Saramago, José: Baltasar a Blimunda 2

Saramago, José
Baltasar a Blimunda 2

ukázka beletrie zahraniční

Dráty a železo rezaví, plátno se pokrývá plísní, seschlé proutí povoluje, nedokončené dílo nemusí zestárnout, aby se z něho stala ruina. Baltasar dvakrát obešel létající stroj a nebyl s prohlídkou nijak spokojen, hákem na levé ruce prudce zatlačil do kovové kostry, až se železné části navzájem dotkly, aby zjistil, jak jsou odolné, a konstatoval, že málo.

José Saramago: Baltasar a Blimunda, přeložila Marie Havlíková, vydalo nakladatelství Euromedia pod značkou Odeon, 368 stran

Baltasar a Blimunda
Kapitoly I - XIII - XIV - XV - XVI - XIX

XIII

Dráty a železo rezaví, plátno se pokrývá plísní, seschlé proutí povoluje, nedokončené dílo nemusí zestárnout, aby se z něho stala ruina. Baltasar dvakrát obešel létající stroj a nebyl s prohlídkou nijak spokojen, hákem na levé ruce prudce zatlačil do kovové kostry, až se železné části navzájem dotkly, aby zjistil, jak jsou odolné, a konstatoval, že málo, Připadá mi, že by se to mělo celé rozebrat a začít znovu, Ano, to by se mělo, odpověděla Blimunda, ale nemá smysl, aby ses pouštěl do práce, dokud nepřijde otec Bartolomeu Lourenço, Tak to jsme mohli ještě zůstat v Mafře, Když řekl, abychom sem přišli, tak to znamená, že sem brzy přijede, kdoví, jestli už tu nebyl, zatímco jsme čekali na oslavu, Nebyl, nejsou tu žádné stopy, Kéž by, kéž dá Bůh, Ano, kéž dá Bůh.
Za necelý týden přestal být stroj strojem nebo projektem stroje, to, co tu nyní leželo, mohlo sloužit k tisícům různých věcí, není mnoho materiálů, které lidé používají, všechno záleží na způsobu, jakým jsou poskládány, uspořádány a spojeny, podívejme se třeba na rýč nebo na hoblík, trochu železa, kousek dřeva, ale co dokáže jeden z nich, nedokáže druhý. Než přijde Bartolomeu Lourenço, postavíme kovárnu, A jak si vyrobíme měch, Půjdeš ke kováři a podíváš se, jak je zhotovený, když se napoprvé nepovede, povede se napodruhé, a když se ti to nepovede podruhé, povede se ti napotřetí, vždyť máme dost času, nikdo od nás nic jiného nechce, Vždyť bychom se nemuseli tolik namáhat, za ty peníze, co nám důstojný pán nechal, bychom mohli měch koupit, A někoho by mohlo zajímat, nač potřebuje Baltasar Sedmislunečný měch, když není kovář ani podkovář, lepší bude, když ho sám uděláš, i kdybys to měl zkoušet stokrát.
Baltasar nešel ke kováři sám. I když k takové práci nebylo zapotřebí zvláštního vidění,
Blimunda měla přesnější oko, kreslila s větší přesností a méně se odchylovala v proporcích jednotlivých částí díla. Prstem namočeným do oleje lampičky černého od sazí nakreslila jednotlivé díly na zeď, obrys kožené části, zobák, jímž bude odcházet vzduch, dolní pevnou dřevěnou část i část pohyblivou, chyběl už jen panáček, který by měch šlapal. Do vzdáleného kouta stodoly nastavěli rovné kameny a z nich vystavěli do čtverce čtyři zdi do výšky boků, zevnitř je zpevnili dráty, které vedly uvnitř z jedné strany na druhou, a zvenčí celou tu stavbu obehnali, a potom ji naplnili zemí a drobnými kamínky. Kvůli tomu přišel vévoda z Aveira na své usedlosti o několik polorozpadlých zídek, ale toto dílo, pokud není jako klášter Jeho Veličenstva, má povolení od krále, i když zřejmě již zapomenuté, možná si král ani nevzpomene a nezeptá se, jestli má otec Bartolomeu Lourenço ještě naději, že jednoho dne vzlétne, nebo jestli už jde jen o sen tří osob, když by se ty osoby mohly zaměstnat něčím daleko užitečnějším, kněz by mohl kázat slovo Boží, Baltasar by mohl žebrat, aby tak těm, kdo mu dají almužnu, otevřel bránu do ráje, protože je dokázáno, že létat přísluší jedině andělům a ďáblovi, o tom, že létají andělé, nikdo nepochybuje, a dokonce to bylo některými prokázáno, a v případě ďábla je to potvrzeno samotným Svatým Písmem, neboť se tam praví, že ďábel odnesl Ježíše na vrchol chrámu, a musel ho tedy nést vzduchem, nešli přece po schodech, a řekl mu, Vrhni se dolů, ale on se nevrhl, nechtěl být prvním člověkem, který bude létat, Jednou budou létat synové člověka, pravil otec Bartolomeu Lourenço, když uviděl hotovou kovárnu i s kádí na vodu, v níž se bude železo kalit, už chybí jen měch a ten, až přijde čas, bude dmýchat vzduchem oheň, neboť duch byl v těchto místech již rozdmýchán.
Kolikpak vůlí jsi doposud sebrala, Blimundo, zeptal se kněz téhož dne při večeři, Ne méně než třicet, odpověděla ona, To je málo, a je více mužských nebo ženských, Více je mužských, zdá se, že ženské vůle více odolávají, když mají opustit tělo. Kněz na to nic neřekl, ale Baltasar se ozval, Když je můj uzavřený oblak na tvém uzavřeném oblaku, chybí občas málo k tomu, aby se oba spojily, Ale ty máš určitě míň vůle než já, odpověděla Blimunda, ještě štěstí, že kněze jejich nevázané žertování nepohoršuje, možná měl tam v Holandsku, kde pobýval, také nějakou tu svoji část umdlévajících vůlí, nebo ji má tady, a inkvizice o tom neví, nebo nechce vědět, alespoň pokud tento poklesek nebude doprovázen méně lehkými hříchy.
Mluvme teď vážně, budu sem chodit, kdykoliv to půjde, pokračoval Bartolomeu Lourenço, ale dílo se může pohnout z místa, jen pokud k tomu vy oba přispějete, dobře, že jste postavili kovárnu, já do ní obstarám měch, není tedy třeba, aby ses s ním mořil, ale budeš si ho muset dobře prohlédnout, protože budeme potřebovat ještě ty velké měchy pro případ, že nebude foukat vítr, ony pak budou pracovat a my poletíme dál, já ti k nim dám nákres, a ty, Blimundo, pomni, že bude zapotřebí více než dva tisíce vůlí, dva tisíce vůlí, které se chtěly osvobodit, protože si je duše nezasloužily nebo si je nezaslouží tělo, s těmi třiceti, co zatím máš, by se nevznesl ani Pegas, přestože má křídla, pomyslete, jak velká je zem, po které chodíme, a ta přitahuje tělesa dolů, a slunce, ačkoliv je mnohonásobně větší, ji nedokáže k sobě přitáhnout, takže my k tomu, abychom se vznesly do vzduchu, využijeme součinnosti sil slunce, jantaru, magnetů a vůlí, z nichž jsou však vůle nejdůležitější, bez nich by nám země nedovolila, abychom se vznesli, a chceš-li, Blimundo, nasbírat více vůlí, jdi s procesím Božího těla, v takovém davu se určitě najde mnoho takových, které se osvobodí, měli byste vědět, že procesí je příležitost, při níž jsou duše a těla oslabeny do té míry, že nejsou ani schopny udržet vůle, ale takové býčí zápasy, to je docela něco jiného, stejně jako autodafé, při těch i oněch se objevuje jakási zuřivost, která ještě více ty uzavřené oblaky, jimiž jsou vůle, uzavírá, jsou uzavřenější a černější, je to jako ve válce, jež je takovou obecnou černotou uvnitř lidí.
A jak vyrobím létající stroj, ozval se Baltasar, Budeš pokračovat tak, jak jsme začali, bude to ten velký pták, jakého jsem nakreslil, a tohle jsou jeho jednotlivé části, nechám ti tu tenhle druhý nákres s označením velikosti jednotlivých dílů, budeš ho postupně stavět odzdola nahoru, jako bys stavěl loď, spojíš proutí s železnými částmi, a můžeš si přitom představovat, že připevňuješ peří ke kostem, jak už jsem řekl, budu sem chodit tak často, jak to jen půjde, železo půjdeš koupit tam a tam, proutí, jaké potřebuješ, si nařežeš v okolí, a zajdeš do řeznictví koupit kůže na měchy, ještě ti řeknu, jak je máš vydělat a nařezat, tyhle Blimundiny nákresy mohou posloužit pro kovářský měch, ale ne pro ty měchy k létání, tady máš ještě nějaké peníze a za ně koupíš osla, jinak bys sem těžko mohl dopravovat všechen potřebný materiál, a také zakoupíš nějaké velké koše, ale bude zapotřebí, abys měl vždycky po ruce trávu nebo slámu na zakrytí toho, co v nich povezeš, pamatujte, že naše dílo musí zůstat v naprosté tajnosti, nesmí o něm vědět rodiče ani přátelé, stejně neexistují větší přátelé, než jsme my tři, a jestli sem někdo přijde a bude se vyptávat, řekněte, že hlídáte usedlost na králův příkaz a že já Bartolomeu Lourenço de Gusmao, za to králi zodpovídám, Bartolomeu Lourenço de co, zeptali se Baltasar a Blimunda současně, De Gusmao, tak jsem si začal říkat, je to vlastně přijmení jednoho kněze, který mě v Brazílii vychoval, a nestačilo by Bartolomeu Lourenço, podivila se Blimunda, na Gusmaa si nezvyknu, nemusíš, pro tebe a pro Baltasara budu vždycky Bartolomeu Lourenço, ale dvůr a akademie mi budou muset říkat Bartolomeu Lourenço de Gusmao, protože kdo bude jako já doktorem církevního práva, musí mít jméno, které mu dodává důstojnosti, Adam taky neměl druhé jméno, podotkl Baltasar, a Bůh nemá žádné, doplnil kněz, avšak Bůh je ve skutečnosti nepojmenovatelný, a v ráji zase nebylo jiného člověka, od něhož by bylo zapotřebí Adama odlišit, A Eva byla taky jenom Eva, Eva bude nadále jen Eva, mám za to, že žena je na světě jenom jedna, ale že má mnoho podob, proto by vlastně nebylo zapotřebí jiných jmen, kupříkladu ty jsi Blimunda, a potřebuješ se jmenovat ještě Ježíšova, Jsem křesťanka, O tom není pochyb, ale ty mi přece rozumíš, když si někdo říká Ježíšův nebo Ježíšova, ať jde o víru nebo o jméno, jsou to jen prázdná slova, buď jen Blimunda a jinak neodpovídej, kdyby se tě někdo dotazoval na jméno.
I vrátil se kněz ke svým studiím, již je bakalářem, již je magistrem a nakonec bude doktorem. Baltasar zatím kuje v kovárně železo a kalí je ve vodě a Blimunda oškrabává kůže, které donesli od řezníka, oba ještě řežou proutí a pracují u kovadliny, ona drží v kleštích lamely a on do nich buší kladivem, musí být při tom dokonale sehraní, aby žádná rána nepadla vedle, ale oni ani nepotřebují mluvit, ona mu nastaví rozžhavené železo a on do něho udeří přesně mířenou silnou ranou. Tak přešla zima a přešlo i jaro, kněz za tu dobu přišel několikrát do Lisabonu, přijel, uložil do truhly koule žlutého jantaru, které přinesl bůhví odkud, zeptal se na vůle, prohlédl si ze všech stran létající stroj, který pomalu rostl a nabýval tvaru ptáka, již přesáhl rozměry, jaké měl ve chvíli, kdy ho Baltasar zničil, udělil potřebné rady a doporučení a zase se vrátil do Coimbry ke svým dekretům a dekretálům, teď již nebyl studentem, nýbrž již přednášel v aulách, Iuris ecclesiastici univers libri tre, Colectanea doctorum tam veteram quam recentiorum in ius pontificum universum, Reportorium iuris civilis et canonici, et coetera, avšak nic, v čem by si mohl přečíst, Jednou poletíš.
A máme červen. Po Lisabonu se roznesla nepřijemná zvěst, že v procesí o Božím těle nebudou letos neseny dávné postavy obrů ani syčící hadi, ani drak dštící oheň, že nebudou závody jalovic, že ve městě nebudou tancovačky s brumlí a se šalmají a ani král David nebude tančit před baldachýnem. I ptá se lid, co že to bude za procesí, jestliže z Arrudy nebudou moci vyrazit obvyklé veselé průvody a ulicemi nebude rachotit jejich buben, když ženy z Frielas nesmějí tancovat ciaconu, když nebude ani tanec s meči, nebudou-li defilovat hrady, když není dovoleno vyhrávat na píšťaly a bubnovat na bubínky, když satyrové a nymfy nebudou předvádět hru o jiné hře, když už se nebude tančit maurský tanec a když na ramenou mužských nepopluje loď svatého Petra, co to bude za procesí, vezmou nám poslední radost, aspoň kdyby nechali vůz zelinářek, ach, bratranče, už neuslyšíme syčení hada, úplně mi lezl mráz po zádech a cítila jsem takovou nějakou úzkost, že to ani vypovědět neumím.
Lidé se shromažďují na Palácovém náměstí, chtějí vidět přípravy na slavnost, a nevypadá to věru špatně, třeba tamhleto sloupořadí z jednašedesáti sloupů a čtrnácti pilířů, to bude vysoké dobrých osm metrů a bude stát na ploše asi šesti set metrů, bude mít nejméně čtyři frontispisy a bezpočet soch, medailonů, pyramid a dalších ozdob. Lidé začínají té nové výzdobě přicházet na chuť, vždyť jistě nezůstane jen u toho, stačí se podívat tamhle do ulic, všechny ty plachty, a stožáry, které je podpírají, jsou potaženy hedvábím a zlatem, medailony, jež jsou na nich zavěšeny, jsou pozlacené, přičemž na jedné straně je Nejsvětější svátost samý lesk a na druhé erb patriarchy, na jiných jsou zase erby městské rady, A podívej se tamhle na okna, no jen se podívej, kdo to povídal, nelhal, je to opravdu pastva pro oči, všechny ty záclony a lambrekýny z karmínového damašku a se zlatými třásněmi, něco takové jsme ještě neviděli, lid se tedy poněkud upokojil, vzali mu sice jednu slavnost, ale dají mu jinou a těžko říci, jestli tamta byla horší, přijde na to, zlatníci měli své důvody pro to, aby vyhlásili, že rozzáří všechny ulice, a stejné důvody asi vedly k tomu, že bylo všech sto čtyřicet devět sloupů v Nové ulici potaženo hedvábím a damaškem, možná je to nový způsob, jak prodat zboží, dnešní je tenhle, zítřejší může být horší. Lidé přicházejí, dojdou až na konec ulice a zase se vracejí, neodvažují se těch přepychových látek dotknout ani špičkami prstů, jen je hladí pohledem, stejně jako arraské tapiserie, které zdobí prodejní stánky pod arkádami, zdá se, že žijeme v důvěryhodném království, avšak u dveří každého obchodu stojí černý otrok s klackem v jedné ruce a s rapírem v druhé, kdyby se někdo odvážil obchod přepadnout, dostane přes hřbet, a kdyby mu to nestačilo, jsou tu hned biřici, nejsou již chráněni hledím ani štítem a nenosí už helmu, ale když řekne sudí, Alou s ním do Limoeira, musejí uposlechnout, i když přijdou o procesí, zřejmě proto nebývá o Božím těle moc krádeží.
Nebudou se krást ani vůle. Je nov, a tak vidí Blimunda jen to, co ostatní lidé, nic nepomůže, když se bude postit, a v ní to vzbuzuje klid a působí jí radost nechat vůle, aby si dělaly, co se jim zlíbí, zůstaly v těle, nebo odešly, Takhle si aspoň odpočinu, náhle ji ale znepokojí cosi, co jí blesklo hlavou, Jakýpak uzavřený oblak asi uvidím o Božím Těle v jeho skutečném těle, šeptem to sdělila Baltasarovi, a on jí odpověděl rovněž tak, aby to nikdo jiný neslyšel, Ten nejspíš bude takový, že by sám zvedl ptakostroj, a Blimunda dodala, Kdoví, jestli všechno, co vidíme, není uzavřený oblak Boží.
Takhle si povídají jednoruký a vizionářka, on proto, že jemu kousek chybí, jí zase něco přebývá, musíme jim prominout, že nemají obvyklá měřítka, když mluví o transcendentních věcech, když se již zvečera procházejí ulicemi mezi Rossiem a Palácovým náměstím mezi davem dalších lidí, kteří dnes nepůjdou spát a kteří budou stejně jako oni chodit po červeném písku a po trávě, jíž je pokryta dlažba a kterou sem dovezli venkované, ještě nikdy nebylo čistší toto město, kterému se ve všední dny žádné nevyrovná špinavostí. Za okny dámy dokončují výstavbu svých účesů, vysokých honosných staveb s příčesky, za chvíli se vyloží v okně, ale žádná nebude chtít být první, neboť by samozřejmě upoutala pohledy těch, kdo stojí nebo se ukazuje na ulici, ale sotva se chystají to udělat, jejich radost je zkalena, neboť jakmile se otevře okno v protějším domě a v něm se objeví dáma, která je sousedkou, a tudíž rivalkpi, pohledy těch, kdo se na mě dívají, se odvrátí, a já budu žárlivostí bez sebe, tím spíše, že ona je mrzce ošklivá a já jsem božsky krásná, ona má velká ústa a já pusinku jako růžové poupátko, a tak aspoň dřív, než to řekne ona, řeknu já, Tady je motto. Pro tenhle turnaj jsou lépe vybavené ty, co bydlí v dolních poschodích, galáni se ihned na motto vrhnou a začnou je převracet sem a tam, metry a rýmy poletují sem a tam, mezitím však shora slétlo další motto, hlasitě křičené, aby je bylo slyšet, zatímco první básník recituje nahoru glosu, kterou konečně stvořil, a ostatní si s hněvem a opovržením chladně měří pohledem soka, který již přijímá díky dámy, a podezřívají je, že jako se spojila glosa s mottem, spojila se, i když jinak, ona s ním. To podezření existuje, mlčí se o něm, neboť o tom se rovněž rozdělují viny.
Noc je vlahá. Lidé hrají a zpívají, kluci se honí, takhle ti rošťáci otravují, co svět světem stojí, motají se ženským v sukních, dostávají kopance a šťouchance od mužů, kteří je odhánějí, a oni se jim pak zpovzdálí vyšklebují a dělají na ně obscénní posunky, aby se vzápětí zase rozutekli a zase se začali honit. Hrají si na býčí zápasy, býka představují dva beraní rohy, náhodou oba liché, a uříznutá agave, to vše připevněné na široké prkno vepředu s rukojetí, zadní část se opírá o hruď, ten, který představuje býka, útočí neobyčejně vznešeně a předstíraje bolest s řevem reaguje na dřevěné bodce, které se zabodávají do agave, ale běda, když se banderillero trefí místo do agáve do ruky toho, co má nasazené rohy, tatam je kastovní noblesa, a opět vypukne divoká honička, rušící básníky, kteří žádají opakování motta a dotazují se nahoru, Jak jste to prosím řekla, a ony koketně, Tisíce ptáčků mě nesou, a tak uplývá kouzelná noc plná laškování a klopýtnutí venku, uvnitř domů se servírují romance a čokoláda, a když se hlásí jitro, začínají se shromažďovat vojáci, kteří budou tvořit křídla procesí a kteří dostali na počest Nejsvětější svátosti nové uniformy.
V Lisabonu nikdo nešel spát. Skončila básnická klání, dámy se stáhly dovnitř, aby si poopravily líčení a přepudrovaly se, ale za okamžik už jsou zase o oken a rumělka a běloba na jejich tvářích opět září. Prostí lidé všech ras, bílí, černí i mulati, tito, tamti i další, se shromažďují kolem ulic před úsvitem ještě temných, jen Palácové náměstí, otevřené k řece i k nebi, je ve stínu modré, a pak náhle, když se slunce vyhoupne nad krajinu za řekou a svým zářivých dechem rozfoukne mlhu, na straně paláce a patriarchálního kostela zrudne. A tehdy se procesí dá po pohybu. V čele jdou korouhve cechů Domu dvaceti čtyř, jako první korouhev tesařů se svatým Josefem, jenž byl dělníkem tohoto řemesla, a další insignie, velké obrazy z brokátového damašku a zlatě vyšité, z nichž na každém je jeden svatý, tak těžké, že každý nesli čtyři muži, kteří se museli střídat s další čtveřicí, ještě že nefouká vítr, zlaté a hedvábné kordonety a zlaté střapce na vrcholku lesklých žerdí se houpají v rytmu jejich kroků. Přichází svatý Jiří s celým doprovodem, s tambory a s trubači na koních, ti první bubnují, ti druzí vytrubují, bumtarata bum bum bum, tramtarará, tramtarará, Baltasar nestojí v davu na Palácovém náměstí, ale slyší trubky zdálky, a hned se zachvěje, jako by stál na bitevním poli a hleděl tváří v tvář šikům nepřítele, přípraveným k boji, kdo asi zaútočí jako první, a v tu chvíli pocítí, že ho bolí ruka, jak dlouho už ho nezabolela, možná je to proto, že dnes si nevzal ani hák, ani bodec, snad má samo tělo nějaké vzpomínky a iluze, kdyby tě nebylo, Blimundo, kohopak bych mohl obejmout svojí zdravou paží, mohu tě vzít kolem ramen nebo sevřít v pase, snad to nepohorší nikoho z těch lidí kolem, oni nejsou zvyklí, aby se muž se ženou k sobě takhle měli. Korouhve přešly, vzdaluje se zvuk trumpet a bubnů, a teď přichází praporečník svatého Jiří, nejvyšší korouhevník, železný muž, oblečený i obutý do železa, s chocholem na helmě a se sklopeným hledím, pomocník světcův v bitvách, připraven držet mu korouhev i kopí nebo jít před ním, aby zjistil, zda drak vylezl nebo jestli spí, což je ale dnes zbytečná opatrnost, drak určitě ani nevylezl, ani nespí, jen nejspíš vzdychá, že již nikdy nebude moci jít v procesí o Božím těle, to se nedělá, ani drakům, ani hadům, ani obrům, smutný je tento svět, když dovolí, aby mu vzali všechny krásy, no, nějaké mu snad ještě přece zbyly, tak krásné, že se reformátoři procesí neodvažují nechat koně, když se zmíníme alespoň o těchto, ve stájích, ani je nechat, ty ubohé mrzáky, volně se pást na širých pláních a spásat všechno, nač přijdou, a už přijíždějí, je jich šestačtyřicet, černých a grošovaných, s nádhernými postroji, Bůh mě zatrať, jestli neřeknu naplno, že ti koně jsou lépe oblečení než lidé, kteří se na ně dívají, a to se ještě, jelikož je Boží tělo, každý oblékl do toho nejlepšího, co doma našel, do svátečního, aby uctil Pána Boha, který nás sice stvořil nahé, ale nepřipustí, abychom před něho předstoupili jinak než oblečení, a pak pochopte takového boha a to náboženství, které pro něho vymysleli, je ovšem také pravda, že ne všichni jsme krásní, když jsme nahatí, stačilo by vidět některou z těch tváří nenalíčenou, představme si, jaké asi má tělo ten svatý Jiří, co sem přichází, kdybychom mu sundali to stříbrné brnění a tu helmu s chocholem, měli byste před sebou jen loutku bez jediného chlupu na místech, kde jsou lidé ochlupení, může někdo, kdo vypadá jako ostatní lidé, být svatý, nemělo by být možné mluvit o svatosti, která by neznala sílu člověka i slabost, která se pod touto sílou někdy skrývá, to je všechno krásné, ale jak to vysvětlit tomu svatému Jiří, který tu před námi jede na svém bílém koni, pokud vůbec je o tomhle zvířeti možno mluvit jako o koni, vždyť žije stále zavřeno v královské maštali a má vlastního podkoního, který se o ně stará a jezdí ho, je to tedy kůň jen pro světce, a nikdy na něm nejezdil ani ďábel, ani obyčejný člověk, ubohé zvíře, vždyť umře tak smutně, aniž by žilo, dej Bůh, aby ses po smrti, až budeš stažený, stal kůží na buben a aby někdo bubnováním probudil tvé staré a rozhořčené srdce, ale jak už jsme zjistili v případech úmrtí chlapečka z Mafry a infanta Petra, všechno na tomto světě se vyrovnává a kompenzuje, a dnešek to jen potvrzuje, páže svatého Jiří je mladý štítonoš, jedoucí na černém koni a vystavující na odiv své kopí a svoji helmu s chocholem, a kolika matkám, stojícím po jedné i po druhé straně ulice a pozorujícím procesí přes ramena vojáků, se bude v noci zdát o tom, že na tom koni jede jejich syn, že jejich syn je pážetem svatého Jiří tady na zemi a možná bude pak i v nebi, a že jen proto stálo za to ho porodit, a svatý Jiří se znovu přibližuje, tentokrát na velké standartě, kterou nese bratrstvo Královské církve královského špitálu, a na závěr tohoto prvního nádherného průvodu jdou tympánisté a trubači, oblečení do sametu a s bílými pery, následuje kratičká pauza, během níž vycházejí z královské kaple bratrstva, tisíce mužů a žen, seřazených podle řádů, k nimž přísluší, a podle pohlaví. Tady se evy nesměšují s adamy, a hle, tam jdou António Maria, Simao Nunes, Manuel Caetano a José Bernardo, Ana da Conceiçao a António da Beja, a další běžnějších jmen, José dos Santos, Brás Francisco, Pedro Caim a Maria Caldasová, jejich jména jsou stejně pestrá jako jejich oděvy, červené, modré, bílé, černé a karmínové pláště, šedé pluviály, mozety hnědé a modré a fialové a bílé a červené a ještě žluté a karmínové a zelené a černé, jako jsou černí i někteří z těch bratří, kteří procházejí kolem nás, nejhorší je, že toto bratrstvo, ač jde v procesí, nedojde ke stupňům Pána našeho Ježíše Krista, ačkoliv je nositelem slibů, stačilo by, kdyby se Bůh jednoho dne přestrojil za černého a prohlásil v kostelích, Každý bílý je roven půlce černého, a teď dělejte, co umíte, abyste se dostali do ráje, proto se jednoho dne pláže této zahrady, jež se náhodou rozprostírá na břehu mořském, zaplní lidmi, kteří se budou snažit smažit se, aby jejich kůže zčernala, něco takového by dnes bylo k smíchu, někteří ani nebudou chodit na pláž, nýbrž se doma budou natírat různými mastmi, a když pak vyjdou ze svého příbytku, soused je nepozná, Co to je za pobudu, kde se tu vzal, tohle je velký problém barevných bratrstev, teď jdou právě ona, musíme se s tím spokojit, bratrstvo Panny Marie Poučování, Ježíše a Marie, Růžencové, sv. Benedikta, který málo jí, ale je kulatého břicha, Panny Marie Milosti, bratrstvo sv. Kryšpína, Matky Boží ze Svatého Šebestiána z Lomu, tam žijí Baltasar s Blimundou, Svaté cesty sv. Petra a sv. Pavla a ještě jedno Svaté cesty, ale tentokrát Rozmarýnu, Panny Marie Pomocnice, Ježíšovo, Panny Marie Vzpomínky a Panny Marie Spásy, bez ní by nebyla Rosa Maria ctnostná a jakou ctnost by měla Severa, potom jde bratrstvo Panny Marie pod Olivovníkem, v jehož stínu Baltasar jednoho dne pojedl, sv. Antonína františkánek od sv. Marty, Panny Marie Utišení plamenů v Alcantaře a zase Růžencové, Krista Svatého a sv. Antonína, Panny Marie pod Řetězem, Svaté Marie Egyptské, kdyby byl Baltasar vojákem královské gardy, bylo by toto právem jeho bratrstvo, škoda, že neexistuje žádné bratrstvo jednorukých, a teď jde bratrstvo Útrpnosti, to by mohlo být toto, a ještě jedno Panny Marie pod Řetězem, ale z Karmelitánského kláštera, to první bylo terciářek sv. Františka, zdá se, že svatých patronů se nedostává, a tak se invokace opakují, tady jde další Krista Svatého, ale tentokrát z Nejsvětější Trojice, to první bylo pavlínů, dále jde bratrstvo Dobrého pořízení, ale Baltasar nepořídil u Královského soudu, sv. Lucie, Panny Marie Dobré Smrti, pokud nějaká smrt může být dobrá, Ježíše Zapomenutých, touhle maličkostí odhalíme, co je to za náboženství, které opouští zapomenuté a posílá jim kdovíjakého Ježíše, kdyby to byl pravý Ježíš, už by nebylo zapomenutých, teď bratrstvo Duší z kostela Neposkvrněného početí, ať není déšť, ať slunce zasvítí, Panny Marie ve Městě, bratrstvo Duší Panny Marie z Ajudy, Panny Marie Žalu, sv. Josefa, tedy tesařů, Pomoci a Útrpnosti, sv. Kateřiny, Ztraceného dítka, někteří jsou ztraceni a jiní zapomenuti, ale nikdo není nalezen či vzpomenut, když ani Vzpomínka jim nepomůže, Panny Marie Svic a další sv. Kateřiny, ti první byli knihkupci a ti druzí dlaždiči, sv. Anny, sv. Eligia, laskavého světečka zlatníků a zlata, sv. Michala a Duší, sv. Marciala a Panny Marie Růžencové, sv. Justy a sv. Rufiny, Duší mučedníků, Svatých ran, Matky Boží od sv. Františka ve Městě, Panny Marie Úzkostí, ty tu ještě chyběly, a konečně bratrstvo Léků, protože léky přicházejí vždycky nakonec a někdy už příliš pozdě, a v tom případě se musí naděje, pokud ještě nějaká zbývá, upnout k Nejsvětější Svátosti, která právě přichází na standartě, a před ní její průkopník sv. Jan Křtitel, zpodobněný jako chlapec oděný do kožešin a obklopen čtyřmi anděly rozhazujícími květy, nelze věřit, že by existovala ještě jiná země, v níž by andělé chodili po ulicích ve větším počtu než lidé, stačí natáhnout prst, a hned zjistíme, jak jsou skuteční a opravdoví, pravda, létat nelétají, ale co, vždyť létání není dostatečný důkaz toto, že někdo je anděl, jestli se otci Bartolomeovi de Gusmao nebo jen Lourençovi jednoho dne podaří létat, jen tím se ještě nestane andělem, k tomu je zapotřebí ještě jiných kvalit, tím se však teď ještě nemusíme zabývat, ještě nebyly shromážděny všechny potřebné vůle, procesí je v polovině, udělalo se horko, neboť je k polednímu, osmého června léta Páně semdnáctistého devatenáctého, kdopak to teď přichází, přicházejí kongregace, ale pozornost diváků ochabuje, procházejí mniši, ale nikdo jim nevěnuje příliš pozornost, ani bratrstva nebyla všechna zaznamenána, Blimunda hleděla na nebe, Baltasar na Blimundu, ona proto, že zkoumala, jestli opravdu nastává nov, jestli se nad Karmelitánským klášterem neobjeví dorůstající srpek, rozevřená břitva, nejostřejší šavle, která jejímu zraku otevře všechna těla, a vtom prošla první kongregace, Kdo byli tihle, neviděla jsem je, nedávala jsem pozor, to byli mniši terciáři od sv. Františka z Ježíše, kapucíni, mniši od sv. Jana z Boha, františkáni, karmelitáni, dominikáni, cisterciáci, jezuiti od sv. Rocha a od sv. Antonína, už se mi ze všech těch jmen a barev motá hlava a umdlévá mi paměť, měli bychom se najíst a při jídle si můžeme komentovat všechno, co jsme viděli, zlaté kříže, nabírané rukávy, bílé kapesníčky, dlouhé kabátce, dlouhé punčochy, střevíce s přezkami, kštice, čapky, sukně s volány, krajkové límce, nejrůznější pláště a peleríny, jen lilie neumějí příst ani tkát, a proto jsou nahé, kdyby Bůh chtěl, abychom chodili také tak, byl by stvořil lidi liliovité, ženy takové jsou ve svých šatech bělostné barvy, Blimunda také, oblečená nebo bez šatů, na copak to myslíš, Baltasare, jaké to máš hříšné myšenky, zrovna když se objevuje kříž patriarchálního kostela a za ním kongregace Misií a pak kongregace Oratoře, a bezpočetný dav kléru z farností, ach, pánoví drazé, tolik lidí se stará o spásu našich duší, duší, které ještě nebyly objeveny, nemysli si, Baltasare, že když jsi voják, byť invalidní, že patříš ke společenstvím těch mužů, kteří právě jdou kolem, k těm sto čtyřiaosmdesáti postavám vojenského řádu sv. Jakuba Meče, sto padesáti postavám Aviského řádu a mnoha dalším Řádu Kristova, tihle mniši si sami vybírají ty, kdo se stanou jejich bratry, a kromě toho Bůh nechce na svých oltářích zmrzačená zvířata, zejména když jsou obyčejné krve, proto ať Baltasar zůstane tam, kde je, a ať se na procesí jen dívá, na pážata, na zpěváky, na komoří, na ty dva poručíky královské gardy v nádherných uniformách, dnes bychom řekli v gala uniformách, ráz dva, ráz dva, na patriarchální kříž, k němuž jsou připevněny rudé pruty, almužníci třímající žerdě ozdobené trsy karafiátů, zvláštní osud mají květiny, jednou se jimi ozdobí hlavně pušek, děti na kůru, bazilika svaté Marie Větší, která je slunečník stejně jako patriarchální bazilika, oba se střídavými dílky bílými a červenými, co když se za dvě stě tři sta let začne říkat deštníkům bazilika, Praskla mi jedna pružnice na bazilice, Zapomněl jsem baziliku v autobuse, Dala jsem si u své baziliky vyměnit držadlo, Kdypak asi bude dostavěna moje bazilika v Mafře, přemýšlí král, který jede vzadu a drží se jedné tyče baldachýnu, ale před ním prošla kapitula, nejprve kanovníci diákoni v bílé dalmatice, pak kněží v ornátech stejné barvy a nakonec dignitáři v humedálech, pluviálech a manipulech, lidé tato jména ani neznají, vědí tak ještě, jak vypadá mitra, neboť ji vídávají na hlavách odsouzenců i kanovníků, každému z těchto pomáhají tři sluhové, jeden nese rozžatou svíci, další nese klobouk, oba jsou oblečeni jako dvořané, třetí je nosič vlečky v sutaně, a teď, ano, teď začíná průvod patriarchy, nejprve přichází šest šlechticů - jeho příbuzných - se zapálenými loučemi, potom jeho pomocník, který nese biskupskou berlu a další kaplan, který nese nádobku na kadidlo, za ním akolytové, pohupující kadidelnicemi z tepaného stříbra, dva ceremoniáři a dvanáct panošů nesoucích opět louče, Ach, vy hříšní lidé, muži a ženy, kteří tvrdošíjně žijete své pomíjivé životy, smilníte, žerete a zpíjíte se, a přitom nechodíte ke zpovědi a k přijímání a neplatíte desátky, a kteří se odvažujete směle a beze strachu mluvit z pekla, vy muži, kteří nevynecháte jedinou příležitost, abyste mohli v chrámu Páně osahávat ženským zadky, i vy, ženy, které se musíte držet, abyste přímo v kostele neosahávaly mužským přirození, pohleďte, co přichází, baldachýn na osmi tyčích a pod ním já, patriarcha se svatou kustodií v ruce, poklekněte, hříšníci, poklekněte, právě teď se musíte nechat vykastrovat, abyste více nesmilnili, zalepit si ústa, abyste více nehřešili obžerstvím a opilstvím, tady a teď byste měli obrátit kapsy naruby, neboť v ráji nebudete peníze potřebovat a v pekle také ne, v očistci se splácí dluhy modlitbami, ano, tady jsou potřebné, na zlato na jinou kustodii, na stříbro pro všechny tyhle, pro ty dva kanovníky, kteří zvedají šosy mého pluviálu a nosí mitry, ty dva subjáhny, kteří mi zvedají lem kleriky, nosiče vlečky, kteří se vlečou vzadu, tohoto mého bratra hraběte, který mi nese lem pluviálu, ty dva panoše s vějíři, ceremoniáře se stříbrnými tyčemi, prvního podjáhna se závojíčkem zlaté mitry, té, jež se nesmí nikdo dotknout rukama, hloupý byl Kristus, že si nikdy neposadil mitru na hlavu, prý to byl Boží syn, o tom nepochybuji, ale byl to křupan prosťáček, protože odjakživa každý ví, že žádné náboženství nemůže zvítězit bez mitry nebo tiáry, kdyby si některou byl nasadil, byl by se hned stal nejvyšším knězem, byl by se stal guvernérem namísto Piláta Ponského, když si pomyslím, čemu jsem unikl, svět je dokonalý, jaký je, kdyby byl jiný, nebyl bych patriarchou, proto plaťte, co máte zaplatit, dejte Césarovi, co je Boží, a Bohu, co je Césarovo, pak to spočítáme a rozdělíme se, jeden krejcar mně, jeden tobě, říkám vám a nepřestanu vám opakovat, A já, váš král, král Portugalska a Algarve i toho zbytku, jejž zbožně drží jeden z těch zlacených sloupků, pohleďte, jak váš panovník usilovně ochraňuje ve světské i v duchovní rovině svoji vlast a svůj lid, mohl jsem klidně postavit místo sebe některého ze svých služebníků, některého vévodu nebo markýze, ti by mě mohli zastoupit, ale já jsem tady osobně přítomen, stejně jako jsou tu osobně přítomni mí bratři infanti, vaši páni, padněte na kolena, padněte na kolena, neboť přichází kustodie a já jsem tu také, v ní přichází Kristus a ve mně ta milost, že jsem králem na zemi, kdo z nás je na tom asi lépe, ten ze skutečného masa a z kostí, já, král a plemenný kanec, neboť vy víte, že jeptišky jsou manželky Páně, a to je svatá pravda, neboť mě jako svého pána přijímají na svých ložích, a protože jsem Pán, tak slastně vzdychají, svírajíce v ruce růženec, mystické tělo, smíšené, propletené, zatímco světci v oratoři natahují uši, aby slyšeli ta žhavá slova, která si šeptají pod nebesy postele, tahle nebesa je povznášejí k nebi, to je nebe, a není lepšího, zatímco ten Ukřižovaný má, chudák, hlavu svěšenou na rameni, možná utrpením nebo možná proto, aby lépe viděl Paulu, když se svléká, možná žárlí, že mu ukradli tuhle nevěstu, květ kláštera vonící kadidlem, to blahoslavené tělo, ale já nakonec odejdu a ona mu tam zůstane, pokud ale v požehnaném stavu, je to můj syn, nemá smysl dávat to znovu zvěstovat, vzadu jdou zpěváci zpívající motety a náboženské hymny, a to mě přivádí na nápad, vždyť v tom také není nad krále, v nápadech, jak jinak by mohli vládnout, že by mohly jeptišky z Odivelas přijít do Pauliny cely zazpívat motet Požehnaný, až tam budeme ležet, předtím, během i po, amen.
Zahřměly salvy a výstřely z lodí, také z kurtiny královského paláce se ozvala salva, pár kroků odsud, ozvěna se nesla, zahřměla rovněž děla z pevností a z věží, dvorské regimenty, jež přišly z Peniche a ze Setúbalu, rozestavené v řadách na náměstí, zvedly k poctě zbraň. Boží tělo se prochází po tom krásném městě Lisabonu, oběťní beránek, pán armád, neřešitelný rozpor, zlaté a křišťálové slunce, kustodie srážející hlavy, zhltnuté božstvo a strávené až po svoji přeměnu ve výkaly, kdo by se divil, že jsi jedna ruka se svými obyvateli, beránky bez hlavy, vojáky bez vlastních zbraní, bílými kostrami v poušti, požírajícími sami sebe a pak také sežranými, proto se muži a ženy plouží ulicemi, fackují své i cizí tváře, bijí se silně v prsa a do boků, natahují ruce k hábitům, procházejícím kolem nich, k brokátům a ke krajkám, k sametům a k mašlím, ke stuhám, k vyšívaným látkám a ke šperkům, Pater noster que non estis in coelis.
Na město se snáší podvečer. Jemňoučké, téměř neviditelné světlo na nebi je prvním znamením měsíce. Zítra bude mít Blimunda své oči, dnes je ale ještě den slepoty.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3387x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce