Když před necelým rokem vydala Květa Legátová povídkovou knížku Želary, zdála se jako závan z literárních časů, kdy psaný jazyk byl košatý a čistý, osudy hrdinů vášnivé a kdy se autoři nebáli baladického tónu. Příběhy obyvatel vesnice na moravských kopanicích z časů jaksi neurčitě meziválečných si našly čtenáře tak rychle, že se v anketě Lidových novin o nejlepší knihu roku dostaly do nejužšího výběru. Teď přichází autorka s dalším z ˝želarských˝ motivů, a tentokrát je to příběh mnohem konkrétnější. Mladá lékařka, pracující za druhé světové války v odboji, musí zmizet před gestapem, a aby za sebou zametla stopy, provdá se za muže ze zapadlé horské vesnice. Venkovský život, původně braný jako provizórium, se jí postupně naplňuje milostným citem, kterému se nedokáže ubránit.

Květa Legátová se ve své nové knize nezpronevěřila pověsti autorky, která umí kultivovaně zacházet s jazykem a čerpat z důvěrné znalosti kopanického života, který kdysi poznala jako venkovská kantorka. Jenže čtenář nutně srovnává s předchozími Želary, s jejich spontánností a neuchopitelností. S příběhy, které zdánlivě samy plynou a vybuchují autorce pod rukama. Jozova Hanule naopak příliš míří k cíli, a s příliš jasným poselstvím. V konstrukci příběhu se tentokrát víc prosadil rozum a spekulace. Ale i tak nová knížka Květy Legátové patří k tomu nejlepšímu na knihkupeckých pultech. Mimochodem, autorka ji původně psala jako scénář, přesněji řečeno filmovou povídku. Tak ji také před časem objevil Petr Jarchovský, do scénáře ji skutečně zpracoval a film se už točí.