Saramago, José: Baltasar a Blimunda 4

Saramago, José
Baltasar a Blimunda 4

ukázka beletrie zahraniční

O několik měsíců později napsal jeden mnich - konzultor inkvizice - v cenzuře tohoto kázání, že jeho autor v nás vzbudí spíše potlesk než úlek a více obdivu než pochybností.

José Saramago: Baltasar a Blimunda, přeložila Marie Havlíková, vydalo nakladatelství Euromedia pod značkou Odeon, 368 stran

Baltasar a Blimunda
Kapitoly I - XIII - XIV - XV - XVI - XIX

XV


O několik měsíců později napsal jeden mnich - konzultor inkvizice - v cenzuře tohoto kázání, že jeho autor v nás vzbudí spíše potlesk než úlek a více obdivu než pochybností. Tento mnich Manuel Guilherme nejspíš musel pocítit, při tom, jak schvaloval obdiv a potlesk, určitou nevolnost, nejspíš ho v nose zalechtal lehký závan kacířství, a ten mu v jeho horlivém odvšivovacím snažení nedovolil opomenout ani pochyby a úlek, který v něm četba kázání vyvolala. A jiný ctihodný kněz a učitel don António Caetano de Sousa potvrzuje poté, co i on kázání přečetl a zcenzuroval, že rukopis neobsahuje nic proti svaté víře ani proti dobrým mravům, tento nemluví ani o pochybách, ani o děsu, jež, jak se zdá, znepokojily první instanci, a v závěrečné argumentaci vyzvedl přízeň, jíž dvůr doktora Bartolomea Lourença de Gusmao tak štědře vyznamenává, rozehnav takto elegantně všechny pochyby dotýkající se církevních dogmat a které by byly případně mohly vést k podrobnějšímu šťourání. Poslední slovo však bude patřit otci Boaventurovi od sv. Jiljí, dvorskému cenzorovi, jenž poté, co nešetřil chválou a obdivem, napíše v závěrečné argumentaci, že jedině hlas ticha bude tím nejlepším hlasem, jaký by mohl propůjčit slovům, neboť ta budou nevyřčena zdvořilejší, němá budou uctivější. A to je příležitost, abychom se zeptali my, kteří již známe větší část pravdy, jaké hřmící hlasy nebo jaká nejstrašnější ticha by mohla odpovídat slovům, jež slyšely hvězdy na usedlosti vévody z Aveira, zatímco Baltasar a Blimunda, unaveni prací, spali a ptakostroj napínal v tichu stodoly všechny své železné části, aby slyšel, co tam venku povídá jeho tvůrce.
Tři nebo čtyři různé životy má otec Bartolomeu Lourenço, ale když spí, má jen jeden, i když po svých různých snech neumí potom ráno rozlišit, zda byl ve snu knězem, který vystupuje k oltáři a slouží mši, nebo tím uctívaným akademikem, jehož modlitbu král poslouchá inkognito za závěsem u vchodu do kaple, anebo vynálezcem létajícího stroje a různých způsobů, jak odčerpat bez lidské síly vodu z lodi, nebo ještě tento jiný člověk složený ze všech ostatních, nahlodávaný obavami a pochybnostmi, jenž je kazatelem v kostele, učencem v akademii, dvořanem u dvora, vizionářem a bratrem těch obyčejných lidí pracujících nyní ve Svatém Šebestiánovi z Lomu a který se s úzkostí vrací do snu, aby znovu obnovil tu křehkou, slabou jednotu, která se rozprskne, sotva otevře oči, ani nemusí být nalačno jako Blimunda. Opustil obvyklou četbu církevních autorit, kanonistů, různých scholastických variant k esenci a osobě, jako by jeho duše již byla vyčerpána slovy, jelikož však je člověk jediný živočich, který, když ho to naučí, mluví a čte, ačkoli mu v té době ještě často chybí mnoho let k tomu, aby se stal člověkem, zkoumá podrobně a studuje otec Bartolomeu Lourenço Starý Zákon, zejména prvních pět knih, Pentateuch, nazývaný Židy Tóra, a Korán. Uvnitř každého z nás by Blimunda mohla vidět různé orgány a také vůle, nemůže však číst myšlenky, těm knězovým by ostatně ani nerozuměla, sledovat myšlenky člověka, když všechny tvoří jednu jedinou, v níž se setkávají pravdy tak protikladné a tak nepřátelské, vždyť z toho by člověk zrovna přišel o rozum, ona z toho, jak by se snažila sledovat jeho myšlenky, a on proto, že takto myslí.
Hudba je něco jiného. Domenico Scarlatti si dal nastěhovat do stodoly cembalo, přivezli ho tam dva nosiči za pomoci lan, tyčí a hadrových podložek, nemluvě o potocích potu, které jim stékaly po čele. Z Nové obchodní ulice, kde byl nástroj koupen, až do Svatého Šebestiána z Lomu, kde bude poslouchán, je doprovázel Baltasar, aby jim ukázal cestu, jinou pomoc od něho nežádali, taková přeprava cembala vyžaduje jisté umění a znalosti, jak rozložit váhu a zkombinovat síly, jako na pyramidu při tanci Bica, využít pružnosti provazů a dřeva a sladit jejich pohyb s rytmem kroků, jsou to zkrátka taje, těch si žádá každé povolání, ale každý, kdo nějaké ovládá, si myslí, že v tom jeho jsou největší. Nosiči nechali nástroj před vraty stodoly, to by ještě chybělo, aby uviděli létající stroj, dovnitř ho dostrkali Blimunda s Baltasarem s velkým vypětím, ne, že by cembalo tolik vážilo, ale chybělo jim právě to umění a ty znalosti, nemluvě o tom, že vibrace strun zněly jako sténání a nářek, a jim se z toho svíralo srdce, rovněž pochybující a vylekané z té nesmírné křehkosti. Ještě téhož odpoledne Domenico Scarlatti přijel, usedl k cembalu, aby ho naladil, zatímco Baltasar splétal proutí a Blimunda šila plachty, jejich tichá práce hudebníka nerušila. Když skončil ladění a vrátil na místo kladívka, jež díky otřesům cesty vyskočila, a zkontroloval kachní pera jedno po druhém, začal Scarlatti hrát, nejprve nechal běžet prsty po klávesách, jako by nejdříve potřeboval osvobodit noty z vězení, a potom je začal organizovat do malých segmentů, jako by vybíral z dobrých a špatných, mezi formou opakovanou a formou zneklidňující, mezi větou a cézurou, artikuluje konečně to, co působilo fragmentárně a protikladně v novou promluvu. Blimunda a Baltasar věděli o hudbě pramálo, znali psalmodie mnichů a zřídkakdy slýchali pronikavé Te Deum, venkovské i městské lidové písničky, každý z nich ze svého kraje, dosud ale neslyšeli nic, co by se podobalo tónům, které Ital vydobýval ze svého cembala a jež se chvílemi podobaly dětskému smíchu a chvílemi hněvivému naléhání, hned zněly jako hlasy andělů, hned jako hněv Boží.
Po hodině se Scarlatti zvedl od nástroje, přikryl jej plátnem na plachtu a pak řekl Baltasarovi a Blimundě, kteří přerušili práci, Jestli ptakostroj otce Bartolomea de Gusmao jednoho dne skutečně vzlétne, chtěl bych v něm letět a hrát na nebi, i odpověděla Blimunda, Až ten stroj poletí, bude celé nebe znít hudbou, a Baltasar, vzpomínaje na válku, podotkl, pokud celé nebe nebude peklo. Ani jeden z nich neumí číst či psát, a přitom říkají takové věci, v té době a na takovém místě nepochopitelné, pokud má všechno svoje vysvětlení, hledejme ho, a pokud je nenalezneme teď, najdeme je jindy. Mnohokrát se Scarlatti ještě vrátil na usedlost vévodů z Aveira, ne vždy však hrál, někdy je požádal, aby nepřerušovali své hlučné práce, v hučící kovárně, s kladivem bušícím do kovadliny, syčení vody v kádi, v takovém rámusu nebylo cembalo téměř slyšet, z hudebníkova nástroje se však klidně linula hudba, jako by ho obklopovalo naprosté ticho onoho prostoru, v němž by tak rád jednoho dne hrál.
Každý hledá milost vlastní cestou, ať je jakákoliv, prostý kraj s oblohou, některá hodina dne nebo noci, dva stromy nebo tři, pokud to budou stromy Rembrandtovy, šepot, aniž bychom věděli, zda se tím cesta zavře, nebo se konečně otevře a kam povede, do jiného kraje, nebo hodiny, k jinému stromu nebo šepotu, podívejme se na tohoto kněze, který se snaží vyrvat ze sebe jednoho Boha a zasadit tam jiného, i když pořádně neví, k čemu ta výměna bude dobrá, a pokud bude dobrá, tak pro koho vlastně, podívejme se na tohoto hudebníka, který neumí složit jinou hudbu než tuto a který nebude naživu o sto let později a neuslyší první symfonii, kterou člověk složil, mylně nazývanou Devátou, pohleďme na tohoto jednorukého vojáka, jenž se ironií osudu stal výrobcem křídel, ačkoliv to v předchozím životě nedotáhl výše než na pěšáka, člověk neví, co ho v životě čeká, a tenhle to ví méně než kdokoliv jiný, pohleďme na tuto ženu s velikýma očima, jež se zrodila, aby objevovala vůle, její odhalení nádorů, zardoušeného plodu a stříbrných mincí ale byly jen takové cirkusové kousky, jen břídilství, teď teprve, ano teď uvidíme největší dílo jejího osudu, poté, co otec Bartolomeu Lourenço přijede do Svatého Šebestiána z Lomu a řekne Blimundě, V Lisabonu vypukla velká epidemie, v každém domě někdo umírá, napadlo mě, že už asi nikdy nebudeme mít lepší příležitost, abys sebrala vůle umírajících, pokud si je ještě uchovali, avšak je mojí povinností upozornit tě, že budeš ve velkém nebezpečí, jestli nechceš, nechoď tam, nenutil bych tě k tomu, i kdybych k tomu byl oprávněn, Co je to za nemoc, Říkají, že byla přivezena na jedné lodi z Brazílie a že se ponejprv projevila v Ericeiře. To je blízko mé vesnice, řekl Baltasar, a kněz odpověděl, Nemám zprávy, že by na ni umírali lidé v Mafře, ale ještě k té nemoci, podle příznaků by se mohla jmenovat černé zvracení nebo žlutá zimnice, na jméně ostatně nezáleží, ale lidé na ni umírají jako mouchy, tak jak se rozhodneš, Blimundo. Blimunda vstala ze stoličky, zvedla víko truhly a vyndala z ní lahvičku, kolik vůlí tam asi je, možná nějakých sto, to nám zdaleka nestačí, ale i tak to byl dlouhý a úmorný lov, vyžadoval mnoho půstů, občas se uvnitř těla ztratila jako v labyrintu, Kdepak je vůle, vidím jen vnitřnosti a kosti, odumírající síť nervů, moře krve, kašovitou potravu v žaludku, poslední exkrement, Půjdeš tam tedy, Půjdu, odpověděla, Ale ne sama, prohlásil Baltasar.
Následujícího dne pršelo. Blimunda s Baltasarem opustili usedlost časně ráno, ona jako obvykle nalačno, on nesl v mošně jídlo pro oba, pro tu chvíli, kdy Blimunda bude moci, až bude vyčerpána, nebo až sebere dost vůlí, pojíst. Dlouhé hodiny toho dne nespatří Baltasar Blimundinu tvář, ona jde stále před ním, a když se chce otočit, upozorní ho, jako by hráli nějakou zvláštní hru, jeden nechce vidět, druhý nechce být viděn, vypadá to nevinně, ale jen oni vědí, kolik námahy je stojí, aby se na sebe nepodívali. Proto ke konci dne, až se Blimunda nají a její oči budou zase stejné jako zrak ostatních smrtelníků, pocítí Baltasar, jak se jeho ztuhlé tělo, méně znavené cestou než tím, že se na něho Blimunda nedívala, probouzí.
Předtím však Blimunda navštívila umírající. Všude, kam přišla, ji vítali chválou a děkovali jí, ani se neptali, zda je příbuzná nebo přítelkyně, jestli bydlí v jejich ulici nebo v jiné čtvrti, a jelikož v této zemi je tak běžné konat milosrdné skutky, mnohdy si jí ani nikdo nevšimne, pokoj nemocného je plný lidí, plná je i chodba a po schodech proudí nepřetržitě davy lidí nahoru a dolů, mezi nimi je kněz, který dal nebo dá poslední pomazání, doktor, pokud mělo cenu pro něho poslat nebo pokud je mu čím zaplatit, lazebník, který chodí od domu k domu s nabroušenými břitvami, a tak si často nikdo nevšimne zlodějky, která vejde dovnitř a po chvíli zase odchází s lahvičkou zabalenou do plátna, na jejímž dně je přilepený kousek žlutého jantaru, duše se na něj přichytí jako ptáci na lep. Mezi Svatým Šebestiánem z Lomu a Ribeirou vstoupila Blimunda do dvaatřiceti domů, sebrala dvacet čtyři uzavřené oblaky, u šesti nemocných již nebyly, možná o ně přišli již dávno, zatímco u dvou dalších držely v těle tak pevně, že snad jen sama smrt by byla schopna jim je vyrvat. V dalších pěti domech, do nichž vstoupila, již nebyly ani vůle, ani duše, jen mrtvá těla, pár slz a mnoho povyku.
Všude pálili rozmarýn na zahnání nemoci, a tak byly ulice, vchody domů, ale zejména komnaty nakažených plné namodralého a vonného kouře, jenž potlačil obvyklý smrdutý zápach, jinak charakterizující město. Vzrostla poptávka po jazycích svatého Pavla, což jsou oblázky ve tvaru ptačího jazýčku, jež se nacházejí na pobřeží mezi Sao Paulem a Santosem, a ať již je jim přisuzována kouzelná moc díky tomu, že sama místa, kde se nacházejí, jsou posvátná, nebo díky jejich jménům, každý ví, že tyto kamínky a ještě jiné, kulaté a velikosti cizrny, mají zvláštní moc zahánět zhoubné horečky, neboť jsou utvořeny z velmi jemného prášku, který zmírňuje horečnatost, ulevuje od močového písku nebo může naopak vyvolat pocení. Pokud se ty kamínky rozdrtí, vzniklý prášek působí účinně jako protijed, ať již byl jed jakéhokoliv původu, nejčastěji jde pochopitelně o jed hadí nebo o kousnutí jiné jedovaté havěti. Stačí položit jazyk svatého Pavla nebo ten kulatý na ránu, a jed je vmžiku z rány vycucnut. V těchto případech říkají lidé těm oblázkům zmijí oči.
Jestliže jsou známy takové a podobné spásné prostředky, zdá se nemožné, že lidé umírají, Lisabon se musel dopustit nějaké chyby nenapravitelné v očích Božích, neboť tato epidemie zkosila během tří měsíců čtyři tisíce osob, což představuje denně víc než čtyřicet mrtvol, které musely být pohřbeny. Z pláží zmizely oblázky, ale jelikož zmlkly jazyky těch, kdo zemřeli, nebudou tito moci vysvětlit, že jim ta farmakopéa nejspíš nepomohla. I kdyby to ale byli prozradili, byli by zároveň ukázali, jak byli zatvrzelí, neboť nikdo by se neměl podivovat nad tím, že kameny léčí zhoubnou horečku jen proto, že jsou rozemlety na prášek a ten přimíchán do posilujícího nápoje nebo do bujonu, když bylo veřejně známo, co se přihodilo matce Tereze od Zvěstování: ta, když jednou vyráběla cukrátka a nedostávalo se jí cukru, si pro něj poslala k jeptišce do jiného kláštera, ta jí však vzkázala, že nemá cenu, aby jí ho posílala, neboť není dobré kvality, pročež se matka Tereza ocitla v největším zoufalství, Co si teď dál počnu se svým životem, nejspíš budu muset vyrábět karamely, ty ale nejsou tak dobré, aby bylo jasno, samozřejmě nevyráběla karamelky ze svého života, nýbrž z cukru, jenže když se cukr rozvařil do požadované konzistence, tolik se smrskl a zežloutl, že vypadal spíše jako pryskyřice než jako poživatelná sladkost, ach, to už dospělo zoufalství matky Terezy k vrcholu, a tak jeptišce nezbylo než se obrátit o pomoc k Bohu, i připomněla mu jeho zodpovědnost, tato metoda obvykle přináší ovoce, vzpomeňme na svatého Antonína a na stříbrné svítilny, Víte přece dobře, že už nemám jiný cukr a že nemám kde ho vzít, to je vaše starost, ne moje, udělejte to, jak chcete, úspěch záleží na vás, ne na mně, a to řkouc, pomyslela si, že slovní výzva možná nebude dostatečně účinná, a tak ustřihla kousek provazu, který má Pán kolem beder, a hodila ho do kotlíku, a nastojte, cukr, dosud spadlý a žlutý, ihned zbělel a zvedl se, takže z něho vyrobila karamelky, jaké nikdo nikdy neviděl za celou historii klášterů, tak tady to máte. A jestliže se dnes nadále nekonají v cukrářství zázraky, je to proto, že provaz Páně se rychle spotřeboval, neboť byl rozdělen na kouštíčky do všech bratrstev jeptišek a cukrářek, ty časy už se nikdy nevrátí.
Znaveni dlouhou cestou, tolika schody, které museli vyšlapat nahoru a pak zase sejít, uchýlili se Blimunda s Baltasarem zpět na usedlost, sedm mdlých sluncí, sedm bledých lun, ona trpící nesnesitelnou nevolností, jako by se právě vrátila z bitevního pole, kde viděla tisíc těl roztrhaných dělovými koulemi, a bude-li on chtít uhodnout, co Blimunda viděla, bude mu stačit, když spojí do jedné vzpomínky své vlastní zkušenosti z války a z řeznictví. Ulehli a té noci se jejich těl nechtěla, nikoliv kvůli únavě, neboť o té víme, nakolik je často dobrou rádkyní smyslů, nýbrž v důsledku jakéhosi přílišného povědomí o vnitřních orgánech, možná je to těžko vysvětlitelné, avšak těla se poznávají, sbližují a přijímají přes kůži, a jestliže se určité hluboké pronikání, určité důvěrné kontakty se dějí mezi sliznicí a kůží, rozdíl je stěží rozpoznatelný, je to, jako bychom hledali a nalezli novou vzdálenější kůži. Oba spí, přikryti starou houní, ani se nesvlékli, je napodiv, že tak velké dílo bylo svěřeno dvěma tulákům, a ještě horší je, že již pohlasla svěžest jejich mládí, jsou jako kameny ze základů, špinaví od hlíny, kterou zpevňují, a také jako ony drceni tíhou, která teprve vzniká. Měsíc té noci vyšel pozdě, spali a neviděli ho, měsíční svit však pronikl škvírami do stodoly, pomalu proběhl celou stodolu a zalil létající stroj a cestou ještě osvětlio lahvičku, v níž se zřetelně rýsovaly uzavřené oblaky, možná proto, že se právě na ně nikdo nedíval, možná proto, že světlo luny má schopnost odhalovat neviditelné.
Otec Bartolomeu Lourenço byl s úlovkem spokojen, vždyť to byl první den, a oni byli jen tak nazdařbůh vrženi do města sklíčeného nemocí a smutkem, zde je oněch čtyřiadvacet vůlí, které mohou splnit svoji úlohu. Po měsíci spočítali, že do lahvičky nastřádali tisíc vůlí, což představovalo podle páterova předpokladu dostatečný počet k tomu, aby vystoupili do jedné sféry, a proto předal Blimundě další lahvičku. V Lisabonu se již hodně mluvilo o ženě a o muži, kteří chodili městem z jednoho konce na druhý, jako by se ani nebáli epidemie, ona jde vpředu, on za ní, jdou mlčky, a v ulicích, jimiž procházejí, i v domech, do nichž vstupují, ona vždycky sklopí oči, když má projít kolem něho, a jestliže tento opakující se rituál nevzbudil větší podiv a podezření, bylo to jen proto, že proběhla zpráva, že oba činí pokání, tuto lest vymyslel otec Bartolomeu Lourenço ve chvíli, kdy šuškanda začala. Při trochu větší představivosti by kněz z této dvojice udělal dva posly z nebe, jejichž zásah měl napomáhat umírajícím k dobrému skonu a posílit poslední pomazání, možná oslabené příliš častým udělováním. Zkazit pověst může úplná maličkost, na základě maličkosti může být vybudována nebo obnovena, je však prostě třeba najít nejjistější cestu k důvěřivosti nebo k zájmu těch, kteří budou nevinnou nebo spoluvinnou ozvěnou.
Když epidemie skončila a skončily i případy úmrtí, lidé začali náhle umírat na něco jiného, a v lahvičkách byly celé dva tisíce vůlí. A tehdy Blimunda onemocněla. Neměla žádné bolesti ani horečku, byla jen velice vyhublá a tak bledá, že se její pleť zdála průsvitná. Ležela na slamníku s očima stále zavřenýma, v noci i ve dne, ale nezdálo se, že by spala nebo odpočívala, neboť bolestně svírala víčka a ve tváři měla výraz agonie. Baltasar se od ní téměř nehnul, odběhl, jen aby něco pojedl nebo aby vyhověl vypuzovacím silám těla, neboť nebylo vhodné ulevovat si uvnitř. Otec Bartolomeu Lourenço seděl zachmuřen celé hodiny na stoličce. Chvílemi to vypadalo, že se modlí, ale nikdo nemohl rozumět slovům, jež si šeptal, a nikdo nevěděl, komu jsou určena. Přestal je zpovídat, a když se Baltasar, jenž se k tomu cítil povinen, letmo zmínil o hříchách, které se mohou natolik nahromadit, že je člověk zapomene, odpověděl podvakráte, že Bůh vidí do srdcí, a nepotřebuje tedy nikoho, kdo dává jeho jménem rozhřešení, a pokud jsou hříchy tak velké, že by neměly zůstat nepotrestány, Bude-li tomu Bůh chtít, trest přijde nejkratší cestou, nebo budou souzeny na patřičném místě, až nastane konec věků, pokud mezitím dobré skutky nevyrovnají ty špatné, může se také stát, že všechno skončí všeobecným odpuštěním nebo všeobecným trestem, jen ještě zbývá vědět, kdo odpustí Bohu nebo ho potrestá. Když se však podíval na Blimundu, stravovanou chorobou a jakoby mimo tento svět, kněz si zoufal, litoval, že ji tolikrát opakovaně poslal do blízkosti smrti, až tím začal její vlastní život, jak bylo vidět, trpět pokušením dostat se na druhou stranu, bez bolesti, jen jako někdo, kdo se přestane přidržovat břehu života a poddá se vodě.
Každý večer, když se kněz ubíral do města temnými a zarostlými cestami, které klesaly ke Svaté Martě a k Valverde, pološílený si přával, aby mu cestu zastoupili nějací lupiči, třeba sám Baltasar se svým zrezivělým mečem nebo se svým bodákem, aby pomstil Blimundu, tak by všechno skončilo. Avšak Sedmislunečný v tu chvíli již obvykle uléhal, pokládal na Sedmiměsíčnou zdravou paži a šeptal, Blimundo, a její jméno překročilo širokou a temnou poušť plnou stínů, trvalo dlouho, než dospělo na místo určení, a dlouho, než se opět navrátilo, stíny byly těžce vzdálené, rty se hýbaly s obtížemi, Baltasare, venku bylo slyšet, jak se větve stromů pohybují ve větru, občas vykřikl nějaký noční pták, budiž požehnána, noci, která přikrýváš a ochraňuješ krásné i ošklivé stejným lhostejným pláštěm, noci tak dávná a stále stejná, přijď. Změnil se rytmus Blimundina dechu, což znamenalo, že usnula, a Baltasar, vyčerpán úzkostí, mohl také upadnout do spánku, aby mohl znovu nalézt Blimundin smích, co bychom byli, kdybychom nesnili.
Mnohokrát během její nemoci, pokud to byla nemoc a ne pouze dlouhý návrat její vlastní vůle, možná skryté kdesi v nedosažitelných koutech jejího těla, mnohokrát přijel Domenico Scarlatti na usedlost, nejprve jenom navštívit Blimundu a popřát jí brzké uzdravení, jež si však dávalo načas, a potom si popovídat se Sedmislunečným, až jednoho dne odhrnul plátno přikrývající cembalo, usedl a začal hrát hudbu tak sladkou, libou, jež jako by se sotva odvažovala slétnout ze strun lehce rozeznělých, jako jemné vibrace křídel hmyzu, který se zastaví ve vzduchu, a pak náhle prudce vzlétne výše, pak hned zase níže, ty tóny jako by vůbec nesouvisely s pohyby prstů, běhajícími sem tam, jako by se honily, ale jimi hudba nevzniká, a jak by také mohla, když klávesnice má první a poslední klávesu, zatímco hudba nemá začátek ani konec, přichází odkudsi z nekonečna po mé levici a putuje k tomu druhému, které je po mé pravici, hudba má alespoň dvě ruce, na rozdíl od některých bohů. Možná to byla tato medicína, na kterou Blimunda čekala nebo v niž doufalo cosi hluboko v ní, neboť každý z nás vědomě doufá jen v to, co zná nebo co se podobá něčemu, co zná, nebo o čem mu řekli, že je to užitečné, pouštění žilou, kdyby slabost nebyla tak silná, jazyk svatého Pavla, kdyby epidemie nebyla nechala pláže vydrancované, bobule z židovské třešně, Gordoniova krupice, kořen máčky, Francouzův elixír, různé lektvary a směsice, na nichž je dobré jen to, že jsou zcela neškodné. Blimunda jistě nedoufala, že až uslyší hudbu, hruď se jí vzedme takovým vzdechem, jenž mohl být zrovna tak vzdech umírajícího, jako plodu, který se dere na svět, Baltasar se k ní sklonil v obavách, že je konec s tou, která se naopak právě navracela. Té noci zůstal Domenico Scarlatti na usedlosti a hrál celé hodiny až do úsvitu, kdy měla Blimunda již otevřené oči a z nich pomalu vytékaly slzy, kdyby byl přítomen lékař, byl by řekl, že se tak čistí mok poraněného zrakového nervu, a možná by nebyl tak daleko od pravdy, možná jsou slzy jen úleva po zranění způsobeném přílišným nahlížením.
Po celý následující týden, ve větru a v dešti, po zaplavených cestách do Svatého Šebestiána z Lomu, tam Domenico Scarlatti dojížděl hrát každý den dvě až tři hodiny, dokud Blimunda nenabyla tolik síly, aby mohla vstát, a ještě bledá sedávala u cembala, hudba ji obklopovala, jako by se nořila do hlubin moře, budiž ale řečeno, že po moři nikdy neplula, její ztroskotání se odehrálo jinde. Zdraví se jí pak rychle navracelo, pokud je vůbec ztratila. A když se pak hudebník již na usedlost nevrátil, snad z taktnosti, snad proto, že ho zdržely na královském dvoře povinnosti regenschoriho královské kaple, které nejspíš poněkud zanedbal stejně jako výuku infantky, jež si ale určitě nestěžovala, zaznamenali Baltasar s Blimundou znepokojeně, že otec Bartolomeu Lourenço se již dlouho neukázal. A tak se jednou, když se plískanice poněkud zmírnily, vydali do města, kráčejíce tentokrát vedle sebe, při rozhovoru se Blimunda mohla na Baltasara dívat a viděla jen to, co on, naštěstí pro oba. Lidé, které potkávali, byli tentokrát zamčené truhly, nedobytné pokladnice s těžkým zámkem, a bylo málo důležité, jestli se usmívají nebo mračí, ten, kdo se dívá, by neměl o tom, na koho se dívá, vědět víc, než ví pozorovaný sám. Proto působil Lisabon tak klidně, jen tu a tam rušili poklid kupci vyvolávající své zboží nebo sousedské rozepře, zvony různě znějící, úpěnlivé modlitby před nikami světců, tu zvuk trubky, tam bubnování, výstřely z děl přicházející od Teja a oznamující příjezdy nebo odplouvání lodí, litanie a zvonky žebravých mnichů. Kdo má vůli, ať si ji uchová a využívá jí, kdo ji nemá, nechť se s tím smíří. Blimunda již nechce o vůlích ani slyšet, má jich již nastřádáno na usedlosti víc než dost, a jen ona ví, co ji to stálo.
Otec Bartolomeu Lourenço nebyl doma, Možná šel do paláce, řekla jim vdova po ceremoniáři, nebo do akademie. Nechcete mu nechat nějaký vzkaz, Baltasar odpověděl, že ne, že se vrátí později nebo že na něho počkají někde na Palácovém náměstí. Konečně se kolem poledne kněz objevil, vyhublý jinou nemocí, jinými vizemi, ve zmačkané sutaně, jako by v ní byl spal, což se mu vůbec nepodobalo. Když je spatřil před svým příbytkem, sedící na kamenné lavici, přikryl si tvář rukama, hned je ale zase oddálil a vrhnul se k nim, jako by právě unikl velkému nebezpečí, nikoliv však tomu, o němž chtěl mluvit, tak jim to alespoň připadalo. Čekal jsem, že mě Baltasar přijde zabít, ale mýlili bychom se, kdybychom se domnívali, že se bál o svůj život, Bylo by to nanejvýš spravedlivé, kdybys byla Blimundo zemřela, Pan Šarlat přece věděl, že už je mi lépe, Nevyhledával jsem ho, a když se on po mně ptal, vždycky jsem si našel nějakou záminku, abych se mu vyhnul, žil jsem v očekávání svého osudu, Osud vždycky přichází, pravil Baltasar, to, že Blimunda nezemřela, to byl můj a náš dobrý osud, a co budeme dál dělat, pokud už je její nemoc zažehnána, pokud jsou vůle nastřádané a dokončen stroj, pokud není třeba kovat další železné součásti ani šít či dehtovat plachty, splétat proutí, pokud se z jantaru, který máme, bude moci udělat tolik koulí, kolikrát se křižují dráty na stropě, jestli je hotová hlava ptáka, není to racek, i když se mu podobá, jestli tedy skončila naše práce, jaký bude jeho osud a osud náš, otče Bartolomeu Lourenço. Kněz ještě více zbledl, podíval se kolem sebe, jako by se bál, že ho někdo poslouchá, a potom odpověděl, Budu muset informovat krále, že stroj je již postaven, ale předtím ho budeme muset vyzkoušet, nechci, abyste se mi zase smáli, jako před patnácti lety, a teď se vraťte na usedlost, brzy tam přijedu.
Ti dva kousek poodešli, pak se ale Blimunda zastavila, Vy jste nemocen, otče Bartolomeu Lourenço, máte bledou tvář, pod očima máte kruhy, a ani vás zpráva o mém uzdravení nepotěšila, I potěšila, Blimundo, potěšila, ale zprávy osudu jsou vždy jen poloviční zprávy, důležité je to, co bude zítra, dnešek nic neznamená, Požehnejte nám, otče, Nemohu, nevím, ve jménu kterého Boha bych vám dal požehnání, požehnejte raději jeden druhému, to stačí, kéž by všechna požehnání mohla být dána jako tohle.
(...)

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2676x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce