O velkých světech (anti)literatury, konzumu a krakovském geniu loci
Marecki, Piotr

O velkých světech (anti)literatury, konzumu a krakovském geniu loci

Piotr Marecki je šéfredaktor kulturní revue Ha!art, redaktor internetového Liternetu, vydavatel, "člověk - instituce". Otec mnohých akcí a festivalů spojených s literaturou a jeden ze tří tvůrců literárního sborníku "Tekstylia - Roczniki siedemdziesiąte".

Piotr Marecki (nar. 1976) vystudoval polonistiku a filmovou vědu na UJ, v současné době je doktorandem v Institutu audiovizuálního umění v Krakově. Šéfredaktor kulturní revue Ha!art, redaktor internetového Liternetu, vydavatel, "člověk - instituce". Otec mnohých akcí a festivalů spojených s literaturou a jeden ze tří tvůrců literárního sborníku "Tekstylia - Roczniki siedemdziesiąte" (P. Marecki, Igor Stokfiszewski, Michał Witkowski).

Piotr bydlí na krakovské koleji Zaczek, v proslulém pokoji 467, jehož rozměry 7 metrů čtverečních slouží nejen jako obytný prostor, ale i jako kancelář, redakce, sklad a ubytovna pro případné příchozí a průchozí návštěvy. (Udělat fotografickou dokumentaci je i přes nenáročnost prostoru vzhledem k množství různých předmětů v pokoji naprosto nemožné a ještě se to nikdy nikomu nepodařilo.)
Náš únorový rozhovor bohužel neprobíhal na hromadě "pracovního pořádku", leč v kolejní hospodě Kropka. (Proslulé též, přeci jen však o trochu méně než pokoj 467.)

Bára Gregorová: Jsi jedním z hlavních tvůrců téměř sedmisetstránkového literárního almanachu. Kde byl ten počáteční impuls k tomu, abyste s Michalem a Igorem něco podobného udělali?
Piotr Marecki: Polsko po roce ´89 je takovým jedním velkým monolitem, který se rozkládá na dva menší monolity - ten první bychom mohli nazvat pokolením bruLionu (generace autorů jako Olga Tokarczuková, Andrzej Stasiuk, Natasza Goerke - pozn.aut.). To jsou autoři, kteří se narodili v letech šedesátých, dnes jim je tedy okolo 40. O nich se mluví jako o nové polské literatuře. Nějak si ten status zarezervovali a na začátku let 90. z něj hodně čerpali, všechno jim hrálo do noty. Vedle nich se ale objevuje ještě druhá formace, tzv. "ročníky sedmdesáté", které jsou charakterizovány jako "děti horší konjunktury". Mají problémy s trhem, protože ho absolutně nezajímají, a díky tomu i se čtenářem a s médii. Je to začarovaný kruh, protože to, co se nepropaguje, se samozřejmě neprodává. A i když třeba autoři, kteří jsou v Textiliích prezentováni, už svoji vlastní knihu vydali, pořád se jejich jména pohybují jen v úzkém kruhu kritiků a známých... Počátečním impulsem k Textiliím byla tedy snaha pokusit se dát tuto roztroušenou formaci do kupy a představit ji čtenáři ve specifickém úhlu pohledu třech naratorů.

Bára Gregorová: S nepropustností nekomerční, nevýdělečné literatury mezi širší čtenářské publikum je to dost podobné i u nás, a určitě i v dalších zemích. Výjimku potvrzující pravidlo tvoří v Polsku třeba devatenáctiletá debutantka Dorota Masłowska, jejíž knihy se prodalo za půl roku neuvěřitelných 60 000 výtisků...
Piotr Marecki: To je pravda. Poměrně velkého úspěchu dosáhli prozaici, kteří se nějakým způsobem dotýkají současné společnosti, a ti, kteří hovoří o mladých - mám teď na mysli Heroin Tomasze Piątka, tedy knihu o drogách, nebo, jak říkáš, Masłowskou, která píše o "dresařích" (termín do češtiny těžko přeložitelný - jedná se o sídlištní "teplákovou" mládež, v Polsku velice rozřířenou - pozn. aut.).

Bára Gregorová: Mně osobně Piątek přijde oproti Masłowské dost konzervativní a zařadila bych ho spíš k té starší generaci, přestože mu je teprve 30... Pokus se teď ale o charakteristiku současné polské literatury jako takové.
Piotr Marecki: Je potřeba si uvědomit, že u nás byla a je trochu jiná situace než třeba v Čechách. Doménu v naší literatuře tvoří především poezie. Nobelovu cenu dostali v posledních letech básníci - Szymborska, Miłosz - a i další ve světě známí spisovatelé jako Różewicz nebo Herbert píšou poezii. Patří už to tak trochu k polské mentalitě, k té naší ochraně národa. Na začátku 90. let měli úspěch opět básníci - Marcin Świetlicki, Jacek Podsiadło..., a i další, kteří dnes píšou prózu, poezií začínali... (V Čechách vyšla asi před třema lety antologie Bílé propasti, kde byli tito a mnozí další autoři bruLionu prezentováni - pozn. aut.)

Bára Gregorová: Dobře, pořád se mi ale zdá, že kdykoli se o této generaci "čtyřicátníků" zmíníš, hovoříš o ní s určitým despektem. Vzniká tedy ve vašem případě něco jako antiBruLion?
Piotr Marecki: Nevzniká. To, co tu vzniká, není vzpoura nebo válka dvou generací, jde spíš o kontinuitu, o recyklaci a opakování těch autorů, kteří už tu byli. Jde o velký textový svět literatury z literatury. Ale tvrdit třeba o Stasiukovi, že jde o reprezentanta současné mladé polské literatury, a opomíjet to, co tu vzniká...? To se mi zkrátka nelíbí.

Bára Gregorová: Vraťme se ale k Masłowské, která doslova vytírá zrak nejen polskému čtenáři (sám jsi přesvědčen, že takových 80% lidí, kteří si knihu koupili, skončilo na straně 30 a znechuceně či s nepochopením její postavantgardní prózu odložili), ale především potom samotným literárním kritikům, kteří nevědí, "kam s ní".
Piotr Marecki: Její knížka je ohromným reklamním strojem, mediálním šumem, nemluví se ani tak tolik o autorce nebo o literárním proudu, jako o jistém jevu. Měla výbornou propagaci, podpořenou tím, že její autorce je teprve 19 let a tak dál, a média z ní udělala hvězdu číslo 1, objevila se na obálkách všech důležitých periodik. O její knize se ale začíná mluvit jako o důležité události v celé polské literární historii. Je v ní přítomen nejen odvěký prvek naší literatury a mentality, jakým je ona "polskost", ale třeba i zánik duchovnosti a přechod ke konzumní společnosti. Hlavním hrdinou je 17letý dresař Silnej, jehož smyslem života je šukat slečny, brát drogy a studovat management. To je všechno.

Bára Gregorová: Já myslím, že docela úspěšně navazuje i na takové autory jako Gombrowicz a že spoustu kozervativních a slušně vychovaných Poláků musí svým neotřelým způsobem vyjadřování a nekonformním přístupem k realitě neskutečným způsobem štvát...
Piotr Marecki: No, určitě, zároveň však reprezentuje novou literaturu... Do roku 1989 se mluvilo o literatuře polské, po tomto roce už se mluví o literatuře v Polsku. Její kniha je velice důležitou událostí, důležitým mezníkem. Dorota sama se stala velkou módou, mohu-li to tak nazvat, ve školách se mluví jejím jazykem, dokonce se objevilo několik -náctiletých autorek, které píšou jako ona. V posledním čísle Ha!artu jsme uveřejnili jejich úryvky, říkáme tomu "start pěti Lolitek". Ty holky píšou stejně jako ona a věří, že mohou mít stejný úspěch. Což je samozřejmě nesmysl.

Bára Gregorová: A co sama Dorota, myslíš, že zůstane autorkou jednoho literárního "úletu", nebo se z ní vyklube něco dalšího, co potvrdí její skutečnou literární schopnost?
Piotr Marecki: Masłowska ohlásila druhou knihu, která bude o tom, jak z ní média udělala hvězdu velkého formátu. Myslím si ale, že i kdyby už nenapsala ani řádek, už teď se stala polskou literární klasikou, protože se jí podařilo vytvořit hrdinu naší doby, a to navíc v úplně novém jazyce. Takové knihy zůstávají... Vážně. Masłowska je v Polsku reprezentantkou něčeho úplně nového, byla vychovaná výlučně ve společnosti reklam atd., z let komunismu už si nepamatuje prakticky nic... Z tohoto hlediska by se k ní dali přiřadit ještě Marcin CeckoPiotr Czerski. Czerski je básníkem multimediálním, v případě Cecka jde o básníka s charismatem - má svůj web, pořady, na kterých dívky učůrávají, jen ho vidí...

Bára Gregorová: Konzumní literární proud docela úspěšně reprezentuje, i když úplně jinými cestami než výše jmenovaní, i třicetiletý Sławomir Shuty, svým způsobem srovnatelný s naším Blumfeldem nebo s Michalem Hvoreckým na Slovensku. Ten si toho z let komunismu pamatuje poměrně hodně...
Piotr Marecki: Shuty je autor parazitující na médiích, na masové kultuře a konzumním způsobu života, i proto si dal ke svému jménu onu značku TM. Stejně jako Masłowska je reprezentantem tzv. "avant-popu". Snaží se rozkódovat jazyk médií a vyprávět o něm pomocí umění, a to nejen prostřednictvím literatury, ale i prostřednictvím hudby, filmu, internetu... Snaží se odevzdat mnohovrstevnatý produkt. Shuty je opravdu ideálním příkladem "avant-popu". Je autorem disco-polo opery, internetového hypertextového komiksu, pořádá performance. Například na jednom ze svých čtení postavil arénu a s jedním známým zrealizoval opravdový zápas v boxu, na jiném zase házel do lidí kyselé okurky...

(pauza na koupi dalšího piva a obrat rozhovoru o 179 stupňů)

Bára Gregorová: Víš, co mi na Polsku vadí? Že polský pivo, ať už mi jakkoli chutná, nebo nechutná, nemá pěnu... Proto si vždycky beru brčko, abych si ji sama udělala. Otázka zní: Proč tomu tak je?
Piotr Marecki: Protože podváděj.

Bára Gregorová: Já myslím, že ho prostě neumíte točit. Ale zpátky k našemu rozhovoru, co si vůbec myslíš o Češích?
Piotr Marecki: V Polsku se mluví o Čechách jako o národu, který sedí u piva a knedíků a který se za každé situace přizpůsobí (teď mluvím o historii národa). Naproti tomu Poláci jsou schopní pokoušet se o nemožné (od dob barské konfederace proběhne během jedné generace minimálně jedno povstání, nebo alespoň hromadná vzpoura).... V Polsku je současná česká kutura známá. Proslulá Revolver Revue, autoři jako Topol, Doležal..., inspirující je pro Poláky české kino (i přes staré, a mezi Poláky stále velice často užívané rčení: "Je to jak w czeskim filmie", které s oblibou používají, když něčemu ani trochu nerozumí - pozn. aut.). Např. Agnieszka Holland studovala na pražské FAMU a vlivy české Nové vlny jsou u ní viditelné. Můj dobrý kamarád Jakub Pacześniak nedávno přeložil Hrabalovu prózu Autíčko, která na pultech knih doslova zastiňuje zbytek zahraničních knih - jde o opravdovou událost. Hrabala Poláci milují. Já sám jsem si, když jsem byl v Čechách, udělal okruh po místech, kde Hrabal žil a bydlel. Byl jsem i u té jeho proslulé pamětní desky, která byla k jeho cti přibitá do takové výšky, aby na ni mohli čůrat psi. To je úžasné, protože Hrabal je klasikem a tady v Polsku by takové žerty na úřadech, které rozhodují o pamětních deskách, určitě neprošly.

Bára Gregorová: O literatuře jsme toho napovídali až až. Co třeba polský film?
Piotr Marecki: Polsko si po změnách v roce 1989 s volným trhem neporadilo příliš dobře. Velcí tvůrci jako Has, Kawalerowicz, Wajda, Kutt, Hoffman... byli v 90. letech unaveni a dělali spíš podprůměrné věci. Někteří z nich ale znovu získali formu. Andrzej Wajda v romantických adaptacích Pana Tadeáše nebo Pomsty nebo Hoffman ve filmové adaptaci Sinkiewicze Ohněm a mečem, o kterou vedl válku už po několik let. Další, jako např. Kawalerowicz, doznali uměleckou prohru - mám teď na mysli Quo Vadis. Je dobré připomenout, že v 90. letech se polské kino uchytilo i ve světě - Wajdův Oskar za celoživotní dílo, populárnost "třech barev" Kieślowského na plátnech po celé Evropě, Glińského Ahoj, Terezko, nebo Krauzeho Dluh, a především Pianista naší filmové legendy Romana Polańského, točený v Polsku. I režisér o něm mluví jako o polském. A po obdržení Zlaté palmy v Cannes francouzský tisk napsal: "Palme pour Pologne"...

Bára Gregorová: Dobrá, ale to jsou režiséři světoznámí... Co polská nezávislá produkce? V Čechách velice dobře funguje jako jedno z center mladých režisérů FAMU, v Polsku žádnou takovou "centrálu" nemáte...
Piotr Marecki: Mým oblíbeným režisérem 90.let je Marek Koterski, jehož tvorba je o frustraci polské inteligence. Myslím, že polské filmové superprodukce musí existovat, ale nesmí blokovat cestu "čerstvé krvi", tedy autorům "beze jména". A že takových v Polsku je... Dva tvůrci, též ročníky sedmdesáté, byli nominováni na Oskara (Sławomir Fabicki za "Mužskou záležitost" a Tomek Bagiński za "Katedrálu"), film Marcina Wrony (1973) "Člověk Magnet" vyhrál cenu Tribeka a tleskali mu i Martin ScorseseRobert de Niro. Tito a další tvůrci teď studují na Umělecké Škole Režie Andrzeje Wajdy ve Varšavě a každý z nich chce v krátké době debutovat celovečerním filmem.

Bára Gregorová: Co znáš z našich filmů? Mimojiné, proč jsou v Polsku tolik populární Samotáři?
Piotr Marecki: Já znám to, co se objevuje na polském plátně - tedy bezpochyby málo. Ale myslím, že jste si v 90. letech s nově vzniklou situací poradili lépe, pustili jste ke slovu "čerstvou krev" a vaše kinematografie zůstala v evropském kontextu stále důležitá. Nejsem příznivcem Samotářů, tento dotěrný generační film je pro mě symbolem stáří mladého filmu. Zbožňuju staršího Svěráka (Jízda, Obecná škola, Ropáci).

Bára Gregorová: A co hudba? Mnoho Čechů zná nejen legendární polský punk, ale ví, že máte dobrý hip-hop.
Piotr Marecki: Polskou hip-hopovou legendou je Paktofonika, jejíž MC Magik mimojiné před dvěma lety o vánocích spáchal sebevraždu. Já osobně hip-hop poslouchám, protože je to umění, které nejlépe vypovídá o nové polské realitě. V době stagnace polského kina to jsou právě hip-hop, literatura, sochařství a komiks, co o ní vypovídají nejlépe.

Bára Gregorová: Z úplně jiného soudku... Krakov je v Polsku místem dost specifickým a ojedinělým. Pokus se vysvětlit, proč.
Piotr Marecki: Všichni Poláci Krakov milují, protože čas tu plyne pomaleji, protože je to magické místo, protože tu je Rynek, na kterém je možné potkat dva laureáty Nobelovy ceny (SzymborskouMilosze), džitele Oskara (Wajdu) a velmi známé spisovatele (Lema, Mrożka, Zagajewského, Venclowu) nebo bruLionovskou legendu Marcina Świetlického. Krakov je zamilovaným městem Papeže - Poláka - Poety, kterému teď chtějí dát Nobelovu cenu za jeho "Římský triptych". Je tu akademické centrum, Jagelonská univerzita a více než sto kulturních festivalů během celého roku. Je tu taky Visla Krakov, která si v prvních kolech UEFA vedla velice dobře...

Bára Gregorová: Pražané jsou často obviňováni z pragocentrismu. Existuje něco podobného i tady v Polsku? Je známo, že Krakovani nemají rádi Varšaváky, a naopak, a sám si říkal, že i Textiliím kritici vytýkají vysokou koncentraci krakovských umělců.
Piotr Marecki: V Polsku existuje zásada, že ve Varšavě se vydělává a o víkendech se potom jezdí utrácet peníze na Kazimierz (židovská čtvrť v Krakově, plná útulných a magických hospod a míst - pozn. aut.). Varšaváci říkají, že si sem jedou zapařit... Mladí lidé se tu navíc zaangažovali v revitalizaci dalšího krakovského místa - skanzenu komunistického Polska - Nová Huť, která se může stát cílem dalších výletů. Každopádně si myslím, že Krakov i Praha mají šanci stát se kulturními centry celé Střední Evropy.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

dramblys,

PSICHO by mělo vědět, jak se česky skloňuje.

psicho,

venclowa neni zena, ale tomasz venclowa.
a jeste se mne nelibi slovo "magicke" hospudky