Sidur, Vadim
Pomník současnému stavu

ukázka beletrie zahraniční

Přišel jsem ze školy. Doma nebyl nikdo. Sotva jsem se stačil naobědvat, kdosi zaklepal na dveře. Přišla paní, která u nás občas uklízela. řekla mi, že by ráda počkala, až se vrátí maminka. "Prosím," odpověděl jsem. Posadila se na pohovku a svůj uzlík si postavila vedle sebe.

Vadim Sidur: Pomník současnému stavu

Přišel jsem ze školy. Doma nebyl nikdo. Sotva jsem se stačil naobědvat, kdosi zaklepal na dveře. Přišla paní, která u nás občas uklízela. řekla mi, že by ráda počkala, až se vrátí maminka. "Prosím," odpověděl jsem. Posadila se na pohovku a svůj uzlík si postavila vedle sebe.
Já seděl u stolu a četl si.
Pohlédl jsem na ženu - pevně spala.
Byla již postarší, utrápená a nehezká.
Srdce se mi rozbušilo.
Tiše jsem vstal, přistoupil k ní a dotkl se jí.
Spala opravdu jako dub.
Posadil jsem se na pohovku vedle ní a jal se šátrat jí rukou pod sukní.
V tu chvíli jsem uvěřil, že v následující chvíli umřu strachy.
Žena spala dál.
Pod sukní na sobě neměla nic. Stehna měla tvrdá jak kámen.
Náhle se probrala, popadla svůj uzlík a řekla, že dál už čekat nemůže.
Zavřel jsem za ní dveře a od té doby jsem ji už nikdy nespatřil. Ještě dlouho jsem se panicky bál, že k nám zase přijde a všechno mamince řekne.

KOREA. VIETNAM. BLÍZKÝ VÝCHOD. BLÍZKÝ VÝCHOD. BLÍZKÝ VÝCHOD...

Izraelská ministerská předsedkyně, sedmasedmdesátiletá Golda Meirová mluvila rovným hlasem do naprostého ticha téměř čtyřicet minut. Za tu dobu prakticky nezvedla oči od papíru.
BBC, l6. března l973

Ráno z nemocnice zavolal můj přítel, doktor Dan Gercevič:
"Dimo, přijeď co nejrychleji, mohlo by se stát, že to nestihneš."
Venku běsnilo oslnivé slunce. Přes noc napadlo plno sněhu a auta po Maslovce se sotva ploužila. Zaboha jsem nemohl chytit taxíka. Najednou jsem v jednom z aut zahlédl Arkadije Valeriuse. Poznal mě a auto zastavilo. Vmáčkl jsem se k němu do taxíku a řekl mu, že strašně spěchám, protože mi umírá maminka a já zrovna zaboha nemůžu nic chytnout.
"To je hrůza, dědku," zděsil se Arkadij. "Moje maminka se poslední dobou taky cítí mizerně."
Nejdřív jsme dojeli tam, kam potřeboval Arkadij a cestou jsme se o něčem bavili. Pak konečně vystoupil a já mohl pokračovat do nemocnice.
Dole v šatně už taky nejspíš věděli, že s maminkou je zle. Rychle si ode mě vzali kabát a podali mi bílý plášť. Vyběhl jsem do prvního patra na jednotku intezívní péče.
"Kde se flákáš," káral mě Dan. "Už jsme se báli, že ji nezastihneš naživu."
Ještě než jsem stačil vstoupit do jejího pokoje, zaslechl jsem, jak křičí: "Soudruzi! Co to děláte! Přestaňte! Copak tohle už nikdy nepřestane?"
Dan otevřel dveře a já maminku spatřil svlečenou do půl těla a ukřižovanou na posteli. Dan řekl:
"Zůstane tu doktor," ukázal na nějakého chlapa. "A sestra. Já musím běžet. Stejně kvůli tobě přijdu pozdě. Otec naší laborantky má dneska pohřeb."
Dan odešel. Maminka křičela dál.
"Mami," oslovil jsem ji, "neboj se, hned se ti udělá líp. Postarám se, aby ti bylo líp. Doktore, okamžitě jí píchněte promedol..."
"Jistě, jistě,... zrovna jsem se k tomu chystal... Promedol s vitamínem C. Co myslíte, mám jí dát gram nebo půldruhého?" zeptal se mě.
Pohladil jsem maminku po čele. Bylo potažené chladným lepkavým potem. Maminka dál hlasitě sténala.
"Hned se ti uleví, maminko," říkal jsem jí a otíral z obličeje ten pot.
V obou předloktích vězely jehly kapaček.
Šedé vlasy měla celé zježené. Oči se nepřirozeně zaokrouhlily a naplnily se děsem. Celá prsa měla pokrytá fialovými kolečky, asi po baňkách.
"Hned se ti uleví, mami," opakoval jsem stále stejné zaklinadlo.
"Dejte jí ten promedol ještě jednou, doktore," oslovil jsem po chvíli znovu lékaře.
"Podívejte se mi na tlak," požádala mě sestra.
Maminka byla napojená na všelijaké komplikované přístroje.
Zelené stínítko nepřetržitě ukazovalo kardiogram a tlak se rovněž měřil automaticky. Já však neměl ponětí, kde a jak mám ten maminčin tlak odečíst, a on ho taky vlastně nikdo k ničemu nepotřeboval.
"Doktore, dejte jí ten promedol ještě jednou!" žádal jsem znovu.
Maminčiny oči se zavřely a tělo se přestalo napínat. Doktor se sestrou odešli.
Zůstal jsem s maminkou sám.
Pokoj měl dvě obrovská okna. Zalévalo ho jasné sluneční světlo. Třel jsem svým čelem o matčino. Její vazký pot usychal na mé tváři a na rtech.
"Mami, odpusť mi," opakoval jsem nepřetržitě.
Maminka mě však nevnímala a neodpovídala mi.
Podle jejích zachvívajících se víček a vlnících se vrásek na čele jsem si uvědomoval, že je plně zaměstnána myšlenkami, jež pro ty, kdož zůstávají, nejsou uchopitelné.
"No, Bůh ti pomáhej," řekla najednou maminka.
O minutu později zachroptěla a na rty vystoupila pěna.
"Doktore!" zařval jsem.
Do pokoje vběhla nějaká žena, přiložila jí ucho k hrudi a řekla:
"To je konec. Zástava srdce."

Ležím ve svém pokoji na pohovce. Pokoj je skoro prázdný. Po stěnách však nenajdete jediné prázdné místo. Každý čtvereční decimetr je zavěšen mými kresbami a obrazy.
Na židli vedle pohovky stojí tranzistor. Čas od času ho zapnu. Asi před dvěma týdny přestali rušit Hlas Ameriky, BBC a Deutsche Welle.
Poslouchám ty stanice jednu přes druhou.

Vzbudil jsem se. Pásku přes oči jsem si vyhrnul na čelo. Rukou jsem nahmátl budík. Pohlédl jsem se na něj. Vytáhl jsem zátky z uší a spustil nohy na podlahu. V ponožkách. Spím v ponožkách. Vstal jsem. Zapnul jsem telefon.
Okamžitě se rozdrnčel.
Zvedl jsem přístroj z podlahy. Postavil ho na židli. Zvedám sluchátko a znovu se zavrtávám pod přikrývku.
"Nazdárek!" To jemným liščím hláskem promluvila Nelka.
"Nazdárek." Nemám nasazené zuby, ale snažím se i přesto mluvit tak, aby můj hlas zněl neméně něžně a abych nešišlal.

"Nelka vypadá jako TRESKA STŘÍBŘITÁ," řekla JULJA.

U dřevěného mostu přes Doněc sedí na nízké podložce člověk. Podložka je opatřena čtyřmi kolečky. Ten člověk je beznohý. Má tvář kleštěnce. Na hlavě brigadýrku jakési těžko identifikovatelné armády.
Sotva nás s maminkou už zdálky spatřil, chopil se Vasja cimbalista paliček a vesele jimi udeřil do strun a zapěl:

Já sem tlama, ty si tlama,
protáhnu tě bramborama,
ať se lidi potěšej,
jak je mně a tobě hej.

Vasja si každý den prozpěvuje nějakou jinou, ale mně v hlavě utkvěla jen ta jedna. Vasja nás zná. Protože my s maminkou mu do plechového talířku vždycky hodíme pár mincí.
Vasjovi mohlo být tak kolem padesátky. Večer co večer si pro něj přicházela ožralá babice a někam si ho odvážela. Říkalo se, že ta babice je jeho manželka.
Na protějším břehu Donce stojí obrovitá socha revolucionáře Arťoma. Pomník byl zbudován na zeleném návrší. Vpravo tone v bujném listoví bílý kostelík. A v nitru návrší a na břehu Donce se rozkládá bývalý Svjatogorský klášter. Dnes v jeho podzemních prostorách sídlí muzeum ateismu. Do budov na břehu řeky se nastěhovala odborářská zotavovna.
Podzemí polyká jednu exkursi za druhou.
Bílé křídové katakomby jsou osvětleny silnými žárovkami. Čas od času návštěvníci narazí na velké černé sochy - mniši v kutnách a čepicích střílejí úzkými střílnami z těžkých kulometů. ASI PO RUDÝCH ODDÍLECH, DOBÝVAJÍCÍCH KLÁŠTER. Večer se po klášterní zahradě procházejí rekreanti. My s maminkou se taky procházíme.
Funguje tu stánek s knihami. Maminka si v něm koupila Hugův román Devadesát tři. Knihu v červené koženkové vazbě se zlatou ražbou.

V dětství jsem neuměl smrkat. Naučil mě to doktor Medovoj.
Doktor Medovoj byl OTORINOLARYNGOLOG.
"Okamžitě led!" nařídil dokotr Medovoj, jehož ke mně uprostřed noci povolili mí hrůzou pološílení rodiče.
Poté, co mi lékař na středisku píchnul ucho, mi na něj celý den a celou noc přikládali teplé obklady a termofor. Bolest neustále sílila, až dospěla do stádia nesnesitelnosti.
Tatínek se rozběhl pro led. Nacpali ho do gumového pytlíku a přiložili mi ho k uchu. Bolest začala jako zázrakem utichat a já během pár minut usnul.
Doktor Medovoj byl soukromník.
Taky doktor Bruk byl soukromník.
Když k nám někdy přišel doktor Bruk ve svém černém převlečníku, vytahoval z kapsy stříbrné hodinky, hlasitě cvakal víčkem, mnul si ruce a říkal mi: "Tak jakpak se nám vede, mladý muži?" koukal se mi do krku a jazyk k dolnímu patru tiskl právě onou stříbrnou lžičkou, kterou maminka posléze odnesla do Torgsinu, nemoc už se nezdála tak hrozivá a člověk se v ní zvolna začal uvelebovat docela pohodlně.
Všechny děti doktora Bruka milovaly, i přesto, že na druhé straně si o něm prozpěvovaly písničku:

Doktor Bruk dělá kuk, prdne si a zlomí buk!

Doktora Bruka jsme podědili z předrevolučních dob a ta písnička tu zřejmě taky zůstala už z oněch časů.
DOKTOR BRUK BYL PŘEŽITEK KAPITALISMU.

Přijeli jsme do Charkova. Zavazadla jsme si uložili do úschovny.
Charkov byl ještě nedávno hlavním městem Ukrajiny. Vysoké domy. Davy lidí. Sedím s maminkou v luxusním kině. Zdi foyeru jsou obloženy zrcadly, která se střídají s pruhy jakéhosi rudého materiálu.
Dávají Moderní dobu.
Ze samého smíchu mě bolí celý obličej.
Vracíme se zpátky na nádraží. Maminka mě odvádí do dětské čekárny. Dá jí dost práce, než mě tam vnutí (protože už jsem velký kluk).
Ležím v čisté postýlce. Je to vysoký sál. Příjemně šerý.
Po stropě se neustále prohánějí světelné skvrny. Houkají parní lokomotivy.
Nemohu usnout. BOJÍM SE O MAMINKU.
V dětské čekárně je plno postýlek. Ošetřovatelky co chvíli budí nějaké dítě, oblékají ho a odvádějí. A přivádějí jiné.
Ráno odvádějí i mě.

Jsme v Charkově.
Jsme důstojníci. Všichni vězíme ve vatovaných kalhotách a blůzách. Holínky máme plstěné. A k tomu beranice z umělé kožešiny.
BLEŠÁK JE OBROVSKÝ, NEUVĚŘITELNÝ.
"Holandské kamínky do zapalovače!"
"Francouzský koňak!"
"Belgický kompot!"
"Americké masové konzervy!"
"Citróny z Afriky!"
Všichni hulákají a překřikují se jako v dobách Kláry Markovny.
Prodáváme sardinky Maják.
Už měsíc jsme na cestě.
Denně každý fasujeme plechovku sardinek Maják.
Sardinky jsme prodali a nakoupili kroupy a brambory.
Kráčíme širokánskými charkovskými třídami, uvězněnými mezi obrovitými domy.
Ty domy však už nejsou. Zbyly z nich jen fasády. Němci všechny budovy ve městě vyhodili do vzduchu.
Ačkoli, tu a tam některá stojí.
Například kavárna Moskva.
Za Němců kavárna Berlín.
Ředitel je tentýž, číšnice taky.
"Á, búraři přišli," sykají pohrdavě číšnice a v bílých krajkových zástěrkách, sotva vstupujeme.
Vědí, že víc než těch pět rublů tu opravdu utratit nemůžeme.
PROČ JE NEZABIJEME?
Proč tu neztropíme poprask?
Ostýchavě sníme každý jeden zákusek a na odchodu se cpeme do dveří všichni najednou.
V Charkově proběhl první proces s válečnými zločinci.
Váleční zločinci stáli pod mamutí šibenicí na nákladních autech.
Každý pod svou oprátkou.
Vojáci přehodili smyčky zločincům na krk.
Náklaďáky se na povel rozjely všechny najednou.
Zločinci se všichni najednou zhoupli pod příčným trámem hromadné šibenice.
KAŽDÝ VE SVÉ OPRÁTCE.

Na zimu z kolny přinášeli a do oken vsazovali druhé zasklené rámy. Všechny spáry se pak pečlivě přelepovaly proužky nastříhanými ze starých novin.
V kamnech se topilo z chodby.
Holandská bílá kachlová kamna.
Asi pět let před válkou ta kamna přeložil hodný a veselý starý kamnář a vestavěl do nich troubu. Trouba ústila do místnosti a uprostřed bílých kachlů černě zela. Nebylo to moc hezké, zato však účelné.
POHANKOVÁ KAŠE SE ŠKVARKY.
Kamnář si mě tenkrát celou dobu dobíral: "Já řeknu květák a ty řekneš karfiól - co bude dobře?"

Když se zimní okna odstraňovala, do pokoje vtrhl dětský pokřik, zvonění tramvají a chrochtání prasete strejdy Tarase. NENAPODOBITELNÝ HALAS JARA.

Lístky na dřevo a uhlí. Řezání a štípání dříví. Strach ze zimy.
Při skládání polen se tatínek otevřeným poklopem propadl do sklepa.
Bylo to na podzim a sklep byl dunivě prázdný.
Tatínkovi se podařilo zachytit se čnějícího prkna a udržet se, i když při tom pádu se na něj sesypala hromada cihel.
Vyvázl z toho se třemi zlomenými žebry.
Dlouho jsme z toho měli radost.

Do zvláštní formy se položila kulatá oplatka. Pak se lžičkou nabrala zmrzlina. A shora se přikryla další oplatkou. A porce byla hotová.
Bylo nás vždycky nejmíň deset kluků. A dohromady jsme si koupili tu jednu porci.
Každý měl právo jednou si líznout.
Byl jsem poslední na řadě.
Osud mě však za to odměnil. Když si všichni lízli, zůstalo té zmrzliny ještě poměrně dost. S tím jsme nepočítali, ale já zbytek přes protesty některých kluků dojedl sám.

Ježova právě jmenovali lidovým komisařem vnitra.
Stojím s kamarády u výlohy antikvariátu. Téměř celý výklad je zastavěný masivními svazky knihy Muž a žena.
Tamtéž jsou ovšem k vidění i propagační plakáty: JEŽČÍ RUKAVICE. NESTRKEJTE SVUJ PRASEČÍ RYPÁK DO NAŠÍ SOVĚTSKÉ ZAHRADY.
JAGODA NENÍ JAHODA Z NAŠÍ ÚRODY.
Dívám se na Ježovův portrét. Jeho oči mi připadají neuvěřitelně moudré a unavené.
K výloze přistupuje sympatický pán inteligentního zevnějšku. Stejně jako my si chvíli prohlíží knihy a plakáty. Pak se s námi vlídně pouští do řeči. Po několikaminutové konverzaci odchází.
Už si nepamatuju, o čem jsme s ním mluvili, ale kupodivu proč jsme se usnesli, že ten chlap musel být špión. A moc jsme litovali, že jsme ho nezadrželi a neodvedli tam, kam takoví patří.

Sovětský disident, básník a učitel Ilja Gabaj byl nalezen mrtev pod okny svého bytu. Zřejmě vyskočil ze svého pokoje v jedenáctém patře. Po tříletém věznění v lágru Gabaje propustili na svobodu, ale v poslední době byl státní bezpečností často vyslýchán v souvislosti s pořadem Rádia Svoboda Kronika aktuálních událostí.
BBC, 20. října 1973

Proletáři všech zemí, spojte se!

VŠESVAZOVÝ LENINSKÝ KOMUNISTICKÝ SVAZ MLÁDEŽE
č. 8876976


Příjmení: Sidur
Jméno: Vadim Abramovič
Datum narození: září 1924
Název organizace, která Okťabrský okresní výbor
legitimaci vydala: Dněpropetrovsk

místo pro vlastnoruční podpis
fotografii tajemník okresní organizace
25. listopadu 1939

Na tom místě pro fotografii není nic - jen razítko okresního výboru.
Když jsem fotky podal do malého okénka dívčině sedící uvnitř okresního výboru, broukla, že fotografii nepotřebuju, protože v legitimaci už je razítko.
"Platná bude i bez fotky!" řekla dívčina.
DIV JSEM SE Z TÉ KŘIVDY NEROZPLAKAL.

Přeložil Libor Dvořák

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2393x

Inzerce