Kreslete podle svého dechu
Rozhovor s Jelenou Makarovovou

Ruská prozaička Lena Makarovová, dcera dvou básníků - Inny Lisňanské a Grigorije Korina, má od konce osmdesátých let trvalé bydliště v Jeruzalémě. Značnou část svého života však tráví na cestách, jejichž cílové body předznamenala útlá obrazová publikace - Kresby dětí z koncentračního tábora Terezín. Jejich plodem byly putovní výstavy terezínských kreseb, shromáždění roztroušených obrazů "učitelky" terezínských dětí, malířky Friedl Dicker-Brandeisové, a zcela mimořádné katalogy těchto výstav. Vyšly nejen v Americe a v Japonsku, ale také v německé, francouzské a zkrácené české mutaci. Už proto zůstávámě Leně Makarovové nemálo dlužni. Světová literatura (1991/3) sice otiskla kapitolu z rozsáhlého románu Každý lovec by rád věděl, na které větvi sedí tetřev, nazvanou Idiotka; náhodné setkání s ještě neznámým Janem Palachem v létě 1968 se v ní proměnilo v surrealistickou vizi z okupovaného města. K vydání přeloženého prozaického triptychu Bon jour, papá... zato po zániku Lidového nakladatelství počátkem devadesátých let už nedošlo. Zbývá jen doufat, že osudy jejích složitě strukturovaných, groteskně fantaskními motivy prostoupených próz s jeruzalémsko-ruskou kulisou budou u nás šťastnější než knížka jejích raných vzpomínek na dětství a teenegerovská léta prvních lásek.

Nebudu, Leno, předstírat, že se neznáme. Jako dnes tě vidím, jak jsi nám, možná svým prvním neruským posluchačům, předčítala coby přemoudřelé dítko čtrnáctileté úryvky ze svých rukopisů. A moc dobře se pamatuju, čím o půldruha roku později skončila tvoje první cesta do světa jménem Praha? Máš ji taky ještě v živé paměti?
Jistě. Dost si toho pamatuji, navíc jsem si tenkrát psala deník. Ale určitě jinak, než si asi myslíš. Předtím se mi všechno slévalo v jakousi jednotvárně šedivou barevnou plochu. A u vás mě oslnila pestrost života, to, co mi zřejmě vždycky chybělo. Ostatně i celý můj další moskevský život mi dneska připadá jako krátká životní epizoda s několika barvitějšími momentkami. Jako bych byla sběratelkou miniatur. Třeba si pamatuju, že jsme se tenkrát s tátou rozjeli na Slovensko - za nějakým básníkem, kterého máma zrovna překládala. Na něj se nepamatuju, ale slova jeho ženy "Syn je teď v Izraeli, sklízí tam hrušky", mi utkvěla v paměti. A taky to, že jsem od ní dostala svou první desku Beatles. S hlavou plnou jeruzalémských hrušek, melodií Beatles a plyšovou kočku za výkladem, kterou jsem na tobě nakonec přece jen vymámila, jsme se 21. srpna vrátili do Prahy a slyšeli jsme...

že už jedou vaši...
Já si z toho pamatuju hlavně přelety letadel a pak tanky... Vjížděly do Prahy pomalu a jejich zvuk zaplňoval celý prostor. Ani ani to mi ale nevymazalo z paměti ty tři předchozí barevné vzpomínky. Pak si vzpomínám, že jsme nemohli odjet, nic do Moskvy nejezdilo. A že jsem se málem nechala odvést v kufru auta do Jugoslávie. Jen tátova slova, že ho zavřou a mámu to zabije, mě odradilo od tohohle dobrodružství. Ale ten pocit strašného ponížení, ten ve mně zůstal...

O terezínském ghettu jsi ale tenkrát ještě nic nevěděla?
Ještě dlouho ne. V Moskvě jsem dlouho žila svými vlastními traumaty a komplexy, strašně sebestředně. Pořád jsem chtěla pochopit, kdo vlastně jsem, kam patřím. Mezi tím jsem dostudovala Literární institut, vdala se, přivedla na svět syna a dceru a začala pracovat v oboru, na který jsem si dělala patent. Samozřejmě že ta moje art-terapie byla jen další znovu objevenou Amerikou.

Nenapadaly tě podobné myšlenky nad reprodukcemi kreseb terezínských dětí, které tvoje později tak milovaná Friedl podobným způsobem učila přežívat v podmínkách k nepřežití?
Já jsem spíš myslela na to, že tyhle byly ve svém výtvarném projevu neuvěřitelně svobodné. Takových výsledků jako Friedl jsem za celých dvacet let práce s dětmi sama nedosáhla. Uhranula mě krása kompozic na obrázcích z Terezína, podivuhodné cítění prostoru, láskyplné dotyky tužky, zviditelněné přání promluvit a být uslyšen. Jako bych se dotkla samotných základů existence. Od té doby vlastně jdu po jejích stopách. Zajímají mě dokumenty. Chci najít smysl obrazů, které jsem viděla. Včetně těch, které malovala Friedl. Když jsem přišla poprvé do Židovského muzea, bylo to, pokud mě paměť neklame, v roce 1988, říkali mi všichni, že Dicker-Brandeisová byla sice výtečná pedagožka, ale umělkyně jen průměrná. Nechtělo se mi tomu věřit, její obrazy na mne zapůsobily tak, že po nich pátrám už víc jak dvanáct let po celém světě. Návštěvníci výstav, s nimiž jsem jezdila po světě, jí byli nadšeni. Je mi blízká nejen svou spontánností, ale i tím, jak dlouho jí trvalo, než všechno pochopila. Znám ten pocit - člověk sbírá střepy, ví, že jsou částmi nějakého celku, ale netuší, co se z nich dá složit. A dlouho to trvá, než z nich vyčte obrysy rozbité vázy.

Promítám si teď ty dětské terezínské kresby na poházené a poztrácené střepinky. A mám pocit, že už máš tu vázu poskládanou.
Snad v hrubých obrysech. Ještě v ní zůstává spousta prázdných míst, vyznačených jen čísly v soupisech - ty jsem prostě neviděla... Něco se však za ta léta ve mně změnilo. Spousta věcí, které mě trápily, mě už netrápí. Snad taky i jinak píšu, bez proustovsky komplikovaných souvětí, šetřím přívlastky, příslovci i doplňky, sázím na dějotvorná slovesa a oproštěný styl. Ale víc, než moje vlastní psaní, mě přece jen zajímá dokument...

Naše čtenáře by možná v této chvíli víc zajímalo, jak se ti vlastně podařilo uspořádat v Moskvě, a zrovna v době silných antisemitských nálad, terezínskou výstavu. Pokud vím, nebylo to zrovna snadné...
Že to nebude lehké, jsem pochopila, už když jsem se vracela z Prahy, kde jsem zařizovala převezení exponátů... Vlastně ještě dřív. Bylo to nedlouho po rozehnání demonstrací na Václavském náměstí. Jan Urban mi tenkrát předal řadu materiálů, které jsem měla provést, ale neprovezla. Už na mě čekali na celnici! Naše slavná perestrojka byla sice v plném proudu, ale pro mne si znovu po dvou týdnech přijeli... Po výslechu mě varovali, abych po jedenácté radši nevycházela z domu a tu výstavu pro jistotu včas odvolala. Nebrala jsem sice ty výstrahy na lehkou váhu, ale přece jen to, co se pak stalo, jsem rozhodně nečekala. Nevím, jestli o tom vůbec mám mluvit, je to dost ošklivá historie.
Ale budiž. Jednou jsem se vracela po jedenácté, byla jsem vyprovodit dobrou známou. Nějaký chlap mě zastavil, že prý si nějaká babka zlomila nohu, a zrovna v liduprázdném místě, a jestli bych mu s ní nepomohla. Místo babky mě čekala černá kukla a nůž pod krkem. Znásilnil mě. A já jsem přitom myslela na to, aby nespletli popisky obrázků na výstavě. Tenkrát jsem zakusila to, co jsem si nikdy nedovedla představit - pocity Friedl jdoucí s dětmi do plynové komory. Jako by mi tahle strašlivá zkušenost, kterou mi znovu připomněli těsně před zahájením výstavy, aby mně zabránili pronést úvodní slovo, nakonec dala i morální právo analyzovat kresby terezínských dětí - jako bych si ho tím vším koupila.

Tentokrát jsi přijela na vernisáž knihy Univerzita přežití, která vypovídá o méně známé stránce terezínského života...
Tentokrát píšu o univerzitních profesorech a elitě vzdělanců, která i v táboře sloužila druhým, pomáhala jim přemáhat pustošivou duchovní prázdnotu. Představ si to nepředstavitelné - starý vídeňský profesor přednáší v baráku studentům ze zrušených vysokých škol o renesanci. Přežili z nich jen čtyři, ale dodnes to uchovali v paměti. Jeho ale deportovali do Rigy, kde byl popraven. Ve Vídni jsem narazila na profesorovu disertaci - samozřejmě, o renesanci. Dodnes se upínám k této naději - nejde přece jen o předávání informací. Nedovedu to přesně nazvat, nejspíš o osobní předávání kulturnosti...

Ve svém vstupním slově ses zmínila o tom, že v Terezíně proběhly přednášky na ledajaká tématu, jenom ne na témata hladu a smrti. Čím si to vysvětluješ?
Byli to vesměs netuctoví, nebanální lidé. A dobře věděli, že v Terezíně byly hlad a smrt podmětem a přísudkem. Už proto je bylo třeba vytknout před závorku, jako se to dělá v rovnicích. A mluvit o tom, co zbylo.

V tvé knize se však mluví o smrti. Namátkou si vzpomínám na strhující recenzi na Rekviem G. Verdiho. A z jiných tvých montáží o terezínském přežívání mi zůstala v paměti především místa, kde grotesknost dospívala k černému humoru jako ke své osobité katarzi. Třeba v Císaři Atlantidy, v hříčce Hledáme strašidla...
Já si dokonce myslím, že právě tam se rozvíjela dál česká i německá předválečná kultura mladého státu, jehož součástí byli i čeští Židé. Že tu pokračovala neukončená historie Osvobozeného divadla i protifašistických výstav. Že i tady, v terezínském ghettu, se projevoval český národní charakter, který je pro mne spojen s pacifismem a humorem - přesněji řečeno s lidmi, kteří ani v nejhorších situacích nebudou střílet, ale vtipkovat.
Třeba Švenkova hra Poslední cyklista předváděla jako novou variantu pohádkového příběhu o Babě Jaze obskurní historii akce na totální likvidaci cyklistů. Ale hlavní hrdina se zamiluje do Máničky, která chce zrovna kolo. Když je pak šílená babizna chytí a chce je jako všechny ostatní před nimi vystřelit na Měsíc, poprosí vražedkyni, aby jim ukázala, jak se do do té rakety leze. Zbytek si už lze domyslet. Anebo v Atlantidě - vládnou tam tak strašlivé poměry, že sama Smrt začne stávkovat. Když ji císař prosí, aby se znovu dala do díla, souhlasí s tím, ovšem s jednou podmínkou - že tyranský císař Atlantida bude její první obětí.
Může to působit absurdně, ale i v tom nejsurrealističtějším místě dvacátého století lidé doufali, že zůstanou naživu. Že se stane zázrak. Proto milovali hříčky, které v nich živily pocit, že všechno dobře skončí. Ne že by mezi nimi nebylo pár pesimistů, třeba scénograf z Osvobozeného divadla František Zelenka. Jenomže právě on navzdory mnohokrát opakovanému tvrzení, že nemá smysl něco dělat, protože je všemu konec, kreslil jako pominutý - na jeho scéně bylo odehráno pětadvacet terezínských her. Kdo opravdu už nemohl tvořit, byl Karel Poláček. Ale i on navzdory svým depresím napsal v Terezíně pár dobrodružných povídek.

V Univerzitě přežití píšeš nejenom o hledání azylu člověka v minulosti, ale také o jeho únicích do budoucnosti. O únicích, které byly vlastně iluzemi...
Jak se to vezme. Lidé předvídaví se těmto situacím pokusili vyhnout a včas volili - emigraci, která se v posledních chvílích změnila v útěk. Zůstali snílkové a fatalisté, kteří si říkali - děj se co děj. Teď mluvím o českých Židech, s německými to bylo trochu jinak. První "várka", která do Terezína dorazila, byla dvacetiletá omladina. Ta tvořila základ Terezína - měla neuvěřitelnou energii, nepředstavitelnou touhu žít, bavit se a smát, i když vlastně všichni byli k smrti unavení a vyčerpaní...

Vybavuji si slova, která cituješ ve své knize: "Ať umřu, ale ještě si zazpívám!" Jaký smysl má ale vzdorogesto, které ničemu nedokáže zabránit ani nikoho ušetřit krutostí předčasného umírání v továrně na smrt? Ty ovšem mluvíš o "vytváření nadindividuálních hodnot, přesahujících tuto katastrofickou situaci..."
Mně se opravdu zdá, že Terezín byl místem, které potvrzuje, že takové věci existovaly a že nemohly zmizet ani se ztratit. Utvrzuje mě v tom situace v Izraeli, kde teď žiju. Všechno, co poslední dobou píšu, vzniká za zvuků vrtulníků a svištění střel. Nejhorší to je mezi jednou hodinou po půlnoci a čtvrtou hodinou ráno. Už jsem si zvykla. Žiju přece v zemi, která vznikla jen díky této strašlivé katastrofě. I dnešní židovští studenti píší výborné divadelné hry a vydávají pěkné, zajímavé knížky. A všechny terezínské publikace a výstavy je ubezpečují o tom, že nic nemizí beze stopy. Moje dlouholeté výpravy za dokumenty a osobními svědectvími mi ostatně poskytly sdostatek důkazů o tom, že vždycky zůstane alespoň jediný člověk, který bude o tom, co bylo, a že se taky najdou lidé, kteří mu budou chtít naslouchat...

Jurij Tyňanov v úvodu k jedné ze svých historických próz však mluví o nesdělitelné generační i historické skutečnosti, zřetelné jako mateřské znamínko na tvářích okruhu lidí téže osobní i dějinné skutečnosti, kteří se podle nich bezpečně poznávají. Přitom se z nich ale taky postupně stává uzavřená kasta, která se míjí s proudem života směřujícího už jinam...
Nemyslím, že je tomu tak. Jistěže v těch lidech, s nimiž jsem se setkávala, zůstaly čitelné "terezínské stopy". Ale ti, kdo to všechno přežili, jsou přesvědčeni, že by se jim lepšího vzdělání a důležitějších životních zkušeností nikde jinde nemohlo dostat. Pro mne mělo svůj význam i něco jiného - zjištění, že není bezvýchodnější situace než vnitřní vyprázdněnost. Když člověk nemá tužku, může si kreslit prstem ve vzduchu. Důležité je pouze to, aby chtěl kreslit. V tomto smyslu mají pedagogické metody Friedl Dicker-Brandeisové platnost nadčasovou. Mohla jsem si to ověřit nejen v moskevském onkologickém centru, ale třebas i v Japonsku. V Tokiu jsem se pokusila přimět najednou šest set dětí, navyklých kázni a disciplíně, aby se projevily jako osobnosti ve svém výtvarném projevu. Aby se uvolnily, soustředily se jen na vnitřní rytmus dýchání a nechaly ruku volně plout po papíře. Zprvu všichni seděli v lavicích jako přibití, ale pak se toho přece odvážili, nejdřív na místě, pak i u tabule. A dokonce si k tomu začali zpívat. Myslím, že ty děti tenkrát opravdu pochopily učitelské krédo Friedl, o níž jsem jim vyprávěla - že spontánní tvorba je osvobozující silou osvobozující sílou, kterou bych vyjádřila pedagogickým návodem: "Kreslete podle svého dechu".

Myslím, že k tomu není co dodat. Snad jen upřímné poděkování za rozhovor.

© Miluše Zadražilová
článek vyšel v Literárních novinách 31/8/2002
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a redakce LtN