A. I. Kuprin: Vlast

Věci, jevy a slova se stávají zvláštními, když do nich člověk začne hluboko pronikat a vytrvale na ně upírat svůj zrak. Pokaždé se objeví nové rysy a odstíny.
Tak třeba pojem vlast. Jak až zvířecky úzký může být a do jaké nesmírné, všepohlcující a sebeobětavé šířky může vyrůst.
Znal jsem lásku k ní v té nejprimitivnější podobě - v obraze nostalgie, nemoci na kterou umírají divoši a hynou opice. Od tří do dvaceti let jsem byl Moskvanem. Každý rok v létě naše rodina jezdila na chatu: do Petrovského parku, do Chimek, do Bogorodského, do Petrovsko-Razumovského, do Ramenského a do Sokolniků. Když jsem byl uprostřed zeleně, tak se mi tolik stýskalo po kamenné Moskvě, že tou nejnaléhavější potřebou - potřebou, kterou mlčky a citlivě chápala moje matka - bylo alespoň jednou za týden pobýt ve městě, potloukat se po jeho rozpálených a prašných ulicích, přičichnout si k jeho omítce, k rozpálenému asfaltu a malířským barvám, zaposlouchat se do jeho železného a kamenného hluku.
Jednou, tehdy jsme žili v Chimkách, na jednadvacáté verstě Nikolajevské dráhy, se stalo, že peněz bylo doma jen tak tak. Šel jsem do Moskvy pěšky, přespal u známého žalmisty a vrátil jsem se nazpátek. Docela vyhládlý, ale zato s nasycenou, odpočinutou a ukojenou duší.
Zvlášť kruté rozměry získal tenhle sveřepý "stesk po místě" tehdy, když mě osud jako novopečeného podporučíka zavál na nejodlehlejší místo jihozápadního kraje. Jak nesnesitelně těžké byly první ty dny a týdny! Cizí lidé, cizí zvyky a obyčeje, tvrdý, mdlý a nudný život černozemního zapadákova... A hlavně bylo zřetelněji cítit divoký, deformovaný jazyk, pobuřující směs ruského, ukrajinského, polského a moldavského jazyka.
Přes den to ještě jakžtakž vydržet šlo: to se horoucí smutek zastíral službou, nezbytnými návštěvami, obědem a večeří na večírcích. Ale noci byly nesnesitelné. Pokaždé se mi zdálo to samé: Moskva, chrám Panny Marie Pomocné na Presně, Kudrinská Sadová, Nikitská - Malá i Velká, Novinskij bulvár...
A pokaždé jsem měl ve snu pocit, že už to víckrát v životě nespatřím: konec, odluka a skoro smrt. Probouzí mě vlastní vzlykot. Polštář bych mohl ždímat... ale ovládl jsem se. Nikomu jsem o téhle slabosti nevyprávěl.
A jak jsem také mohl? Ve službě jsem častokrát musel vyšetřovat případy útěků mladých vojáků ze služby. Stěží kdokoliv z mých kolegů cítil tak silně všechnu tu nevinnost jejich provinění proti přísaze. Copak mě to netáhlo aspoň na chvilku pláchnout do Moskvy, podívat se na ní, přičichnout si k ní? Ale já jsem již byl v moci disciplíny. A byl jsem velitel.
Nicméně tyhle kruté pocity přešly. Co také čas nezahojí? Potom jsem sjezdil a prošel křížem krážem snad skoro celé střední Rusko. "Stesk po místě" se utišil.
A ještě později jsem žil nějaký čas v cizině. Ukázalo se, že moje nostalgie se jen zvětšila. Vždycky existoval neochvějný, silný duševní základ: "Tam je přece můj domov. Zachce se mi a pojedu tam." Ale přicházel rozhodný okamžik: Velká medvědice. Večer ji člověk uvidí, protáhne pomyslnou spojnici dvou pravých krajních hvězd nahoru a narazí na Polárku. Sever. A táhne ho to do Ruska, ne do Moskvy, do Ruska. Kufr nacpaný všelijakými hadry, třetí třída a ... cesta.
A nyní nemoc ztratila ostrost a stala se chronickou. Člověk žije v krásné zemi, mezi moudrými a dobrými lidmi, uprostřed památek největší kultury... Ale všechno to jako by nebylo skutečné, jako by se odvíjel pás filmu. A všechen ten mlčenlivý a tupý žal spočívá v tom, že člověk už ve snu nenaříká a nevidí ani Znamenské náměstí, ani Arbat, ani Povarskou ulici, ani Moskvu, ani Rusko, jenom černou díru.

Veselé dny

Sezóna v Nice trvá od poloviny října do poloviny března. Tou dobou jsou všechny hotely přeplněné k prasknutí a ceny za ubytování vyrůstají do nesmyslných výšek. Každý váš krok, každý doušek a skoro každý váš vzdech je vykoupen neslýchanou cenou. Anglická, americká a jiná valuta teče jako nezastavitelný vodopád do bezedných kapes podnikavých Francouzů a chtivých obyvatel Nice. Tamější přísloví praví: "Do Nice se lidé jezdí bavit, do Cannes odpočívat a do Mentony umírat." Skutečně, během celé sezóny život v Nice představuje nepřetržité sváteční kroužení: plesy, pikniky, dostihy, cyklistické závody, karnevaly, množství šantánů, holubí střelnice, hudbu a zábavu, zábavu a zábavu.
Jestliže nechcete jet do Monte Carla, jsou vám pohostinsky otevřeny dveře dvou luxusních brlohů - Casino Municipal a Casino de la Caite promenade.
A najednou nastává konec sezóny a zahálčivý, vznešený a elegantní zástup zahraničních hostů řídne každým dnem: jedni odjeli na své rodové statky, druzí do chladného Švýcarska a třetí do Trouvillu nebo do jedněch z módních anglických lázní. Milá bezstarostná boží stvoření.
Jeden po druhém se zavírají luxusní hotely a čím je hotel aristokratičtější a dražší, tím dříve dává do svých oken pevné zelené výplně, zahaluje plátnem zlaté vývěsní štíty a zamyká všechny vchodové dveře.
Nice s úlevou vydechuje po těžké a sladké práci, počítá naloupené peníze a samotné se chystá bavit. Skutečně, tak dlouho se dívalo na cizí vrtochy, rozmary, potřeby a fantazie, že má také právo na zábavu. Panstvo odjelo, ať se tedy lid raduje. Na ničem nezáleží, místní jsou nyní odsouzeni na pět až šest měsíců k úplné nečinnosti.
A Nice tančí.
Není dne, abyste neviděli přes ulici od jednoho domu k druhému natažený široký plátěný pás, na kterém je červenými písmeny natištěno: "20., 21. a 22. června (přibližně) se koná na náměstí Massona (Garibaldiho, Notre-Dam atd.) velký ples komisionářů (drožkářů, malířů, holičů, rybářů, služebnictva atd.). Vstupné 1 frank." Každý takový ples trvá, nepočítaje malé přestávky na spánek a jídlo, dva až tři dny. A jeden je jako druhý. Uprostřed náměstí se vybere rozsáhlé kulaté místo a ohraničí se kůly, které se zvenku pevně obepnou plátnem. Svrchu se na tyče natáhne kuželovitá plátěná střecha. Jedním slovem, vzniká to, čemu potulní cirkusáci říkají "šapitó". A plesový sál je hotov.
Zbývá jen křížem krážem zavěsit francouzské vlajky, roztáhnout girlandy, postavit pódium pro hudebníky, oddělit zákoutíčko pro pivní bufet, a nic jiného není třeba.
Od rána do večera proudí pod drsný plátěný přístřešek nepřetržitým proudem muži a ženy, staříci i děti. Ples trvá téměř bez přestávky. A čím je později, tím hustší a nenucenější je veselý dav. Tančí neustále jeden a tentýž tanec - niceskou polku. Ať hudba hraje cokoliv: waltz, foxtrot, tango, charleston - místní tančí na každý rytmus, na každou melodii jenom svůj jediný, zamilovaný, a myslím si i velmi starodávný tanec.
Obvykle tančí sto až dvě stě párů a zaplňují celý ohromný kruh, od středu až po okraje. Jako těsný, hustý a živý had se pohybují páry jedním směrem - proti směru hodinových ručiček. Je horko, dusno až k zalknutí. Plátěné šapitó nepropouští vzduch: jediný vchod a zároveň východ nemá žádný tah. Nohy tanečníků víří kotouče jemného písečného prachu, který se mísí s výpary zpocených lidských těl a vytváří nad nimi dusivý kalný závoj, skrze který stěží probleskují světla lamp připevněných k tyčím a z kterého škrábe v krku a slzí oči.
Musím poznamenat, že samotný tanec je velmi krásný. Dávno byl přivezen za západu do Francie a v Paříži přišel pod názvem tango do módy. Je prostý a jednoduchý, jako všechny starodávné exotické tance, ale vyžaduje zvláštní, svéráznou vrozenou eleganci, bez které by byl tanečník hanebně směšný. Spočívá v tomto: kavalír a dáma se pevně tisknou k sobě, pravá ruka kavalíra objímá dámu něco níže pasu, pravá ruka dámy ovíjí partnerův krk a spočívá na jeho zádech. A v tomto postavení, těsném splynutí, oba pomalými, lehkými a pružnými kroky, kolébaje boky, postupují dopředu. Jednou vyráží kavalír, ustupuje dáma, pak naopak. Pohyby jejich nohou se hbitě a rytmicky shodují. V tomto primitivním tanci je velmi mnoho hrubé, původní smyslnosti. Kolikrát jsem mohl pozorovat, jak tvář ženy najednou smyslným vzrušením bledne, hlava se zcela sklání na hruď muže a pootevřené suché rty se těsně a pevně tisknou ke květině v klopě saka. Ale zároveň může být tento tanec okouzlujícím svou elegancí. Moji přátelé mi ukazovali dva až tři tanečníky a několik tanečnic, kteří jsou v Nice považováni za nejlepší. A opravdu, jaký měli ladný postoj, jakou dravou a vášnivou sílu v pohybech, jaké vyjádření mužské hrdosti bylo v otočení hlavy! Ne, tohle umění se nedá naučit. Musí žít v krvi od pradávných dob a být rozněcováno okamžiky vášnivé touhy.
Byl jsem se také podívat na rybářských plesech, které se od výše popsaných odlišovaly jen tím, že hudebníci měli všechny nástroje zabalené ve stříbrném a zlatém kartónu ve tvaru všelijakých ryb a mušlí, a na tyčích byly připevněny vesla, kormidla a záchranné kruhy.
Nejvíce živo není ale vždy v samotném šapitó, nýbrž u vchodu do šapitó a v jeho okolí. Zde se prodávají bonbóny, koláčky a limonáda. Je zde několik střelnic. Budky, ve kterých jsou na velkých stolech rozestavěny nožíky, sklenice, vázy, lahvičky s levnými parfémy a láhve s odporným šampaňským. Za několik sou si koupíte pět nebo deset dřevěných kroužků, asi takových s kterými se hází na obruče, a házíte je na stůl. Když se vám podaří hodit kroužek na některý předmět, získáváte ho a publikum vás za vašich velkých rozpaků provází ovacemi. Jsou zde také loterie s různým harampádím, v kterých nemůžete prohrát a rovněž šejdířské loterie, v kterých můžete vyhrát živého kohouta nebo slepici a potom si s idiotským úsměvem pod paží odnášet zuřivě křičícího ptáka, přičemž sami nevíte, co si s ním počnete. Tady, pod otevřeným nebem, na tomto svérázném hráčském bazaru, je dav vždy veselý, živý a dobrosrdečný.
Přesto byl nejzajímavější ples mých přátel drožkářů. Už si nepamatuji, kdo z nich, monsieur Filipp nebo monsieur Alfred, mi jednou dal čestnou vstupenku.
"To je pro vás a vaši ctěnou rodinu," řekl s laskavým úsměvem. "Všichni ruští emigranti jsou našimi přáteli a vy jste náš člověk. Ples bude zítra v "Kalifornii" a nejlépe bude, když přijedete kolem čtvrté. Budeme vás čekat."
"Kalifornie" je nedaleké městečko pozoruhodné třemi věcmi: majákem, skvostnou pštrosí farmou a restaurací, ke které je přistavena rozsáhlá průchozí terasa s dřevěnou podlahou na tančení.
A tak, když se na druhý den udělalo pěkné, ne moc horké počasí, jsme se ve velkém počtu vydali do "Kalifornie." Prošli jsme se kolem majáku, do kterého nás nepustili, prohlédli jsme si farmu, kde mimochodem pštrosí pera prodávají dvakrát dráž než v Paříži, a nakonec jsme se dostatečně znavení usadili na taneční terase restaurace.
Nestačil jsem ještě ani vypít sklenici bílého vína s ledem, když jsem si všiml, že na mě můj přítel monsieur Filipp dělá nějaké tajné posunky. Vstal jsem a šel jsem k němu.
"Monsieur," řekl se svou obvyklou lichotící laskavostí, "předseda nebo lépe řečeno šéf našeho drožkářského svazu o vás slyšel a chce se s vámi seznámit. Dovolte mi, abych vás představil."
Souhlasil jsem. Předseda byl postarší, ale ještě krásný muž - silný, statně urostlý jako stoletý dub. Stiskl mi ruku s takovou silou, že se mi slepily prsty. Řekl, že mě rád poznává a nabídl mi sklenici chladného anjouského šampaňského. Potom řekl: "Teď vás, podle našeho zvyku, musím představit našemu králi, králi drožkářů. Jeane! Přiveď sem krále."
Brzy se u stolu objevil neforemný, dlouhý světlovlasý hoch s oholenou tváří operetního prosťáčka. Byl oblečen v dlouhém zeleném plátěném kabátě neuvěřitelného střihu, na kterém byly přilepené zlaté hvězdy. Za sebou táhl ohromnou vlečku, kterou s přehnanou úctou nesli dva jeho pomocníci-drožkáři, a na hlavě se mu skvěla na stranu naražená zlatá koruna z papíru. Král důstojně přikývl na moji hlubokou poklonu. "Proslov, monsieur, proslov," zašeptali kolem mě moji přátelé, "řekněte několik pozdravných slov."
"Vaše Veličenstvo," začal jsem pronikavým hlasem a s obtíží hledal francouzské fráze. "Přijel jsem přes Paříž do Nice z nejzazšího severu, z končin samotného Ruska, z království věčného sněhu, bílých medvědů, samovarů, bolševiků a kozáků. Cestou jsem navštívil mnoho národů, ale nikde jsem nepotkal šťastnější poddané než jsou ti, kteří se nacházejí pod vaší moudrou otcovskou vládou. Alors! Nechť mi panovník milostivě dovolí naplnit vínem tyto číše a připít na zdraví dobrého krále a na štěstí jeho chrabrého a veselého národa - věhlasných drožkářů města Nice."
Král si blahosklonně levou rukou vzal nabízený mu pohár a druhou mi majestátně podal ke stisknutí.
Ve skutečnosti měl tenhle šašek v sobě cosi královského.
Brzy jsme pili na zdraví všech francouzských drožkářů, i ruských, a dokonce na zdraví drožkářů celého světa, na zdraví Francie a Ruska, na zdraví francouzských a ruských žen, na zdraví žen celého světa, pili jsme na zdraví koní všech národností, plemen a barev. Nevím, jak by skončilo naše krasořečnictví, tím spíše, že jsem cítil, jak se moje peněženka rychle vyprazdňuje, ale naštěstí ke mně přišel číšník a řekl mi, že hosté, kteří přijeli se mnou, po mně touží.
Král mě s okouzlující laskavostí propustil, podávaje mi na rozloučenou ruku. A najednou nečekaně ztratil rovnováhu, zavrávoral, neobratně zamával rukama a ocitl se v sedě na zemi.
"Král i v pádu zůstává králem," pronesl vážným tónem šéf drožkářů.
Brzy se začalo tancovat. Orchestr nebyl. Hrálo mechanické pianino. Kdo chtěl, tak ho spustil vhozením dvaceti centimů. Jelikož dam bylo málo, muži tancovali s muži, což vůbec nebije do očí, protože tak to na plesech v Nice chodí. Ale bylo již pozdě a vlhko. A byl čas k odjezdu.

Krádež
K. N. Krivošejnovi

Před třemi roky mě tady v Paříži svedl osud dohromady s ne příliš obvyklým člověkem. Jmenoval se Petr Nikolajevič Brovcyn.
Do světové války narukoval Petr Nikolajevič ve čtrnáctém roce už jako zkušený lékař. Postupně prošel snad všechny hodnosti a odsloužil si své. Nejprve byl pomocným plukovním lékařem, pak hlavním lékařem, pak divizním a nakonec armádním lékařem. V téhle hrozné válce kosily boje a tyfus doktory stejně tak jako vojáky a důstojníky.
Jen co se zdravé tělo Ruska osypalo rudými a hnisavými uhry bolševismu, začaly dezerce, veřejná shromáždění, rozšířilo se nechutné heslo: "Napili jste se naší krve - probuďte se." V Brestu byl uzavřen potupný mír: "Bojovat nebudeme a mír neuznáváme..." Zahanbená, potupená a celá v krvi se ruská armáda rychle rozkládala a samotné Rusko ztratilo tvář a jméno.
Tehdy se zrodilo bílé hnutí...
Doktor Brovcyn byl velmi dobrý lékař, ale tentokrát v něm podle všeho převládl voják a patriot nad léčitelem, felčarem a sestavitelem roztrhaných lidských částí. Brovcyn se dal zapsat jako řadový střelec do oddílu, který se formoval u Pskova na Tabalských ostrovech a který se později rozšířil na proslulý Tabalský pluk. V tomto pluku sloužil Brovcyn jako střelec od jeho vzniku až do jeho odzbrojení v Estonsku...
Petr Nikolajevič měl ten vzácný dar - bedlivě vidět a pozorně naslouchat, a viděl a slyšel toho mnoho a vyprávěl své dojmy s pronikavou jednoduchostí, která dělá vyprávění hodnověrným a zřetelným.

Tenkrát v devatenáctém roce, po neúspěchu u pevnosti Krasnaja Gorka, když Juděnič ztratil naději na vstoupení Finska do války, přijel se svým štábem do Narvy, aby osobně vedl akce Severozápadní armády. Její postavení bylo obtížné i komplikované. Na jedné straně byl Juděnič plně závislý na spojencích, kteří při sebemenší neshodě názorů hrozili přerušením zásobování, na druhé straně byl, tak jako armáda, zcela závislý na Estoncích, rozzlobených tím, že ruská vláda nechtěla uznat jejich nezávislost, zvláště pak Kolčaka. Konečně ani v samotné armádě se Juděnič, jako člověk jí úplně cizí, netěšil žádné autoritě a je známo, že narozdíl od normální armády, hraje v dobrovolnické armádě psychologický účinek rozhodující roli. Juděnič přijal Kolčakovo zvolení v nepřítomnosti na vzdálenost dvou tisíc verst.
Zásobování armády bylo žalostné. Na teplé jídlo nezůstala ani vzpomínka. Jediný příděl byl dvě libry bílého amerického chleba a půl libry amerického špeku. Žold nebyl vyplacen již po dva až tři měsíce. Není se co divit tomu, že při takových podmínkách si armáda, která přešla k zákopové válce, brala nezbytné věci na místě, čímž samozřejmě proti sobě vzbudila nepřátelské nálady obyvatelstva, které ještě nedávno vítalo Bílou armádu nadšeně jako osvoboditelku od bolševiků.
Zásobování, které Angličané velmi dlouho slibovali, pořád nepřicházelo a nálada upadala. Anglický generál March předal Juděničovi formou ultimáta rozkaz o sestavení Severozápadní ruské vlády v Tallinu, přičemž byl dán seznam osob, kteří v této vládě musí být, a mimochodem mezi nimi bylo i Juděničovo jméno. V tomto rozkaze byla i výhrůžka: "Jestliže tato vláda nebude sestavena během čtyřiceti minut, tak všechna pomoc ruské armádě bude okamžitě zrušena."
Bože! Dostala se někdy spřátelená armáda do takového krutého, zlého a ponižujícího tlaku?
Za přelomovou událost můžeme považovat, když se v Narvě objevily vlaky Livonců patřící k té dobrovolnické divizi, kterou v Libavě zformoval nejsvětější kníže A.P. Liven.
Neobyčejná a snad i pohnutá byla historie zformování livonské divize.
Po Brestu se generál von der Golc rozhodl zrušit okupaci Pobaltí: nebyl pro něj nebezpečný ani tak boj s bolševikem, jako morální úpadek jeho německých vojáků - následek smutně proslulého bratříčkování, prohrané války a dlouhého nicnedělání v cizí zemi. Nepatřil k těm historickým německým politikům, kteří by byli připraveni pustit do své země bolševiky, aby ji nakazili, nakazili celou Evropu a potom ji ovládli. Von der Golc věděl, že porážka bolševiků vrátí Rusku život a spolu s tím připraví cestu ke smíření mezi mocnářstvími.
Proto také nejenom, že nepřekážel knížeti Livenovi ve formování a výcviku bílých oddílů, ale dokonce mu poskytoval veškerou pomoc a dal ruským vojákům tu nejlepší výzbroj.
Objevení se prvních Livonců v Narvě vzbudilo údiv, nadšení a ohromení: v něčích memoárech jsem četl, že dokonce závist. Myslím si, že vojáci měli úplně jiný pocit, něco jako: "A naši to nedokázali!" Neobyčejně ostře se rozdíl mezi narvskými a livonskými vojáky projevil druhý den po příchodu Livonců. V ten den mělo proběhnout jakési další oficiální zasedání: oběd?, raut?, schůze?, nevím, a také nevím čí bystrý a pronikavý rozum vymyslel na tento den velkolepou inscenaci. Snad ne ten plukovník Pressing, kterého jakožto dokonale ovládajícího angličtinu poslali pro nebezpečné vysvětlení ke strašnému Gogovi a Magogovi, ke strašným generálům Marchovi a Goffovi, a který, když si domýšliví Angličané dovolili při rozhovoru s ruským plukovníkem zvýšit hlas, na ně začal křičet tak, jako se Angličané neodvážili křičet ani na černocha! Snad ne ten Pressing, před jehož požadavky oba britští domýšlivci vždy ustupovali a potom ruským plukovníkům šeptali: ten váš plukovník Pressing, to je opravdový plukovník.
Bylo rozhodnuto, že před vchodem do domu, kde měly být oslavy, bude stát čestná stráž. Nalevo Livonci a napravo někdo z kterékoliv narvské roty.
A tak tedy začaly přijíždět kočáry s Angličany, Francouzy a s ruskou generalitou ověnčenou řády. Dojem byl výstřední. Nalevo stojí četa jako podle pravítka seřazených krasavců. Tmavě modré uniformy, vyleštěné vysoké boty, přilbice, pohledy jasné a smělé, huby tlusté. A napravo jedno nedorozumění. Odkud vzali, z kterého meiningenského divadla, z kterého zámku hrůzy, z kterého vjazemského kláštera, tyhle žalostné postavičky, jakoby je právě vytáhli z odpadové jámy, špinavé, bosé nebo polobosé, někdo v láptích, někdo v roztrhaných dámských botách, s roztrhanými rukávy a kalhoty samý květ. A všichni byli bledí, vysílení a slabí z nedostatečné stravy.
Diplomacie radí především se ničemu nedivit a ve všech neočekávaných situacích dodržovat především spásné mlčení. Ale někdy přece bývají natolik ohromující jevy a události, že před nimi neobstojí ani železné srdce, ani korková hlava obligátního diplomata.
Někdo z urozených zahraničních hostů se ostýchavě zeptal: "Proč jsou tihle takoví a tamti takoví?"
Tehdy něčí pevný hlas, nejprve francouzsky a potom anglicky, zřetelně vyslovuje každé slovo, každé písmeno, hlasitě pronesl: "Tuhle výstroj, kterou vidíte nalevo nám dali naši včerejší nepřátelé Němci. A ty hadry nám dali naši staří přátelé a spojenci."
Jedním slovem "rozhostilo se trapné mlčení", jako se psávalo ve starých románech. Urození cizinci tak spěchali, aby co nejdříve zmizeli od kontrastní podívané, že se na kamenném schodišti vytvořila tlačenice.
Víte, občas se vám v dětství stávalo, že vám celý den vysvětlují a vysvětlují nějakou matematickou poučku a vy, i kdyby jste se rozkrájeli, to chápete čím dál méně, i když z hlavy se vám již dávno kouří. A najednou se učitel rozzlobí, odplivne si a ve dvou hrubých slovech vám ukáže správný postup řešení. Nevím, zdali to bylo díky lekci s čestnou stráží nebo prostě díky přirozenému vývoji situace, ale za deset dní připlul první parník s výzbrojí a výstrojí. Ale něco přece vím: na francouzské a americké představitele tento ukázkový film udělal hutný dojem, jehož celou sílu ukázali později...
Dávno je známo, že čistokrevný kocour loví myši nadmíru dobře, když je sytý. O vojácích platí to samé: daleko lépe bojují, když jsou sytí, obutí a oblečení. Hloupý byl ten pohádkový velitel, který říkal: "Svým vojákům nedám čtyři dny najíst a oni tě, setsakramentského syna, sežerou živého i s kostmi, že po tobě nic nezůstane." Není dobré, když voják žije mezi hladem a klackem...
No vidíte, po připlutí kouzelného parníku se někdejší roztrhané žalostné postavičky ustrojily, umyly, najedly a postavily se do pěkně vyrovnaných řad, že by v nich nikdo nepoznal ty dřívější! Místo nicnedělaní před nimi byl jasně načrtnutý přímý postup. Jdeme na Petrohrad. Pryč s bolševiky. Ať se Rusko vzpamatuje, oddechne si a v klidu si rozmyslí jak to všechno zvládnout.
V kolonách, skoro bez spojení, ale přímo na Polárku, se pustily včerejší žalostné postavičky, dnes hrdinové, přes území poseté jezery a před nimi hrůzou prchala Rudá armáda. Nelekalo ji to, že bílý nepřítel je nezlomný, ale to, o čem s nevolí podával zprávu armádní komisař: "Jdou a zpívají. Čert, aby je vzal!"
První vyrazil první prapor Livonců.
Před dvěma roky jsem měl příležitost napsat a otisknout v Obrození formou fejetonu skoro vše, čeho jsem byl svědkem a co jsem slyšel od důvěryhodných osob o sebeobětavém a prudkém útoku Severozápadní armády na Petrohrad v roce 1919 a o jejím houževnatém, hrdinském a tragickém ústupu. Později jsem sebral tyto články do jedné knihy, kterou jsem vydal pod souhrnným názvem Kupole svatého Izáka Dalmatského. Proto, abych se neopakoval, nebudu mluvit ani o hrdinských činech Severozápadní armády, ani o její ušlechtilosti.
Ale přiznám se, že mě vždy svojí nespravedlivostí znepokojoval a rozčiloval skoro všeobecný zvyk emigrantů, mluvit vesměs jenom špatně a zle o všech bílých armádách. A nebyly to právě tyto těžce zkoušené armády, které na svých bedrech vynesly z bolševického pekla tyhle bručivé emigranty? A neviděli tito bručouni všeho všudy jen zázemí, rub války, který se nikde a nikdy neobejde bez krve a špíny?
Pamatuji si nevlídný a mrazivý konec listopadu roku 1919. Jednotlivé vojenské oddíly Severozápadní armády, silně prořídlé nepřetržitými boji, epidemií tyfu a krutými mrazy, ještě bojovaly spolku s Estonci proti bolševikům na přístupových cestách k Narvě, praly se se zoufalostí raněného lva a pomluvy již začaly špinit jejich slavnou pověst. V Tallinu byl jeden takový sociálnědemokratický plátek vycházející v ruštině (snad Svoboda Rusku ?), vydával ho Djušen a nejbližším jeho spolupracovníkem byl Kirdecov. Oba byli persóny dosti smutně v tisku proslulé a teď našli své místo u bolševiků. Ještě v těchto novinách pracoval jakýsi umouněný výrostek Baškirov, neukázněný, s žlutýma očima a ustavičnou kapkou pod nosem. Když bylo v Estonsku mnoho ještě definitivně neodzbrojených bílých, tak o nešťastné armádě psali potichu s potlačovaným zmijím syčením. Ale když se přesvědčili, že žalostné zbytky této armády jsou úplně vysílené a Estonci k nim projevují otevřenou nenávist, přestali se ostýchat a každé číslo jejich novin bylo naplněno pomluvami, urážkami a lží na adresu Bílé armády, kterou nepřetržitě obviňovali z krádeží, násilí, všeobecného opilství a okrádání obyvatelstva. A sami přitom z klidného Tallinu ani jednou nevystrčili nos. Dnes už víme ve prospěch jakého budoucího blaha dělali svou špinavou práci.
Svým jemným tenorkem se k nim přidal v helsinských novinách Ruský život dnes vážený Arabažin. Ten už vůbec nic neviděl a neslyšel, jelikož se mu tohoto talentu nedostávalo. Není jasné, proč se stal zásadním nepřítelem bílého hnutí, ale všechny výsměšné a ohavné pomluvy o Severozápadní armádě zcela přetiskoval z djušenovských novin ve prospěch a pro informaci jak finských, tak švédských helsinských novin. Tisk je dvousečná zbraň! Přináší světlo, poznání, publicitu a spravedlnost, ale také podoben trhovkyni usilovně roznáší po celém světě špínu, pomluvy, intriky a klepy, rozfoukává hořčičné semínko do velikosti zepelínu.
Na mě osobně celá krátká epopej se Severozápadní armádou udělala hluboký a nezapomenutelný dojem síly ducha, svaté lásky k vlasti, pevné mužské ochrany lidí, kteří byli díky nesmyslné a svévolné tyranii bolševiků utrmácení a utrápení. Ale přesto, když jsem pracoval na Kupoli svatého Izáka, chtěl jsem se sám pro sebe vyhnout chybám a jednostrannosti. Proto jsem se také opíral o zkušenosti, znalosti a upřímnost mnoha desítek lidí a nepřestával jsem se ptát na fakta a dojmy, které se týkaly Severozápadní armády a vždy jsem měl radost z toho, že jsem na správné cestě.
Z tohoto samého důvodu, jen co jsem se seznámil s doktorem Brovcynem, s tímhle vysokým, chladnokrevným a sebejistým člověkem, jsem ho ihned zajal na několik večerů.
Mluvil ochotně, ale naprosto klidně a já jsem cítil, že jeho ledabylá a přesná prostota je daleko hlubší než můj patos.
Říkal: "Souhlasím s vámi, proč shromažďovat drobnosti? Vezměte si například třeba takovou skutečnost, která pro nás byla všední: vždyť při ústupu jsme se nazpátek chtě nechtě vraceli po těch samých cestách, přes ty samé vesničky, vesnice a statky, v kterých jsme se zastavovali při útoku na Petrohrad. Vraceli jsme se rozdrobení, unavení, roztrhaní a špinaví, ze zadu pronásledováni krasnoarmějci, a co? Nikde jsme neslyšeli hrubé slovo nebo výčitku, neviděli zlo nebo výsměch ve tváři: ,Dá-li Bůh, příště do Petrohradu dojdete, do třetice všeho dobrého a zlého.'
Když jsme šli na Petrohrad, tak jsme obyvatele častovali špekem a bílým americkým chlebem. Teď nás oni hostili žitným chlebem a odsypávali nám machorku. Často nám nabízeli, a samozřejmě že zadarmo, povozy pro raněné. Když jsme ráno odcházeli, ženský nám žehnaly a brečely jako na pohřbu. Tak jakápak nenávist obyvatelstva, ptám se vás?"
Díval jsem se na Petra Nikolajeviče s nadšením a vděčností.
"Ale tamti padouši," řekl jsem, "vykřikovali, že jste loupili a kradli."
"Hlouposti. Žádné krádeže nebyly, lidé měli v srdcích úplně něco jiného."
Doktor chvíli mlčel a najednou s potměšilým úsměvem pokračoval: "...Vlastně..."
"Co vlastně, Petře Nikolajeviči?"
"Vlastně..." a celý obličej se mu vesele rozzářil, "vlastně se jednou stala krádež a já byl dokonce přitom."
"Skutečně?"
"Už je to tak. Nebyl jsem jenom svědkem, ale upřímně vám říkám i aktérem. Povím vám to popořádku.
Vím, že i vy jste to svého času dotáhl na podporučíka nebo snad dokonce na poručíka, ale vždyť i já nejsem obyčejný řadový střelec, ale dělostřelecký poddůstojník, velitel družstva. S mými vojáky jsem žil ve shodě. Byl jsem na ně přísný, ale věděl jsem kdy mohu povolit. Nevím proč, ale obzvlášť blízce se se mnou spřátelili bratři Kolosovové. Byli to tabalští rybáři ohromného vzrůstu. Skuteční obři. Jak vidíte, já také nejsem žádná sušinka, ale jim jsem byl jenom po ramena. Všude se mě drželi: v boji, při pochodu a při noclezích jako dva zbrojnoši nebo jako dva věrní psi. Ochotní byli jako chůvy a říkat něco o jejich vynalézavosti je škoda slov: jedním slovem tabalští rybáři, ,pskovští'.
Těžko říct, proč jsem se jim tak zalíbil. Snad pro můj nabroušený jazyk? Nebo se jim zalíbila moje klidná povaha? Nebo proto, že jsem nikdy nenaříkal a nebyl zatrpklý? Možná, že je udivilo, jak obratně jsem obvazoval náhodná zranění a napravoval vykloubeniny. Vždyť v pluku nikdo nevěděl, že jsem doktor. Když jsem se dal zapsat, jen jsem řekl: ,Brovcyn, Petr.' A oni mi odpověděli: ,Druhá rota, ukaž se feldvéblovi.' A to bylo všechno. Průkazům jsme moc nedůvěřovali. Jseš dobrej voják, tak jdi ke kotli, budeš jedním z nás; špatnej, tak táhni odkud jsi přišel. Abych byl zároveň doktorem a vojákem, to se mi upřímně řečeno nechtělo. Jedno a nebo druhé: buď střílej a nebo uzdravuj. Proto jsem poskytoval přiměřenou lékařskou pomoc tajně a jakoby podloudně. Později se mé tajemství ve štábu prozradilo a nic dobrého z toho nebylo. Žil jsem s vojáky velmi příjemně. Předpokládám, že moje mastičkářské umění přelstilo i takové tabalské rybáře.
Krádež se seběhla takhle. Ustupovali jsme. Gatčina, Kolpino i Volosovo zůstaly daleko za námi. Neustupovali jsme spořádaně, ale roztroušeni po malých skupinkách a vzájemný kontakt jsme udržovali spíše instinktivně... Byl strašný den. Tenký led bažin praskal pod nohama, všude samé bláto a čertovský mráz. Od včerejška jsme neměli v puse ani kousek chleba. Jdeme v trojici, mlčíme a hlady polykáme sliny. Najednou vidíme kousek od cesty malý statek. Jdeme k němu a nahlížíme do okna. Vidíme rozpálenou pec a před ní, celá červená, stojí obrovitá tlustá ,pskovská' ženská. Vykasala si rukávy až k podpaží a peče chleba. Čtyři pecny už dala do pece a pátý leží vedle: v tom nás uslyšela a nestačila ho dát do pece. Zaklepali jsme. Otevřela dveře.
,Co chcete?' řekla nevlídným hlasem.
Pozdravili jsme.
,Dobrej i vám. Co potřebujete?'
Starší Kolosov říká: ,Dobrá ženo, chtěli by jsme kousek chleba. Jsme úplně vyhládlí. Bojovali jsme s bolševikama o Petrohrad... Jsme bílí...'
Hned se do nás pustila: ,Teď se tu potlouká všelijaká sebranka... bílí, rudí, žlutí, modří... na to vám kašlu. Stejnak všichni brzo půjdem po žebrotě.'
Teď přišla řada na mě, abych se do toho vložil.
,Krasavice,' říkám jí. ,Nemyslete si, že to chceme zadarmo. Peněz si vemte kolik chcete. A podávám jí tlustý balíček juděničských bankovek.
Sotva se na ně podívala.
,A co bych s nima asi tak dělala? Tapetovala chalupu nebo co? Nebo si je...' prohodila dvě výstižná slova, která se však ve slušné společnosti nepoužívají.
,Kdybyste měli carský peníze, to by byla jiná! Pojďte dál, ať se nenastydnete.'
Ale já trval na svém.
,Vtom případě si možná, rozzlobená hospodyňko, vezmete hodinky.'
,Ukaž.'
Sundávám si ze zápěstí moje niklové nerezavějící hodinky, z kterých se už dávno sloupla barva a objevila se bělost kovu a látkový řemínek se už dávno obnosil a roztřepil.
,To tak. I kdyby byly zlatý. Řekla jsem ne, tak ne.'
V tu chvíli se do toho delikátně vmísil mladší Kolesov. Zdvořilým sladkým tenorkem koketně pochleboval: ,Tetka, a co kdyby jsme vám nabídli mejdlo, co byste na to řekla?'
Ženská změkla.
,Mejdlo? To je něco docela jinýho.'
,Jenom to, tetko,' ještě sladčeji zazpíval Kolosov, ,je mi to trapný. Nemám to mejdlo celý, ale jenom kousíček.'
,Dobře, dobře, tak ukaž.'
Pozorně si ho prohlédla a kývla hlavou: ,No moc velkej není, ale přesto se hodí. Tak ho sem dej.'
Ukrojila krajíc z bochníku. Nejdřív se nám tahle ženská zdála zlá, ale když začala krájet chleba, tak jsme poznali, že je to dobračka. Krájet začala tence, ale jak se blížila ke konci, tak čím dál tlustěji. Tak už to chodí. A nepříjemná byla jen naschvál. Prostě se chtěla pohádat.
Vyšli jsme ven. Sedli jsme si na klády a už jsme to nemohli vydržet. Rozdělili jsme krajíc na stejné díly. Jíme a blahem dokonce mhouříme oči. Chleba byl ještě teplý, hustě zadělaný, měkký a voňavý. Dosyta jsme se najedli, nabrali si vodu ze studně a napili jsme se. V tom jsem se uhodil do čela.
,Kolosove a kde si vlastně vzal ten kousek mejdla?'
Kolosov už usíná a líně odpovídá: ,Ten kousek mejdla? Přece u ní na umyvadle.'"

Přeložil Jakub Šedivý