Saramago, José: Baltasar a Blimunda 3

Saramago, José
Baltasar a Blimunda 3

ukázka beletrie zahraniční

Již se vrátil otec Bartolomeu Lourenço z Coimbry, již je doktorem církevního práva, je stvrzeno jakožto Gusmao jeho podpisové příjmení a my, máme snad my právo nařknout ho, že zhřešil pýchou, mnohem lepší pro naši duši by bylo, kdybychom mu odpustili, vzhledem k důvodům, které měl, nedostatek pokory, tak by nám mohly být odpuštěny naše vlastní hříchy...

José Saramago: Baltasar a Blimunda, přeložila Marie Havlíková, vydalo nakladatelství Euromedia pod značkou Odeon, 368 stran

Baltasar a Blimunda
Kapitoly I - XIII - XIV - XV - XVI - XIX

XIV

Již se vrátil otec Bartolomeu Lourenço z Coimbry, již je doktorem církevního práva, je stvrzeno jakožto Gusmao jeho podpisové příjmení a my, máme snad my právo nařknout ho, že zhřešil pýchou, mnohem lepší pro naši duši by bylo, kdybychom mu odpustili, vzhledem k důvodům, které měl, nedostatek pokory, tak by nám mohly být odpuštěny naše vlastní hříchy, tyto i jiné, neboť nejhorší ze všeho není změnit si jméno, mnohem horší je nedostát svému slovu a nezachovat si tvář. Slovo i tvář si zachoval a jméno, alespoň pro Baltasara a Blimundu vlastně také, a jestliže ho král učinil šlechticem-kaplanem ve své soukromé kapli a akademikem své akademie, tyto tváře a tato slova lze odložit a zase si je nasadit, spolu s přijatým jménem zůstávají vždycky u brány usedlosti vévodů z Aveira, dovnitř nevstupují, i když lze uhodnout, co by dělali ti tři, kdyby se před nimi objevil létající stroj, šlechtic by ohrnul nos nad nějakou hrubou mechanikou, kaplan by se před tím ďábelským dílem pokřižoval a akademik by se od něho odvrátil, protože by je považoval za cosi, co lze uskutečnit až v daleké budoucnosti, a vrátil by se, až když by byl stroj sestrojen. No a ten den nastal dnes.
Žije páter na terasách Palácového náměstí u jedné ženy, která před mnoha lety ovdověla, jejíž muž byl obřadníkem, nosil obřadní žezlo, do té doby, než byl zabit mečem při rvačce, tato epizoda se odehrála v době panování Petra II., a je to tedy stará záležitost, přišla na přetřes jen proto, že ta žena žije ve stejném příbytku jako kněz, a tak není vhodné o ní pomlčet, budiž alespoň takto učiněno zadost slušnosti, když už nebylo ani uvedeno její jméno, jež ale, jak jsme se přesvědčili, nic neznamená. Kněz tedy bydlí v blízkosti paláce a to je dobře, neboť tam často dochází, ne toliko, aby splnil povinnosti vyplývající z jeho úřadu kaplana u dvora, což je spíše jen taková čestná funkce, ale proto, že král si ho oblíbil a že ani po jedenácti letech neztratil docela naději, a proto se občas shovívavě zeptá, Zdalipak jednoho dne uvidíme stroj letět, pročež kněz Bartolomeu Lourenço nemůže s čistým svědomím odpovědět nic jiného než, Vězte, Vaše Veličenstvo, že ten stroj jednoho dne poletí, Ale budeme zde ještě, uvidíme ho, Kdyby Vaše Veličenstvo žilo méně, než žili patriarchové Starého zákona, nejenže by vidělo stroj letět, ale samo by v něm letělo. Ta odpověď má v sobě zdánlivě cosi impertinentního, avšak král si toho nepovšiml, nebo povšiml, ale je shovívavě naladěn, neboť v tu chvíli odvedla jeho pozornost jiná myšlenka, vzpomněl si, že bude přítomen lekci hudby své dcery, princezny Marie Bárbary, to byl nejspíše ten důvod, pokyne rukou knězi, aby se přidal k jeho doprovodu, ne každý se může pochlubit, že ho král obdařil takovou přízní.
Holčička sedí u spinetu, je tak mlaďounká, ještě jí není ani devět let, a již její kulatou hlavinku tíží taková zodpovědnost, musí se naučit klást prstíčky na správné klávesy, vědět, pokud je schopna to vnímat, že se v Mafře staví klášter, je pravda pravdoucí, že, jak se říká, malé příčiny mívají velké důsledky, protože se v Lisabonu narodilo jedno dítě, roste v Mafře obrovitá kamenná stavba a v Londýně najali Domenica Scarlattiho. Hodiny se účastní obě Veličenstva s malou družinou, čítající nanejvýš tak třicet osob, včetně králových komorníků a královniných dvorních dam, komorných a dalších služebných a tam vzadu stojí otec Bartolomeu Lourenço a další duchovní. Il maestro opravuje holčičce prstoklad, f, a, c, f, c, a, Její Výsost se samým úsilím kouše do rtíku, v tom je jako každé jiné dítě, ať se narodí v paláci nebo jinde, matka potlačuje určitou netrpělivost, otec zůstává královsky přísný, jen něžná srdce přítomných dam se nechávají unést hudbou a dívenkou, i když hraje špatně, není divu, přece nemůže královna Marie Anna očekávat zázraky, vždyť sotva začala, Il signor Scarlatti přijel před několika měsíci, proč jen si ti cizinci tak komplikují jména, když je nad slunce jasné, že tenhle se jmenuje Šarlat a to jméno se k němu opravdu hodí, má dokonalou postavu, oválný obličej, široká a smělá ústa a oči daleko od sebe, nevím, co to v sobě ti Italové mají, a zvlášť tenhle, co se narodil před pětatřiceti léty v Neapoli, Prostě jakousi zvláštní životní sílu, sestřičko.
Hodina hudby skončila, družina se rozešla, král odchází na jednu stranu, královna na druhou a infantka bůhvíkam, všichni podle přednostního pořádku a podle předpisů, s četnými úklonami, konečně odezněl i šustot šatů dam i kalhot pánů a v hudebním salonku zůstali pouze Domenico Scarlatti a kněz Bartolomeu de Gusmao. Ital usedl ke svému cembalu, preluduje na ně, nejprve zdánlivě bezcílně, pak jako by hledal nějaké téma nebo chtěl opravovat ozvěny, a náhle jako by byl pohlcen vlastní hudbou, ruce se mu rozletěly po klávesnici jako loďka stržená proudem a jen tu a tam zadržovaná větvemi naklánějícími se z břehu, hned rychle unášená, hned zas pomalu se pohupující na širé hladině hlubokého jezera, v neapolské zátoce plné světel, či proplouvající po tajemných a zvučných kanálech Benátek, ve třpytném a novém světle Teja, král odešel, královna se odebrala do svých komnat, infantka se sklání nad vyšívacím rámem, tomuto umění se princezny musí učit od útlého dětství, a hudba je světský růženec ze zvuků, matko naše, jež jsi na nebesích. Pane Scarlatti, začal kněz, když improvizace skončily a všechny ozvěny byly opraveny, pane Scarlatti, i když vaše umění neznám, mám za to, že i indián z mé země, který jí rozumí ještě méně než já, by byl touto božskou harmonií unesen, Možná, že ne, neboť je známo, že ucho, má-li ocenit hudbu, musí být k tomu vedeno, stejně jako se oči musejí naučit orientovat se v podobě písmen a jejich spojování v četbě a samy uši se musí učit chápat řeč, Tato vaše uvážlivá slova právem opravují má neuvážená, to je běžný lidský nedostatek, že člověk spíše řekne něco, o čem se domnívá, že by ten druhý chtěl slyšet, než aby se držel pravdy, Aby se však lidé dobrali pravdy, budou nejprve musit poznat omyly, A dopouštět se jich, Na tuto otázku nejsem s to odpovědět pouhým ano nebo pouhým ne, ale věřím v nutnost omylu.
Kněz Bartolomeu de Gusmao se opřel lokty o víko spinetu, dlouze se na Scarlattiho zadíval, a zatímco oba mlčí, řekněme my, že tato plynulá konverzace mezi knězem a hudebníkem zřejmě nebude čirý výmysl, ale přijatelná transpozice vět a pozdravů, které si během těch let vzájemně vyměnili v paláci i mimo něj, jak dále uvidíme. A pokud by někomu připadalo divné, že Scarlatti umí za těch pár měsíců tak dobře mluvit portugalsky, nechť nezapomene, že v první řadě je to hudebník, a budiž také řečeno, že se s tím jazykem setkává již po sedm let, neboť v Římě vstoupil do služeb našeho velvyslance a ani na svých toulkách po světě, po královských dvorech a biskupských dvorcích nezapomněl, co se naučil. A co se jejich učeného dialogu týče, do patřičné podoby ho pomohl dovést a učesal ho někdo třetí.
Pravdu díte, pravil kněz, leč takto se člověk nevyhne tomu, že uvěří, že se přibližuje pravdě, i když se dopouští omylu, A stejně tak může předpokládat, že se dopouští omylu, aby nakonec zjistil, že nalezl pravdu, odtušil hudebník, a na to kněz ihned navázal, Vzpomínáte si, jak se Pilát ptal Ježíše, co je pravda, aniž čekal odpověď a aniž mu ji Spasitel dal, Zřejmě oba věděli, že na tuto otázku není odpovědi, V tomto případě a v tomto bodě by tedy byl Pilát roven Ježíši, V tomto případě ano, Pokud hudba může býti tak skvělou učitelkou argumentace, byl bych raději hudebníkem než knězem, Děkuji vám za kompliment, pane Bartolomeu de Gusmao, ale co bych za to dal já, kdyby má hudba byla jednou schopna předložit argument, protiargument a vyvodit závěr, jako to umí kázání a řeč, I když, pokud si poslechnete, co a jak se mnohdy vykládá, pane Scarlatti, zjistíte, že se často jako argument a protiargument předkládá kouř a mlha a k žádnému závěru se nedojde. Na to hudebník neodpověděl, a tak kněz pokračoval, A každý kazatel, který má trochu cti v těle, to cítí, jakmile sestoupí z kazatelny. Scarlatti pokrčil rameny řka, Po hudbě stejně jako po kázání přichází ticho, co na tom záleží, jestli někdo kázání pochválí a zatleská hudbě, ve skutečnosti existuje jen ticho.
Domenico Scarlatti a Bartolomeu Lourenço sešli na Palácové náměstí a tam se rozloučili, hudebník šel do města skládat v duchu hudbu, než začne zkouška v královské kapli, a kněz se vrátil na svoji terasu, z níž viděl Tejo, na nízké břehy Barreira na druhé straně, na kopce Almady a Suchopáru až dále k již téměř neviditelné Suché opičí hlavě, jak světelný den, což Bůh, když tvořil svět, neřekl Fiat, kdyby to byl řekl, byl by svět celý stejný, stačilo jediné slovo, ale on chodil a činil, stvořil moře a plaval v něm, potom stvořil svět, aby mohl vylézt z vody, a na některých místech se zdržel, zatímco jinými prošel bez zastavení, tady si odpočinul, a jelikož nebylo žádného člověka, který by ho mohl pozorovat, vykoupal se, rackové si na ten den ještě pamatují, a proto se tady shromažďují tak blízko břehu v tak velkých hejnech, čekají na to, až se Bůh zase přijde vykoupat do vod Teja, i když ty vody už jsou jiné, alespoň jednou, aby byli odškodněni za to, že jsou racky. A také chtějí vědět, jestli Bůh hodně zestárnul. Vdova po ceremoniáři přišla knězi říci, že oběd je na stole, dole projel oddíl halapartníků obklopujících kočár. Jeden racek zbloudil od svých bratrů a plachtil ve větru vanoucím z pevniny nad okrajem střechy, Buď požehnán, ptáku, zašeptal kněz a ve svém srdci pocítil, že je stvořen ze stejného masa a ze stejných kostí, zachvěl se, neboť měl náhle pocit, jako by mu na zádech rostla křídla, a když racek odlétl, viděl se ztracen v poušti, a náhle mu opět vytanulo na mysli, V tom případě by byl Pilát roven Ježíši, a poté se kněz opět vrátil na svět, chlad mu pronikl až do morku kostí, cítil se jako stažený z kůže, jako by ji byl zanechal v matčině lůně, i pravil nahlas, Bůh je jediný.
Po celý zbytek dne zůstal Bartolomeu Lourenço ve svém pokoji sténaje a vzdychaje, večer přešel v noc, vdova zaklepala na dveře a oznámila, že večeře je hotová, kněz však nejedl, jako by se připravoval na velký půst a zaostřoval si zrak pro nové chápání věcí, i když nevěřil, že by poté, co rackům nad Tejem odhalil jednotu Boha, bylo ještě něco jiného, co by měl pochopit, kromě toho nanejvýš odvážného tvrzení, že Bůh je jediný ve své podstatě, nepopírají ani heretikové, ale otce Bartolomea Lourença naučili, že sice Bůh je jediný ve své podstatě, ale trojjediný ve své osobě, a titíž rackové zaseli do jeho duše pochybnost. Již je hluboká noc, město spí, a pokud nespí, alespoň ztichlo, jen tu a tam se ozve pokřik hlídek, francouzští korzáři se tady nesmějí vylodit, Domenico Scarlatti zavřel dveře i okna a usedl ke svému cembalu, jak jemná je ta hudba, která se škvírami a komíny vytrácí do nočního Lisabonu a kterou slyší vojáci portugalské i německé gardy, ti i oni jí rozumějí, vstupuje do snů námořníků, kteří spí na zdravém vzduchu horní paluby, a oni ji po probuzení poznávají, slyší ji tuláci, kteří se na noc uchýlili pod čluny vytažené v Ribeiře na břeh, slyší ji mniši a jeptišky v tisících klášterů, a ti říkají, to jsou andělé Páně, tato země je žírná zázraky, slyší ji maskovaní vrazi, kteří jdou zabít, i jejich oběti probodnuté dýkou, a ty již nežádají o rozhřešení a umírají zproštěny hříchů, uslyšel ji inkvizit v hluboké kobce a strážce, který ho hlídal, mu sevřel rukama hrdlo a uškrtil ho, čímž ho ušetřil smrti mnohem horší, slyší ji daleko odsud Blimunda s Baltasarem ve svém loži a ptají se, Co to je za hudbu, ale jako první ji uslyší Bartolomeu Lourenço, neboť žije nejblíže, i zvedne se na loži, zapálí svíčku a otevře okno, aby ji lépe slyšel, spolu s ní ale vlétli dovnitř velcí komáři, usadili se na stropě a tam zůstali, třepotajíce se nejprve na dlouhých nohách, ale pak zůstali klidní, jako by je ani světélko nepřitahovalo, snad hypnotizovaní skřípěním pera, usedl kněz a napsal, Et ego in illo, A já jsem v něm, když se rozednilo, kněz stále ještě psal, bylo to kázání pro svátek Božího těla, této noci se komáři na páterově těle nepoměli.
O několik dní později vyhledal Ital otce Bartolomea v královské kapli. Prohodili několik nezávazných slov a vyšli dveřmi pod tribunami krále a královny, vedoucími na galerii, jíž se vcházelo do paláce. Chodili sem a tam, zastavujíce se občas, aby si prohlédli arraské tapiserie zavěšené na stěnách, příběh Alexandra Velikého, Triumf víry a Nesvětější Svátosti na Rubensových obrazech, příběh Tobiášův na obraze Raffaelově, dobytí Tunisu, kdyby se jednoho dne tyto tapiserie vzňaly, nezůstala by po nich ani nitka hedvábí. Tónem, který jasně naznačoval, že mu jde o něco jiného, závažnějšího, pravil Domenico Scarlatti knězi, král má na své tribuně kopii baziliky sv. Petra v Římě, včera jsem mohl být přítomen jejímu dokončení, to pro mne byla velká čest, Tím mne nikdy nevyznamenal, ale neříkám to vůbec s pocitem závisti, naopak, těší mě, že byl v jednom svém synovi takto poctěn italský národ. Slyšel jsem, že král má zálibu ve stavitelství, proto asi vlastníma rukama vybudoval, byť ve zmenšeném provedení, ono vrcholné architektonické dílo naší Svaté Matky církve, Zato ta bazilika, co se staví v Mafře, má zcela jiné rozměry, má to být gigantické dílo, jež má ohromovat celá další staletí, Jak rozmanité jsou výtvory lidských rukou, ty moje jsou ze zvuků, To mluvíte o svých rukách, Mluvím o jejich výtvorech, sotva se zrodí, již umírají, Teď máte na mysli ty výtvory, Mám na mysli ruce, co by z nich zbylo, kdyby nebylo paměti a papíru, na který se zapisují, To mluvíte o rukách, Mluvím o jejich výtvorech.
Vypadá to jako důmyslná slovní hříčka, hraní s významy slov, jaké je v této době ve velké oblibě, přičemž jejich smysl není příliš důležitý nebo je dokonce záměrně zatemňován. Je to stejné, jako když kazatel křičí v kostele k soše svatého Antonína, Ty negře, ty zloději, ty ožralo, a poté, co takto šokuje přítomné posluchače, jme se vysvětlovat svůj záměr a důmyslnou lest, ukazuje, že to zvolání bylo jen zdánlivě urážlivé, a teď vysvětlí proč, Negře proto, že měl kůži umouněnou ďáblem, kterému se nepodařilo začernit mu duši, zloděj proto, že ukradl Marii z náruče jejího božského syna, ožrala proto, že žil opojen božkou milostí, já ti však pravím, Pozor, kazateli, jak tak převracíš koncepty vzhůru nohama, poskytuješ tím něvedomky hlas kacířskému pokušení, jež v tobě dříme a převaluje se ve spánku, dej pozor, abys znovu nezvolal, Ať je proklet Otec, ať je proklet Syn, ať je proklet Duch Svatý, a nedodal vzápětí, To řvou démoni z pekel, a myslel si, žes takto unikl odsouzení, ale ten, kdo všechno vidí, ne tenhle slepý Tobiáš, ten druhý, pro kterého neexistují temnoty a slepota, ten ví, žes řekl dvě hluboké pravdy, a z těch dvou zvolí jednu, tu svoji, neboť ani ty, ani já nevíme, jaká je pravda Boží, a tím méně, je-li sám Bůh opravdový.
Vypadá to jako slovní hříčky, výtvory, ruce, zvuk, let, Slyšel jsem, že jste, otče Bartolomeu de Gusmao, sestrojil vlastnoručně nějaký stroj, který se vznesl k nebi a letěl, To vám řekli pravdu o tom, co tenkrát viděli, ale zůstali slepí k pravdě, kterou ta první skryla, Rád bych tomu rozuměl lépe, Od té doby uběhlo dvanáct let a od té doby se pravda hodně změnila, Opakuji, že bych tomu rád porozuměl, Nebo je to snad tajemství, Na tuto otázku odpovím, že pokud si umím představit, jen hudba je éterické povahy, Tak se zítra pojedeme podívat na jedno tajemství. Zastavili se před poslední tapiserií s příběhem Tobiášovým, na níž hořká rybí žluč navrací slepému zrak, Hořkost je v pohledu vidoucích, pane Domenico Scarlatti, Jednou bude tohle všechno nepochybně zhudebněno, pane Bartolomeu Lourenço.
Nazítří vyrazili každý na svém mezkovi a jeli do Svatého Šebestiána z Lomu. Dvůr mezi zámkem na jedné straně a sýpkou a stodolou na druhé straně byl čistě zametený. Ve strouze zurčela voda, bylo slyšet klapot vodního kola. Nedaleké záhony byly osázené, ovocné stromy ošetřené a prořezané, nic zde nepřipomínalo džungli, která zde rostla před deseti lety, kdy sem Baltasar s Blimundou vstoupili poprvé. Dál však již půda obdělaná není, a jinak tomu ani být nemůže, když jsou na práci jen tři ruce, a ty jsou většinu času zaměstnané dílem, jež nemá s půdou nic společného. Ze stodoly doléhají otevřenými vraty zvuky jako z dílny. Otec Bartolomeu Lourenço požádal Itala, aby počkal chvíli venku, a sám vešel dovnitř. Baltasar byl sám a teslicí osekával dlouhý trám. Dobré odpoledne, Baltasare, pravil kněz, dnes jsem s sebou přivedl návštěvu, chce vidět stroj, Kdo to je, Jeden člověk ode dvora, Snad ne král, Ten také jednou přijede, právě před několika dny si mě vzal stranou a zeptal se, kdy uvidí náš stroj letět, ale teď přijel někdo jiný, Vždyť odhalí tajemství, a to je přece proti naší úmluvě, k čemu bude, že jsme tolik let mlčeli, Já jsme vynálezce stroje, a já tedy rozhoduji o tom, co je vhodné a co ne, Ale my ho stavíme, a jestli chcete, můžeme se sebrat a jít, Baltasare, sám nevím proč, ale cítím, že té osobě, kterou jsem přivedl, můžeme plně důvěřovat, dal bych za ni ruku do ohně, i duši bych dal do zástavy, Je to nějaká žena, Je to muž, Ital, je u dvora teprvě několik měsíců, a je to hudebník, učí hrát princeznu na spinet a je kapelníkem královské kaple, jeho jméno je Domenico Scarlatti, Šarlat, Tak se to sice nevyslovuje, ale je to skoro stejné, takže mu klidně můžeš říkat Šarlat, tak mu koneckonců říká většina lidí, a ti se také domnívají, že to vyslovují správně. Kněz zamířil k vratům, v půli cesty se však zastavil a zeptal se, Kde je Blimunda, Někde na zahradě, odpověděl Baltasar.
Ital se uchýlil do příjemného stínu rozložitého platanu. Nezdálo se, že by ho okolní dění příliš zajímalo, hleděl klidně na zavřená okna zámečku, na římsu, z níž vyrůstala tráva, na vlaštovky přeletující těsně nad strouhou plnou vody a chytající mouchy. Otec Bartolomeu Lourenço k němu přistoupil a z kapsy vytáhl pruh plátna, K tajemství se lze přiblížit jedině se zavázanýma očima, pravil s úsměvem, a Ital odpověděl rovněž žertovným tónem, A kolikrát se stejně tak vrací zpátky, Tentokrát tomu tak nebude, pane Scarlatti, pozor na práh, teď přijde ještě jeden vyšší kámen, a teď, než vám tu pásku sundám, vám chci říci, že tu žijí dva lidé, muž jménem Baltasar Sedmislunečný a žena jménem Blimunda, jíž jsem proto, že žije se Sedmislunečným, začal říkat Sedmiměsíčná, to oni dva staví to dílo, které vám chci ukázat, já jim vždycky vysvětlím, co mají dělat, a oni to vykonají, teď už si tu pásku můžete sundat, pane Scarlatti. Beze spěchu, se stejným klidem, s jakým pozoroval vlaštovky, sundal si Ital pásku z očí.
Stál před jakýmsi obřím ptákem s roztaženými křídly a s ocasem vějířovitě rozevřeným, jehož hlava ale nebyla ještě dokončena, takže nebylo zřejmé, zda to bude racek či sokol, Tak to je to vaše tajemství, Do této chvíle nás tří, teď jsme ale na ně čtyři, tohle je Baltasar Sedmislunečný, Blimunda tu bude co nevidět, je na zahradě. Ital se lehce uklonil směrem k Baltasarovi a ten odpověděl rovněž úklonou, hlubší, avšak poněkud neobratnou, byl to přece dělník, navíc teď celý umazaný, začouzený od sazí, jak přišel přímo z kovárny, jen jeho hák, bez ustání zaměstnaný, se leskl. Domenico Scarlatti se přiblížil ke stroji, spočívajícímu po stranách na podpěrách, položil ruce na jedno z křídel, jako by to byla klávesnice, a stalo se cosi zvláštního, celý pták se přes značnou váhu zachvěl, dřevěná kostra, kovové lamely, spletené proutí, pokud se najde síla, která tohle zvedne ze země, pak není pro člověka nic nemožného, Ta křídla se nemohou pohybovat, Ne, Žádný pták ale přece nemůže létat, aniž by mával křídly, a na to mu Baltasar odpověděl, že k létání stačí mít tvar ptáka, já však odpovídám, že tajemství letu nespočívá v křídlech, Prozradíte mi to tajemství, Nemohu udělat víc než vám ukázat to, co tady vidíte, Již i za to vám děkuji, ale jak se odsud ten pták dostane, až bude připraven vzlétnout, vždyť neprojde vraty.
Baltasar a otec Bartolomeu Lourenço se na sebe zmateně podívali, pak se však jejich pohled stočil ven. Stála tam Blimunda s vrchovatým košíkem třešní a odpověděla, Je čas stavění a čas boření, Jedni svýma rukama položili tašky na této střeše, a jiní je shodí dolů, a bude-li třeba, zboří všechny zdi. To je Blimunda, představil ji kněz, Sedmiměsíčná, dodal musicus, Udělala si náušnice z třešní, chtěla se tak ukázat Baltasarovi, a proto k němu nyní přistoupila a s úsměvem mu podávala košík, Venuše a Vulkán, pomyslel si hudebník, promiňme mu to vyčpělé klasické přirovnání, co on může vědět o Blimundině těle pod šaty z hrubé látky, a Baltasar také není vždycky takový umouněnec jako teď, a kromě toho nekulhá, nýbrž je jednoruký, ale to je Bůh také. Nemluvě o tom, že Venuši by kokrhali na počest všichni kohouti světa, kdyby měla oči jako Blimunda, snadno by mohla nahlížet do srdcí milenců, v něčem musí mít smrtelník nad bohy navrch, Baltasar ostatně také Vulkána trumfne, neboť bůh ztratil svoji bohyni, zatímco tenhle muž o svoji ženu nepřijde.
Sesedli se všichni ke svačině, sahajíce střídavě do košíku bez zábran přímo rukama a dávali si pozor pouze na to, aby jejich prsty nenarazily do prstů těch ostatních, teď drsná ruka Baltasarova, hrubá jako kůra olivovníku, pak zjemnělá ruka kněze, normální ruka Scarlattiho a konečně nepěstěná ručka se smutkem za nehty, vypovídající o tom, že předtím, než se pustila do trhání třešní, plela Blimunda zahrádku. Všichni čtyři bez rozdílu házejí pecky na zem, a kdyby tu byl král, dělal by totéž, právě u takových bezvýznamných věcí se pozná, že všichni lidé jsou opravdu stejní. Třešně jsou velké a masité, některé už naklovali ptáci, jestlipak je v nebi také nějaká třešňovka, aby si do ní mohl zaletět, až přijde jeho čas, tento zvláštní pták, zatím ještě bezhlavý, jestli se z něho ale vyklube racek nebo sokol, mohou být andělé a svatí klidní, jejich třešně zůstanou nedotčené, neboť ti oba ovocem opovrhují.
I pravil kněz, neodhalím vám to největší tajemství tohoto létajícího stroje, mohu vám však říci, že jak jsem napsal ve své petici a ve své zprávě, bude stroj uveden do chodu přitažlivou mocí působící opačně než pád těžkých látek, když vyplivnu tuhle pecičku, spadne na zem, zatímco já jsem potřeboval něco, co by ji vyneslo vzhůru, A nalezl jste to, Já jsem při hledání té moci jen objevil její tajemství, ale my všichni tři jsme sbírali a shromažďovali, Vy jste vlastně taková pozemská Trojice, otec, syn a duch svatý, Já a Baltasar jsme stejně staří, je nám oběma pětatřicet let, a nemohli bychom tedy být přirozeně, tedy podle přírody, otec a syn, spíše bychom mohli být bratři, ale to bychom zase museli být blíženci, jenže on se narodil v Mafře a já v Brazílii a vůbec si nejsme podobní, A co se týče ducha, Tím by byla Blimunda, ta by možná mohla patřit k nepozemské Trojici, Mně je též pětatřicet let a narodil jsem se v Neapoli, takže bychom nemohli být tři blíženci, a kolik let je Blimundě, Je mi dvacet šest a nemám bratra ani sestru, to řkouc zvedla Blimunda oči téměř bíle svítící v polostínu stodoly a v tu chvíli jako by se v nitru Domenica Scarlattiho rozezvučela nejhlubší struna harfy. Baltasar zvedl výmluvně svým hákem téměř prázdný košík a řekl, Konec svačiny, do práce.
Otec Bartolomeu Lourenço přistavil ke stroji žebřík, Prosím, pane Scarlatti, určitě si chcete můj létající stroj prohlédnout i zevnitř. Oba vylezli nahoru, kněz třímal v ruce výkres, a pak uvnitř, zatímco chodili po čemsi, co se podobalo lodní palubě, vysvětloval kněz Italovi umístění a funkce jednotlivých částí, drátů s jantarem, koulí, železných lamel, opakuje, že to vše bude pracovat na principu vzájemné přitažlivosti, neřekl však nic o slunci ani o tom, co bude uvnitř koulí, hudebník se ho však vzápětí zeptal, A co bude přitahovat ten jantar, Snad Bůh, v němž spočívá veškerá síla, odpověděl kněz, A co bude sám jantar přitahovat, To, co bude v těch koulích, A to je to tajemství, Ano, to je to tajemství, A je to původu nerostného, rostlinného nebo živočišného, Ani nerostného, ani rostlinného, ani živočišného, Všechno je buď minerál, rostlina nebo živočich, Všechno ne, jsou i věci jiného původu, kupříkladu hudba, Nechcete tím snad říci, otče Bartolomeu de Gusmao, že ty koule budou obsahovat hudbu, To ne, ale kdoví, jestli by hudba také nebyla schopna stroj vynést, budu o tom přemýšlet, Ostatně i já se málem začnu vznášet, když vás slyším hrát na cembalo, To jen žertujete, Ne tak docela, pane Scarlatti.
Připozdilo se a Ital se musel vydat zpátky do Lisabonu. Kněz zde stráví noc, využije času, aby si zkusil kázání, neboť do slavnosti Božího Těla již zbývá jen několik dní. Až vás, pane Scarlatti, omrzí život v paláci, vzpomeňte si na toto místo, řekl kněz při rozloučení, Dozajista si vzpomenu, a pokud nebudu rušit Baltasara a Blimundu v práci, přivezu si sem cembalo a budu jim i ptakostroji hrát, třeba se moje hudba sloučí s tou tajemnou látkou v koulích, Pane Šarlat, vpadl mu Baltasar náhe do řeči, přijeďte, kdy budete chtít, pokud s tím otec Bartolomeu Lourenço souhlasí, ale, Ale, Já mám místo levé ruky tenhle hák nebo někdy bodec, a na srdci namalovaný krvavý kříž, Mojí krví, doplnila Blimunda, Budu vám všem bratrem, pokud mne za bratra přijmete. Baltasar ho vyprovodil před bránu, pomohl mu vysednout na mezka, pokud budete, pane Šarlat, potřebovat pomoc s převozem nástroje, stačí říct.
Setmělo se, kněz povečeřel se Sedmislunečným a Sedmiměsíčnou nasolené sardinky a smažená vejce, tvrdý selský chléb, vodu ze džbánu. Dvě svíčky spoře osvětlovaly stodolu. Tma jako by se schoulila do koutů smotaná do klubek, jež jako by se kutálela ven a zase zpět v rytmu mihotání těch dvou bledých blikajících světýlek. Stín ptakostroje se na bílé zdi stodoly také pohyboval. Noc byla teplá. Otevřenými vraty viděli nad střechou protilehlé zámecké budovy hvězdy na nebi již klenutém.
Kněz vyšel na dvůr, zhluboka se nadechl a potom pozoroval světelnou dráhu, protínající nebeskou klenbu z jedné strany na druhou, Cestu svatého Jakuba, pokud nevznikla spíše tím, že poutníci hleděli tak upřeně k nebi, až na něm zanechali světlo svých očí, Bůh je jediný ve své podstatě i ve své osobě, vzkřikl náhle kněz. Blimunda i Baltasar přiběhli k vratům, aby zjistili, co to je za křik, ne že by se ještě divili páterovým výkřikům, ale ještě nikdy se nestalo, aby takhle nahlas křičel venku k nebi. Nastala pauza, během níž cvrčci nepřestali cvrkat, a pak znovu zahřměl knězův hlas, Bůh je jediný ve své podstatě a trojjediný ve své osobě. Ani poprvé, ani teď se nic nestalo. Bartolomeu Lourenço se vrátil do stodoly a prohlásil k těm dvěma ostatním, kteří ho následovali, Učinil jsem dvě protikladná prohlášení, povězte mi, které se vám zdá pravdivé, Já nevím, odpověděl Baltasar, Já taky ne, řekla Blimunda, a kněz opakoval, Bůh je jediný ve své podstatě i ve své osobě, Bůh je jediný ve své podstatě a trojjediný ve své osobě, co je pravda a co není pravda, Nevíme, opakovala Blimunda, my těm vašim slovům nerozumíme, Ale věříš ve Svatou Trojici, v Otce, Syna a Ducha Svatého, mluvím o tom, co učí Svatá církev, a ne o tom, co řekl ten Ital, Věřím, Takže podle tebe je Bůh trojjediný ve své osobě, Asi ano, A co kdybych ti teď řekl, že Bůh je jediná osoba, že sám stvořil svět a lidi, věřila bys mi, Když mi vy řeknete, že to tak je, věřím tomu, Jenže já po tobě chci, abys věřila něčemu, o čem já sám nevím, jestli to tak je, ale neříkej nikomu, co jsem ti právě řekl, a co ty, Baltasare, co ty si o tom myslíš, Od té doby, co jsem začal stavět váš létající stroj, přestal jsem na takové věci myslet, možná je Bůh jediný, možná trojjediný, třeba je dokonce čtyřjediný, nevidím v tom žádný rozdíl, možná je Bůh jediný živý voják ze statisícové armády, a proto je současně voják, kapitán i generál, a také jednoruký, jak jste mi vysvětlil, a tomu věřím, Pilát se zeptal Ježíše, co je pravda, a Ježíš mu neodpověděl, Možná na to bylo ještě moc brzy, podotkla Blimunda a šla si sednout k Baltasarovi na kámen vedle dveří, na stejný kámen, na němž ho občas vískala, teď ho osvobodila od řemenů, které přidržovaly jeho hák, a potom si položila jeho pahýl do klína, aby mu ulevila od té velké a nenapravitelné bolesti.
Et ego in illo, prohlásil otec Bartolomeu Lourenço uvnitř stodoly, vyhlašuje tak téma svého kázání, dnes ale neusiloval o to, aby jeho hlas zněl působivě a aby dojal posluchače tím, že se bude chvíli naléhavě chvět, a vzápětí výmluvně zmlkne. Říkal slova, která si napsal, i další, která mu teď přišla na mysl, tato si ovšem s těmi prvními protiřečila nebo je zpochybňovala, nebo alespoň pozměňovala jejich smysl, Et ego in illo, Ano, a já jsem v něm, Já Bůh, v něm člověku, ve mně, jenž jsem člověkem, jsi ty, jenž jsi Bůh, Bůh přebývá v člověku, jak ale může Bůh přebývat v člověku, jestliže Bůh je obrovský, zatímco člověk je tak nepatrnou částečkou všeho, co stvořil, odpověď je, že Bůh je v člověku skrze svátost, to je jasné, úplně jasné, když ale je v člověku skrze svátost, musí ho člověk přijímat, a tudíž Bůh není v člověku, kdy chce, ale když ho člověk chce přijmout, takže tvůrce se vlastně svým způsobem stává výtvorem člověka, ale v tom případě byla učiněna proti Adamovi velká nespravedlnost, v něm Bůh nepřebýval, neboť svátost ještě neexistovala, a Adam tedy má právo obviňovat Boha, který mu pro jediný hřích navždy zapověděl strom života a navždy mu zavřel bránu do Ráje, zatímco Adamovi potomkové, kteří se dopustili tolika mnohem těžších hříchů, mají Boha v sobě a pojídají bez jakéhokoliv zpochybnění a zákazu ovoce ze stromu Života, a byl-li Adam potrestán za to, že se chtěl podobat Bohu, jak je možné, že lidé mohou mít nyní Boha v sobě, a nebýt za to potrestáni, nebo nebýt naopak potrestáni za to, že ho nechtějí přijmout, neboť mít a nechtít v sobě mít Boha je vskutku absurdní, či spíše vpravdě nemožné, a přesto Et ego in illo, Je Bůh ve mně, nebo ve mně není, jak se mám vyznat v té džungli všech těch ano a ne, ano, která jsou ne a naopak, protikladné spřízněnosti, spřízněné protiklady, jak přejít bez úhony po ostří břitvy, takže když to teď shrnu, předtím, než se stal Kristus člověkem, byl Bůh vně člověka a nemohl být v něm, potom do něho ale vstoupil skrze svátost, takže člověk je vlastně skoro Bůh, nebo je to snad dokonce sám Bůh, no ano, jestliže je Bůh ve mně, jsem já Bůh, a jsem jím nikoliv trojjediným nebo čtyřjediným způsobem, nýbrž jediným způsobem, jediný s Bohem, Bůh my, on já, já on, Durus est hic sermo, et quis potest eum audire.
V noci se ochladilo. Blimunda usnula s hlavou na Baltasarově rameni. On ji o chvíli později odvedl dovnitř a ulehli. Kněz vyšel na dvůr a setrval tam celou noc, stál, hleděl na nebe a mumlal si v pokušení.
(...)

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2903x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce