Gómez, Sergio
Zvláštní orální tradice

ukázka beletrie zahraniční

Flora nastoupila do Silviova auta. "Charitě to v těch svatebních šatech moc slušelo," řekla, když si zapínala bezpečnostní pás. "Copak Charito Penová, ta byla vždycky krasavice," odpověděl Silvio, soustředěný na geometrii ulic a na auta před sebou.

Sergio Gómez: Zvláštní orální tradice
(překlad povídky)

"Prosím tě, Kate," ohradila se Černá vévodkyně, "vždyť víš, jak jsou mi tahle slova nepříjemná. Cecky."
Truman Capote, Vyslechnuté stesky

Flora nastoupila do Silviova auta.
"Charitě to v těch svatebních šatech moc slušelo," řekla, když si zapínala bezpečnostní pás.
"Copak Charito Penová, ta byla vždycky krasavice," odpověděl Silvio, soustředěný na geometrii ulic a na auta před sebou.
"Jestli pojedeš dolů po Pedrovi de Valdivia, můžeš mě nechat na Eliodorovi Yánezovi u Victoriana," řekla Flora po chvíli rozpačitého mlčení.
"Copak ty nejdeš k Charitě na oslavu?" zeptal se Silvio.
"Asi tomu nebudeš věřit, ale nepozvali mě. Na svatebním oznámení byl jen církevní obřad," povzdychla si a dodala: "Ostatně stejně se mi tam nechtělo."
"To je teda náhoda, mě taky nepozvali."
"Ale stejně," dodala si Flora po chvíli odvahy a ještě se k věci vrátila, "mohli jsme jim oba stát minimálně za to, aby nás pozvali na oslavu. Víš, aspoň to gesto. I když já bych stejně nešla."
"Já taky ne. Já na flámy nejsem." Silvio si také dopřál chviličku na rozmyšlenou: "Máš úplnou pravdu, Floro, jde hlavně o to gesto, na tom záleží."
"Victoriano má dneska v noci službu," řekla Flora, přecházejíc na jiné téma. "Slíbila jsem, že zůstanu doma s jeho maminkou. Je hrozně pověrčivá a má strašný strach z nocí s úplňkem."
"Něco takového slyším poprvé."
"Ten obřad v kostele mě nějak rozhodil. I když Charitě přeju jen to nejlepší."
"Já zrovna tak, Charitě jen to nejlepší." Najednou jako by si Silvio vzpomněl na něco důležitého. "Jo, Onate mě prosil, jestli mu nemůžu přes víkend ohlídat byt, jel si zalyžovat. Už třikrát ho vykradli." Povzdychl si, jak to předtím viděl u Flory: "Na dnešní večer nemám žádné plány, myslel jsem si totiž, že v tom Charitině svatebním oznámení to prostě napsali omylem špatně."
"Nevděčnice, takhle se vykašlat na kamarády. Mal reconnaissant. Pěkně mě namíchla. Vlastně bych si s tebou docela dala něco teplého do žaludku."
"Udělám ti kafe, Onate určitě má," řekl Silvio, když zahýbali za roh a pomalu zastavovali u chodníku.
"Tohle město mě zničí. Podívej se na můj nos," řekla Flora, když otevřela dvířka auta a vystoupila na chodník.
"To máš ve všech světových velkoměstech stejné," prohlásil Silvio, zatímco stoupali po schodech třípatrové budovy.
"Vrátím se do Rancaguy."
"Omlouvám se za Onatův nepořádek," řekl zevnitř Silviův hlas.
"To nic."
"Postavím na kafe." Vešel do kuchyně. Vytáhl šálky na kredenc. "Prohlídni si to tu, jestli chceš," houkl na ni do pokoje, zatímco stavěl konvici na plynový sporák.
"Dala bych si radši čaj, jestli ti to nevadí," zavolala na něj z pokoje. "Po kafi nemůžu spát a mám překyselený žaludek. Ostatně prý taky podporuje rozvoj Alzheimera."
"Fakt?" řekl Silvio zezadu, zabraný do práce.
"Na to umřela rita hajuort. Pila pětadvacet šálků kávy denně."
"Kafem si proděravěla žaludek taky Mirella Boffilová," dodal Silvio, když měl všechno hotové.
"S Mirellou to bylo jinak, jenže to nechtějí přiznat."
"Drogy?"
"Říkal mi to kluk jedné mojí kamarádky, která chodí s Mirellou na schůze." V tu chvíli přišel Silvio do obýváku.
"No jo, jako všichni Turci, co mají v Chile prachy."
"Nebuď rasista, Silvio, kromě toho Boffil ani není turecké příjmení."
"A co ten obchod jejího tatínka?"
"Jmenuje se Turecká kavárna, ale to přece ještě neznamená, že musí být Turek. To je jako kdybys byl majitel tureckých lázní. Je to jen jméno." Silvio se zbytečně obtěžoval do kuchyně, voda se ještě nevařila. "Onate by si měl pořídit mikrovlnku," řekla.
"My ji doma máme, ale nikdo ji nepoužívá. Prý se výborně hodí, když chce člověk spáchat sebevraždu - stačí strčit do ní hlavu."
"Takové hrůzy mi ani neříkej."
"Tak se zasebevraždil Esteban Picarte."
"Ale Esteban Picarte není mrtvý."
"No dobře, neumřel, zkusil to a nepovedlo se mu to. Charitin tatínek se o sebevraždu pokusil už dvakrát."
"Kam na to chodíš, Silvio? To je k smíchu," řekla a zasmála se.
"Chceš vědět, jaký je pravý důvod Charitiny svatby?"
"Vždyť už pět let nosí svůj bague de fiancailles."
"Ty mi nevěříš? Pamatuješ, jak měla Charito bouračku?"
"Někdy na Nový rok, v prváku nebo snad v druháku na vejšce."
"V druháku."
"Tenkrát to s Charitou vypadalo špatně, pamatuješ? Prosekla si žílu, nebo snad tepnu, já se v medicíně nevyznám.
"Skoro vykrvácela. Ležela tam po té bouračce bílá jako papír a v kómatu. A krev jí mohl dát jen její táta, však mu jí taky vycucli dobrou polovinu. Vždyť ty přece víš, jak ji táta zbožňoval."
"To si vybavuju úplně přesně."
"Ale počkej, ty totiž tu historku neznáš celou," řekl Silvio a odmlčel se, protože uslyšel pískat konvici. V kuchyni dal do šálků kávu a sáček s čajem. Ukrojil pár kousků biskupského chlebíčku, který našel na kredenci, a vrátil se do salónu. "Před pár lety zjistili, že Charitin táta má AIDS," uzavřel Silvio a položil šálky na mahagonový stolek uprostřed pokoje.
"Co tím myslíš?"
"Že táta Charitu při transfúzi nakazil."
"Vždyť v roce 1970, když měla tu bouračku, ještě o AIDSu nikdo nevěděl," řekla a vydloubla z chlebíčku kandované ovoce.
"Charitě zůstala nemoc v těle, hibernuje v ní. Jenže virus se může ze dne na den probudit a s Charitou je konec. Proto se tak rychle vdala."
"Vůbec na AIDS nevypadá. Na tváři nemá ani flíček. Ale jak to, že teda její táta neumřel? Nedávno jsem ho viděla v kině, když jsme byli s Victorianem na Posedlosti, víš, jak tam hraje džeremy ajron. Hraje skvěle, parfait, velmi přesvědčivé ztvárnění role."
"Jak se ti může líbit? Mě teda svým hraním nijak nepřesvědčuje."
"Protože ty jsi kus ledu, Silvio." Flora se poprvé rozhlédla po bytě. "To jsou senzační závěsy! A támhleten dřevěný dressoir je prostě okouzlující."
"Líbí se ti?" zeptal se lhostejně Silvio.
"O čem jsme mluvili? O džeremy ajronovi?"
"Ne, o Charitině tatínkovi."
"Neodpověděls mi, jak může být ještě naživu, když má AIDS."
"Můj nejlepší kamarád Leonardo Labarca, Elel, říká, že je to úplně jasné. Tehdy v kině jsi totiž neviděla Oscara Penu."
"Jaktože ne? Sice nevidím dobře na dálku, ale byl to určitě on, o tom vůbec nepochybuju, dokonce mě pozdravil, když jsme se potkali v tlačenici u východu."
"Já věřím tomu, co říká Elel. Jeho máma znala Oscara Penu dřív, teda mnohem dřív, a prý ho teď nepoznala, když ho jednou potkala před bankomatem Red-banc. Elelova máma se s ním zná od mládí, když ještě žili v Rancaguě."
"Měli spolu něco?"
"Nic. Rancagua není moc velká. Oba byli z dobré rodiny. Tomu se nedalo vyhnout, museli se znát."
"To si umím představit. Tak to v Rancaguě chodí, každý zná každého. Tatínkovi se totéž stalo v New Yorku. Věděl jsi, že odešel do exilu do New Yorku už za Allendeho? Jenže kvůli nějakému podivnému omylu ho pak junta nepustila zpátky. Byla to samozřejmě nějaká chyba v papírech, spletli si jména. Tatínek se musel v New Yorku protloukat bez peněz a bez známých. Dostal se přitom do čtvrti Banana Hill, ta ještě v New Yorku existuje, a tam žili samí Chilani, jenže ti všichni odešli až za Pinocheta. Každý rok na 11. září vycházeli do ulic v černém. A tatínek žil s nimi a držel jazyk za zuby, protože neměl kam jít."
"Tvůj táta je starej lišák, dával si bacha, aby s ním nezametli."
"S nikým si nic nezačínal, až se seznámil se strejdou Perikem, tatínkem Panchity. Strejda Perico na tom byl stejně jako on, takže se spřátelili."
"Panchita chodí s bratrem nejlepšího Elelova kamaráda, co studuje počítače."
"Pak strejdu a tatínka náhodou vyšťáral Mari Rodríguez Ichaso a udělal s nimi rozhovor pro časopis Vanidades. Článek nadepsal 'Ztraceni v New Yorku' ". A to byl jejich konec. Obvinili je oba ze spolupráce s chilskou tajnou policií a vyhnali je ze čtvrti."
"Řekni, s kým se stýkáš, a já ti řeknu, kdo jsi," prohlásil Silvio a vyprázdnil šálek. Uvědomil si, že se začíná stmívat. Rozsvítil alabastrovou stojací lampu.
"Odtud je tak nádherný pohled na soumrak, merveilleux! Jen kdyby tu nevadil ten hotel naproti," řekla Flora. "Hory jsou celé růžové. Jaké jiné město na světě se může pochlubit takovou vyhlídkou?"
"Švýcarsko?"
"Ale to je země. Mám tohle město ráda."
"Před chvilkou jsi říkala, že je ti protivné."
"Má své dobré i špatné stránky."
"Abych nezapomněl na toho Charitina tátu," připomněl Silvio.
"A Elelovu maminku," upřesnila Flora.
"Ano, na tu taky dojde. Vlastně spolu něco měli, ale jak to bývalo dřív, ve vší počestnosti."
"Proč říkáš 'jak to bývalo dřív'?"
"Kvůli počestnosti."
"To jsem slyšela. Ale takové to může být i teď, to si přece každá musí umět ohlídat sama," řekla trochu dotčeně Flora, přejíždějíc prstem po džínovině svých kalhot. "Většina mladých takoví nejsme."
"Máš úplnou pravdu, Floro."
"Promiň mi tu poznámku. Ale já mám s kamarády ráda jasno. Například to, že jsem teď tady u Onata, kterého jsem viděla sotva jednou nebo dvakrát v životě, s tebou a ne s Victorianem, vůbec nic neznamená."
"Nic jiného by mě ani nikdy nenapadlo, Floro," řekl Silvio a přehnaně vyvalil oči.
"Tak pokračuj. Ale napřed ti ještě musím říct, že se mi hrozně líbí ty jeho závěsy, ke všemu se hodí. Barva vinného kalu. Elegantní navzdory jménu."
"Byl jsem tady, když mu je přivezli, Onate si je vybral přes internet. Teď si můžeš všechno objednat telefonem."
"To naše máma má dekoratéra, no něco příšerného."
"Gino… něco. Byl na tvých narozeninách?"
"Jo. Gino. Maminka ho najala na stálo. Ve smlouvě stojí, že bez jeho svolení se nesmí v domě s ničím hnout."
"To je ale zneužívání."
"Jen si představ, že chceš třeba prohodit tenhle džbán s tamtou židlí, a nesmíš. To je stálý dekoratér. Partout, v celém bytě."
"A tvoje máma mu nemůže nic navrhnout?"
"Jednou se o to pokusila, když chtěla jutový potah na stoličky u baru. Víš, co jí na to Gino Něco odpověděl?"
"Ne."
"Nejenže se mu ten nápad nelíbil, ale ještě mamince do telefonu sprostě vynadal."
"No jo, to jsou ty konce, když se přehání důvěra mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Tady v Chile je to peklo. Ty prostě lidem nesmíš dát důvěru, hlavně ne těm, co pro tebe pracujou. To je přesně problém v ateliéru naší agentury. Řeknu něco kresliči, třeba 'tahle figurka se ti ale povedla,' a víš, co se hned stane?"
"Ne."
"Hned další den tě pozvou na narozeninový mejdan, pak na výlet a zahrát si stolní fotbal. Jenže já jsem majitel agentury. Přece se nebudu bratříčkovat se zaměstnanci. To by se v celém podniku ztratila úcta k autoritě."
"Jasně. Další den pak zjistíš, že ti nějakou zakázku udělali špatně, a ani je nemůžeš s klidným svědomím sprdnout… Promiň, že říkám sprdnout, chytla jsem to od táty. Víš, jak vyrůstal na statku na venkově v Rancaguě, nikdy se už nezcivilizoval, i když prožil tolik let v New Yorku."
"Se mnou si nedělej starosti."
"Statek mu vyvlastnili miristi a táta musel honem uletět do New Yorku."
"Nedáme si něco? Co takhle se něčeho napít? Onate tu určitě něco má. Umím připravit takovej drink, naučila mě to Madelen Ruizová, je úplně stejnej, jako dělal tom kruis v jednom filmu, kde pracoval v baru, pamatuješ, byli jsme na něm spolu."
"Ty máš ale paměť, Silvio. To jsme byli ještě na gymplu. Teda jak já jsem už stará…" Flora popošla k baru a nezaujatě si prohlížela láhve.
"Onate je vybavenej," řekl za ní Silvio.
"Hele," řekla nervózně Flora, "vlastně mi nepřipadá zrovna vhodné míchat si tady drinky, když jsme v bytě, který patří někomu třetímu, sami. Já vím, že ty bys ničeho špatného nebyl schopný, ale jen si představ, že přijde Elel a najde tě tu."
"Elel odjel na Chiloé na regatu, kterou tam pořádají každý rok."
"No tak nějaký jiný Onatův kamarád."
"Elel Onata nezná," snažil se vysvětlit Silvio.
"Myslím tím, že nás tu můžou najít, jak si sami dva dáváme do nosu a popíjíme likér. No nenapadlo by tě, že tu něco provádíme?"
"Fakt? Na to jsem nepomyslel."
"To dá rozum."
"Tak ještě jeden čaj?"
"Dobře, ale teď bych si dala kafe se lžičkou nízkotučného mléka. V Německu objevili, že mléčný tuk škodí mozku; zaplavuje ho přemírou proteinů."
"Jo?" Silvio zase zmizel do kuchyně kamarádova bytu. Znovu všechno zopakoval: šálky a kávu na kredenc, konvici na sporák.
"Proto se v Chile nemůžeme pozvednout," řekla Flora směrem ke kuchyni zvýšeným hlasem.
"Nechápu, co máš na mysli."
"No to s tím mlékem v Německu. Tady v Chile pijou děti spoustu mléka, takže si hned v dětství poškodí nějakou mozkovou hemisféru. Američani mají sice taky svoje mouchy, ale na tohle jdou jinak: mléko jen pár dnů a pak už jen hamburgry a milšejky."
"Mlíko nemám, Floro," řekl Silvio s hlavou v lednici.
"To nevadí. Tak teda ještě jeden čaj, prosím. Mluvili jsme o Charitě Penové, když jsem tě před chvílí přerušila. Inconcevable, pořád tomu nemůžu uvěřit, že mě nepozvala na oslavu svojí svatby."
"Zkrátka Elelova maminka tvrdí, že Oscar Pena, kterého znala ona, není ten, který si říká Oscar Pena teď."
"A kdo to teda je?"
"Jeho dvojče. V Penovic rodině by nesnesli, kdyby se ukázalo, že Oscar Pena, majitel největšího podniku na vývoz avokád, byl gay."
"A navíc stříknul vlastní dceru… Další hrubost, promiň, to je tátova vina, že tak mluvím."
"Mně to nevadí. V ateliéru slyším ledacos. Rozhovory od pasu dolů. Co mám dělat, když mi tvrdí, že je tak napadají nejlepší reklamní slogany, prý kdo chce prodávat, musí mluvit jazykem ulice."
"To já si myslím pravý opak. Když je život ošklivý a všechno tak těžké, proč to ještě barvit na černo, proč nevidět i hezkou, zdravější stránku. Třeba tys mě teď pozval na kafe…"
"V tvém případě to byl čaj," přerušil ji Silvio.
"Oukej, čaj. A já jdu klidně s tebou do bytu, kde jsem nikdy předtím nebyla, protože ti důvěřuju, protože jsme kamarádi, jsme dospělí a už nějaký čásek se známe."
"Já nemám nic proti flanďákům, nic proti nim ani nic v jejich prospěch, ale něco jsem se za studií v církevní škole přece naučil. Naučil jsem se zachovávat úctu. Na nástěnce v naší třídě jsme měli připíchnutou větu:" - Silvio pokračoval ve výkladu a rukou kroužil pomyslná písmenka. "Úcta je matkou silné osobnosti."
"Hezká věta," řekla Flora pozorně. "Právě to jsem měla na mysli. Ale byla bych radši, kdybys nepoužíval slovo flanďák, zní strašně ošklivě. Jako říkat gumák nebo fízl, když se dá říct voják nebo strážník. Ten zvuk jako by zraňoval."
"To já jen tak ze zvyku," hájil se Silvio. Vrátil se s podnosem. Na něm nesl šálky s vařící vodou. Odešel ještě do kuchyně pro cukřenku, porcelánový džbáneček s nápisem sweet dream na boku.
"Jé, takový vybraný přepych, já teda Onata nepoznávám," řekla Flora, když Silvio otevřel cukřenku. "Moji prarodiče byli zrovna takoví, co se týče porcelánu. Ti měli všechno porcelánové. Porcelánovou čajovou soupravu. To byli opravdu civilizovaní lidé. Když se princ Rainiero oženil s tou herečkou, s tou, jak se pak zabila při autonehodě…"
"S grejs keli?"
"Ano, s tou. Tak ten princ pořádal v Monaku každý měsíc mši. Přivezl si vždycky nějakého arcibiskupa z Říma, který ostatně není od Monaka zas tak daleko, a pozval na ni padesát úctyhodných katolických manželských párů. Jednou pozvali i mé prarodiče. Byli mezi pozvanými vůbec první Chilani. Ale nemohli se dostavit, protože dědeček se bojí letadel. Pak grejs keli umřela a s pozvánkami byl konec."
"Máš čaj dost sladký?"
"Vynikající."
"Nech mě to dopovídat o Charitině tátovi."
"Dobrá."
"Podle Elela se ve skutečnosti vydává za Charitina tátu podvodník. Pravý Oscar Pena umřel na klinice pro milionáře nemocné AIDS v Lisabonu."
"Lisabon není v Africe, že ne?"
"Lisabon je v Portugalsku."
"To já znám zase jinou verzi, proč se Charito vdala." Flora se pyšně usmála.
"Vždyť jsem neřekl, že bych té Elelově verzi o Oscaru Penovi věřil."
"Charito Penová se vdala z lásky," prohlásila Flora s triumfálním úsměvem a zabořila se do křesla.
"Co jiného bys čekala, vždyť se Sebastiánem Trujillou chodila skoro deset let."
"Hele, to víš, že Sebastián Trujillo není synovec toho muzikanta Valentína Trujilla, jak jsme si všichni mysleli?"
"Já jsem to věděl, ale Seba nechtěl, aby se to rozneslo," vysvětlil Silvio.
"Myslela jsem to jinak, když jsem řekla, že se Charito vdala z lásky - ne z lásky k Sebastiánovi, ale ze zhrzené lásky; protože milovala, ale sama milována nebyla."
"Jako ta holka z peruánské televize, jak se nakonec zabila?"
"S tím rozdílem, že Charito je živá. Tu Peruánku zabili, to nebyla sebevražda. Byl v tom zapletený syn Fujimoriho, peruánského prezidenta."
"Já jsem myslel, že Fujimori má jen dcery."
"Tak to bude zřejmě levoboček. Vždyť víš, jaké jsou ty východní povahy."
"Počkej, Floro, chtěl jsem se tě na něco zeptat. Vždycky mě zajímalo, jestli kouříš."
"Co tě vede, Silvio, já na sebe dbám. Každé ráno chodím na aerostep a snažím se zdravě jíst. Cigareta je úplně vyloučená. Neříkej, že ty kouříš."
"No, abych pravdu řekl, kouřím, Floro."
"To je teda zklamání. Vždyť jsem tě celá ta léta s cigaretou neviděla."
"Uznávám, že je to chyba, ale když člověk má nějakou neřest, těžko se jí zbavuje."
"To neříkej. Co když tě zítra napadne zakouřit si marihuanu, to pak budeš říkat totéž? Podle posledních studií je marihuana jen krůček od obyčejné cigarety. A z marihuany se člověk už nevyhrabe." Flora stála a její stín se prodlužoval po stěně bytu.
"Máš úplnou pravdu jako vždycky, Floro. Od dnešního večera přestávám kouřit," řekl Silvio s pohledem na stín na stěně. Po chvíli dodal: "Vrtá mi pořád hlavou ta Charito. Vždyť byla Sebastiánovi vždycky věrná."
"Neřekla jsem, že ho podváděla s jiným, mon aimé." Ve Flořině tváři se znovu zračilo vítězství.
"Cože?"
"Jak slyšíš. Skutečná Charitina láska a důvod jejího manželství není on, ale ona. Úplný milostný román, histoire d'amour."
"To jsem teda nežral, Floro."
"Ty víš, že je mi nepříjemné mluvit o lidských úchylkách, ale když jde o Charitu, je to něco jiného."
"Tomu nemůžu uvěřit, to odmítám." Silvio vstal. Zapnul přehrávač. Hudba byla sladká. Orchestrální.
"To je z nějakého filmu," řekla Flora, když rozeznala melodii. "topgan?"
"Samá voda."
"No jo, já hlupák: doktor živago, jak tam hrál ten Turek, co si nikdy nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje."
"omar šarif."
"Zkrátka Charito měla vždycky vlohy, to se musí uznat, i když ten dnešek jí hned tak nezapomenu."
"Vždycky byla na všechno dobrá. Na škole byla vždycky premiantka."
"Oblíbenkyně flanďáka Demetria… Chci říct bratra Demetria. Její tatínek zval školní funkcionáře každý rok na vánoční čaj. Kdo jiný by měl být premiant, když ne ona, bylo to spravedlivé… Ale vtip je v tom, že před pár lety se Charito zbláznila do moderního tance."
"To si vzpomínám. V pokoji měla pověšenou fotku rika astleje a izidory dankan."
"Dunkan. Tancovat umí každá, stačí se porozhlédnout na mejdanech, každá gymplačka si umí dobře poradit s moderními grify a kroky. Ale Charito měla na víc. Její táta - a neptej se mě, jestli pravý nebo podvodník - jí zaplatil kurs v akademii Bulharky Iriny Borisové."
"A já se ptám: proč se my Chilani musíme pořád podělávat před vším, co přijde z ciziny? Nejdřív jsme byli celí pryč z Američanů, teď zas ze všeho, co je z druhé strany ocelové opony."
"Železné, Silvio, a s ní už je pár let konec. Ale nemluvme o politice, proboha."
"To byla jen taková poznámka."
"No dobře. Naše Charito Penová se prostě do bulharské profesorky zamilovala."
"Ale tohle ti teda nesežeru, Floro, to není možné. Charito je slušná holka. Má svoje mouchy, jako každý," Silvio vypustil všechen vzduch z plic, než pokračoval. "I když to možná bude vypadat ode mě jako věrolomnost, něco ti povím, co třeba pomůže to nedorozumění okolo Charity vyjasnit."
"Ještě jsem s Bulharkou neskončila."
"Tak si to schovej. Tohle mi vypravoval její celoživotní snoubenec a ode dneška i její manžel Sebastián Trujillo. Seba je s Elelem můj nejlepší kamarád. Stalo se to v osmdesátém sedmém, toho roku, co přijel do Chile papež. Sebastián ji o to chtěl požádat už dávno."
"O co? Nechápu."
"O styk. Už spolu chodili pět let, byla to přece maličkost. Nešlo jen o sex, protože v tom byl i cit."
"Myslíš, že propírat soukromý život kamarádky, jako je Charito, je dobrý námět rozhovoru? Je mi to trapné. Ne že by mi to vadilo kvůli ní, každý si může dělat, co chce. Ostatně mám na to svůj názor."
"Ano?" řekl Silvio vyzývavě.
"Nepřipadá mi správné vzdát se muži, jen aby si člověk na chvíli užil. Jak dlouho? Deset, patnáct minut; a pak dlouhé hodiny a dny výčitek."
"Seba mě prosil, abych to nikomu neříkal, ale ty jsi taky moje kamarádka a máš právo to vědět; vím, že z těhle čtyř stěn se to nedostane." Silvio zvážněl a sklonil se k opěradlu křesla. Flora mrkla a bez hnutí řekla:
"Kdybys mi něco svěřil jako tajemství, tak se to ode mne nedozví nikdo."
"Po pěti letech chození se Seba jednou večer odvážil Charitu o to požádat. Seděli na parkovišti v San Carlosu v Sebově autě, vybledlém tercelu, jednom z prvních, jaké do Chile dovezli. Všude byla tma a oni se líbali."
"Jsou ty podrobnosti nutné?"
"Naprosto nutné. Jde o potvrzení mé teorie o Charitě."
"No dobře."
"Polibky byly čím dál vášnivější. Když Seba usoudil, že přišla vhodná chvíle, aby ji o to požádal, aby jí řekl, že to s ní chce dělat, aby jí řekl, že se s ní chce milovat, že chce…"
"Chápu, o co jde," přerušila ho Flora.
"To byly různé možnosti, které měl Seba v hlavě, protože se o tom hodně napřemýšlel. Pro něj to bylo poprvé, i když mi to nebudeš věřit. Jenže ani nestihl nic říct, protože ona, naše kamarádka, mu rozepnula zip levisek, zašmátrala mu ve slipech a začala mu ho kouřit, než se Seba vzmohl na slovo nebo než mohl sám něco udělat."
"Hrůza."
"Asi si umíš představit, že splasknul jako balónek. Ztratil motivaci. Musel čekat dalších pět let, než ji o to formálně požádal dnes odpoledne v kostele."
"Chudáček Seba, dostal z toho trauma."
"Jen si představ, jak ho to muselo vzít, když uviděl Charitu, svou Charitu, jak se vrhá na jeho klacek a odhodlaně ho cucá jako nějaká lehká holka. Od toho dne, a to ti říkám, protože jsem jeho kamarád, už Seba nebyl jako dřív."
"To je k nevíře," řekla Flora a polkla. "Ale pořád ještě nechápu, co to má společného s tím, co jsem ti vyprávěla o té bulharské profesorce, Irině Borisové." Flora zřížila ruce na žaludku.
"Je ti zima?" zeptal se.
"Setmělo se," odpověděla.
"Má to něco společného. To všechno dokazuje, průkazně, že se Charitě líbili a líbí muži. Kdyby to bylo jinak, nefixovala by se zrovna na úd. Mám za to, že tenhle typ ženskejch mužský úd nenávidí."
"To je jen fantaisie. Budu k tobě upřímná a povím ti, co mi vyprávěla Astrid Simonsová, neteř architekta Simonse, co postavil Simonsovu budovu. Astrid taky brala taneční hodiny u Iriny Borisové."
"Já podrobnosti miluju," řekl s úsměvem Silvio a oba se nervózně zasmáli.
"Jednou večer se Astrid musela po hodině vrátit do akademie, protože zapomněla v šatně diář. Načapala je tam spolu, Bulharku s Charitou. Tou dobou už byla akademie prázdná, jen na žíněnce ležely v objetí ty dvě. Charito byla nahoře, protože je mladší a atletičtější, Bulharka dole. Obě byly nahé, ale neviděly si do tváří, chápeš?"
"Šedesát devět," upřesnil se začervenáním Silvio.
"Ale ne, to se stalo před pár měsíci, nepleť mě tu s rokem. Nech mě vyprávět dál, nebo ti už nic nepovím."
"Promiň."
"Charito olizovala Bulharku tam dole a ona dělala totéž Charitě, naší kamarádce."
"To je neuvěřitelné. Třeba Astrid špatně viděla."
"Kdepak, chlapče. Jedna podrobnost ji tak ohromila, že mně taky utkvěla, dodnes si ji vybavuju. Místo, které Charito líbala, chceš-li to přesně, byla to Bulharčina kundička… Promiň ten vulgární výraz, tátovi každou chvíli ujede něco takového, když mluví o zvířatech ze statku. V tomhle případě to ale nebyla žádná kundička, spíš kunda, skoro s velkým písmenem. Byla tak chlupatá, že jí chlupy visely dolů jako rabínovi vousy. A bylo jich tolik, že je Charito musela odhrnovat rukou, aby se dostala doprostřed."
"Takový detail by si nikdo nevymyslel."
"Vidíš?"
"Ale to může být jen přechodná úchylka. Četl jsem v jedné knížce od Ericha Fromma, že existují dva typy úchylek."
"To musel být Sigmund Freud."
"Záleží na tom? To je všechno jedno, Fromm, Freud nebo Hermann Hesse."
"Mě nadchla Hessova Sidharta, ale pochybuju, že se v jeho knihách mluví o těchhle věcech."
"Nekomplikuj mi to, Floro. Chci říct, že jsou dva typy úchylek, jeden přechodný a druhý trvalý."
"Jako šílenství."
"Hele, Floro…" Silvio se zarazil, sbíraje odhodlání mluvit dál.
"No tak, bude to? Na Victorianovi nejvíc nesnáším, když se takhle zarazí uprostřed věty."
"Chvíli jsem nevěděl, ale když už jsme dnes večer tak důvěrní…"
"Důvěrní v nevinném slova smyslu, samozřejmě."
"Jak jinak. Pamatuješ si na léto v Algarrobu? Poslední víkend, když už jste všichni odjeli domů, si chtěla Charito ještě naposled užít sluníčka a požádala mě, abych s ní v domě na pláži ještě zůstal."
"A ty jsi s ní zůstal?" Flora vyvalila oči, než pokračovala. "Ne, Silvio, myslím, že dnes večer už to dál poslouchat nevydržím. Máme zrovna Mariánský měsíc. Maminka najala kněze a slavíme Mariánský měsíc doma v salónu. Ostatně než jsem šla do kostela na Charitinu svatbu, byla jsem doma na mši. Nečekáš přece, že se mi bude líbit takováhle entretien."
"Chci jen vysvětlit, jak je to s Charitou Penovou, to je všechno, kromě toho mě celý ten Mariánský měsíc sere; neříkám to kvůli tobě, Floro, ale kvůli těm oslavám všeobecně."
"Respektuju tvůj názor, ale příště se pokus svůj nesouhlas vyjádřit jinými slovy."
"No dobře. Zkrátka té noci, jak Charito zůstala v Algarrobu, došlo k nejhoršímu. Říkám nejhoršímu kvůli Sebastiánu Trujillovi, jejímu snoubenci a teď i muži a taky mému nejlepšímu příteli."
"Myslím, že se potřebuju něčeho napít." Flora popošla k likérům. "Něčeho sladkého, jako je Martini nebo mandlový likér."
"Naleju ti a já si rovnou taky něco dám, třeba džeka danielse." Silvio vyndal led z mrazáku, nepřestávaje mluvit. "Ne že bych s Charitou na pláži něco předem zamýšlel. Prostě to tak vyplynulo. Moji rodiče se nečekaně vrátili do města dřív, než původně měli, a my jsme zůstali v domě sami. Přiznávám, že se mnou pěkně mávalo vidět ji na pláži v těch mrňavých tanga."
"Já teda tanga nenosím. Viňský biskup tanga na centrálním pobřeží zakázal. Pak tě znásilní, a mají pravdu."
"V tu noc to bylo jako dneska, povídali jsme si a trochu popíjeli, ale byly to silné drinky, schválně. Jen si to představ, byl jsem s Charitou sám. Stmívalo se. Byl jsem strašně vyrajcovanej."
"Proč se nepokusíš najít synonymum? Proč musíš mluvit vždycky tak přímo?"
"Synonymum? Pod slipy jsem úplně hořel. Je to synonymum?"
"Však víš, že to není synonymum." Ochutnali ze sklenic, než mluvili dál.
"Vzpomínám si, jak naše Charito," řekl Silvio a ve vzpomínce přivřel oči, "pustila romantickou hudbu, kenyho dží. Začali jsme tancovat před otevřenými dveřmi na terasu, na konci února bylo ještě teplo. Najednou jsem zaslechl, jak mi říká: 'Oscare, jsem tvá.' "
"Jak to, Oscare? Ty se přece jmenuješ Silvio."
"Jasně, já vím, jak se jmenuju, ale ona už měla trochu v hlavě a oslovila mě jménem svého otce."
"Copak nebyl trépassé, mrtvý?"
"To jsem tehdy ještě nevěděl."
"A tys jí neřekl, že nejsi Oscar, ale Silvio?"
"Chtěl jsem, ale najednou mě políbila. A já to nevydržel, protože jsem byl… nebudu ti přesně říkat co, protože by se ti to slovo nelíbilo, ale žádné synonymum mě nenapadá. Já jsem na tom byl se španělštinou vždycky špatně."
"Pro jednou se ti to povoluje."
"Nadrženej jsem byl. Začali jsme se zuřivě svlíkat a rozhazovat svršky na všechny strany. Když jsme byli úplně nazí, vzpomněl jsem si na Sebastiána Trujilla, svého nejlepšího kamaráda. Taky jsem si vzpomněl na Sebovo tajemství tehdy v autě. A tak jsem si řekl: Charito mi ho prostě vykouří a hotovo, zítra žádné výčitky nebudou."
"Nevím, jak tě tady vůbec ještě můžu poslouchat, Silvio. Říkala jsem ti, že slavím Mariánský měsíc, ale ty jako bys mě neslyšel."
"Tisíckrát pózdravujeme tébe, ó matííčko Krista Jééžíšéé…" zapěl Silvio, kterému drink trochu stoupl do hlavy.
"Nedělej si legraci."
"Než mě opustí inspirace, nech mě to dovyprávět o Charitě tam v Algarrobu uprostřed polibků a objímání na perském koberci letního bytu."
"Peršanském koberci."
"Jakto peršanském? A co válka v Perském zálivu?
"Kromě toho koberec u vás v Algarrobu je domácí chilská výroba, vždycky jsem to chtěla tvojí mamince říct, ale netroufala jsem si, aby si nemyslela, že ji chci kritizovat."
"V jednu chvíli jsem se Charity zeptal, a co Seba Trujillo, chtěl jsem vědět, co ona na to."
"Přece jen jsi měl nějaké výčitky."
"Jasně. A tehdy Charito řekla, že mám úplnou pravdu, že Sebu nemůžeme takhle zradit. A pak odešla, nahá, jak byla, do koupelny, něco tam chvíli hledala a vrátila se s maminčiným krémem Atrix. Namazala krémem mě i sebe a požádala mě, abych jí ho tam strčil zezadu, že tak prý Sebova čest neutrpí. Ze začátku mě to trochu bolelo, ale nakonec se mi to líbilo stejně. A jí zrovna tak."
"Proč to tady všechno poslouchám, Silvio? To pití nám ani jednomu nedělá dobře."
"To všechno jsem ti tu vyprávěl jen proto, abych ti ještě jednou dokázal, že Charito je normální." Na chvíli zmlkli. Silvio si pohrával se skleničkou. Led už se rozpustil. Bylo mu Flory, schoulené do křesla, líto.
"Mám ještě poslední argument," řekla Flora a dala si s pokračováním na čas. "Povím ti to, abych ti oplatila tvou důvěru. Taky jsi mi vyprávěl něco hodně intimního."
"Pro mě to bylo zezadu poprvé. Zeptal jsem se pak bratra Jeana-Carla, zpovědníka v naší škole, jestli je na tom něco špatného."
"Ty ses odvážil se ho zeptat?"
"Já Jeanu-Carlovi důvěřuju, spřátelili jsme se, co jsem před pár lety vyšel ze školy. Jean-Carlo mi řekl, že to není přirozená cesta. Nejdřív jsem to s tou přirozenou cestou nechápal; jenže on je farář a umí mluvit v metaforách - říká se tomu metafory, ne?" znejistěl na chvíli Silvio.
"A co jsi čekal, že ti řekne? Dírka v prdeli? Promiň, ztrácím trpělivost."
"To je v pořádku. Jean-Carlo mi řekl, že dělat to úzkou cestou je pro teplouše, abych to měl na zřeteli."
"Vzals to na zřetel, předpokládám."
"Jasně." Oba se zase uvolnili. Tentokrát si sedla na opěradlo křesla Flora.
"Stalo se to už před lety," začala znovu Flora. "Všichni jsme ještě studovali. Jednou jsme v sobotu večer zůstaly s holkama u Coyi. Byly jsme tam všechny Coyiny kamarádky včetně Charity. Začaly jsme vzpomínat, jaké to bylo, když jsme byly malé holky. Coyi má velikánský byt přes celé poschodí. Napadlo nás zahrát si na schovku, jako když jsme ještě bydlely v Rancaguě. Schovala jsem se ve spíži, která byla aspoň tak velká jako Onatova kuchyně. Najednou otevřela Charito dveře. Nemůžu přijít na to, kam se schovat, řekla."
"Mám ti ještě nalít skleničku mandlovky?"
"Ani nápad. Už jsem toho vypila až dost… Zavřely jsme se spolu vzadu ve spíži se zhasnutým světlem. Najednou jsem u žaludku ucítila něco ledového. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaký pavouk pokoutník, ale kdepak, byla to Charitina ruka. Úplně jsem ztuhla. Byla jsem v šoku. Ruka se sunula nahoru, rozepnula mi podprsenku a začala mě osahávat. Pak si naslinila prsty a znovu se mě začala dotýkat. Byla jsem jako v tranzu, úplně hypnotizovaná. Cítila jsem, jak se mi prsa… radši budu používat slovo ňadra. Cítila jsem, jak se mi ňadra pod Charitinými slinami zahrocují. Pak už si vzpomínám jen na Charitina ústa na stejném místě, kde se mě předtím dotýkala prsty."
"To je k nevíře, co mi tu vykládáš, Floro; děkuju ti za důvěru, ale věří se tomu těžko."
"Po té události ve spíži se pak Charito chovala jakoby nic. Chtěla jsem to povědět mamince a objednat se k psychiatrovi, ale pak jsem si uvědomila, že to nedokážu nikomu říct. Nevím, proč to tu teď vykládám zrovna tobě; jsi první."
"Neboj, odtud se to ven nedostane."
"Jen jsem chtěla doložit svůj názor na Charitu." Flora vypadala, jako by se jí ulevilo, dokonce se i usmála. Přehrávač mezitím dohrál, hudba skončila.
"Vlastně není moc co dodat," shovívavě usoudil Silvio. "Charito se nám vdala, a to je definitivní."
"Máš pravdu. Tím je řečeno všechno."
"Všechno."
"Ale stejně je to sprosťárna, že zatímco my tady sedíme, oni si teď užívají na svatebním mejdanu."
"Mně se tam stejně moc nechtělo."
"Mně ještě míň, d'une manière ou d'une autre."
"Ale přes to všechno je to kamarádka a já jí přeju všechno štěstí světa," řekl Silvio a pozvedl skleničku.
"No né, já jí taky přeju všechno štěstí světa. I když mám-li být upřímná, taky ji lituju."

Ze španělštiny přeložila Anežka Charvátová. Babylon, 7 / IX, 25. března 2002.

Diskuse

Vložil: Jita, 08.05.2006 18:15
Gómez, Sergio: Zvláštní orální tradice
Je to strašně moc dlouhe!!A to bych rekla,že odrazuje.Ani ja jsem si to nečetla celé.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2509x

Inzerce
Inzerce