Rozhovor se španělským básníkem Luisem Garcíou Monterem

Luis García Montero se narodil v Granadě v roce 1958 a dnes ve svém rodném městě učí literaturu na filosofické fakultě. Mezi jeho sbírky básní se řadí El jardín extranjero (Cizí zahrada), Las flores del frío (Květy chladu) nebo Habitaciones separadas (Oddělené pokoje). Píše také eseje o divadle a poesii a připravil k vydání sebrané spisy Rafaela Albertiho. Nejvíce se zajímá o meziválečnou básnickou generaci.

První otázka nemíří na básníka, nýbrž na znalce a profesora španělské literatury. Mohl byste alespoň v hrubých obrysech nastínit panoráma španělské poesie XX. století? Jaké básnické generace se v jeho průběhu vystřídaly?
XX. století bylo pro španělskou poesii velmi plodné. Na jeho počátku stojí tři velcí mistři: Juan Ramón Jiménez, Antonio Machado a Miguel de Unamuno, kteří společně s jinými hispánskými básníky (například s Nikaragujcem Rubénem Daríem) znamenali krizi symbolismu a modernismu. Každý z nich měl ovšem svůj velice osobitý přístup, neboť španělská poesie tehdy stála na křižovatce několika nových cest. Unamuno a Machado jsou představitelé poesie symbolistního ražení a Juan Ramón Jiménez přešel od modernistických počátků k tzv. "čisté poesii", k poesii, která neměla daleko k racionalismu a konceptismu, jež ve Francii prosazoval například Mallarmé nebo později Valéry.
U těchto tří básníků se učila následující generace, která vstoupila do literárních dějin pod názvem generace 27. Byla to skupina vynikajících básníků, kteří si uvědomili možnosti avantgardní literatury ve španělské lyrice. V rámci konkrétní historie Španělska, v němž modernita ještě zcela nezakotvila, nevytvořili tito básníci žádné poetické hnutí. Ve Španělsku neexistovalo nic, co by se podobalo futurismu, expresionismu, dadaismu, dokonce ani surrealismu. Krátce trvající hnutí s názvem ultraismus brzy zůstalo v pozadí. Básníci generace 27 se pokusili o dialog mezi tradicí a avantgardou, o obnovení tradic, ale z moderní perspektivy. A v rámci avantgardy užívali tradičních postupů a projevů. Tento dialog starého s novým měl v jejich podání velice silnou a uvědomělou estetickou logiku.
Takový byl tón naší poesie až do krize občanské války, která v jedněch případech znamenala poesii silně politicky zabarvenou a ve druhých případech exil těch básníků, kteří museli odejít po vítězství povstalců generála Franca. Ve skutečnosti odešla do exilu většina básníků generace 27. Poválečné období bylo ve Španělsku dosti bohaté, velmi bohaté na básnickou tvorbu. Oficiální poesie, kterou prosazoval frankismus, neměla velký ohlas. Zároveň však zde existovala snaha o proniknutí poesie do skutečnosti, protože díky stávající historické situaci ve Španělsku se poesie ke skutečnosti velice přiblížila. Tato snaha přinesla spoustu špatné poesie, která se ospravedlňovala pouze svým obsahem, poesie na způsob pamfletů, ale na druhé straně také stála u zrodu jiné poesie, která se přiblížila ke skutečnosti, aniž podlehla svodům pamfletu. Existovala tedy široká škála sociální a především kritické poesie, která nepostrádala básnické kvality. Mluvím teď o lidech jako je Blas de Otero, Gabriel Celaya a v padesátých letech skupina spisovatelů, kteří poesii považovali za nástroj poznání své vlastní individuality, své vlastní citové výchovy, a vytvářeli poesii plnou morální kritiky a sebekritiky. A v tomto smyslu vstoupili svým způsobem do dveří, které nechal pootevřené Antonio Machado, jenž zkoumal svou vlastní niternost a citlivost.

Když narážíte na skupinu z padesátých let, máte na mysli básníky jako José Ángel Valente nebo José Hierro?
No, José Hierro vlastně tak trochu patří do generace Celayovy a Oterovy. U generace let padesátých mluvím o básnících jako Jaime Gil de Biedma, Francisco Brines, Ángel González, José Ángel Valente, José Agustín Goytisolo nebo Carlos Barral, mimochodem velký barcelonský nakladatel, který pro Španělsko v podstatě objevil v šedesátých letech novou hispanoamerickou prózu.

A co skupina "nejnovějších"?
V sedmdesátých letech se psalo mnoho dobré a různorodé poesie, ale pokud tehdy existovalo nějaké vůdčí hnutí, pak to byli právě "nejnovější". V jejich poesii hrála velmi důležitou roli znalost kultury. Na rozdíl od sociálních básníků, kteří nevěnovali přílišnou pozornost stylu a domnívali se, že jejich poesie se dá ospravedlnit pouze dobrým morálním úmyslem, "nejnovější" se dovolávali "kulturalismu" a esteticismu jako všeléku. A tento esteticismus byl přehnaný a poněkud nespravedlivý, protože popřel kvalitu veškeré španělské poválečné poesie, veškeré poesie, která měla blízko ke skutečnosti, ačkoli existovaly velice dobré španělské básně v rámci moderní tradice všedního, realistického jazyka. V sedmdesátých letech po nějaký čas tento kulturalistický jev převládal, ale posléze byl v podstatě zatlačen do kouta dalším vývojem španělské poesie. Ve skutečnosti se nadále psala poesie, která se zcela obešla bez tohoto kulturního experimentování "nejnovějších", a vrátila se tak do normálního stavu, tedy alespoň podle mého názoru.

Jaký je tedy současný stav španělské poesie? Kam vyústil vývoj, který jste tu nastínil?
Myslím si, že v současné španělské poesii převládá velice dobrý tón, a to hned v několika ohledech. Především zde existují dobrá nakladatelství, která se bez problémů uživí, ačkoli jejich ekonomická situace stojí a padá právě s vydáváním poesie (například Hiperión nebo Visor), a to způsobilo, že některé velké nakladatelské domy nebo nakladatelství, která se obvykle věnují jiným věcem, také vydávají poesii (Tusquets nebo Pre-textos). Poesie je také přítomná v kulturních přílohách velkých deníků, v knihkupectvích. Proto je celkem normální, že je u nás dost čtenářů básní. Úspěch některých sbírek si dokonce vyžádal několik dotisků a to je dobře, protože jsem také přesvědčen, že je dobré číst dnes poesii.

Situace na trhu je tedy příznivá. Otázkou zůstává, jaká je kvalita těchto textů. Jsou zde v současnosti dobří básníci?
Zdá se mi, že se poslední dobou vydávají velice dobré básnické knihy. Například je velmi důležitý Felipe Benítez Reyes a jeho knihy El equipaje abierto (Otevřené zavazadlo) a Escaparate de veneno (Vitrína s jedem), které vydalo právě nakladatelství Tusquets. Také Países nocturnos (Noční kraje) Carlose Marzala, a samozřejmě Jon Juaristi.

To je mimochodem dosti polemický autor.
Ano, velmi polemický, protože kromě poesie píše také odvážné eseje. Juaristi je literární historik, který se zabýval baskickou nacionalistickou tradicí. A jelikož je baskický nacionalismus v tak složité situaci, jelikož ideologie, kterou se tolik zabýval, se stala omluvou pro vraždy, musel nejednou ostře polemizovat. Jako esejista je velice známý. Ale je to také jeden z nejlepších básníků současnosti. A je tu spousta dalších, radši je ani nebudu jmenovat.

Jaký je podle vás úkol současného básníka? Často se mluví o tom, že poesie je mrtvá. Jaké je v takové situaci povolání mladého básníka?
Já si nemyslím, že je poesie mrtvá. Nemyslím si ani, že je zbytečná. První, co musí básník udělat, je upustit od této představy zbytečnosti. Jelikož je současná společnost tak pragmatická a prospěchářská, lidé, kteří chtějí hledat jiný smysl života a uniknout z utilitárního světa, se občas uchylují do náruče zbytečnosti a zastávají se toho, co je zbytečné. Ale já se domnívám, že to je past současné situace, a že zajímavější a riskantnější než obrana zbytečnosti je boj za jinou užitečnost, za jinou představu o užitečnosti. A to je práce básníků. Poesie je žánr, který se dovolává jednotlivosti v době stádovosti, a také je to žánr, který vyžaduje dialog se čtenářem. V době, kdy převládá velice sebestředný a velice majetnický individualismus, nabízí poesie individualismus solidární. Tento ideologický prostor je poesii vlastní. Myslím si, že jedna z věcí, kterou dnes potřebujeme nejvíc, je jedinec pojatý jako morální bytost schopná vlastního uvažování a solidárního soužití ve společnosti. A poesie je pro to dobrým prostředkem. Mladý básník by měl především psát dobře. A psát dobře znamená psát užitečné básně, básně, které povedou k morálnímu zamyšlení nad lidskou bytostí a nad tím, co znamenají pocity a život v roce 2000.

Jaké má v tom všem místo styl?
Samozřejmě, styl je nezbytný základ. Žádné morální rozhodnutí není důležitější než právě rozhodnutí o stylu. Způsob výběru tónu, vytváření jazyka, práce s jazykem, to všechno je morální rozhodnutí. Jazyk je koneckonců umělý jev, rétorika, a je možné ho utvářet mnoha způsoby. Toto utváření je vždy důsledkem morálního výběru. Například mě zajímá vztahový individualismus, zajímá mě poesie jako dialog, nikoli jako sdělení, zajímá mě poesie, která mi pomůže poznat mou vlastní individualitu vždy ve vztahu k druhému, zajímá mě báseň jako prostředník mezi autorem a čtenářem. A v tomto smyslu se mi líbí vytvářet jazyk, který není společnosti cizí, který se od ní neliší, v podstatě jazyk sociální. Zajímá mě osobní a co nejpřesnější vyjádření jazyka společnosti.

V jedné vaší knize se objevuje báseň Las coplas a la muerte de un colega (Sloky na smrt jednoho kolegy), což je v podstatě také jakýsi dialog, ovšem v tomto případě s klasikem Jorgem Manriquem, který napsal Coplas a la muerte de su padre (Sloky na smrt otce).
Ano, Sloky patří do knihy, která se jmenuje Rimado de ciudad (Městské rýmy), a to je kniha přinášející hold klasikům. Každý básník začíná podle mého názoru psát, protože předtím něco četl a dojalo ho to, co četl. Každý spisovatel je především čtenář. Já věřím na tradici, protože znalost jazykových prostředků řeči v průběhu věků znamená spíše volnost než řetěz nebo zavřené dveře. Básník, který říká, že nic nečte, aby ho to neovlivnilo, nebo aby si uchoval čistotu hlasu, je sám proti sobě. Je to lež, mimo jiné také proto, že osobní hlas je něco, co se dobývá, co se utváří postupně. Upřímnost není v poesii výchozí bod, nýbrž bod konečný. Každý musí objevit sám sebe. Tohle je také jeden ze znaků našeho života ve společnosti: způsob, jakým se jedinci cítí originální. Všichni jsme si navzájem velice podobní, když se snažíme být originální, a v tomto smyslu hledání pravého hlasu znamená odpoutat se od zaběhnutých představ o originalitě, o hloubce, o jedinečnosti. A toho člověk dosáhne učením, cvičením, nasloucháním, dosáhne toho četbou.
A já jsem milovník četby, tradice, klasiků a v této knize jim vzdávám hold. Zdá se mi, že když se básník vrací k tradici, přepisuje ji. Že promítáme naše touhy do minulosti, neustále přepisujeme minulost. Minulost není něco statického, nýbrž něco, co neustále přetváříme podle našich vlastních potřeb. A já jsem si chtěl trochu hrát a zpřítomnit Manriquovy verše tím, že jsem je přepsal a umístil do velmi současného prostředí, abych podtrhl tu blízkost mezi současností a klasiky. Tato báseň je zároveň to, o čem jsem mluvil: poznávání rétoriky, které ti posléze umožní být co nejpřirozenější. Přirozenost je nutné vytvářet postupně a je třeba mnoho moudrosti a techniky, aby ji člověk dokázal nalézt i v poesii.

V Granadě nedávno vznikl časopis, který se dovolává generace 2000 nebo 1999, víte o tom něco?
Nevím přesně, jaký název to má. Pravda je, že v Granadě existuje skupina velice zajímavých básníků, a že tu působí dosti kvalitní poetické hnutí. Je zde mnoho tvůrců mladších než já a moji kolegové Álvaro Salvador a Javier Egea. Po nás přišel například Luis Munoz, ředitel časopisu Hélice a jeden z nejserióznějších básníků dneška. A po něm ještě mladší, Rafael Espejo, Juan Carlos Abril, lidé, kteří se pohybují v prostředí filosofické fakulty a v okruhu časopisu Letra clara. Sbírky těchto mladých básníků vycházejí v jedné místní nakladatelské řadě, což dokazuje, že dnešní španělská a granadská poesie se těší dobrému zdraví.

Kam by se zařadil samotný Luis García Montero?
Já jsem začal publikovat v osmdesátých letech a vstoupil jsem do španělské poesie v okamžiku, kdy dohasínalo ono kulturně-experimentální vzplanutí vedené "nejnovějšími". Existovala tehdy i velmi dobrá poesie, ale snahy o vytvoření pedantské, dekorativní a esteticky prázdné poesie, která odváděla básníka od skutečného života, nás opravdu příliš nezajímaly. A tak po tom kyvadlovém vývoji od poesie se silným obsahem a slabou formou k poesii se silnou formou a mizivým obsahem přišel na začátku osmdesátých let zlidšťující okamžik, který vrátil do poesie morální reflexi o životě a získal velkou podporu čtenářů. V Granadě jsme tomu říkali poesie "jiného cítění". Odvrátili jsme se od plytkého experimentování a pokusili se znovu o dialog se čtenářem.

Jaké byly počátkem osmdesátých let vaše vzory a vlivy?
Bylo jich moc. Měl jsem štěstí, že jsem se velmi brzy setkal s Rafaelem Albertim, protože jsem o něm připravoval doktorskou práci. A také jsem velmi brzy objevil Federica Garcíu Lorcu, básníka Granady, mého města. Od raného mládí mě ovlivňovali básníci generace 27, oba jmenovaní, a potom Luis Cernuda a jeho pokračovatelé z generace 50, Ángel González, Gil de Biedma, Francisco Brines. To pro mě byli velmi důležití lidé.
A obecně vzato, jelikož jsem profesor literatury a jsem zvyklý rozebírat různé směry od středověku po dnešek, naučil jsem se vychutnávat od všeho něco. Je možné využít jak renesanční pohled, tak pohled romantický, avantgardní nebo klasicistní. Jako čtenář se snažím mít co nejširší záběr. V okamžiku, kdy usedám k psaní, soustředím svůj svět do morální reflexe o všedním životě, a k tomu si hledám prostředky v celé historii literatury.

A co nejbližší budoucnost?
Připravuji teď knihu, která je takovým cvičením svědomí, o změnách ve španělské společnosti v posledních letech. Je to změna podobná té, kterou pozoroval Pasolini v šedesátých letech v Itálii. S pádem frankismu se velice urychlil příchod moderního světa do Španělska, i když určité podněty samozřejmě existovaly už předtím. Nicméně moje životní zkušenost se radikálně liší od zkušenosti mé dcery. Já jsem ještě vídal andaluské vlaky plné lidí, kteří odjížděli za prací na sever, do Evropy. Španělsko bylo nerozvinutou zemí, bída byla očividná. Existovaly velké rozdíly mezi venkovem a městem a největším snem bylo dosáhnout modernity. To se posléze podařilo závratným způsobem. A nyní je náš životní styl podobný stylu francouzskému, německému nebo anglickému, zkrátka jedním slovem severoamerickému. Závratná rychlost této změny se promítá i do zkušeností mé dcery, která nyní vidí, jak z Maroka přijíždějí lidé do Španělska za prací, zatímco ještě nedávno jsem já viděl lidi z Andalusie, kteří museli odjet pryč, aby se uživili.
Dnes už rozvojovost a diktatura nejsou problémem morální reflexe. Hlavním problémem je nyní modernita a svoboda. Jaké jsou rozpory svobody? A jaké jsou nespravedlnosti moderního světa? Protože moderní svět je také plný rozporů. A svoboda také. Problémem diktatury není svoboda, protože ji zcela popírá, ale pro lidi, kteří svobodu získají, se právě svoboda stává hlavní otázkou. Jak být svobodný a jak se vůči ní odpovědně vymezit. A všechny existující nerovnosti, všechny náznaky rasismu, veškeré pohrdání solidaritou, postupné opouštění nekonzumních snů, to všechno vyzývá k morálnímu zamyšlení a tím se chci zabývat ve své příští knize.

Můžete nám říci také něco o vaší poslední knize esejů, která se jmenuje Šestý den?
Šestý den je niterná historie španělské poesie. Nazval jsem ji Šestý den, protože v Genezi je to den stvoření lidské bytosti. Myslím si, že lidská bytost se utváří neustále, že naše já získává svůj tvar postupně. Toto já je silně spjato se společností a v tomto smyslu city nepadají z nebes, nýbrž vyplývají z určité výchovy. A právě poesie dokáže dobře určit, jakými cestami se intimita v průběhu dějin ubírala. Jakým způsobem formovali jedinci své já. Pokusil jsem se to objasnit na rozboru několika básníků, vždy jednoho z nějakého velkého okamžiku našich literárních dějin, od Gonzala de Bercea po Luise Cernudu. Kladl jsem si otázku, jaké bylo humanistické já, jaké barokní, osvícenecké, jaké bylo já romantické krize a jaké já modernismu, až jsem se dostal k Cernudovi.

Je to tedy příběh subjektivní?
Je to příběh o myšlence subjektivity.

Ale je to dost pocitový přístup.
Určitě ano. Zajímá mě, co se skrývá za city a jak se společně s nimi mění celá společnost.

To nás oklikou přivádí zpět k vašemu hnutí "jiného cítění". Jak vlastně vzniklo?
Na granadské univerzitě a v okruhu okolo profesora Juana Carlose Rodrígueze začalo několik básníků, včetně mě, přemýšlet o ideologickém rázu citů a poesie. A v tu chvíli jsme narazili na Antonia Machada, který v knize Juan de Mairena napsal, že nebude nová poesie, dokud nebude nové cítění. Změny v poesii jsou změny antropologické. Každý básník píše z hlediska určité citové výchovy. Dokud se tato citlivost nezmění, nemůže vzniknout nová poesie. A o to jsme se chtěli pokusit my: proniknout do citů a do jejich návazností na skutečnost, protože si myslíme, že poesie je také historickým prostorem. Mluvit o politice neznamená mluvit jen o činech, o práci nebo o dělnících. Mluvit o politice znamená také mluvit o sexu, mluvit o intimitě. Jakým způsobem vnímáme svou vlastní intimitu. Tímto směrem jsme v Granadě zaměřili naše úsilí společně s básníky jako Álvaro Salvador, Javier Egea, Antonio Jiménez Millán, a také básníci nám blízcí jako Benjamín Prado nebo Mari Ángeles Mora.

Javier Egea nedávno zemřel. Mohl byste na závěr našeho rozhovoru říci pár slov o svém příteli?
Javier je podle mě velmi důležitý básník, především od své druhé sbírky. Učil se hodně u Lorky a také měl velice rád klasiky. Od své druhé knihy začal pracovat právě na myšlence ztotožnění historie a poesie, na dějinné úloze básnictví. Paseo de los tristes (Vycházka smutných) je základní dílo. Používal velice zajímavé a rozmanité formální prostředky a zároveň se zajímal o ideologický ráz vlastního poetického žánru. V mém životě sehrál důležitou roli, byl můj velký přítel, společně jsme psali a opravovali si věci, které jsme si navzájem četli.

Děkujeme mnohokrát za rozhovor.

Rozhovor připravili Joaquín Fabrellas a Petr Zavadil, Babylon 1 / X., 2. 10. 2001.