Gabyšev, Leonid
Odljan neboli Vzduch svobody

ukázka beletrie zahraniční

Večer po práci byl vyhlášen celolágrový nástup. Před několika hodinami došlo v práci ke zločinu. Tři bažanti, kteří do kolonie přijeli před pár týdny, se nedokázali smířit se zdejšími pořádky a rozhodli se uniknout odtud za každou cenu.

Leonid Gabyšev: Odljan neboli Vzduch svobody

8
Večer po práci byl vyhlášen celolágrový nástup. Před několika hodinami došlo v práci ke zločinu. Tři bažanti, kteří do kolonie přijeli před pár týdny, se nedokázali smířit se zdejšími pořádky a rozhodli se uniknout odtud za každou cenu. Domluvili se, že dva z nich pobodají třetího dlouhými čalounickými jehlami. Při vyšetřování je zmáčknou a dostanou to z nich. Napaří jim další flastr a z Oljanu je šoupnou někam jinam. A pobodaného budou muset převézt do nemocnice. Ten se bude vyvalovat ve špitálním kanafasu, kdežto oni si jako páni budou žít ve vězeňské cele.
Mládenci schovali jehly pod pláště a šupajdili na hajzlíky. Počkali, až tam bude prázdno a všichni tři vklouzli dovnitř - Tolja, Igor a Michail.
"Co je, borci," řekl Tolja, "přece nebudete měkký. Čas je drahej, každou chvíli sem může někdo vlízt. Bodejte, doprdele!"
Igor a Míša vytáhli jehly. Takovou jehlou dokážete člověka propíchnout skrz naskrz. Oba hoši v životě do nikoho nebodli, seděli za normální krádeže. A teď najednou měli úmyslně poranit kamaráda. Všichni se skamarádili během eskorty z basy sem.
Vyzáblý dlouhán Igor stál s jehlou v ruce a střídavě se díval na její ostře nabroušený hrot a na Tolju, do něhož by v následujícím okamžiku měl ten hrot vnořit. A nemohl se odhodlat. Kuráž chyběla i Míšovi. Hrot jehly bezvládně mířil k zemi jako pokleslé kopí a on se díval pod nohy. Bodat do Tolji se mu nechtělo. Jenže dohoda je dohoda a má se plnit. Jinak se z Odljanu nedostanou. Osmnáct jim bude až za dva roky. Oni nestojí o to, aby jim tu někdo mrzačil hrudník a soustavně naklepával ledviny...
Hubeňoučký Tolja s mateřským znamínkem na tváři vypadal dočista jako dítě. Nedávno mu bylo patnáct, Odljanu měl za dva týdny plné zuby. Souhlasil s tímhle nápadem, on to chce, moc to chce, aby ho kamarádi pobodali jehlami. Co nejvíc. Aby ve špitále vydržel co nejdéle. Protože ve špitále se přece dát vyvést nějaká další lumpárna, dostat další flastr a to by ho pak převezli jinam. Nebo se tam člověk může podřezat. Sám. A to už by ho tam nechali.
"No tak co stojíte - Igore, Míšo! Bodejte!" Tolja zavřel oči a očekával rány.
Ti dva se však nemohli odhodlat. Tolja oči znovu otevřel a zařval na ně:
"Kurva bodejte, tak bodejte, na co čekáte? Nebo sem nakonec někdo příde!"
Tolja by se býval nejradši hořem rozplakal. Oni ho nechtějí pobodat! Takhle se špitálu jaktěživ nedočká. Zase ho budou mlátit, pokořovat ho, nutit ho, aby jim kouřil péro. A pak zase mlátit.
V tu chvíli se k hajzlíku přiblížili hlasitě rozmlouvající chovanci. Bodat musejí okamžitě, jinak je to v pytli. Všech tří se zmocnil horečnatý třas. Igor se napřáhl daleko za hlavu, na okamžik ještě zaváhal a naslouchal přibližujícím se hlasům, a pak vší silou udeřil do Toljova ramene. Ten ani nehlesl. Byl rád, byl strašně rád, že se toho bodnutí nakonec přece jen dočkal. Další ránu mu zasadil Míša. Do boku. A Tolja mlčel. S nevýslovnou blažeností si uvědomoval, že ho teda přece jen poranili. Igor i Míša připojili každý ještě ránu. Jedna zasáhla znovu bok, druhá šikmo břicho. Tolja stále nevydal ani hlásku.
Do hajzlíků vešli další kluci. To už Tolja ztrácel vědomí a Igor ho chytil v podpaždí. Příchozí nebyli ani mazáci ani samospráva, a tak beze slova z hajzlu zase vystřelili a utíkali zpátky do dílen - vyklopit kápům, co zrovna viděli.
Igor a Míša se zkrvavenými jehlami v rukou zachytili Tolju každý z jedné strany a krvácejícího a bezvědomého ho vlekli na strážnici.
Dozorčí Tolju okamžitě posadil do auta a nechal ho odvést do miasské nemocnice. Igora a Míšu zavřel do izolace.
Když za nimi zašel Kmotr, nijak před ním netajili, že Tolju pobodali schválně, aby se za každou cenu dostali z lágru pryč.
A teď si oddíly nastupovaly na buzerák. Promluví k nim hospodář a nad kluky, co pobodali kamaráda, vyřkne svůj ortel.
Oddíly si nastoupily do velkého neuzavřeného čtverce. Na barácích nesměla zůstat ani noha. Dokonce i dozorčí na patrech museli ven. Hospodář nařídil, aby si nastoupili opravdu všichni. Chybělo jen pár lidí, co leželi na marodce.
Ze štábu, obklopen důstojníky, vyšel hospodář. Kráčel beze spěchu, s vystrčeným břichem. Po jeho boku Kmotr a náčelník režimu.
Z izolace už přivedli Igora a Míšu. Stáli taky v řadě. Oba chápali, co je čeká. Ale teď už se nic změnit nedá. Věci se seběhly, jak se seběhly a nedá se na nich nic změnit - na pokání je pozdě.
Hospodář došel až do středu tvaru. Jeho tučná tvář se leskla.
"Všichni víte, že dneska během zaměstnání jsme tu měli mimořádku," spustil. "A jakou mimořádku! Takový se tu stávaj zřídka. V naší kolonii došlo ke trestnýmu činu. Dva ničemové čalounickýma jehlama pobodali kamaráda. To nejsou lidi, to jsou...," hospodář se na chviličku zamyslel a hledal nejvhodnější výraz, "to jsou stvůry. Ztracený lidi. Už byli jednou za své zločiny izolováni vod společnosti, a voni tady, ve výkonu trestu, spáchaj další sprostej delikt. Postavíme je před soud. Zatím se eště neví, jestli ten pobodanej chlapec přežije. Ale aby si to ostatní včas rozmysleli a aby v naší kolonii k žádnejm podobnejm případům nedocházelo, musíme je potrestat. Takže jim uděluju službu mimo pořadí. Před odjezdem si eště naposledy umejou záchody."
Hospodář domluvil a doprovázen důstojníky vážně a důstojně zamířil zpět do štábu. Dozorčí zavelel: "Rrrozchod!" Několik set chovanců se rozběhlo k hajzlíkům, aby se dostali do prvních řad a dobře viděli, jak bude exekuce probíhat. Vokoun se taky vypravil tím směrem.
Od sprch až k záchodům už stál špalír. Mlácení řídil dozorčí lágru nadporučík Kobin. V úzké uličce vytyčené z jedné strany vysokým plotem a z druhé chovanci, stálo několik kápů a helfrů vyzbrojených holemi. Pro tento účel byly z výroby přineseny březové, silné jako ruka, aby se jen tak nezlomily. Na Míšu a Igora tu čekala dvě vědra.
Vokoun přišel dost pozdě, ale přece jen si dokázal najít v davu skulinu, kterou se promáčkl dopředu. Dobře viděl na aktivisty s holemi v rukou, i nadporučíka s rudou páskou na rukávě, i Igora a Míšu. Chlapci se chopili kbelíků a šli k vodovodnímu kohoutku. Natočili si vodu, udělali několik kroků... a sesypalo se na ně krupobití ran. Mlátili je přes ruce, přes boky a do zad. Kbelíky samozřejmě po chvíli upadly na zem a dozorčí zavelel:
"Dost! Ať si konečně dojdou pro vodu."
Chlapci zvedli kbelíky ze země a znovu si nabrali vodu.
"Pohyb, pohyb!" křičeli na ně z davu.
Tentokrát urazili asi půl cesty mezi vodovodním kohoutem a záchodky, ale pak se znovu daly do práce hole. Bili jem kam se dalo, jen na hlavu dávali pozor, protože takovým obuchem snadno rozrazíte lebku. Po několika ranách kbelíky znovu upadly na zem a voda vystříkla na bité i trestající. Rány pršely ze všech stran a nebylo kam před nimi uniknout.
"Pro vodu!" zavelel znovu dozorák.
Kápové a helfři nechali klacky klesnout, kluci sebrali vědra a šli k vodovodu. Dav na ně řval:
"Hejbněte kostrou, zmrdi, hoďte sebou!"
Dav běsnil. Ti zezadu se mačkali na přední řady. Tu úplně první tvořili jen členové samosprávy a nápor s vypětím všech sil zadržovali.
A znovu se zamíhaly hole, kluci se kroutili bolestí a kbelíky pustili.
"Vopřete se do nich, srovnejte jim faldy!" řval dav.
Postupně se měnil ve zvířecí smečku. Ten dav žíznil po krvi. Leckdo z první či druhé řady by nejradši skočil do uličky a nějakou ránu ještě přidal. Někteří to skutečně udělali, mlátili Igora s Míšou do hrudníku a do zad a kopali do nich. Pak se zase vraceli do špalíru.
Vokoun nechápal, jak je možné, že kluci ze řvoucí hordy se na mlácení taky podílejí. On sám to přece nedokáže. Tváře těch, kteří se k exekuci připojovali, byly znetvořené zlobou a vztekem. Nejradši by ty dva zaškrtili, kdyby jim to někdo povolil.
Plné kbelíky Igor s Míšou k záchodu nedonesli ani jednou. Stačila jedna rána přes ruku a znecitlivělé prsty povolily.
Igor i Míša už několikrát upadli. V té chvíli okamžitě vyběhlo několik lidí z davu a kopali do nich. Dozorčí v takových případech přistupoval k ležícím jako sekundant, po chvíli zvedal ruku a nařizoval: "Dost. Vstát a pro vodu!" Jeho povel každý poslechl. Oněch třicet či čtyřicet vteřin, když se vraceli ke kohoutku a napouštěli vodu, bylo jedinou možností, jak si alespoň na chvilku vydechnout.
Teď už se Igor a Míša ke kohoutku vraceli pomaleji. Nohy měli celé otřískané a každý krok jim způsoboval bolesti. Játra i ledviny už měli samozřejmě obražené. Jak dlouho to proboha ještě může trvat? pomyslel si s hrůzou Vokoun, když kluci kolem něj kdoví pokolikáté marně vlekli kýble plné vody.
Mlátiči ze řad kápů a helfrů se vystřídali. První várka už byla unavená. A teď se musejí zasloužit i další. Do obou delikventů se pustili s novou vervou. Ti už ztráceli poslední zbytky sil. Často padali. Zvedali se pomalu. K zemi je srážela každá další rána. Byli celí od bláta.
Nakonec se podsaditý Míša nezvedl vůbec. Dav už uzavíral sázky, kdo z nich padne první. Všichni si mysleli, že by to měl být kostnatý dlouhán Igor. Ten se však ukázal odolnější. A tak teď mlátili jen jeho. Míša bezvládně ležel tváří k obloze. Oči měl zavřené. Nikdo se ho ani nedotkl. Dozorčí zvedl paži a řekl jen:
"Stačí."
Kápové a helfři přestali Igora bít, ale dav řval:
"Eště, eště! Dokuď taky nepadne!"
Dozorák však pánovitě zaječel:
"Rozchod! Koukejte plavat!"
Dav se začal neochotně rozcházet.
"Zvedni ho," nařídil nadporučík Kobin Igorovi.
Ten se nejdřív pokusil Míšou zatřást. Bezduché tělo zatím nejevilo žádné známky života. Igor se tedy rozhodl, že ho zvedne, ale Míša byl těžký. Zmlácený Igor se trápil marně, kamaráda od země odtrhnout nedokázal.
"Pomožte mu," otočil se dozorák na očumující exekutory.
Popadli Míšu za ruce, zvedli ho do sedu a začali ho fackovat. Pomalu přicházel k sobě.
Igor si ho namáhavě přehodil přes rameno a odpotácel se s ním po vyprázdněné betonce k baráku.
Vokoun taky odešel na barák a posadil se na postel. Proboha, úpěla jeho duše, copak já budu muset za nějakej přestupek taky tohle poznat na vlastní kůži? Já nechci mlejnici, nechci žít v tomhle lágru, já už teď nechci nic. Že bych se voběsil? Ale kde? A co když to nevyjde a z voprátky mě vytáhnou - to mě taky čeká hajzl? Kurvy, ani voběsit člověka nenechaj. Ale na to by tu asi člověk myslet neměl. No jasně, neměl. Na svobodě mám přece Věru. Věročku. Kdo asi dostane ji? Určitě někdo jinej. Ne, to nedopustim. A věšet se nebudu. Já zůstanu naživu. Ale kdybych měl v tomhle lágru zůstat do vosumnácti, tak to sou eště víc než dva roky. A za tu dobu ze mě udělaj trosku. Votlučou mi hrudník a všechny vnitřnosti. A k čemu bych pak polochcíplej Věře byl? Ta se do mě nezamiluje ani takhle, když jsem zdravej. Tak to ne, vy kurvy, tohle já nechci. Nechci, aby ze mě byla améba. Ten už má nadosmrti hotovo. Copak já budu mít místo prsou taky takovej vobrácenej lavor? Brzo bude rodičovská konference. Mám tátovi napsat, aby přijel, nebo ne? Napíšu mu, jen ať přijede. Rád bych ho viděl.

Přeložil Libor Dvořák

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 4197x

štítky k článku

Inzerce