Rudiš, Jaroslav 1

Rudiš, Jaroslav 1

rozhovor beletrie česká

Otázka, bez níž by kádrový dotazník nebyl kádrovým dotazníkem... Kdy a kde ses narodil? V Turnově, ale vyrostl jsem v Lomnici nad Popelkou, malém městě v Podkrkonoší, kam jsem chodil do školy a ze školy rovnou na nádraží kouknout se, co k nám přivezli nového.

Kádrový dotazník Jaroslava Rudiše, laureáta Ortenovy ceny za rok 2002

Nebe nad echtovním Žižkovem & pod "turistiše" centrem
Místo: Dobrá Trafika na Vinohradech, Praha 2
Datum a čas: 13.2. 2003, kolem poledního
Pití: Cappucino se dvěma cukry vs. café Late
Témata kromě níže probraných: Současná situace pražské MHD a turismu v centru Prahy, transsibiřská magistrála a varšavské metro, problém s hypotékou, turnovské Gymnázium, akce spojené s tamním kulturním životem a s nejlepším zákuskovým a chlebíčkovým nádražním okénkem na světě, proslulý polský hip-hop a punk vozený přes hranice na pirátských kazetách, vysvětlení polského pojmu a fenoménu "dresiarze"

- Otázka, bez níž by kádrový dotazník nebyl kádrovým dotazníkem... Kdy a kde ses narodil?
- V Turnově, ale vyrostl jsem v Lomnici nad Popelkou, malém městě v Podkrkonoší, kam jsem chodil do školy a ze školy rovnou na nádraží kouknout se, co k nám přivezli nového. Většinou nákladní vlak přitáhnul jen prázdné bílé vagony na lomnické sušenky. V té fabrice jsem potom byl po gymplu na brigádě - kontroloval jsem dávkování piškotů do balících strojů a pozoroval ženský, který si trhaly vlasy kvůli ukradeným stravenkám na oběd. Nikdy dřív ani potom jsem vytržený chomáč ženských vlasů neviděl.

- Zůstalo v tobě něco, co tě z této doby doz(h)nívajícího komunismu a společenského převratu i dnes formuje? Je někdo, kdo tě nějakým zásadním způsobem ovlivnil?
- Ta doba mě formuje pořád. Minulost zkrátka nelze jen tak odmáznout, není to plechovka od piva na kraji dálnice, která zaroste do hlíny, je tady pořád s námi a v nás. Proč třeba tolik letí Žena za pultem nebo spartakiádní šlágry Michala Davida, na které trsá řada mých vrstevníků? Ne, že by tím přímo vyvolávali ducha Husáka, ale na ta Davidova Céčka mají nalepenou nějakou vzpomínku, třeba na to, jak se poprvé pod stolem na diskošce líbali. Vzpomínání se nebráním, ani sentimentu, ale každý si přitom musí být vědom toho, že komunismus nebyl ideální a přátelský. Každý s tím musí nějak naložit. Mám pocit, že jsem se tenkrát ze všecho nejvíc kopal nudou do zadku. Na základce jsem poslouchal pop, sbíral fotky z bravíčka, který jeden kluk vozil z Polska, stavěl modelovou železnici, přemýšlel, co hrajou Sex Pistols, když mají tak skvělý název, a žil uprostřed severovýchodních Čech v izolaci uvadajícího socíku. A každé léto jsem se těšil k moři do NDR na to, že na pláži chodí holky nahoře bez.

- Kde byl zásadní zlom ve tvém životě?
- Když jsem ve třeťáku na Gymnáziu v Turnově uslyšel Garáž a Lou Reeda, které nám pustil češtinář. Bylo to jako zjevení. Pochopil jsem, že existuje i jiný svět, než Pet Shop Boys a Depeche Mode. Pak to šlo ráz na naráz. Přišel gotický rock, The Cure, politický převrat, Havel, maturita a chuť založit první kapelu, pak druhou, pátou a desátou. Všechny se ale prakticky v ten samý okamžik zase rozpadly. Až teď se skupinou U-Bahn, která vystupuje v knize, to vypadá nadějněji. Složil jsem na kytaru pár písniček - jednu jsme teď na čtení v Bratislavě hráli s Janou Kirschner a docela to zafungovalo. Ale je to spíš folkpunk než punkrock, který U-Bahn hraje v knížce.

- Napadlo tě už v té době, že až budeš velkej, budeš spisovatelem, nebo přinejmenším, že napíšeš knihu?
- Ne. Na vejšce v Liberci jsem psal bokem nějaké básničky a texty, většinou ve škole, když jsem se nudil o přednáškách z pedagogiky a pomocných věd historických. Ale jinak jsem spíš žil hudbou. Chodil na koncerty, pouštěl desky jako DJ, jezdil jako manažer s punkovou kapelou Freak Parade, vydělával peníze jako portýr v hotelu nebo na stavbě a přemýšlel, jestli skutečně mám být tím učitelem, nebo jestli mám radši zdrhnout. Učit jsem zkusil - na textilní průmyslovce. A hned jsem zdrhnul. Ty holky zajímalo všechno možný, jen ne perfektum německých sloves.

- Zkus stručně popsat cestu, která vedla od vrat Garáže až ke vchodu U-Bahnu...
- Loni jsem dostal Evropské novinářské stipendium na projekt o současné německé literatuře. Připravuju antologii německé literatury po roce 1989, tedy literatury u nás příliš neznámé a přitom zajímavé, zábavné a drzé. Je hodně spojená právě s Berlínem, kde jsem ji rok studoval.

- Hudba hraje v Nebi pod Berlínem důležitou roli. Jsi rocker?
- Pocitově ano. Mám rock rád, tu jeho energii, emoce, upřímnost na tři akordy. Písničky Mejly Hlavsy mě ovlivnily víc, než jakýkoliv román. Rock je poezie dneška.

- A není rocku v současné taneční době konec?
- Ne, protože není konec písniček a básniček, konec příběhů, chuti je vyprávět a poslouchat. I když se literatura a hudba samozřejmě proměňuje, pořád to je jenom nějaká mutace onoho prapříběhu nebo prapísničky o lásce a putování odněkud někam, který jde vtěsnat do pár akordů.

- Co jsi v Berlíně vedle studování dělal?
- Chodil na koncerty a klábosil s Turky u nás na rohu, kteří nevěděli, jak se jmenuje hlavní město Česka, ale znali Spartu Praha, protože to jednou nasypala Istanbulu nebo Ankaře. A když řekli Sparta, tak se jim tvář maličko stáhla zlostí. Taky mi tak začali říkat: Co si dá Sparta dneska? A tak jsem polykal kebab za kebabem, koukal na turecké telenovely a tloustnul, protože kebab je v Berlíně velmi dobrý. Hodně jsem ale taky jezdil metrem, kde se knížka odehrává. A hodně jsem si toho v metru o metru přečetl.

- Toto číslo Babylonu je tematicky zaměřeno na Polsko. Co víš o polské literatuře a kultuře?
- Zajímavé je, že v Německu je současná polská nebo maďarská literatura mnohem známější než česká. Možná je také napínavější - třeba Haličské povídky od Andrzeje Stasiuka jsou mojí osobní knihou minulého roku. Syrové, nijak nepřikrášlované příběhy z polských Beskyd. Literatura v té nejautentičtější podobě - proto mám také rád Hrabala nebo Hakla. Zaujala mě také Olga Tokarczuk, její dvě do češtiny přeložené knížky jsem zhltnul ve vlaku Praha-Berlín-Praha. Tokarczuk trávila v Berlíně ten samý rok jako já na tvůrčím stipendiu. Byl jsem na jejím čtení, umí to...
Polská komunita je v Berlíně obzvláště silná - žije jich tu přes sto tisíc. Čechů naproti tomu jen 700. Provozují zde také Klub polských smolařů, což je bývalý obchod se zeleninou, který předělali na nelegální bar s polskou vodkou, hudbou, filmy, literaturou a českým pivem. Něco takového lze najít myslím jen v Berlíně. A hned vedle je podobný podnik, který provozují Rusové, kteří se potácejí světem a zkouší o tom psát básničky a písničky.

- Co si myslí Němci o Češích?
- To záleží, jestli bývalí východní nebo západní... Když řekneš východnímu, že jsi z Prahy, často cítíš jakousi propojenost. Ty vidíš enderácký trička s lampasy, trabanty a bílé útesy na Rujáně, on vidí naše pivo, Tatry, hospodu U Fleků a Gotta s Vondráčkovou. Zápaďákovi řekneš: "Já jsem z Čech," on ti odpoví: "Já jsem z Brém." A musíte hledat jinou komunikační cestu. Ale taky zná Gotta, protože Včelka Mája spojuje střední Evropu víc, než bychom si mohli myslet nebo než by se nám líbilo. Moje stará berlínská sousedka se chlubila, že má všechny jeho desky - český, německý i ruský. A že ji mrzí, že si je nemůže pustit, protože má deset let rozbitej gramofon.
Vondráčkovou Němec ze Západu už nezná, protože nezná Ein Kessel Buntes, narozdíl od mých berlínských kamarádek z Polska, které si po půl lahvi vodky česky zpívají Malovaný džbánek a diví se, že se tomu divím. "To zná u nás každý malý dítě! Oczywiście, Jara," odpovídají mi....
Ale rozdíl je i v tom, že my jsme o západním světě věděli mnohem víc než oni o nás. Upínali jsme se k němu jako k nějakýmu ideálu, přitahoval nás ten konzum, trička se Sandokanem a stránky se spodním prádlem z katalogu Quelle, který jsem měl ze strachu pod postelí zastrčený ve starým jízdním řádu, aby to máma nenašla.

- A našla?
- Nakonec to našla babička. Já jsem po konzumu velmi toužil, o svobodě, o tom, že mi chybí možnost cestovat do Portugalska nebo Irska, o tom, že někdo sedí kvůli názoru, jsem v sedmnácti vůbec nepřemýšlel. Dneska nad tím kroutím hlavou. Ale v Portugalsku ani v Irsku jsem zatím nebyl. Možná proto, že to je vlakem trochu komplikovaný a já nerad lítám letadlem.

- Je Berlín i 13 let po převratu stále dvojím městem rozděleným pomyslnou zdí?
- Myslím, že jo. Poznáš to především na lidech, na jejich oblečení..... Tak třeba nezaměstnaný ve sportovních soupravách a starých kožených bundách jsou víc na východě, staré elegantní vdovy zase v Charlottenburgu. Jsou tu čtvrti nebo místa, kam by moji známí nikdy nešli. Byl jsem se třeba podívat v Marzahnu, což je takový berlínský Jižák, a moje kamarádka ze Západního Berlína se vyděsila: "Tam já bych nikdy nešla, vždyť tam to je samej nácek!" Jo, nácků tam potkáš hodně, ale taky tam bydlí normální lidi, Němci, hodně Rusů, pár Turků. Na Berlíně se mi líbí ten kulturní kotel, to, že každá čtvrť je jiná, a že to jsou jen koleje, co to město chrání před totálním rozpadem, to, že se tu kluci vodí za ruce, líbají se a nikdo se za nimi neotáčí jako ve Stralsundu nebo v Praze.

- Takže třeba něco jako newyorský Bronx, který mě asociacemi přivedl opět k metru. Co se ti vlastně na metru líbí? Proč se stalo leitmotivem tvojí knihy? Já myslím, že metro hodně vypovídá o mentalitě toho kterého národa. Moskevské je kolosální, NY praktické a uspěchané... Jaké je to berlínské?
- V prvé řadě staré a omšelé. Pomalejší než v Praze. Voní po téru. Mám pocit, že právě dole pod zemí se odehrávají nejnapínavější berlínské filmy, protože tady do příběhů zasahuje historie, která je v metru, starém přes sto let, přítomná. Zatímco nahoře se Berlín mění, dole je nehybný, zatavený jako sardinky do konzervy. Některé stanice jsou stejný padesát, šedesát let. Taky to souvisí s tím, že mám rád koleje a i metro jsou především koleje a vlaky, který jezdí tam a zase zpátky.

- Kde se v tobě vzala fascinace vlaky a železnicí jako takovou?
- Vlaky mě vždycky přitahovaly, rád jsem jimi unikal, ať už opravdu, nebo tím, že jsem si jako kluk vymýšlel vlastní trasy a jízdní řády, který se snaží bojovat proti celosvětovýmu chaosu.

- Co ty a politika?
- Dřív mě rozčilovala ta domácí. Víc jsem ji sledoval. Teď se spíš snažím sledovat tu zahraniční. Až v Německu jsem si uvědomil, jak je to dění v Čechách malicherný a trapný... Ale Němci to samý tvrdí o své domácí politice, takže je to asi všude podobný.

- Co říkáš na Klause?
- Teta říká, že má dobrého krejčího. Asi jo. Jeho názory na svět se ale trochu míjí s těmi mými. On je tržní typ, já levičák - ve smyslu sociální demokracie a zelených.

- A co "česko-německé" poválečné vztahy?
- Lenka Reinerová, poslední pražská německy píšící spisovatelka, říká, že jsou nevyhnutelný a já s ní souhlasím... V době, kdy mezi Zemanem, Klausem a Stoiberem probíhala válka o Benešovy dekrety, jsem byl v Berlíně a tuhle bitvu řešil pouze úzký okruh intelektuálů v novinách. Do lidský roviny to vůbec nezasahovalo. Pro mě česko-německé vztahy znamenají třeba to, že připravuju knihu o současný německý literatuře, že rád do Berlína jezdím a mí kámoši zase jezdí rádi do Prahy. Že mám rád currywurst a Bölla a oni český pivo a Hrabala.

- Vrátil by ses tam? Chtěl bys v Berlíně žít?
- Kdyby to šlo, tak bych se tam asi přestěhoval. Cítil jsem se tam volněji, i ve městě, i na univerzitě, kde jsou učitelé a studenti víc partneři. Na škole panuje velmi uvolněná atmosféra, ne jako u nás, kde mezi přednášejícím a studentem často leží minové pole.

- Jaký je podle tebe Berlín - a jaká je Praha?
- Praha je vystresovaná a konzervativní. Přijde mi jako usedlý, i když architektonicky pestrý město. Ale je moc zlatý. Berlín je ušmudlaný, ošklivý, ale krásně. I na Praze mám radši Žižkov, Smíchov, Libeň a další proletářský čtvrti než Malou Stranu.
Hlavní problém je ale asi v tom, že Praha má jen jedno centrum a v něm se koncentruje veškerý stres, zácpy, lidi s nákupními taškami a nákupní tašky s lidmi... Berlín má center několik, je to obrovský prostor, ve kterým se stres rozplyne. V Berlíně taky funguje bohatý a divoký kulturní život. Existuje tu třeba síť punkových literárních scén, kde se literatura mění v kabaret... to mi v Praze velmi chybí.

- S Nebem pod Berlínem jsi vyrazil na čtecí turné. Pomáhají čtení prodeji knihy?
- Určitě. Pokouším se o literární punk naživo.

- Jsi jedním ze dvou laureátů Ortenovy ceny pro rok 2002. Co to pro tebe znamená?
- Jsem rád.

- Chystá se překlad Nebe pod Berlínem do němčiny?
- Ano. Pokud vše dopadne, jak má, kniha by měla v Německu vyjít za rok.

- Jak je kniha, ať už v tom pozitivním nebo negativním smyslu, přijímána?
- Nechme to na přijímačích... Musím říct, že mě spíš ovlivnily výtky a že jsem nakonec dal většině kritiků zapravdu. Mile mě překvapilo, že kritici objevili i věci, o kterých jsem vůbec netušil, že jsem do příběhů vložil.

- Třeba?
- Třeba že je to výraz současné generace třicátníků, která tápe a pořád někam utíká.... Asi to tak je. Asi opravdu pořád někam utíkáme a nevíme kam a před čím.

- Mně osobně tvůj styl připomíná hrabalovsko-třešňákovskou linii řízlou haklovskou intuicí a smyslem pro humor... Mimo jiné, nakolik je autobiografická?
- Každá kniha je autobiografická. Stejně jako vypravěč jsem vystudovaný učitel, mám rád vlaky a věřím, že písničky, ať už Nicka Cavea, Třešňáka, Garáže nebo Penerů Strýčka Homeboye, jsou poezií dneška. Řadu příběhů jsem si přivezl z Čech a jen je přesadil do berlínskýho prostředí a jsem rád, že i tak zafungovaly... Pražský punker ze Žižkova je podobný punkerovi z Kreuzbergu, pražský strojvedoucí metra je podobný berlínskému. Oba se bojí toho, aby nezaspali na šichtu, a nejvíc toho, že jednou někoho přejedou, a když se jim to stane, že nebudou vědět, jak z toho ven.... Jenom ten jazyk je jinej...

- Co připravuješ?
- Komiks s Jaromírem Švejdíkem (zpěvák jesenické kapely Priessnitz - pozn.aut.), který se odehrává v blázinci a na malém nádraží v Sudetech. Hlavním hrdinou je výpravčí, který za nočních služeb vidí víc, než by měl, nebo by někdo mohl věřit. Vyjde na podzim. A potom si skicuju knihu, pro kterou by komiks měl být základem, ošaháním si terénu.
Ptala se a Iliteratuře věnovala Bára Gregorová.

 

Diskuse

Vložil: , 20.04.2004 16:36
Rudiš, Jaroslav 1
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3845x

Inzerce
Inzerce