„Jestli existuješ, pošli esemesku...“
Marcin Świetlicki: Czynny do odwołania, nakl. Czarne, Wolowiec 2001

„Černý básník“ polského undergroundu, hudebník a leader kapely Świetliki. Spisovatel, básník a publicista svázaný s generací bruLionu ... Čtyřicetiletý Marcin Świetlicki.

„Czynny do odwołania je sbírka, která bude z mnoha pohledů zajisté překvapením pro milovníky starého dobrého Świetlického. Autora sbírek Zimne kraje nebo Pieśni profana...,“ dočtete se v jedné z kritik na nejnovější sbírku Marcina Świetlického na stranách týkajících se literárních cen NIKE, v jejichž letošním ročníku se tento básník dostal až do úzkého kola šesti finalistů. Přestože nebyla ještě ani jedna jeho sbírka kompletně přeložena do češtiny (a Świetlického poezie by si tuto pozornost bezpochyby zasloužila), možnost seznámit se s ní už český čtenář měl - v antologii současné polské poezie Bílé propasti, kde se představil vedle dalších vrstevníků své básnické generace (např. Jacek Podsiadło, Paweł Marcinkiewicz, Wojciech Bonowicz...).

Świetlického poezie je postavena na konkrétních obrazech - abstrakci ve svých verších dává minimální prostor, ale vlastně jí ani není potřeba. Verše autora „v provozu až do odvolání“, plné praktických konkrétních činností, duchovních nebo fyziologických pochodů, si svou bezútěšnost a beznaděj najdou samy. „My nic neprodáváme, my nic nekupujeme, my vždy zrazujeme, my vyjíždíme, nechceme s vámi žít v jednom městě, nechceme s nikým žít, miláčkové vždy zrazují, my vždy zrazujeme...,“ zapadají jeho myšlenky mezi jednotlivé verše manifestačního motta Macieje Góralského. Jeho poezie nesoucí základní existenční otázku „nahého člověka - vrženého na tento svět“ v podstatě nepřináší nového, Świetlicki ji ovšem dokáže velice stručně a výstižně aplikovat na reálie konce století. Zároveň tím navazuje na odkazy polských básníků, jakými byli např. Rafael Wojaczek nebo Stanisław Barańczak

„Skončilo se dětství. Póózor! - říká Paní. Skončilo se! - od teď budeme chodit ve čtveřicích. Nebo v párech. Už se neschováme. Už budeme přinuceni hlasovat. A tančit všechny podivné národní tance. Budeme jedním ohromným růžencem...,“ popisuje Świetlicki nejen proces stárnutí a přejímání schemat, rolí a zvyků, ale především konstatuje strach z přílišné unifikace a ztráty osobní svobody (pokud tedy v zajetí vlastního života nějakou vůbec máme).

„Jestli jsi, pošli mail. To je nejhorší role - akvizitor, který nutí smetí nikomu. Jestli existuješ - pošli esemesku. Můžu ti být věrný. Nic mi nezůstalo. Protože skončilo se. Choulím se a bojím se.“

Bára Gregorová 31/10/2002

Hodnocení knihy: