Hernández, Felisberto
Můj první koncert

ukázka beletrie zahraniční

V den svého prvního koncertu jsem zažíval divné pocity a jakési netušené poznání sebe sama. Vstal jsem v šest hodin ráno. To bylo v rozporu s mými zvyky, protože kromě toho, že jsem po večerech hrával v kavárně, jsem také většinou dlouho nemohl usnout...

Felisberto Hernández: Můj první koncert

V den svého prvního koncertu jsem zažíval divné pocity a jakési netušené poznání sebe sama. Vstal jsem v šest hodin ráno. To bylo v rozporu s mými zvyky, protože kromě toho, že jsem po večerech hrával v kavárně, jsem také většinou dlouho nemohl usnout. A občas, když jsem přišel v noci domů a narazil na malý černý klavír připomínající náhrobek, nemohl jsem si jít lehnout a šel jsem se projít. To se mi stalo i večer před koncertem. Přesto jsem se následující den již velmi brzy zavřel v prázdném divadle. Bylo dosti malé a zábradlí balkonu bylo vyrobeno z mosazných sloupků natřených na bílo. Tam bude koncert. Klavír už stál na scéně; byl starý, černý a kolem něj byly červené a zlaté papíry; znázorňovaly koncertní síň. Několika škvírami sem pronikaly zaprášené paprsky slunce a u stropu průvan nadouval pavučiny. Nedůvěřoval jsem si a onoho rána jsem si začal opakovat celý program jako někdo, kdo si přepočítává peníze, protože má strach, že ho v noci okradli. První podezření jsem pocítil už před několika dny. Bylo to ve chvíli, kdy jsem uzavíral smlouvu s majiteli divadla; kolem žaludku se mi rozlilo podivné horko a měl jsem předtuchu bezprostředního nebezpečí. Zareagoval jsem na to tím, že jsem šel okamžitě cvičit. Ale jelikož jsem měl před sebou ještě několik dní, brzy jsem udělal stejnou chybu jako vždycky a začal počítat, co budu moci udělat ve zbývajícím čase. Teprve ráno před koncertem jsem si uvědomil všechny ty ústupky, které jsem dělal, když jsem cvičil, a že teď jsem nejen nestihl to, co jsem chtěl, ale nedokázal bych to ani za celý další rok cvičení. Ale mým největším trápením byla paměť. V každé pasáži, u níž mě napadlo ověřit si, zda zvládnu pomalu zahrát všechny noty, jsem vždy zjistil, že si je v žádném případě nevybavuji. Byl jsem zoufalý a vyšel jsem na ulici. Za rohem jsem narazil na auto, které mělo po stranách dva veliké plakáty s mým jménem, napsaným ohromnými písmeny. To mě vyvedlo z míry ještě víc. Kdyby byla ta písmena menší, možná by se tím zmenšil i můj závazek. Vrátil jsem se tedy do divadla, snažil jsem se být vážný a myslet na to, co budu dělat. Posadil jsem se do hlediště a díval se na pódium, kde stál osamělý otevřený klavír s černou deskou a čekal na mě. Kousek od mého místa byla křesla, kde obvykle seděli dva moji přátelé, bratři, a za nimi sedávala rodina, která zhnuseně kritizovala koncert, na němž účinkovaly místní dívky. Dívky se na scéně chytaly za hlavu a potom utekly od klavíru a hledaly východ; vypadaly jako vylekané slepice. V okamžiku, kdy jsem si na tohle vzpomněl, mi poprvé přišlo na mysl zkusit si i divadelní součást provedení koncertu. Nejprve jsem dobře prohlédl celé divadlo, abych si byl jist, že mě nikdo neuvidí a vzápětí jsem začal zkoušet přechod jeviště. Šel jsem od vstupu na scénu až ke klavíru. Poprvé jsem vešel lehce jako chvátající číšník, který vám nese na stůl maso. To nebyl nejlepší způsob, jak problém vyřešit. Musím vstoupit pomalu jako člověk, který se chystá na čtyřiadvacátý koncert devatenácté sezóny, téměř znuděně; a nesmím se vrhnout kupředu, až se má pýcha zalekne. Musím vzbuzovat dojem, že bezstarostně nesu cosi vlastního, tajemného, vytvořeného v neznámém životě. Začal jsem pomalu vcházet, se značnou námahou jsem si představil přítomnost publika a zjistil jsem, že nedovedu dobře jít a že když věnuji pozornost svým krokům, nevím, jak vlastně chodím. Tehdy jsem se zkusil ledabyle projít po opačné straně než bylo jeviště a napodobit pak své vlastní kroky. Občas se mi podařilo zaskočit se nesoustředěný, ale i když jsem měl tělo uvolněné a chtěl být přirozený, předváděl jsem různé druhy chůze: pohyboval jsem boky jako toreador nebo jsem šel ztrnule, jako bych nesl plný podnos nebo jsem se nakláněl ke stranám jako boxer.
Pak jsem narazil na další velkou potíž: ruce. Už dříve mi připadalo ošklivé, když někteří hudebníci ve chvíli, kdy zdraví publikum, nechávají paže viset a komíhat se, jako by to byla kyvadla. Zkusil jsem jít a nést je v rytmu shodném s kroky, ale to by se hodilo spíš na vojenskou přehlídku. Pak mě napadlo něco, co jsem dlouho považoval za objevné: vstoupím s levou pěstí v pravé dlani, jako bych si zapínal manžetový knoflíček. (O mnoho let později mi jeden herec řekl, že je to vulgární a že se tomu říká "tanečnická póza"; potom se smíchem napodobil pár tanečních kroků a střídavě si chytal levou pěst pravou rukou a pak pravou pěst levou rukou.)
Toho dne jsem obědval na jevišti a strávil tam i celé odpoledne. V podvečer přišel osvětlovač a sladili jsme stíny v sále a na scéně. Potom jsem si vyzkoušel smoking, který mi daroval jeden přítel, byl velice malý a úplně mě znehybnil. V něm jsem mohl zapomenout na všechny snahy o uvolněnost a nenucenost, navíc mi mohl v kterýkoli okamžik prasknout. Nakonec jsem se rozhodl vzít si svůj všední oblek, všechno bude přirozenější. Samozřejmě se mi také nezdálo dobré nic, co by bylo příliš důvěrné, rád bych byl vymyslel něco zvláštního, ale byl jsem příliš unaven a v podpaží jsem cítil pohmožděniny způsobené smokingem. Rozhodl jsem se vyčkat začátku koncertu v příšeří hlediště. Sotva jsem setrval chvilku v klidu, znovu se mi vrátilo úporné nutkání vybavit si noty náhodné pasáže, marně jsem se je snažil zapudit; jediná úleva spočívala ve vyhledání partitur a pohledu na noty.
Chvíli před koncertem přišli oba moji známí bratři a ladič. Řekl jsem jim, aby na mě chviličku počkali a zavřel jsem se v šatně, protože kdybych nedokončil pasáž, kterou jsem si zrovna procházel, neměl bych ani okamžik klidu. Potom, až s nimi budu mluvit, budu mít pozornost zaujatou a nezačnu vzpomínat na žádnou další pasáž. V sále zatím nikdo nebyl. Jeden z nich vyhlédl z portálu a podíval se na černý klavír, jako by to byla rakev. A pak na mě všichni mluvili tak potichu, jako bych já byl nejbližší příbuzný zemřelého. Když začali přicházet lidé, udělali jsme malé škvíry v dekoraci a prohlíželi jsme si publikum, trochu shrbení a jakoby ze zákopu. Klavír, jako veliké dělo, místy zakrýval výhled na značnou část hlediště. Šel jsem se podívat škvírami ostatních jako důstojník udílející rozkazy. Přál jsem si, aby přišlo málo lidí, protože pak se katastrofa bude probírat méně; navíc bude přítomno menší procento znalců. A já budu mít ještě k dobru to, co jsem si nazkoušel na scéně pro lidi, kteří nemohou přímo posoudit hudbu. A i ti, kteří tomu snad trochu rozumí, zapochybují. Začal jsem si dodávat odvahy a říkat svým přátelům:
"To snad není pravda! Takový nezájem! Člověk se zbytečně obětuje!"
Pak začalo přicházet více lidí a já cítil, že klesám na duchu. Přesto jsem si mnul ruce a říkal jim:
"No, alespoň to, alespoň to."
Vypadalo to, že i oni se bojí. A já jsem se v určité chvíli zatvářil, jako bych si právě uvědomil, že by mohli mít obavy a začal jsem jim říkat zvýšeným hlasem:
"Ale, řekněte mi... Vy o mě máte strach? Vy si myslíte, že to je poprvé, co vystupuji na veřejnosti, a že půjdu ke klavíru, jako by to byl mučicí nástroj? To teprve uvidíte! Až doteď jsem byl zticha. Ale čekal jsem na dnešní večer, abych pak řekl těm učitelkám, které žvaní o tom, jak může "barový pianista" (najali mě, abych hrál v jednom baru) vystupovat na koncertě; protože ony netuší, že se může dít i opak, že v téhle zemi musí koncertní klavírista chodit hrát po barech."
Ačkoli mě nebylo ze sálu slyšet, snažili se mě ztišit.
Nastala chvíle koncertu; nařídil jsem zazvonit na zvon a požádal jsem své přátele, aby se odebrali do hlediště. Než odešli, řekli, že se za mnou po konci staví a přetlumočí mi názory publika. Přikázal jsem osvětlovači, aby nechal sál v šeru; připomněl jsem si kroky, chytl jsem manžetový knoflíček levé pěsti pravou rukou a vkročil jsem na scénu, jako bych vstupoval do záře podobné požáru. I když jsem pozoroval své kroky seshora, z výšky očí, silnější byly mé představy, jak asi vypadá má chůze viděna z hlediště, a myšlenky kolem mě kroužily jako velcí oškliví ptáci, kteří mi svým poletováním brání v cestě; ale šel jsem pevně a snažil jsem se vidět, jak mé kroky křižují jeviště.
Došel jsem až k židli a stále ještě nepřicházel potlesk. Nakonec začal a já se musel uklonit na pozdrav a přerušit tak pohyb, jímž jsem si už začal sedat. Navzdory této menší nepříjemnosti jsem se snažil dál pokračovat v plánu. Celkem zběžně a roztržitě jsem přehlédl publikum, ale podařilo se mi v šeru zahlédnout bělavou barvu obličejů, jako by to byly skořápky vajec. A na sametu zábradlí z nabílených mosazných sloupků jsem viděl rozseto mnoho párů rukou. Položil jsem tedy své ruce na klavír, nechal zaznít několik rychle se opakujících akordů a vzápětí opět umlkl. Potom jsem měl podle plánu několik okamžiků hledět na klávesnici, jako bych chtěl soustředit myšlenky a vyčkat příchodu múzy nebo autorova ducha - byl to Bachův duch a musel být hodně daleko. Ale stále přicházeli lidé a já musel přerušit spojení. Ten nečekaný oddech mě posílil; znovu jsem se podíval do sálu a pomyslel jsem si, že se nalézám v možném světě. Přesto jsem po chvíli pocítil, že mě znovu zaplavuje strach, který jsem před okamžikem nechal za sebou. Snažil jsem se vzpomenout si, které klávesy mají zaznít v prvních akordech; ale hned jsem měl tušení, že takhle jistě narazím na nějaký akord, který si nevybavím. Rozhodl jsem se tedy spustit první tón. Byla to černá klávesa; položil jsem na ni prst a než jsem ji zmáčkl, měl jsem čas si uvědomit, že teď všechno začne, že jsem připraven a že už to nemohu déle zdržovat. V publiku zavládlo ticho jako prázdnota, kterou lze cítit před blížící se nehodou. Zazněl první tón a bylo to, jako by spadl kámen do rybníka. Když jsem si uvědomil, že se to stalo, jako bych pocítil oslepující signál, a otevřenou rukou jsem vyloudil akord, jenž zněl jako facka. Pokračoval jsem, lapen do děje prvních taktů. Náhle jsem se sklonil nad klavírem, prudce ho ztišil a začal lehce ťukat pianissimo na vysokých tónech. Po tomto efektu jsem se rozhodl zaimprovizovat další. Vnořil jsem ruce do zvučící hmoty a modeloval ji, jako bych pracoval s teplým, tvárným materiálem; občas jsem zpomalil předepsané tempo a zkoušel dát hmotě jiný tvar, ale když jsem viděl, že už už začíná chladnout, zrychlil jsem pohyb a znovu ji zahřál. Připadal jsem si jako v komnatě nějakého kouzelníka. Nevěděl jsem, jaké látky smísil, aby vyvolal tenhle oheň. Znenadání jsem sklouzl do pomalého tempa a plamen se uklidnil. Zvedal jsem hlavu nakloněnou k jedné straně a zůstal v poloze, jako bych klečel na klekátku. Pohledy diváků mi dopadaly na pravou tvář a zdálo se, že mi naskáčou puchýře. Sotva jsem skončil, propukl potlesk. Vstal jsem, abych zdrženlivě poděkoval, ale měl jsem velikou radost. Když jsem znovu usedl, stále jsem viděl sloupky balkonu a tleskající ruce.
Všechno pokračovalo, aniž by se událo něco nového, dokud nedošlo na "Hrací skříňku". Posunul jsem si židli o kousek k vysokým tónům, aby se mi hrálo pohodlněji, a první tóny začaly padat jako kapky na začátku deště. Byl jsem si jist, že mi tahle skladba nejde o nic hůře než díla předešlá, ale náhle jsem uslyšel v sále šuškání a dokonce jsem měl dojem, že jsem zaslechl smích. Začal jsem se smršťovat jako červ, nedůvěřovat svému postupu a ochromovat. Také se mi zdálo, že vidím dlouhý stín pohybovat se po jevišti. Když jsem tam mohl vrhnout prchavý pohled, zjistil jsem, že tam opravdu je stín, ale nehýbe se. Hrál jsem dál a v sále to dál šumělo. I když jsem se nedíval, viděl jsem, že stín se teď dal do pohybu. Nechtěl jsem myslet na nic děsivého, ani že si snad ze mě chce někdo dělat legraci. V jedné celkem snadné pasáži jsem spatřil, jak stín natahuje dlouhou paži. Podíval jsem se a už tam nebyl. Vzápětí jsem se znovu podíval a uviděl jsem černou kočku. Už jsem byl téměř u konce skladby a šum a smích v sále rostly. Všiml jsem si, že si kočka myje obličej. Co s ní mám dělat? Mám ji odnést dovnitř? To se mi zdálo směšné. Skončil jsem, zatleskali a když jsem vstal, abych se uklonil, ucítil jsem, jak se mi kočka tře o kalhoty. Ukláněl jsem se a usmíval. Sedl jsem si a napadlo mě pohladit ji. Uplynula přijatelná pauza před započetím následující skladby a já nevěděl, co si počít s kočkou. Připadalo mi směšné honit ji před diváky po jevišti. Rozhodl jsem se tedy hrát v její společnosti; ale nápady, jak hrát, přestaly přicházet a vůbec jsem nebyl s to sledovat jakoukoli myšlenku: příliš jsem se soustředil na kočku. Pak mi prolétlo hlavou něco, co mě naplnilo hrůzou. Uprostřed skladby je pasáž, v níž mám hrát prudké úhozy levou rukou; to je na straně kočky a ta by mohla snadno vyskočit na klaviaturu. Ale ještě než jsem k onomu místu dospěl, učinil jsem tuto úvahu: "Pokud kočka vyskočí, budou si myslet, že to ona může za moje špatné vystoupení." A rozhodl jsem se riskovat a vyvádět hlouposti. Kočka nevyskočila; ale já jsem dokončil skladbu a s ní i první část koncertu. Během potlesku jsem přehlédl celé jeviště, ale kočka tam nebyla.
Mí přátelé si nepočkali na konec, ale přišli za mnou už o přestávce a líčili mi, jak mě chválí rodina, která sedí za nimi a která tak kritizovala předešlý koncert. Mluvili i s dalšími a rozhodli se pozvat mě po koncertě na malou svačinu.
Všechno dopadlo velmi dobře a publikum si vyžádalo dva přídavky. U východu jsem v davu lidí slyšel, jak jedna dívka říká: "Hrací skříňka - to je jeho."

Přeložila Mariana Housková, Literární noviny 20/2002


Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1344x

Inzerce