Rozkvět umění a věd, horečnatá stavitelská činnost, zlato dovezené z Brazílie, války za udržení mocného zámořského impéria a autonomie portugalského království, procesy Svaté Inkvizice, ale i špína, hlad a nemoci v chudinských čtvrtích Lisabonu, takto bychom mohli co nejstručněji shrnout, jak asi v hrubých rysech vypadal portugalský barok, který se nám pokouší přiblížit José Saramago v románu Baltasar a Blimunda.

Autor pojal román jako historickou fresku zasazenou do 18. století, ve které ožívají skutečné postavy: portugalský "Král Slunce" Jan V., jeho choť, rakouská arcivévodkyně Marie Anna, kněz Bartolomeu Lourenço de Gusmao, vynálezce a konstruktér prvního primitivního aerostatu, Domenico Scarlatti, italský hudební skladatel působící i na dvoře Jana V., António José da Silva, přezdívaný Žid, autor loutkových komedií, odsouzený a popravený inkvizicí. Stejně tak se zde odehrávají i některé skutečné události jako je například stavba majestátního františkánského kláštera v Mafře uskutečněná v letech 1711-1730 či sestrojení aerostatu, o kterém se hovoří jako o "ptakostroji".

Ještě zajímavější než samotný námět je však způsob, jak autor tyto historické podklady zpracovává. Jedním z charakteristických saramagovských postupů je například permanentní využívání dvou tvůrčích procesů: mýtotvorného a mýtoborného. Pokusme se ozřejmit, o co se jedná.

V prvé řadě je tu snaha o "přepsání dějin". Saramago pochopitelně využívá historických pramenů, avšak dokáže s nimi zacházet tak, aby nenásilně a mnohdy humorně nahlédl pod povrch kánonu a objevil jen nejapnost, ubohost a malichernost. V mnoha případech dosahuje působivosti odhalováním tabuizovaných témat, jako je například sexuální život královského páru, tedy autority, kterou si pochopitelně žádný historiograf nedovolil znevážit. Saramago vychází z faktu, že historické prameny, pokládané za pravdivý obraz doby, jsou často zavádějící či neúplné, protože odrážejí ideologické hledisko poplatné "zadavateli", tedy, pochopitelně, příslušníku šlechty nebo kléru. Jedná se tudíž o pečlivý výběr a montáž jistých upřednostňovaných faktů, které v konečné fázi představují jednu z mnoha variant skutečné události. Tímto způsobem mohla být zamlčena nežádoucí či kompromitující fakta nebo se mohly opomenout záležitosti, které nebyly ve středu zájmu pisatele. Úlohou moderního historického románu je proto rekonstrukce a zaplnění tohoto vakua neboli "bílých míst" dějin. To, co nebylo zachyceno, je třeba dotvořit. A to je i krédo spisovatele Saramaga, který libovolně přetváří a doplňuje znění původních zdrojů a splétá intertextovou síť narážek, parafrází a přímých citací, jež vyvolávají neočekávané efekty estetické (např. připodobnění barokního stylu, konceptismu, kulteranismu atd.) a významotvorné (častá je například parodie). Vezmeme-li v úvahu, že tradiční historiografické prameny vyšly z pera kronikářů a písařů, zavázaných a často pochlebujících svému mecenáši, pak je nasnadě, že tyto spisy odrážejí pouze zájmy vládnoucí vrstvy, její úhel pohledu a nazírání na svět. Širší prostor pro realitu budeme muset hledat jinde, například, jak ukazuje Saramago, v ústní lidové tvorbě, legendách, lidových příbězích, příkladných vyprávěních, pranostikách, příslovích, baladách, písních a básních.

V tomto duchu také román Baltasar a Blimunda zpochybňuje tradičně uznávanou úlohu panovníků v dějišti historických událostí. Podle Saramaga se na vítězství ve válce či na stavbě významné památky nepodílel největší měrou panovník, ale vojáci a dělníci, kteří za to mnohdy zaplatili svou krví. Opravdovými hrdiny se tudíž stávají vojáci, zedníci, kameníci, sochaři, rolníci, sedláci, nádeníci a jejich manželky a děti, které musí statečně zastat práci místo svých mužů a otců, naverbovaných do válek a na stavby klášterů. Jedinou skutečnou stavbou, kterou sám král Jan V. postavil, je dle soudného hlasu vypravěče stavebnice, miniatura baziliky Sv. Petra v Římě. Královský pár proto pozbývá výsadní pozice ve struktuře příběhu a funguje spíše jako kontrast vůči protagonistům, milencům Baltasarovi a Blimundě, představitelům a mluvčím těch obyčejných, průměrných, nevzdělaných, a proto opomíjených a zapomenutých pěšáků, které se Saramago pokouší vykoupit z anonymity symbolickým navrácením jmen a identity.

Baltasar je vysloužilý voják, propuštěný z vojska po amputaci levé ruky, kterou mu rozsekala kulka z nepřátelského voje. Avšak díky této neobvyklé fyzické charakteristice, určité "poskvrně", a díky zručnosti, se kterou je schopen i bez paže sestrojit létající stroj, se zařazuje mezi saramagovské výjimečné hrdiny. K těmto nepochybně patří i Baltasarova družka Blimunda, která je snad nejcharismatičtější postavou v díle. Také ona je svým způsobem "poskvrněna", neboť je nadána tajemnou schopností vidět dovnitř těla.

Znevážení královské autority, k němuž směřuje sarkastický tón vypravěče, dokládá, jakým způsobem dochází k boření mýtu a znejistění dříve nezpochybnitelných hodnot. Na druhé straně však Saramago uvádí do souvislostí různorodé děje, prostředí a postavy tak, aby v nich rezonoval ohlas původního mýtu, ale zároveň vznikala nová esence a vytvářel se nový obsah pro starý tvar. Příkladnou ukázkou takového pojetí mýtu je stavba kláštera v Mafře. Jednoho dne král Jan V. učinil slib, že postaví františkánský klášter v Mafře, pokud se mu do roka narodí dlouho očekávaný potomek a nástupce. Nejen z vůle Páně se mu přání splnilo a královskému páru se narodila dcera Maria Bárbara. Král se tedy jal svůj slib splnit, nechal naverbovat dělníky z celého Portugalského království a roku 1711 byl položen první kámen. Saramago se jako vypravěč účastní celého procesu stavby, komentuje postup práce, zamýšlí se nad užitkem, který z této stavby plyne pro obyčejné lidi, odhaluje velikášskou nabubřelost nejvyšších mocenských kruhů a nelidské podmínky práce, vykořisťování, ale i hrdinnost a oběti skromných vykonavatelů královské vůle. Po vzoru nejslavnějšího portugalského básníka všech dob, Luíse de Camoese, který opěvoval velké činy portugalských mořeplavců v 15. století v eposu Lusovci, Saramago pojímá stavbu kláštera jako novou epopej, ve které se portugalský lid musí vyrovnávat s útrapami, jimž kdysi čelili i objevitelé a námořníci na cestě do neznámých krajů.

Jiným příkladem nového mýtu je stavba záhadného ptakostroje. Podle doložených pramenů byl skutečně otec Bartolomeu Lourenço de Gusmao vynálezcem a konstruktérem primitivního aerostatu fungujícího na principu Archimédova zákonu. Tento stroj prý také vzlétl, ovšem není naprosto zřejmé, zda byl zkoušen pouze v královském paláci nebo i na volném prostranství. Pro Saramagův román ovšem tento fakt už není podstatný. V románu je totiž možné vše. Tedy i nechat vzlétnout k nebi ptakostroj, který sestrojí fiktivní postava - Baltasar, stejně jako jej druhá fiktivní postava - Blimunda - zásobí hnacím motorem v podobě lidské vůle, kterou sbírá díky svým magickým schopnostem. Takto vznikl nový mýtus létajícího stroje poháněného lidskou vůlí, působivá metafora lidské touhy po pokroku a prométheovské ctižádosti vzepřít se a vyrovnat bohům. Mimochodem, vedle Blimundy, která je díky svým vlohám téměř nadpozemská bytost, a otce Bartolomea, jemuž kněžské roucho přiznává statut církevní, tedy vyšší moci, je také sám Baltasar jistým způsobem povýšen do řádu, řekněme, "nadpozemšťanů", když po vzoru demiurga stvoří stroj, který se hýbe jako živé bytosti, a když mu otec Bartolomeu prozradí, že je podobný Bohu, neboť Bůh, podle Bartolomea Lourença, je také jednoruký.

"...Nikde, nikdo to nenapsal, ale já tvrdím, že Bůh nemá levou ruku, protože vyvolení usedají po jeho pravici, jedině po pravici, a nikdy se nemluví o levé ruce Boha, ani ve Svatém Písmu, nezmiňují se o ní ani církevní učenci, nikdo neusedá po levici Boha, tam je prázdno, nicota, nepřítomnost, takže Bohu chybí jedna ruka. Kněz se zhluboka nadechl a dokončil, Levá ruka..."

Fikce se v Saramagově románu snoubí s historií. Často toto spojení znamená více rozchodů než sbližování, ale nakonec se v tomto labyrintu dokážeme orientovat. To, co přináleží dějinám, je v mnoha případech odděleno od fikce nějakým znakem. Například jménem. Proto se v románu mluví o Bartolomeovi de Gusmao, když se tato historická postava pohybuje na královském dvoře nebo jiném, čistě oficiálním místě, ale zároveň se v díle vyskytuje, a to především, jako Bartolomeu Lourenço, jako fiktivní postava, která se přátelila s obyčejnými, chudými smrtelníky. Stejným způsobem v díle ožívá Domenico Scarlatti, dvorní skladatel Jana V., a zároveň pan "Škarlat" (foneticky poportugalštěná podoba italského jména), který se stává čistě fiktivní postavou, když stejně jako Bartolomeu Lourenço navazuje přátelství s Baltasarem a Blimundou.

Tento román je bezesporu atraktivní nejen silou působivého příběhu. Určitě není bez zajímavosti, že se baroko jako umělecký styl, myšlenkový proud, ale i jako specifická dějinná epocha promítá hned v několika plánech Saramagova románu: jednak v tematické a motivové struktuře, v níž se zrcadlí v celé své nádheře a dekadenci, směsici krutosti a náboženského zanícení, přičemž nechybí ani výjevy okázalých procesí, světských a církevních obřadů, autodafé a upalování kacířů na hranici, a jednak na úrovni stylistické, postřehnutelné v Saramagově zálibě v dlouhých souvětích připomínajících barokní rozmáchlost, výřečnost a expresivitu, ale také v častém užívání slovních hříček, paradoxů, parafrází a perzifláže portugalských barokních spisovatelů. Nakonec, i v těchto detailech spočívá originalita Saramagovy prózy.

Nicméně na pozadí událostí, které evokují jedno významné období portugalských dějin, Saramago nikdy neuhýbá od svého prvotního a hlavního tématu: sžíravé kritiky společenského řádu a polemiky se světskou a církevní mocí a jejími dogmaty. Útočná, a přesto rafinovaná kritika je také cílem záměrné intertextovosti, principu, který u Saramaga nespadá do pouhé formalistní hry s textem a čtenářem, ale sleduje kontextové, významové a ideologické cíle díla. Jakkoli totiž Saramago těží z historie a v tomto ohledu nabízí nový, osvěžující, i když zřetelně prizmatický pohled na portugalské dějiny, ve skutečnosti se zamýšlí především nad problémy současné společnosti.

A ze všech těchto úhlů je třeba nahlížet na Saramaga, filozofujícího spisovatele, mistrného vypravěče příběhů, ale i moralistu, idealistického bojovníka za lidská práva a nenapravitelného snílka.