaným programem na rozšifrování starých rukopisů, tajemnou polovinu závěti s průvodním osvědčením, pojistnou smlouvu, zpáteční lístek s nevyplněným datem (ne už jízdenku na vlak, ale letenku).
Před setkáním se starou vlastí Nikolas absolvoval kurz autotréninku, což mělo zviklat jeho atavistickou předpojatost.
Počítejme s tím, že Rusko není zrovna moc sympatická země, říkal si magistr. Politicky podezřelá, civilizačně zaostalá, navíc nemá pevné morální základy. Ale to vše jsou relativní pojmy. Kdo říká, že bychom měli Rusko srovnávat se šťastnou Anglií, která došla ke spořádanému životu o sto nebo dvě stě let dřív? Proč je nesrovnávat spíš se Severní Koreou nebo s republikou Čad?
Ostatně i k Angličanům by měl Fandorin dost kritických připomínek. Je to pronárod pásovců, každý se vleče uzavřen ve svém krunýři - nedotlučeš se na něj. A nikoho to ani nenapadne, protože by se to vykládalo jako vnikání do soukromí. Nebo ta velebená britská duchaplnost! Panebože, ani slovo na rovinu, vždycky strojeně, vždycky s kapkou sebeironie. Copak si můžete s Angličanem popovídat na nějaké "ruské" téma, jako je dobro a zlo, nesmrtelnost, smysl života? Nejde to. Totiž jde to, samozřejmě, ale radši to nezkoušet.
A taky ho hřála naděje na mimoracionální, intimní fenomén - ruskou krev, slovanskou duši, hlas předků. Až se za okny vagonu zamíhají tiché březové hájky a osikové remízky, až k Nikolasovi na stanici dolehne z peronu křik babek prodávajících rybíz a semínka (nebo co se to tam teď na peronech prodává), srdce se mu náhle sevře hlubokým, tajemným znovupoznáním a uvidí tu někdejší Rus, která zřejmě nezmizela, jen trochu zestárla - ne, nezestárla, ale dospěla o sto let. Hrozně si přál, aby to právě takhle dopadlo.

***

Takové myšlenky vířily magistru historie N. Fandorinovi hlavou za rachotu kol zvláštního vlaku Ivan Hrozný, polykajícího poslední kilometry k lotyšsko-ruské hranici. Bohužel se už setmělo a krajina za oknem splývala v modrošedou hmotu, kterou jen tu a tam oživilo světélko, ke všemu ještě ho mister Kalinkins až příliš rušil svou angličtinou, jež měla daleko k dokonalosti.
Zpočátku si stěžoval, jaké jsou potíže s pronikáním lotyšských mléčných výrobků na evropský trh, ale to se ještě dalo vydržet. Fandorin měl chuť dát obchodníkovi dobrou radu: ať hodí za hlavu evropský trh, kam lotyšskou firmu beztak nepustí - nevědí, co si počít s vlastními krávami; ať se radši skamarádí s Rusy a je rád, že má tak gigantický trh pro odbyt smetany hned u nosu. Chtěl mu poradit, ale včas se přemohl. Měl takový neblahý, nevyléčitelný zvyk, že se lidem vnucoval s radami, o které se ho neprosili, což se v Anglii považuje za neslušné a vůbec za nemožné. Za těch víc než třicet let svého života na britských ostrovech se Nikolas už tolikrát musel kousnout do jazyka, aby drze nevpadl do cizího privacy, až bylo s podivem, že ten záludný nástroj už není ukousnutý jednou provždy.
Navíc by ta rada stěží byla Lotyšovi po chuti, protože od nářků na neoblomnost Evropanů přešel k demaskování Rusů, horší než oni byli podle jeho soudu leda ti hamižní Estonci. Nikolas sám taky neměl zrovna lichotivé mínění o nových Rusech, ale protivilo se mu poslouchat vlastní názory z úst cizince. (Zdá se, že i Puškin napsal něco podobného...)
"Měli jsme smůlu," brblal vývozce smetany, "že už nebyly lístky na náš zvláštní vlak Karlis Ulmanis. Tam to vypadá jinak - všude čisto, kulturní prostředí, v jídelním vagoně čerstvé mléčné výrobky. Ale tohle je hotový gulag na kolečkách. Víte, co to je gulag? Čaj vám průvodčí přinese studený, v jídelním voze to smrdí zatuchlým zelím, a jak budeme za hranicemi, však to uvidíte, po vagonech se začnou courat prostitutky."
"Měl jsem o gulagu poněkud jinou představu," neodpustil si Fandorin jízlivou poznámku, ale jeho spolucestující tu ironii nepochopil.
"A to není všechno," ztlumil hlas. "Po kontrole pasů, až budeme za celnicí, tak se musíme zamknout na klíč i na řetěz, protože si sem přijdou... zašpásovat." Mister Kalinkins luskl prsty a přeložil ten výraz jako hold-up, oloupit. "Jsou to opravdu banditi. Vtrhnou do kupé a seberou vám peníze. A vlaková policie i průvodčí jsou s nimi spřáhnutí - dávají jim tipy na bohatší cestující. Předminulý měsíc jeden můj známý..."
Nikolasovi šla už hlava kolem z toho žvanění plného rusofobie a dopustil se do nebe volajícího nezdvořáctví: nasadil si sluchátka a pustil si nahrávku z kazety, kde měl psychoterapeutickou píseň vybízející, aby si zamiloval tu chudinku Rus. Měl to tak předem naplánováno, že přejede hranice s chraptivým hlasem zpěváka Jurije Ševčuka.
Dá se říct, že to fungovalo.
"Rodná zem! Já jedu domů k nám!" zaznělo ze sluchátek, Ivan Hrozný zpomalil, než zabrzdí před první ruskou stanicí, a Nikolas se kolíbal do rytmu refrénu. V jeho srdci se opravdu cosi zachvělo, v nose ho zašimralo a do očí - to tu ještě nebylo! -- mu vstoupily slzy.

Rodná zem! Já jedu domů k nám!
Že prej to je zrůdná zem!
Ať je třeba nehezká,
komupak se nestejská!
Tobě, mně a lumpům všem!

Nikolas to nevydržel, začal majiteli sonorního hlasu přizvukovat, ale hned se zarazil. Věděl, že zpívat nahlas je pro něj v kategorickém protikladu: měl jako jeden Čechovův hrdina silný hlas, ale nepříjemný, a ještě mu naprosto chyběl hudební sluch.
Fandorin se otočil od okna a provinile se podíval na Lotyše. Ten na něho zíral s hrůzou, jako by měl před sebou Medúzu Gorgonu. Nikolas byl ovšem bídný zpěvák, ale že by to bylo tak zlé? Jo tak, uvědomil si, vždyť Kalinkins neví, že umím rusky.
K vysvětlování však nedošlo, protože právě v tu chvíli se dveře se zavrzáním rozlétly a za dupotu bagančat vpadly do kupé dvě uniformy se zelenými čepicemi, důstojník a vojín.
Důstojník měl na tvářích nepřirozený ruměnec, a jak se magistrovi zdálo, nebyl úplně střízlivý - v každém případě kolem sebe šířil pach nějaké silné, ale zřejmě nepříliš drahé lihoviny; k tomu každou chvíli škytl.
Pohraniční stráž, pochopil Fandorin.
Hlavní strážce se postavil před Brita, napřáhl k němu dlaň širokou jak lopatu a řekl:
"Škyt."
Nikolas zrozpačitěl, protože neměl vůbec představu o tom, jak se v Rusku postupuje při tak běžném rituálu kontroly pasů. Je tu tedy zvykem začínat stiskem ruky? To je divné a asi ne moc hygienické, uvážíme-li, kolik dlaní už musel důstojník v tomhle vlaku stisknout, nicméně je to typicky ruské.
Fandorin honem vyskočil a s širokým úsměvem pevně stiskl pohraničníkovi ruku. Ten si šíleného cizince užasle změřil od hlavy k patě a polohlasně zamumlal ke svému podřízenému:
"To je ňákej pako. Koukej, Sapryko, něco takovýho hned tak neuvidíš."
Pak vytrhl prsty z Nikolasovy ruky, rychle si utřel dlaň o kalhoty a houknul:
"Dej sem pas, zatracenej Neruse. Pas, andrstend?" A znova se obrátil k vojákovi: "Na tomhle bych neměl chtít pas, ale lejstro z cvokárny."
Hubený, bledý Sapryka se nevěřícně zahihňal.
Červenou knížečku s britskou národní faunou - lvem a jednorožcem -- vzal podivný pohraničník do ruky bez zájmu. Podal ji svému pomocníkovi se slovy:
"Prdni to tam. Škyt."
Vojáček plácl na otevřenou stránku razítko, zatímco se ruměný důstojník už věnoval misteru Kalinkinsovi.
"Á," protáhl zlověstně. "Bratrské Lotyšsko." S přimhouřenýma očima prolistoval stránky, na jednu se bůhvíproč zadíval proti světlu. "Vízum máš neplatný, rozmazaný," konstatoval se zjevným uspokojením. "S tím můžeš jet leda do Afriky. To datum se nedá rozeznat."
"Vystavili mi ho na vašem konzulátě!" rozčilil se obchodník. "Já jsem si to sám neštemploval! To je šikana, pane nadporučíku!"
Nadporučík přimhouřil oči.
"Šikana říkáš? A jak vaši pohraničníci buzerujou naše občany? Dám tě hned zavřít až do vyjasnění případu, to budeš mít teprv šikanu!"
Mister Kalinkins zbledl a třesoucím se hlasem zaprosil:
"Snad nemusí být hned tak zle, prosím vás."
Pohraničník zachoval dramatickou pauzu, pak pokývl:
"No tak vidíš. Já vás naučím vážit si Ruska... Škyt! No tak dobře, prdni mu to tam, Sapryko." A jak vznešeně opouštěl kupé, drcnul ramenem do dveří.
Vojáček zvedl razítko nad pas, zašilhal na Kalinkinsovu krabičku winstonek, která ležela otevřená na stolku, a tichounce zaškemral:
"Cigaretka pro mě by nebyla?"
Lotyš přiškrceně zaklel ve své mateřštině a přistrčil k natažené ruce celou krabičku.
Nikolas pozoroval tu scénu totálně šokovaný, ale to byl teprve začátek všech traumat.
Neuběhla ani minuta a dveře se znova rozlétly (zřejmě zde nebylo zvykem klepat) a do kupé vešel celní úředník. Na šňůrce přehozené kolem krku mu viselo kuličkové pero. Rychlým pohledem přelétl oba pasažéry a hned si přisedl k občanovi Lotyšska.
"Drogy?" zeptal se důvěrně. "Tak copak máte, herojínek, kokajnek?"
"Jaké drogy?" zvolal nebohý Kalinkins. "Já jsem byznysmen! Mám smlouvu se Sýrsalámimportem!"
"A co takhle osobní celní prohlídku?" reagoval na to muž v černozelené uniformě, obrátil se k Nikolasovi a spiklenecky zašeptal: "To jsme tu měli minulej tejden taky jednoho ,byznysmena´. Měl balíček s hulbou schovanej v řiti. V pořádku, i tam jsme mu ho našli."
Lotyš nervózně polkl a pod stolkem podstrčil celníkovi cosi šustivého.
"No, když máte smlouvu, tak to je něco jinýho," vydechl úředník a oslovil Fandorina. "A vy jste odkudpak?"
A zase vzbudil britský pas mnohem méně zájmu než lotyšský.
"Gute Reise," pravil celník bůhvíproč německy a zvedl se.
Celní prohlídka skončila.
Vlak zaskřípal brzdami, vagon se zakolíbal a zůstal stát. Za oknem bylo vidět skoupě osvětlené nástupiště a nádražní budovu slohem napodobující empir, s cedulí

NĚVOROTINSKÁ
Mosk.-Balt. žel. dr.

To je tedy ona, ta ruská země!
První seznámení s představiteli ruského státu zanechalo v magistrovi historie tak ohromující dojem, že pocítil naléhavou potřebu rychle něco pojíst.
Nikolas Fandorin ovšem vůbec nepožíval alkohol a jedl taky velmi střídmě, a to jen fyziologicky nezávadné pokrmy, proto většině lidí známé nutkání dát si skleničku na uklidnění se u něj obvykle transformovalo na chuť sníst něco neplánovaného a nesprávného.
Díky varování svého spolucestujícího před jídelním vagonem se Nikolas rozhodl, že si něco koupí v nádražním bufetu - naštěstí podle jízdního řádu měl vlak stát v Něvorotinské celých patnáct minut (patrně aby vysadil pohraničníky, celníky a zadržené delikventy). Náprsní tašku s penězi, doklady a kreditními kartami nechal Fandorin pro všechny případy v kufříku a vzal si s sebou jen několik tisícirublovek, které si prozíravě vyměnil na rižském nádraží.
Průvodčí, sedící na stupátku, uhnul, aby mohl pasažér vystoupit, a hlasitě zívl. S tímto neromantickým zvukovým doprovodem vstoupil potomek osmi generací ruských Fandorinů na rodnou půdu pokrytou asfaltem.
Podíval se nalevo, podíval se napravo.
Nalevo visel dlouhý vyrudlý plakát, na němž byl kníratý sovětský voják s lodičkou na hlavě a bílý nápis:

50. VÝROČÍ VELIKÉHO VÍTĚZSTVÍ
Prošli jsme s tebou půl světa
Bude-li třeba, půjdeme znova!

Napravo stál nevelký sádrový Lenin v čepici a s napřaženou rukou. Nikolas se podivil, neboť v novinách stálo, že všechny kultovní pomníky byly už dávno odstraněny. Tady zřejmě zůstala takzvaná rudá zóna, usoudil magistr a vešel do nádražní restaurace.
Byl tam puch jako na dlouho neuklízeném klozetě, na lavicích leželi a spali špinaví, otrhaní chlapi - nejspíš novodobí vandráci, kterým se říká "houmlesáci". Nikolas si ty malebné vlasáče netroufal prohlížet a kvapně kolem nich prošel k skleněnému pultu.
Z nervozity dostal chuť na něco extra odbojného, třeba hot-dog, nebo dokonce hamburger. Ale na talířkách ležely jen nestejné krajíce bílého chleba s tučnou černou klobásou, nahoru prohnutými plátky sýra a miniaturními oschlými rybičkami. Při pohledu na ty sendviče se Fandorin otřásl. Zatěkal zrakem po pultě a nakonec požádal unavenou prodavačku s kalnýma očima, která pozorovala mouchy lezoucí po pultu:
"Prosil bych jogurt. Ovocný. Nebo radši dva."
Prodavačka k němu ani nevzhlédla a hodila na pult dva kelímky "tutti-frutti" (Nikolas si obvykle kupoval "danone", nízkotučný, bez chuťových příměsí, ale když bláznit, tak bláznit), sebrala dvě tisícovky, a místo aby mu dala nazpátek, položila na pult tři lízátka v umolousaných papírcích.
"Ale dovolte, tohle zboží už má přes měsíc prošlou lhůtu," řekl Fandorin, když si všiml razítka. "Ten jogurt je nepoživatelný."
Prodavačka konečně vzhlédla k vybíravému zákazníkovi a nenávistně zasyčela:
"Vy byste mě všichni uštvali. Vypadni, strejdo, i tak je mi zle."
Řekla to tak upřímně a přesvědčivě, že Nikolas popadl prošlé jogurty a zmateně zamířil ven.
U dveří ho kdosi chytil za rukáv.
"Hej, mister, vonna fak?"
Fandorin myslel, že se přeslechl - tohle odporné vousaté individuum, které vypadá jako divý lesní muž z pohádky, mu přece nemůže vážně nabízet své sexuální služby.
"Ten baks. Only ten baks! Do nekst stejšn." Neznámý ukázal na vlak a pak kousek vedle. "Ten baks!"
Opodál, u zdi, stála dívka, zrzavá a pihovatá, které mohlo být tak nejvýš třináct let. Lhostejně se podívala na cizince, zamrkala hustě načerněnými řasami a nepřirozeně rudými rty vyfoukla žvýkačkovou bublinu.
"Proboha, vždyť je to ještě dítě!" zvolal ohromený Nikolas. "Kolik je ti let, holčičko? Chodíš do školy? Jak můžeš! Za deset dolarů! To je hrůza!"
Dívka popotáhla nosem a nechala hlučně prasknout žvýkačku. Její pasák dloubl magistra do ramene a řekl rusky:
"Tak dej víc, když seš takovej hodnej."
Fandorin prchal ven z toho doupěte.
"Fak jú, mister!" křikl za ním vousáč.
K jeho zděšení se vlak dal právě do pohybu, ačkoli stanovených patnáct minut ještě neuplynulo. Při pomyšlení, že by mohl zůstat v té příšerné Něvorotinské, Nikolas v panice odhodil jogurty do koše a s vypětím všech sil se vrhl za odjíždějícím vagonem.
Jen taktak se mu podařilo vyskočit na stupátko. Průvodčí kouřil na plošině s dvěma statnými mládenci v modrobílých sportovních dresech. Letmo pohlédl na udýchaného Angličana a nijak nekomentoval jeho šťastný návrat.
Do žádných Kromešniků nepojedu, uvažoval Nikolas, když kráčel po chodbičce. Splaším tu druhou půlku závěti, pohrabu se v haldách lejster Cizozemského a Rejtarského prikazu, a hajdy zpátky do Londýna. Tři dni. Maximálně pět. Můj moskevský režim bude vypadat takhle: hotel - archiv - hotel.

***

Ne, historická vlast se Fandorinovi ani trochu nelíbila. Nechápal, jak se může líbit zpěvákovi Ševčukovi.
Nejhorší bylo, že se v magistrově duši zahnízdila neblahá předtucha, která mu našeptávala, že odnynějška už nedokáže ani tu starou Rus milovat tak oddaně jako dřív. Ach otče, otče, nejmoudřejší z lidí pod sluncem...
Obchodník se smetanou se v kupé zamkl a svého spolucestujícího nepustil hned, a když mu nakonec přece jen otevřel, demonstrativně se zaštítil lesklým lotyšským žurnálem.
Vždycky když se Nikolas dostal do nesnází nebo měl mimořádně špatnou náladu, složil limerik. Jisté duševní napětí, jež tato minuciózní činnost přináší, spolu s komickou nejapností výsledku vedlo k zvláštní relaxaci a k obnovení pozitivního názoru na svět. Tato vyzkoušená metoda mu pomohla i tentokrát - po nácviku verzifikace se mu nálada skutečně poněkud zlepšila.
Vtom kdosi jemně zaklepal na dveře, Fandorin se nadzvedl, aby odsunul zástrčku, ale mister Kalinkins odložil žurnál a nervózně řekl rusky:
"Přes řetěz! Jenom přes řetěz!"
Ve vzniklé mezeře byla úplná tma, přestože ještě před několika minutami svítilo v chodbičce světlo. Přímo k Nikolasově tváři se natáhla ruka v čemsi modrém, s bílým podélným pruhem na rukávu, a do nosu ho udeřil proud dráždivého puchu.
Fandorin už se chtěl rozhořčit nad takovým sprosťáctvím, ale neudělal to, protože mu náhle nohy vypověděly službu.
Magistr historie se svezl na podlahu, narazil skrání do veřejí, pocítil tvrdost kovové hrany a ztratil kontakt s realitou.
Realita se k omámenému Angličanovi vrátila zase skrání, která ho tak bolela a tak mu v ní škubalo, že musel chtě nechtě napřed zatřepat svou olověnou hlavou, potom teprve mohl otevřít oči.
Dalších pět minut trvalo, než rekonstruoval přervaný sled událostí a uvědomil si smysl toho, co se odehrálo.
Mister Kalinkins ležel na svém místě s očima v sloup. Z úst mu vytékal pramínek slin, na hrudi mu ležela vyrabovaná náprsní taška.
Nikolas poklekl vedle svého spolucestujícího, nahmatal mu krční tepnu - slávabohu, žije.
Noha zavadila o cosi tvrdého. Kufřík! Válel se na podlaze a provinile se na svého pána šklebil.
Uvnitř bylo prázdno. Ani notebook, ani telefon, ani peněženka, a co bylo nejúděsnější - ani obálka, v níž ležela tři sta let stará rodinná relikvie.
Hrůza, hrůza.

***

Příloha:
Limerik, který složil N. Fandorin po odjezdu ze stanice Něvorotinská 13. června večer po osmé hodině:

Žil byl bláznivý magistr,
zvídavý jak pan ministr,
v kraj březin a jiných krás
horempádem hnal ho ďas
a řekl mu: "Fuck you, mister!"

 


Kapitola druhá

NA KORNELIA SE USMÍVÁ FORTUNA. POKLADY KOŽENÉ BRAŠNY. SEZNÁMENÍ S MOSKOVITY. VES NĚVOROTYNSKÁ. DOBRÉ ZNAMENÍ. FALEŠNÝ RÁJ

Kornelius pronikavě vykřikl "Hejááá", šlehl bičíkem dobrého španělského hřebce, kterého koupil v Rize za třiačtyřicet říšských tolarů (asi tak polovina moskevitské zálohy), a vraník, polekaný ani ne tak úderem jako divokým zavýsknutím u samého ucha, se dal do klusu. Byl to dobrý kůň, hbitý, s širokým hrudníkem, nenáročný na krmení - vědro vody a půl libry ovsa mu stačí na sedm mil a ani nebrkne. Rychlý je taky, jak se zdá. A rychlost koně byla dnes pro Kornelia náramně důležitá.
Vzadu klusala na dlouhé oprati rezavá kobylka s huňatými nohami a otlučenými kopyty - nesla náklad a taky se činila seč mohla. To nejcennější měl von Dorn ovšem u sebe, v sedlové brašně, ale o rezku by stejně nerad přišel, a tak se moc nehnal, zpomaloval. Kobylka nesla hlavní potřeby - sušené maso, sůl, nasušený chleba a teplý kožich ze psí srsti, protože v Moskovii bývá prý ještě v květnu třeskutý mráz, při kterém praskají stromy a knír se ti obalí jinovatkou.
Když tak ujel asi padesát kroků, ohlédl se Kornelius na pohraniční stráž. Otlemený velitel, ohromený takovou drzostí, za ním jen bezmocně zíral. Tři střelci mávali rukama a jeden snaživě ládoval pistoli - předpotopní typ, ty v Evropě skončily už s třicetiletou válkou. Jen ať si poslouží, stejně se netrefí. Pro boj střelnými zbraněmi jsou Rusové k ničemu, to ví každý. Právě proto si poručíka -- ne, teď už kapitána von Dorna pozvali do Moskvy, aby zdejší vojáky naučil umění přesné střelby a dal jim řádný výcvik.
Holandská služba zklamala jeho naděje. Zprvu platili nizozemští potentáti žoldnéře slušně, ale když válka s Angličany skončila a ustaly i suchozemské potyčky s Francouzi, nikdo najednou württemburské mušketýry nepotřeboval. Někteří šli sloužit k Polákům, jiní k Švédům, ale Kornelius se pořád motal v Amsterodamu a mlel už z posledního.
Ostatně opravdová válka už dávno nebyla. Možná že je s opravdovými válkami nadobro konec. Deset let táhl von Dorn tu válečnou káru - jako holobrádek byl obyčejný rejtar, potom kornet, po dvou letech si konečně mohl koupit poručický patent - ale vždycky sehnal jen bídnou, krátkodobou službu bez vyhlídek. Dva roky sloužil Francouzům, půl roku meklenburskému vévodovi, jeden rok Dánům, pak Švédům. Potom ještě svobodnému městu Brémám, polskému králi a znova Francouzům. Dostal se do zajetí k Holanďanům, a tak si zaválčil zas proti Francouzům. Na čele u levého spánku má na to půlkruhovou památku: v boji u Enzheimu, když pálili z karé po kyrysnících vikomta de Turennea, kopl ho do hlavy raněný kůň, který se zmítal na zemi - byl to zázrak, že to lebka vydržela. Dámám Kornelius říkal, že to je šrám po střele Kupidově, a holkám, že mu tam zanechal stopu křivý turecký jatagan.
Nejlepší by bylo dát se k Rakušanům, bojovat s Turky. K takovému rozhodnutí se pomalu chýlil chrabrý poručík koncem třetího měsíce lenošení, když jeho dluhy přesáhly dvě stě guldenů a hrozilo mu vězení pro dlužníky. Není už žádný mladík, je mu pětadvacet a nemá ani slávu, ani bohatství, ba ani střechu nad hlavou. Do Theofelsu k staršímu bratrovi se vrátit nemůže, tam by nepřivítali další hladový krk. Klaus má i tak vlastních starostí nad hlavu, musí opravovat zámek a splácet klášteru starou, ještě otcovu půjčku.
Jenže kde jsou ti Turci? Cesta do Vídně by přišla draho, je to daleko. To radši půjde za mnicha, k bratrovi Andreasovi - ten je z von Dornů nejchytřejší a už je opatem. Nebo se nechá vydržovat od nějaké tlusté staré kupcové. Je to pěšky jako za vozem.
A tu se na něj znenadání Fortuna usmála jak v pohádce! V krčmě na Princově kanále si k němu přisedl reprezentativní muž, který se představil jako vysloužilý podplukovník Herr Faustle, ve službách Moskovitů. Ukázalo se, že jsou skoro krajané, pocházel z Badenu. Sloužil carovi čtyři roky, teď jede domů, chce si koupit dům se zahradou a oženit se. Do Amsterodamu ho laskavě svezl ruský diplomatický zástupce Fürst Tulupov, který byl poslán do Evropy, aby verboval zkušené důstojníky pro ruské vojsko. Plat není zrovna velký, ale zato vyplácejí spolehlivě. Na cestu dávají štědré stravné, sto říšských tolarů, a po příjezdu ještě cestovné padesát říšských tolarů ve stříbře, k tomu padesát sobolích kůží a pět loktů jemného sukna. Co je však hlavní - člověku odvážnému a podnikavému, který si chce vybudovat šťastný život, otevírá tato asijská země vskutku nedozírné možnosti. Podplukovník vysvětlil Korneliovi, kde se ruský Fürst ubytoval, zaplatil za víno a přesedl si k jinému stolu, aby si pohovořil se dvěma holštýnskými dragouny. Kornelius zůstal ještě chvíli sedět a uvažoval. Potom křikl na Herr Faustleho: "Bojuje car s Turky?" Dověděl se, že nejenom s Turky, ale i s Tatary. To ho zbavilo posledních pochybností.
Ale jak Kornelius uviděl moskovitského diplomata v brokátovém plášti podšitém kožišinou a pošitém drahokamy, ve vysoké čepici z nádherných sobolích kožek (každá taková kožka by u kožešníka přišla nejmíň na dvě stě říšských tolarů!), pak už se obával jen jednoho - co když ho nevezmou.
Dopadlo to dobře, vzali ho. A podmínky ujednali ty nejlepší: ke stu říšských tolarů cestovného a stravného (podplukovník nelhal, všechno sedělo - stříbro, sobolina i sukno) ještě plat jedenáct rublů měsíčně a stravu. Smlouva byla uzavřena na čtyři roky, do května 1679. Aby si dodal vážnosti a získal víc prostoru k manévrování, požádal von Dorn o hodnost kapitána, protože věděl, že ji bez patentu nedostane. A dali mu ji! Byl poručík - navěky, bez naděje na výslužbu, a teď je kapitán mušketýrů. Diplomat taky hned vyplnil papíry na nový titul, s červenými pečetěmi, všechna čest.
Do Rigy doplul novopečený kapitán na rybářském člunu - Polsku bylo líp se vyhnout, protože by si tam mohli vzpomenout na jeho předloňskou dezerci od regimentu knížete Wiśniowieckiho. Celý načichl rybinou, zato ho cesta nepřišla draho, jenom na šest říšských tolarů.
V livonském hlavním městě, posledním evropském sídle, se zásobil vším nezbytným, co v Asii nedostane: křídový prášek na čištění zubů (jejich bělostný lesk přinesl Korneliovi nejedno milostné vítězství); ne nová, ale ještě docela slušná paruka (barvy havraního křídla); batavský tabák; placatá šikovná pastička na blechy (zavěšuje se šikmo do podpaždí). O spolucestující nestál - kapitán von Dorn má anglickou mušketu, dvě norimberské pistole a toledský kord, lesních lapků se nebojí. K ruským hranicím se vydal sám.
Cesta byla nudná. Pátého dne dorazil k poslednímu švédskému stanovišti, k baště Neuhausen. Poručík, který ho doprovodil k hraniční říčce, mu ukázal směr: tamhle, za tím polem a lesem, dvě a půl míle odtud je ruská vesnice Něvorotynská, která se tak jmenuje proto, že Moskovité tady mají jenom dvě osady, ta druhá se jmenuje Vorotynská a patří dvornímu stolníkovi Vorotynskému. Tady máte příklad, jak hloupí a bez kouska fantazie jsou ti česnekáři, povídal poručík. Kdyby tam stála ještě třetí vesnice, byl by to pro ně prostě neřešitelný hlavolam.
"Proč česnekáři?" zeptal se Kornelius. Poručík mu vysvětlil, že Rusové vůbec nemají čich. Při své nezdravé zálibě v mytí (myjí se snad každý měsíc, což ostatně svědčí o jejich nemravnosti, jelikož mají společnou lázeň pro muže i pro ženy) jsou zcela lhostejní k nepříjemným pachům a jejich hlavní potravou je syrová cibule a česnek.
Kornelia tato informace nijak neznechutila. Každý, kdo se octl nadlouho v obklíčení, ví, že česnek je velmi užitečný - je dobrý proti kurdějím, proti otokům nohou, a dokonce prý i proti francouzské nemoci. Ať si Rusové dopřávají česnek co hrdlo ráčí, jen když budou včas vyplácet žold.

***

Říčku Kornelius přebrodil, ujel asi půl míle, a z houští vyrazila stráž: jeden tlusťoch s červeným prasečím rypákem seděl na koni a čtyři další poklusávali za ním. Všichni měli zelené šosaté kaftany, děsně zmazané, a jenom ten jezdcův držel jakžtakž pohromadě, pěšáci je měli samou díru a záplatu. Kornelius se lekl, že to jsou loupežníci, a už sahal do sedlové brašny, ale vzápětí si uvědomil, že lotři nechodí v uniformě. Bude to tedy pohraniční stráž.
Tři vojáci měli halapartny, jeden pistoli. Důstojníkovi se po boku houpala křivá šavle. Nasadil hrozivý tón, v němž převládaly hlásky c, č a š, a znělo to, jako když plaší husy. Smysl jeho řeči se dal pochopit bez překladu. Co ty seš kčertu zač, proč se cpeš do země velikého moskevského cara?
Von Dorn uctivě nadzvedl klobouk, vyndal z torny cestovní glejt a výmluvně zatřepal pečetěmi. Pak ho rozevřel a zatvářil se, že čte od prostředka - ve skutečnosti opakoval, co se naučil nazpaměť: "A jest tomu mušketérskému kapitánu Korněju Fondornu jeti v Pskov a v Veliký Novgorod a v Tver, a ot Tveru na Moskvu bez všiakého meškánia nikdiež."
Důstojník znova zasyčel, natáhl ruku po listině (zavanulo od něho mizerným šnapsem), ale Kornelius naštěstí nebyl dnešní. Ještě jednou ukázal přivěšenou pečeť a držel glejt mimo dosah ohrožení.
"Pskov - Novgorod - Tver - Moskvu," opakoval a přísně pohrozil: "Meškania nikdiež." (Což znamenalo "v zájmu naléhavé státní záležitosti".)
Ukázalo se, že pod keřem sedí ještě jeden Moskovit - beze zbraně, s měděným kalamářem pověšeným na krku a s husím brkem za uchem.
Líně se zvedl a řekl hanebnou, ale srozumitelnou němčinou:
"Zaplať tři jefimky veliteli, jeden mně, jeden střelcům - ti taky musí být z něčeho živi - a jeď si spánembohem kam chceš."
Pět říšských tolarů? Pět! A za co?!
"Jo, hned," přikývl Kornelius. "Jen co utáhnu podpěnku."
Utáhl ji. A hned nato vykřikl koni do ucha a šlehl ho bičíkem. Starou belu dostanete, páni hlídači, a ne tolary!
Vystřelili za ním, ve vzduchu to hvízdlo překvapivě blízko, sotva půl lokte od ucha. Ale to nic, pánbůh ho měl rád. Von Dornové mají štěstí, to je známé odjakživa. Malér byl jen v tom, že nikdy neuměli ze svého štěstí těžit. Tím byla vinna jejich proklatá počestnost a taky nešťastná rodinná zásada ražená zakladatelem rodu Theem Křižákem na úkor potomků: Honor primum, alia deinde.
Když se prapraděd Tibo Montezuma vrátil z Mexika s vozem plným aztéckého zlata, vzbudil smělými řečmi hněv císaře Karla - a přišel o zlato i o hlavu. Děd z pobočné větve, Ulrich Krasavec, dosáhl skvělého postavení jako favorit vévodkyně vdovy Sasko-Altenburské. A co z toho měl? Zamiloval se do chudé dívky, opustil knížecí dvůr a zemřel v bídě.
Kdysi Kornelius při své mladistvé hlouposti viděl zvláštní půvab a odvahu v té dornovské lhostejnosti k darům osudu, ale když se dost nahladověl na pochodech a v obklíčení, vymrznul a nalokal se dýmu, ponenáhlu přišel k rozumu a pochopil, že čest je dobrá pro ty, kdo si ji mohou dovolit. Ale když se člověku celý jeho majetek vejde do nevelké sedlové brašny, je lépe dočasně na honor zapomenout.
Co tam měl, v té senzační brašně?
Především listinu od knížete Tulupova, propustku k slávě a bohatství, a až je získá, může se zase rozpomenout na čest.
Za druhé cypřišový křížek ze Svaté země, který vyhrál v kostkách na jednom kapucínovi.
Dále zlatý medailon s iniciálami C. v. D., tajný dárek od maminky, když navždy odjížděl z Theofelsu. Uvnitř byla dříve uložena tříska z Dřeva Pravého Kříže Páně, ale ta mu loni vypadla za bitvy u Charleroi a ztratila se.
Nejdražším a nejvzácnějším předmětem však byl překrásný budík, který Korneliovi připadl při dělení otcova jmění. Dělba probíhala poctivě podle závěti. Klaus dostal zámek, půdu a dluhy; Marta a Greta každá peřinu, dva polštáře a dvoje šaty; Ferdinand dobrého koně se sedlem; Andreas nic, poněvadž pro sluhu božího neznamená pozemský majetek nic víc než prach; Kornelius, nejmladší, dostal budík, válečnou trofej nebožtíka tatínka, Valdštejnova vojáka. Budík byl bronzový, s křišťálovým okénkem a zlacenými číslicemi, ale jestli zvoní nebo je dávno rozbitý, to Kornelius nevěděl, protože si vzal ten poklad pro efekt a nenatahoval ho. Nikdy, ani v nejtěžší době, nedal otcovské dědictví do zástavy ani je nevsadil do hry. Budík měl pro něj zvláštní smysl. Taková přepychová hračka by se dobře vyjímala jen v bohatém prostředí, mezi bronzovými sochami, mramorem a sametovými závěsy, a Kornelius viděl cíl své kariéry takto: najít pro budík vhodný příbytek a tím se spokojit. Do takového cíle měl ovšem ještě moc a moc daleko.
Ale v té kožené brašně ležel taky maličký balíček, jehož zásluhou by putování budíku mohlo šťastně skončit již v dohledné budoucnosti. Pramínek měděně ryšavých vlasů, pečlivě zabalený do pergamenu, sliboval Korneliovi zisky, jaké nenašetříš z žádného platu a ani na Turcích bys je nevydobyl. Před odplutím do Rigy měl kapitán mušketýrů obchodní jednání s kupcem Janem van Harenem, který dodává do evropských metropolí krásné zrzavé vlasy holandských žen na výrobu nejmodernějších paruk značky "Laura". Van Haren říkal, že zrzavé Holanďanky jsou hamižné a náladové, nevědí, co za ty své řídké štětiny chtít, a tvrdí, že jich, zlatovlásek, už je málo. A v Moskovii je žen a dívek s vlasy právě tohohle jedinečného odstínu habaděj a s cenou to nebudou přehánět. Plán byl prostý a jasný: Kornelius bude ze svého kapitánského platu levně vykupovat od Moskovitek jejich copy, s kupeckými karavanami je posílat do Amsterodamu van Harenovi a ten bude ukládat příslušnou odměnu do banky. Loknu mu dal jako vzorek, aby se v barvě nespletl, a vlastní rukou napsal na kus pergamenu smluvenou cenu - 1500 guldenů za saně. To se za čtyři roky sejde pěkná hromádka peněz! Ani válka s Turky už nemusí být.

***

Počasí bylo opravdu májové, jasné a přívětivé, ptáci švitořili stejně jako v rodném Theofelsu a Kornelius se dostal do vítězoslavné nálady. Pro jistotu jel ještě míli ostrým klusem, i když nebylo pravděpodobné, že se za ním opilý velitel zelených strážců hranic požene. Potom, když rezka začala pohazovat hlavou a od huby jí stříkala pěna, přešel Kornelius do kroku. Bude muset koně nakrmit a napojit, a sám by si taky dal skleničku na úspěšný pobyt v ruských končinách.
Když se mu pod návrším otevřel pohled na vesnici, myslel si kapitán zprvu, že je neobydlená - buď morem zpustošená, nebo lidmi opuštěná. Šedivé křivé chatrče pod shnilými doškovými střechami, slepá okýnka, kaplička s nakloněným osmiramenným křížem. Ale nad jednou chalupou, dlouhou a obehnanou plotem, se vinul dým a kousek za vesnicí se na louce páslo stádo: tři vyzáblé kravky a asi deset špinavých ovcí. Usoudil, že to bude ta Něvorotynská.
Kornelius jel zvolna po jediné ulici a zvědavě se rozhlížel. Takovou bídu neviděl ani v Polsku. Ani slípka, ani ovocný strom, ani žebřiňák. Dokonce ani psy tu neměli. Bylo mu divné, že ze střech netrčí komíny od pecí - tady asi ještě mají černé kuchyně jako Samojedi na Dalekém severu.
Lidi ale přece jen potkal. Nejdřív to byla vetchá, nejmíň šedesátiletá babka. Vyběhla z otlučených vrat, když si jeho vraník zamanul, že se v chůzi vyprázdní, a začala sbírat do podolku pytlovité sukně kouřící se kobližky (odkryla hubené nohy zemité barvy), plivla za cizincem a odcupitala zpátky. Snad to nebude jíst, lekl se Kornelius, ale pak sám sebe uklidnil: chce to na pohnojení zahrádky nebo na topení.
Pak uviděl chlapíka, který měl na sobě jen košili. Ležel uprostřed cesty, snad byl mrtvý, snad opilý, nebo prostě spal. Kůň ho opatrně překročil, kobyla ho obešla.
Za plotem vykoukly dvě malé děti, docela nahé, umouněné. Upíraly na cizince prázdné nemrkající oči. Jedno popotahovalo, druhé si cucalo palec. Korneliovi připadaly jako zvířátka, naštěstí se chovaly tiše, o almužnu ho neprosily a kamení po něm neházely.
Vpředu se objevila chalupa, kterou před chvílí viděl a která jediná v celé vsi měla komín a slídová okna (v ostatních chajdách byla jen mrňavá okýnka potažená býčím měchýřem). Na zápraží leželi další dva nehybní muži, na dvoře stálo několik vozů a přešlapovalo tam přivázáno asi půl tuctu koní. To bylo, co kapitán potřeboval - krčma nebo zájezdní hostinec.
Kornelius vjel za plot a čekal, jestli vyhlédne sluha. Nevyhlédl. Zavolal tedy: "Hej! Hola!" Celkem pětkrát. Ale neukázal se nikdo. Za chvíli vyšel na zápraží mužský jenom v kaťatech a s měděným křížem na nahé hrudi, ale ne proto, aby pomohl poutníkovi. Chvíli stál, pak se zapotácel a svalil se po hlavě dolů ze schodů. Pod rozraženým čelem opilce se objevila červená loužička.
Tady se hodně pije, konstatoval Kornelius. Asi je dneska nějaký svátek.
Uvázal koně sám. Odsedlal je, nasypal jim svůj oves (měl ve vaku ještě malou zásobu). Rezka si trochu odřela levou zadní, potřebovala by překovat. Vraník byl v pořádku - ten kůň je hotový zázrak!
Sedlovou brašnu vzal s sebou, pistole taky, mušketu si hodil přes rameno. Pro náklad bude muset rychle poslat sluhu, nebo to nedejbože lidi rozkradou.
Strčil do prkenných dveří a octl se v tmavé ratejně. Do nosu ho praštil kyselý, hnilobný, zatuchlý pach. Švédský poručík měl pravdu, Moskovité kolem sebe nešíří vůni ambrózie.
Zůstal stát na prahu, než se v tom šeru rozkouká. Několik dlouhých stolů. kolem nich zamlklí - ne, nebyli zamlklí, tiše tu spolu rozmlouvali otrhaní vousáči. Měli před sebou hliněné hrnky nebo hranaté láhve z tlustého zeleného skla, větší i menší. Každou chvíli prudce zaklonili hlavu a napili se. Z misek si prsty nabírali nakrájené zelí. Vzadu v koutě stál nálevní pult, za ním klímal krčmář.
Kapitán už k němu vykročil, když tu se zarazil a překvapeně zamrkal. Na podlaze hned u dveří klečelo děvčátko sotva třináctileté, ve špinavé košili, chroustalo slunečnicová semínka a slupky plivalo na zem. Bylo pihovaté, linii obočí mělo uhlem protaženou až k uším, řasy načerněné sazemi a celé tváře načerveno natřené řepou. Ale Kornelia nepřekvapilo tak divošské nalíčení jako barva dlouhých nečesaných vlasů, sahajících až k pupku. Byla to přesně ta měděně ryšavá barva "Laury"! Seznámení s Moskovií začínalo dobrým znamením.
Von Dorn se sklonil, vzal do dvou prstů pramen vlasů a prohlédl si ho zblízka. Nebylo pochyb. Odešle-li do Amsterodamu dejme tomu tři, ne, čtyři saně ročně, bude to za čtyři roky dělat... dvacet čtyři tisíce guldenů! Dej mi čas, můj krásný budíčku, brzy se ti dostane důstojného příbytku.
Děvče vzhlédlo k cizinci, který si něco pro sebe šeptal, hlavu neodtáhlo a slupky vyplivovat nepřestalo. Kupovat vlasy hned teď nemělo samozřejmě smysl - v Moskvě jistě nebude nouze o zrzky. Ale zeptat se na cenu by přece jen stálo za to, aby měl představu, na kolik ho přijde jedny saně.
Kornelius zatahal za vlasy a ještě na ně ukázal prstem. Použil jedno z desítky nezbytných slov, která si osvojil cestou:
"Zač?"
Odpověď nedostal od děvčete, ale od mrňouse s chundelatými vousy a s černou páskou přes tvář: "Poluška."
Odhalil prázdné dásně, udělal odporně oplzlé gesto a řekl ještě nějakou delší větu. Kapitán zachytil slovo "kopějka". Dívka popotáhla nosem a zničehonic si zvedla podolek košile až ke klíčním kostem, tenkým jako dvě větvičky. Proč, to Kornelius nepochopil. Pod košilí byla docela nahá, ale na tom nevyvinutém tělíčku nebylo nic k vidění. Nejspíš je slabomyslná, napadlo Kornelia, zatímco pokračoval ve svých úvahách.
Dejme tomu že vousáč říkal, že za čtvrtkopějku jí ustřihnou jenom část vlasů a za kopějku ji ostříhají dohola. Poluška je čtvrt kopějky, směnárníci dávají za gulden dvacet kopějek... Ty vlasy by mohly od oka vážit tak dvě libry. Z čísla, které mu vyšlo při násobení, se von Dornovi rozbušilo srdce. Je to tady ale laciný kraj!
Mrňous na něj pořád dotíral, šťouchal ho do boku, přistrkoval k němu zrzavé děvče hned z jedné strany, hned z druhé. Kapitán ho zlehka zatahal za ucho, aby mu dal pokoj, a zamířil k šenku.
Dokázal by teď sníst na posezení půl skopové kýty nebo celého kapouna, ale tady se teplé jídlo zřejmě nepodávalo. Na pultě, mezi kalnými páchnoucími kalužemi, stála mísa s oslizlými houbami a miska s černou, na pohled mazlavou hmotou, leželo tam pár krajíců šedivého chleba a hromada kyselého zelí byla vyklopena jen tak na nehoblovaná prkna.
Krčmář spal, tvář opřenou o pult, šedivý plnovous pečlivě rozprostřený přes misky a zelí. Jak si Kornelius vybíral něco k snědku, roztržitě sundal z krčmářových vousů tučnou veš a rozdrtil ji mezi nehty. Kromě chleba a vína by si v téhle krčmě nedal nic.
Zvedl ruku, aby krčmáře plácl po pleši, ale vtom si všiml, že nespí, že se přimhouřenýma očima dívá - ne však hostovi do tváře, nýbrž na brašnu, kterou má přehozenou přes rameno. Kapitán si vzal pořádný krajíc chleba, hodil na stůl stříbrný plíšek kopějky a řekl polsky, v naději, že mu vousáč bude líp rozumět:
"Vodku!"
Kopějku si krčmář strčil do úst - za tlustou tváří to přitom cvaklo, ale nenalil hostovi hned. Bůhvíproč odešel do přístěnku za pultem a nepřinesl láhev, ale hliněný hrnek. Za kopějku to bylo trochu málo. Von Dorn přičichl (to je břečka horší než francouzský calvados), hodil tu kalnou tekutinu do sebe naráz a uhodil prázdným hrnkem o dřevo - repete!
Musela to být silná kořalka. Krčmářův brunátný obličej se kapitánovi před očima rozplýval a bral na sebe podobu amerického plodu zvaného rajské jablko, podlaha se mu pod nohama zakymácela. Chytil se pultu. Mušketa hřmotně dopadla na zem.
"Cos mi to nalil, ty jidáši?" řekl Kornelius rajskému jablku a zavřel jako cent těžká víčka. Když je za okamžik zase otevřel, neviděl už krčmářovu hnusnou tlamu, ale vlídné májové nebe a nadýchané obláčky.
Větřík ovíval nejen jeho tvář, ale celé tělo, což bylo příjemné, i když mu to bylo divné. Přejel si rukou po prsou, po břiše, ještě níž - a pochopil, že leží na zemi dočista nahý. Do zad ho píchala stébla trávy. Po řase mu lezl mravenec.
Špinavá krčma i její proradný majitel i celá ruská vesnice, to všechno vmžiku zmizelo jako zlý sen.
Takhle si žili naši prarodiče v blaženém rajském sadu, nazí a šťastní, pomyslel si Kornelius, bylo mu však jasné, že se neocitl v ráji, protože ač nahý, šťastný se necítil - strašně ho bodalo ve spáncích. A když se zkusil nadzvednout, vyzvracel jakousi zelenou žluč.
Dva kluci, kteří seděli na kraji prašné cesty a mlčky pozorovali schouleného muže, taky nevypadali na andílky, třebaže byli tak jako Kornelius v rouše Adamově. Zdálo se mu, že to jsou ti kluci, kteří na něj tenkrát civěli za plotem.
"Kde to jsem?" zachrčel kapitán. "Co to se mnou udělali?"
Jeden z kluků se podrbal za uchem. Druhý něco řekl. Oba se zasmáli, vstali a rozběhli se pryč po cestě a za pokřiku "hej, hej!" se šlehali větvičkami po holých zadnicích.
Cesta vedla dolů, k šedivému shluku chalup, v němž Kornelius hned poznal vesnici Něvorotynskou. Nezmizela, zůstala na svém místě a nad krčmou se stále tak lenivě vinul proužek dýmu.
Žádná kouzla a čáry v tom tedy nebyly. Zkušení lidé v Rize von Dornovi říkali: Herr kapitán, počkejte si na vhodnou příležitost, necestujte po Moskovii sám - oloupí vás, zamordují, a nikdo vás nebude hledat. Kornelius je ve své domýšlivosti neposlechl. A teď to má: nestačil ani odjet kus od hranic, a už ho otrávili, oloupili, vysvlékli donaha a vyhodili ho na cestu, ať si tam zdechne.
Nemá ani koně, ani zbraň, ani peníze, a co je nejhorší, přišel i o glejt.
Kde má hledat zastání? Kdo uvěří člověku, který nemá žádný doklad ani žádného svědka a na sobě nemá vůbec nic, leda knír? Jak se dorozumí v cizí řeči? A hlavně, ke komu si může jít stěžovat - k tomu prasečímu rypáku, od kterého utekl na hranicích?
Von Dorn si sedl a zabořil prsty do svých krátkých kaštanových vlasů.
Co má dělat - zoufat si?

Diskuse

Vložil: a, 07.12.2008 13:52
Akunin, Boris: Tajemství zlatého tolobasu
dddd
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3535x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce