Parra, Nicanor
Básně proti plešatění

recenze beletrie zahraniční

Titul výboru Básně proti plešatění chilského básníka Nicanora Parry lze vykládat různě. Může jít například o druh životabudivé masti na lysinu básníka, popřípadě čtenáře, jenž se zuby nehty brání upadnout do stavu laskavého a moudrého senilnění...

Naježená kštice Nicanora Parry
Nicanor Parra: Básně proti plešatění. Mladá fronta, Praha 2002, 136 stran, cena a náklad neuvedeny

Titul výboru Básně proti plešatění chilského básníka Nicanora Parry (1914) lze vykládat různě. Může jít například o pomyslný druh životabudivé masti na stárnoucí lysinu básníka, popřípadě čtenáře, jenž se zuby nehty brání upadnout do stavu laskavého a moudrého senilnění. Zároveň může jít o důraz na praktické použití poezie spadlé z nebeských výšin na zem, respektive na čtenáře, ať plešatého či ne. Ale jde vůbec o poezii?

Už od prvních veršů nám autor patřičně ironicky nastoluje existenciální otázku bytí a nebytí, ovšem naprosto "plešatě" bez rozevláté kštice, tedy čistě prozaicky, bez metaforického či jiného figurativního obalu. Jako by pouze chladně registroval převážně konkrétní věci či situace. Zde se sice ještě setkáme s "podivným oparem", který se nad věcmi vznáší, ale již v následující básni "Epitaf" si autor-básník kope hrob. Zároveň se z něj jakoby rodí jakýsi "antibásník", jenž sebe nazývá "směsí octa a jedlého oleje, / plátkem andělsko-zvířecí tlačenky!" S touto silně přitažlivou dvojí tváří Parra v permanentním ironickém šklebu před námi bourá všechno posvátné, vše pohřbívá jako "Aristofanovi ptáci / pohřbívali mrtvoly svých otců", vše obrací naruby, vše relativizuje a jako prokletý básník "se baví házením ptáků po kamenech".

Antibásník Parra cítí, že vesmír ztratil svoji jednotu následkem postmoderního třesku, takže nezbývá než uctívat konkrétní jednotlivosti: "Je tu však plno stolů a židlí, / rakví!, kancelářských potřeb!, / a to mě naplňuje hrdostí, / protože nebe se podle mě rozpadá na padrť." V "Samomluvě jedince" se vrací k primitivnímu člověku, kterým však není jedinec - ten je samozřejmě zpochybněn -, nýbrž kmen, celý rod. Takže zde máme zároveň kosmickou potřebu návratu. Nostalgické vzpomínce se žel autor nikdy zcela nevyhne, ačkoliv se ji vždy snaží vzápětí pro jistotu zparodovat a zpochybnit. Jaksi periodicky se nám tak v Parrových antibásních střídá škodolibá radost z rozbití, surrealistická nahodilost na jedné straně ("soulož je literární počin", "automobil je invalidní vozík.", "červi jsou bohové" atd.) a touha po návratu ("k letadlu na páru / ke kamenné televizi.") na druhé straně téže mince. Jedno vylučuje druhé a zároveň obě tvoří protikladnou jednotu. Ta je znovu a znovu relativizována, parodována. Východisko se zdánlivě nachází v onom životadárném momentu pádu-smrti a v jistotě následného zrození. Nicméně po zparodovaném "Manifestu", tj. zpochybnění činu ikonoklasta, v okamžiku smrti, autor nachází pouze jakousi prázdnotu, nudu, nic. Potácí se v nejistotě, kterou zatlačuje oním cynickým šklebem: "Jen jedna věc je jistá / Tělo se hemží červy". V antibásni "Antilazar" pak radí mrtvému: "za žádnou cenu neožívej / nemáš proč se vzrušovat / jak praví básník / máš před sebou celou smrt".

Hovoříme-li o nabourání jednoty, v Parrových antiverších k nám nepromlouvá pouze jediný lyický subjekt, nýbrž také postava učitele se svým výkladem, vědec na konferenci, politik s výročním projevem či milovník-faun při výčtu svých lásek, klaun s připitomělým úsměvem a další.
S touhou po "primitivní dokonalosti" souvisí i antibásníkovo hledání Wittgensteinova "elementárního výrazu". Parra zde dochází až k ironizování vlastní tvorby po zjištění, že ani antibásněmi neboli poezií při zemi není schopen vyjádřit to podstatné řka: "Má situace nemůže být smutnější / byl jsem poražen vlastním stínem: / slova se mi pomstila." I antibáseň "Fráze" je dokladem prázdnoty slov. Nakonec odvolává úplně vše, co řekl a s chladnou hlavou rezignuje. S horoucím srdcem je však ještě schopen na závěr agonicky zařvat: "TICHO / DO PRDELE / 2000 let lží bohatě stačí." Poté nám zanechává bílou stránku, kterou podle něj již nelze přemoci.

Jistě by se dalo pokračovat v hlubším rozboru a na rozdíl od Parry zanechat spoustu popsaného papíru. Začtěme se však raději do oněch "prázdných" stránek antiklasika, který svým pesimismem přesto neubije jiskření energie. Tento básník rozhodně nepohladí, neboť netrpí láskou ke čtenáři, avšak prosí jej o odpuštění: "Odpusť mi čtenáři / přátelský čtenáři / že se s tebou nemohu rozloučit / věrným objetím: / loučím se s tebou / smutným nuceným úsměvem".

Daniel Nemrava, Host 10/2002

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 122 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

58%čtenáři

zhlédnuto 3400x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce