Saramago, José: Baltasar a Blimunda 5

Saramago, José
Baltasar a Blimunda 5

ukázka beletrie zahraniční

Povídá se, že království je špatně spravováno, že v něm není žádná spravedlnost, ale ti klevetníci si nevšimli, že spravedlnost v něm je přesně taková, jaká má být, s páskou přes oči, s váhami a s mečem, co bychom víc chtěli, vždyť tkalci museli tu pásku utkat, pak tu máme cejchmistry a mečíře, neustále ucpávající díry...

José Saramago: Baltasar a Blimunda, přeložila Marie Havlíková, vydalo nakladatelství Euromedia pod značkou Odeon, 368 stran

Baltasar a Blimunda
Kapitoly I - XIII - XIV - XV - XVI - XIX

XVI

Povídá se, že království je špatně spravováno, že v něm není žádná spravedlnost, ale ti klevetníci si nevšimli, že spravedlnost v něm je přesně taková, jaká má být, s páskou přes oči, s váhami a s mečem, co bychom víc chtěli, vždyť tkalci museli tu pásku utkat, pak tu máme cejchmistry a mečíře, neustále ucpávající díry, napravující šizení na váze a ostřící obě ostří meče, a ještě se snad nakonec budeme ptát toho, kdo se domáhá spravedlnosti, zda je spokojen a zda v jeho případě bylo učiněno spravedlnosti zadost a jestli svůj proces vyhrál nebo prohrál, to by tak hrálo. Nemluvíme zde o spravedlnosti Svaté Inkvizice, ta má oči otevřené, namísto váhy má olivovou ratolest a nabroušený meč pro případy, kdy druhý je tupý a zubatý. Někdo by si mohl myslet, že ta olivovníková větvička je symbol míru, i když je nanejvýš zřejmé, že jde o první polínko na budoucí hranici, buď ti useknu hlavu, nebo tě upálím, a pokud se někdo chce za každou cenu provinit proti spravedlnosti, udělá lépe, když zapíchne dýkou svoji ženu, protože ji podezírá z nevěry, než když neuctí věrné zesnulé, důležité je mít nějakou protekci, někoho, kdo vás zprostí obvinění z vraždy, nemluvě o tisících cruzadů, které bude nutno položit na misku vah, neb právě za tímto účelem ji justice drží v ruce. Ať jsou exemplárně trestáni černoši a chudáci, ale vážení a zámožní lidé, ti nesmí být přinuceni, aby platili své dluhy a zřekli se své úrody, aby zapomněli na pomstu, aby potlačili hněv, a když dojde k procesu, neboť úplně ho zaretušovat nelze, je po ruce šikana, lest, odvolání, právní obyčej a právnické kličky, aby vyhrál co nejpozději ten, kdo by, v případě, že by spravedlnost byla spravedlivá, zvítězil bez průtahů, a aby prohrál co nejpozději ten, kdo měl prohrát ihned. A mezitím bude z prsů vysáto všechno to dobré mléko, jímž jsou peníze, drahocenný tvaroh, nejlepší sýr, nejlepší sousta pro soudního úředníka a pro zástupce, pro advokáta a pro vyšetřovatele, pro svědka a pro soudce, a pokud tento seznam není úplný, je to proto, že otci Antóniu Vieirovi vypadl z paměti a ani my si teď již nevzpomínáme.
Toto jsou viditelné spravedlnosti. To nejlepší, co lze říci o těch neviditelných, je, že jsou slepé a tragické, jak se beze zbytku ukázalo, když ztroskotala loď, na níž připlouvali z lovu na druhé straně Teja infanti don Francisco a don Miguel, královi bratři. Znenadání zafoukal prudký vítr a převrhl jejich plachetnici, a výsledek byl, že don Miguel utonul, ale don Francisco se zachránil, když přitom by bylo spravedlivé, aby tomu bylo naopak, vždyť jsou všeobecně známy špatnosti dona Francisca, svádí královnu a touží pro královském trůnu, střílí námořníky, zatímco kousky toho druhého nejsou známé nebo jsou méně závažné. Nesmíme ale soudit lehkovážně, kdoví, zda se infant Francisco nenapravil, kdoví, zda infant don Miguel nezaplatil životem za to, že nasazoval kapitánovi této plachetnice parohy, nebo za to, že svedl na scestí jeho dceru, dějiny královských rodů jsou plné podobných událostí.
Co se ale nakonec rozneslo, byla zpráva, že král prohrál spor, který nevedl on sám, ale koruna s vévodou z Aveira, a to od roku šestnáctistého čtyřicátého, více než osmdesát let se tedy oba rody, královský a Aveirů, setkávaly u soudů, a nebyla to žádná legrace, nešlo o vodu nebo o hranice, nýbrž o rentu dvou set tisíc cruzadů, no jen si to představte, trojnásobek toho, co dostává král za černochy, kteří jdou do dolů v Brazílii. A pak že není na světě spravedlnost, kvůli tomu bude muset král nyní vrátit vévodovi z Aveira všechny statky, ty nás ale málo zajímají, avšak včetně Svatého Šebestiána z Lomu, klíč, studnu, sad i palác, to otci Bartolomeu Lourençovi nevadí, nejhorší je ale stodola. Ale naštěstí se to na něho nesesypalo všechno naráz, rozsudek přišel včas, neboť létající stroj je dokončen a připraven, již může zpravit krále, vždyť čekal tolik let se stejnou královskou trpělivostí, stále přívětivý, blahosklonný, nyní se však kněz ocitl v té známé situaci tvůrce, jenž se nemůže odloučit od svého výtvoru, snílka, který brzy přijde o svůj sen, Co budu dělat potom, jestli stroj poletí, je pravda, že má další nápady, rád by vyzkoušel výrobu uhlí z bláta a z vřesů, nový způsob rozemletí v cukrovarech, ptakostroj je však největší vynález, žádná jiná křídla se již těmto nevyrovnají, kromě těch nejmocnějších, která ale nebudou nikdy podrobena zkoušce létání.
Ve Svatém Šebestiánu z Lomu by Baltasar s Blimundou rádi věděli, kam se vrtnout, vévodovi lidé přijedou co nevidět, aby se znovu ujali usedlosti. Udělali bychom nejlíp, kdybychom se vrátili do Mafry. Kněz si to však nepřál, v nejbližších dnech promluví s králem, pak zkusíme stroj, a jestli všechno půjde, jak doufáme, budeme z toho mít všichni slávu a zisk, sláva tohoto portugalského činu se roznese do všech čtyř světových stran a se slávou přijde bohatství, Co získám já, připadne nám všem třem, bez tvých očí, Blimundo, bez tvé pravé ruky a bez tvé trpělivosti, Baltasare, by ptakostroj nikdy nebyl vyroben. Kněz je však stále netrpělivý, jako by nevěřil tomu, co říká, anebo jako by to, co říká, mělo tak malou váhu, že mu to neulevuje od jiných obav, proto se ho Blimunda velmi tiše ptá, je noc, kovárna je vyhaslá, stroj tam stojí, ale jako by tam nebyl, Otče Bartolomeu Lourenço, z čeho máte strach, a kněz, takto nenadále zaskočen, se zachvěje, neklidně se zvedne, jde až ke dveřím, podívá se ven, zase se vrátí a šeptem odpoví, Inkvizice. Baltasar s Blimundou na sebe pohlédli a Baltasar řekl, Pokud vím, chtít lítat není hřích ani kacířství, před patnácti lety letěl v paláci balon, a nic zlého z toho nevzešlo. Balon, to nic není, odpověděl kněz, ale když poletí stroj, bude se inkvizice možná domnívat, že jsou v tom letu nějaké ďábelské čáry, a až budou chtít inkvizitoři vědět, co vynáší stroj na oblohu, nebudu jim moci odpovědět, že to v těch koulích jsou lidské vůle, neboť podle Svaté Inkvizice žádné vůle nejsou, jsou jen duše, řeknou, že vězníme duše, křesťanské duše, že jim bráníme stoupat do ráje, přece dobře víte, že když inkvizice o něčem rozhodne, všechny dobré důvody se stanou špatnými a všechny špatné dobrými, a když se těch i oněch nedostává, je zde mučení vodou, ohněm, estrapáda a osel, snadno se vyrobí z ničeho a po libosti, Když je ale král na naší straně, inkvizice nebude přece jednat proti přání a vůli Jeho Veličenstva, Půjde-li o sporný případ, udělá král jen to, co po něm bude chtít inkvizice.
Z čeho máte větší strach, otče Bartolomeu Lourenço, z toho, co se může stát, nebo z toho, co už se děje, zeptala se opět Blimunda, Co tím chceš říci, Že se inkvizice možná už blíží, jako se přiblížila k mé matce, znám dobře ty příznaky, je to, jako by ty, kdo se stali v očích inkvizitorů podezřelí, obklopovala jakási aura, ještě nevědí, z čeho budou obviněni, ale už se zdají být vinni, Já vím, z čeho mě obviní, jestli přijde moje chvíle, řeknou, že jsem konvertoval k judaismu, a je to pravda, řeknou, že se oddávám čarodějnictví, a to je také pravda, pokud tento ptakostroj a další umění, nad nimiž si nepřestávám lámat hlavu, jsou čarodějnictví, a tím, co jsem právě řekl, jsem ve vašich rukách, a pokud mě udáte, jsem ztracen, Ať přijdu i o druhou ruku, jestli něco takového udělám, pronesl Baltasar, Kdybych to udělala, nikdy už bych nemohla zavřít oči a ony by pořád viděly, jako bych pořád hladověla, řekla Blimunda.
Zavřeni na usedlosti pozorují Baltasar a Blimunda, jak dny plynou. Skončil srpen, už je půlka září, pavouci již opředli celý ptakostroj pavučinami, zvedli své plachty a přidali křídla, je to již dlouho, co se nikdo nedotkl cembala pana Šarlata, není smutnějšího místa na světě, než je teď Svatý Šebestián z Lomu. Ochladilo se, slunce se schovává na dlouhé hodiny, jak budou moci vyzkoušet stroj, když je zataženo, což otec Bartolomeu Lourenço zapomněl, že bez slunce se stroj nezvedne ze země, a až se tu král objeví, utržíme ostudu, a já se snad budu muset někam schovat. Král nepřijel, nepřijel ani kněz, nebe se opět vyjasnilo, slunce zazářilo, a Blimunda s Baltasarem upadli do stejného úzkostného čekání. Potom kněz přijel. Uslyšeli za branou rychlý klapot kopyt muly, což byla sama o sobě událost, neboť muly nebývají příliš čiperné, mám novinku, král se snad konečně přijede podívat na to, jak ptakostroj vzlétne, ale takhle narychlo, aniž by se nejprve jeho sloužící přijeli přesvědčit, že je to místo dost čisté, zajistit pohodlí, vztyčit korouhve, to bude asi něco jiného. Bylo to něco jiného. Otec Bartolomeu Lourenço vešel prudce do stodoly, byl bledý, sinalý, popelavý, jako by vstal z mrtvých, jako zombie. Musíme prchnout, inkvizice mě hledá, chtějí mě uvěznit, kde jsou ty lahvičky. Blimunda otevřela truhlu, vyndala nějaké prádlo, tady jsou, a Baltasar se zeptal, Co budeme dělat. Kněz se celý chvěl, sotva se držel na nohou, Blimunda ho podepřela, Co budeme dělat, opakoval, a ona vzkřikla, Uletíme na stroji, Uletíme s ním, Kam, Nevím, ale musíme odsud utéct. Baltasar a Blimunda se na sebe dlouze podívali, Tak to bylo psáno, řekl on, Pojďme, řekla ona.
Jsou dvě hodiny odpoledne a ještě mají před sebou tolik práce, nesmějí ztratit ani minutu, odstranit tašky, odříznout latě a trámy, které nemohou být vytrženy, nejdříve ale uložit jantarové koule do míst, kde se křižují dráty, rozevřít vrchní plachty, aby slunce příliš brzy nezasvítilo na stroj, převést do koulí těch dva tisíce vůlí, tisíc na jednu stranu, tisíc na druhou, tak budou obě strany vyvážené a stroj nebude dělat ve vzduchu kotrmelce, a pokud je bude dělat, tak ať je to alespoň z důvodů, které jsme nemohli předvídat. Tolik práce ještě zbývá, a tak málo času mají. Baltasar je již na střeše, odstraňuje tašky a hází je dolů, kolem stodoly se utvořil pás střepů, a otci Bartolomeu Lourençovi se podařilo překonat skleslost, v níž byl pohroužen, a svými chabými silami vytrhával zevnitř delší latě, neboť trámy vyžadují sílu, jaké se mu nedostávalo, ty budou muset počkat, zatímco Blimunda, klidná, jako by celý život nedělala nic jiného než létala, kontroluje stav plachet, zda je dehet rovnoměrně nanesen, a tu a tam zpevní obrubu.
A co uděláš ty, anděli strážný, nikdy, od chvíle, kdy tě jmenovali na toto místo, jsi nebyl potřebnější, tady máš ty tři, kteří se co nevidět vznesou do vzduchu, tam, kam se lidé dosud nedostali, a potřebují někoho, kdo by je ochraňoval, oni už udělali všechno, co bylo v jejich silách, shromáždili potřebný materiál i vůle, spojili pevné s prchavým a to vše přidali k vlastní smělosti, jsou připraveni, již zbývá jen shodit střechu, svinout plachty, a umožnit tak přístup slunečnímu světlu, a sbohem, letíme, a pokud nám ty, anděli strážný, alespoň trošičku nepomůžeš, nejsi vůbec žádný anděl, můžeme se pochopitelně dovolávat různých svatých, ale žádný z nich není jako ty, žádný neumí aritmetiku, jen ty znáš těch třináct slov a umíš je bezchybně přeříkat od jednoho do třinácti, a jelikož je to úkon, který vyžaduje veškeré dostupné aritmetické i geometrické znalosti, můžeš již začít prvním slovem, jímž je ?dům v Jeruzalémě, kde Ježíš Kristus za nás za všechny zemřel, tak se to alespoň říká, a teď ta dvě slova, jimiž jsou dvě Mojžíšovy desky, na něž Ježíš ?položil nohy (stoupl), tak se to aspoň říká, a teď ta tři slova, jimiž jsou tři osoby Nejsvětější Trojice, tak se to říká, a nyní čtyři slova, jimiž jsou čtyři evangelisté, Jan, Lukáš, Marek a Matouš, tak se to říká, a teď těch pět slov, jimiž je pět ran Ježíše Krista, tak se to říká, a nyní těch šest slov, jimiž je šest požehnaných svic, které dostal Ježíš při narození, tak se to povídá, a nyní oněch sedm slov, jimiž je sedmero svátostí, a nyní těch osm slov, jimiž je osmero blahoslavenství, tak se to říká, a teď devět slov, jimiž je devět měsíců, během nichž Panna Maria nosila svého blahoslaveného syna ve svém nejčistším životě, tak se to říká, a teď těch deset slov, jimiž je desatero božích přikázání, tak se to říká, a nyní těch jedenáct slov, jimiž je oněch jedenáct tisíc panen, tak se to říká, a teď dvanáct slov, jimiž je dvanáct apoštolů, tak se to povídá, a ještě těch třináct slov, jimiž je třináct paprsků měsíce, a v tomto případě nemusíme dodávat, že se to tak říká, neboť alespoň skutečně chodí po světě Sedmiměsíčná, to je tamhleta žena, co drží v ruce tu lahvičku, bdi nad ní, anděli strážný, kdyby se ta skleněná lahvička rozbila, bylo by po cestě, a tamten kněz, který se chová, jako by byl šílený, nebude moci prchnout, bdi také nad tím mužem, který stojí na střeše, chybí mu levá ruka, a to tvojí vinou, tys tenkrát při té bitvě nedával pozor, tehdy jsi nejspíš ještě neuměl dobře násobilku. idiom?
Jsou čtyři hodiny odpoledne, ze stodoly zbyly jen čtyři stěny, vypadá teď tak rozlehlá, jak uprostřed stojí létající stroj, maličkou kovárnu teď přetíná stín, tamhle na druhé straně je místo, kde po celých šest let lehávali Baltasar s Blimundou na slamníku, vedle stávala truhla, tu již přenesli do létajícího stroje, co nám ještě chybí, mošny s nějakým jídlem, a co cembalo, co s ním uděláme, to tu musí zůstat, my musíme tento egoismus pochopit a omluvit, nikdo z těch tří si v tu napjatou chvíli neuvědomil, že pokud tu zůstane, vzbudí to zvědavost zástupců církevní i světské spravedlnosti, proč a nač stojí cembalo na tak nepatřičném místě, a pokud je stržená střecha a trámy dílo tajfunu, jak to, že zůstal bez úhony nástroj tak křehký, který se na ramenou nosičů celý rozladil, pan Šarlat si nezahraje v nebi, podotkla Blimunda.
Ano, teď mohou vyrazit. Otec Bartolomeu Lourenço pohlíží na volný nebeský prostor, nyní bez mraků, na slunce, jež se podobá zlaté kustodii, potom pohlédne na Baltasara, svírajícího v ruce provaz, pomocí nějž se svinou plachty, potom na Blimundu, kéž by jeho oči mohly vidět budoucnost, Poručme se Bohu, ať je jakýkoliv, pronesl šeptem, a pak přiškrceným hlasem, Zatáhni, Baltasare, Baltasarovi se tak třásla ruka, že se mu to napoprvé nepodařilo, vždyť to je jako říci Fiat, jen se to řekne, a už to je, ale co, zatáhne se, a najednou jsme jinde, ale kde. Blimunda přistoupila k Baltasarovi, položila své dvě ruce na jeho ruku a jedním pohybem, jako by teprve teď nastal ten pravý okamžik, zatáhli oba za provaz. Celá plachta se svezla na jednu stranu, slunce naplno osvítilo jantarové koule, a teď, co s námi bude. Stroj se zachvěl, zakymácel se, jako by hledal ztracenou rovnováhu, všechny jeho části, železné lamely i spletené proutí, zaskřípěly, a náhle, jako by ho uchvátil světelný vír, se dvakrát otočil kolem vlastní osy a zároveň se odlepil od země a začal stoupat, taktak že nesrazil zeď stodoly, pak ale opět nalezl rovnováhu, zvedl hlavu racka a jako šíp se rozletěl vzhůru k nebi. Baltasara i Blimundu otřesy srazily na prkennou podlahu stroje, otci Bartolomeu Lourençovi se však podařilo zachytit se jednoho ze stožárů, které přidržovaly plachtu, a mohl tak sledovat, jak se neuvěřitelnou rychlostí vzdaluje země, již stěží rozeznával usedlost a ta se vzápětí ztratila mezi kopci, a co je tamhleto, Lisabon, no jistě, řeka, ach, moře, to moře, po němž jsem já, Bartolomeu Lourenço de Gusmao podvakráte připlul z Brazílie, po němž jsem cestoval do Holandska, a do jakých kontinentů na pevnině nebo v nebi mě dovezeš, ty, stroji, vítr mi hučí v uších, žádný pták nikdy nevyletěl tak vysoko, kdyby mě tak viděl král, kdyby mě tak viděl ten Tomás Pinto Brandao, který mě zesměšnil svými verši, kdyby mě viděla Svatá Inkvizice, všichni by poznali, že jsem vyvolený syn Boží, ano, já, já stoupám k nebi dílem svého ducha a také dílem Blimundiných očí, zdalipak jsou v nebi takové oči jako tyto, a rovněž dílem Baltasarovy pravé ruky, zde ti přivážím, Bože, jednoho, který také nemá levou ruku, Blimundo, Baltasare, pojďte se podívat, vstaňte, nebojte se.
Oni se nebáli, jen se zalekli své vlastní odvahy. Kněz se smál, pokřikoval, již se nedržel stožáru, nýbrž přebíhal po palubě stroje z jednoho konce na druhý, aby se mohl podívat na zemi, na všechny světové strany, teď, když byli tak daleko od ní, jim připadala tak velká, Baltasar s Blimundou se konečně zvedli, bázlivě se přidržujíce stožárů a zábradlí, oslněni světlem a větrem, ale vzápětí je strach přešel, Ach, vykřikl Baltasar, podařilo se to, objal Blimundu a rozplakal se, vypadal jako ztracené dítě, tenhle voják, který byl ve válce, který zabil v Pegoes svým bodákem člověka, a teď tu vzlyká štěstím a objímá se s Blimundou, a ona ho líbá na špinavou tvář, no tak no tak. Kněz k nim popošel a přidal se k objetí, a náhle ho rozrušilo přirovnání, na které si vzpomněl, to přece řekl Ital, že on je Bůh, Baltasar jeho syn a Blimunda Duch Svatý, a teď jsou všichni tři v nebi, Je jen jeden Bůh, vzkřikl, ale vítr mu vzal ta slova z úst. A tu napadlo Blimundu, Jestli neotevřeme plachtu, budeme dál stoupat, a zastavíme se možná až v nebi.
Nikdy se neptáme, jestli v šílenství není trocha rozumu (moudrosti), ale zato se běžně říká, že v každém z nás je kus blázna. To je způsob, jak vydržet na tomto světě, ale představme si, že by si to blázni vzali jako záminku a vyžadovali by, aby se s nimi zacházelo stejně jako s rozumnými lidmi, kteří jsou jen trochu blázni, natolik, že si zachovali trochu rozumu, třeba aby si zachránili život, jak to teď dělá otec Bartolomeu Lourenço, Kdybychom rozevřeli náhle plachtu, spadli bychom na zem jako kámen, a proto se sám chopí provazu a povolí ho natolik, aby se plachta volně rozvinula, teď záleží na každém pohybu, plachta se pomalu rozevírá, zastíní jantarové koule a stroj se zpomalí, kdo by řekl, že se člověk může tak snadno stát vzduchoplavcem, již se můžeme vydat objevovat nové Indie. Stroj přestal stoupat, s rozevřenými křídly a se zobákem obráceným k severu se zastavil na nebi, a pokud se hýbe, není to vidět. Kněz ještě více rozevře plachtu, jantarové koule jsou již zastíněny ze tří čtvrtin, stroj hladce klesá, ti tři se cítí jako ve člunu plujícím po klidné jezerní hladině, stačí jen pohnout kormidlem a občas pádlem, co všechno člověk nevymyslí. Země se pomalu přibližuje, Lisabon je teď dobře vidět, již rozeznávají zřetelně Palácové náměstí, labyrint ulic i uliček, terasy, na nichž kněz bydlel a kam teď vstupují důvěrníci Svaté Inkvizice, aby ho uvrhli do vězení, pozdě ale přicházejí ti horliví muži, tak pečlivě dbají zájmů nebes, a přitom je nenapadne zvednout hlavu a podívat se vzhůru, je jasné, že v takové výšce vypadá stroj jako tečička na azurové obloze, jak by ale mohli zvednout oči, když se hrozí nad Biblí roztrhanou v knize Pentateuch, nad Koránem roztrhaným na nečitelné kousíčky, a již odcházejí, míří na Rossio do paláce Estaus, aby zde podali zprávu tom, že uprchl kněz, kterého chtěli uvěznit, nenapadlo by je, že ho nyní chrání nebeská klenba, na niž se oni nikdy nedostanou, je pravda pravdoucí, že Bůh si vybírá své vyvolence, blázny, mrzáky, výjimečné lidi, nikoliv však důvěrníky Svaté Inkvizice. Ptakostroj ještě trochu klesá, když napnou zrak, mohou zahlédnout i usedlost vévodů z Aveira, víme, že naši vzduchoplavci jsou začátečníci a že jim chybí zkušenost, jež by jim umožnila ihned rozpoznat hlavní nerovnosti terénu, vodní toky, jezera, osady jako hvězdy rozseté na zemi, temné lesy, ale tamhle jsou čtyři zdi stodoly, letiště, z něhož vzlétli, otec Bartolomeu Lourenço si vzpomene, že má v truhle dalekohled, vmžiku ho má v ruce a zaměří ho, ach, jak nádherné je žít a vynalézat, teď jasně vidí slamník v koutě, kovárnu, jen cembalo zmizelo, co se s ním asi stalo, my to víme a povíme, když se Domenico Scarlatti opět vydal na usedlost a když už byl skoro na místě, spatřil, jak se stroj náhle zvedá, silný závan křídel, co by dělal, kdyby máchla, a když dorazil ke stodole, viděl trosky, jež zůstaly po útěku, rozbité tašky poházené po zemi, uřezané trámy a vytrhané latě, není nic smutnějšího než nepřítomnost, letadlo se rozjíždí po dráze, a když vzlétne, zbyde jen jímavá melancholie, stejný pocit nyní vede Domenica Scarlattiho k tomu, že usedne k cembalu a trochu hraje, jen potichoučku, jen se lehce dotýká kláves, jako by hladil čísi obličej v okamžiku, kdy slova již byla vyřčena nebo jsou již zbytečná, a pak, jelikož si je velmi dobře vědom, jak nebezpečné by bylo nechat cembalo tam, vytáhne je ven, táhne je po hrbolaté zemi, struny tím špatným zacházením sténají, teď se kladívka určitě rozladí a tentokrát to bude navždy, Scarlatti dotáhl nástroj až k roubení studny, naštěstí nízkému, s námahou ho nadzvedne a svrhne ho dolů, nástroj dvakrát narazí do vnitřní stěny studny, všechny struny křičí, až nakonec padne do vody, nikdo nezná osud, který je mu předurčen, cembalo, které tak krásně hrálo, teď klesá ke dnu vypouštějíc bubliny vzduchu jako utopenec, až dosedne do bahna. Shora není hudebníka vidět, neboť on se zřejmě prodírá kručinkou kdesi mimo cestu, možná hledí k nebi a zamává kloboukem, avšak jen jednou, aby to nebylo nápadné, lepší je dělat, že nice neví, proto ho z lodi neviděli, kdoví, zda se ještě setkají.
Fouká jižní vítr, bríza, v níž jen mírně povlávají Blimundiny vlasy, takový vánek je nikam nedonese, to by bylo stejné jako chtít přeplavat oceán, a proto se Baltasar ptá, Mám vzít měch, každá mince má dvě strany, nejdřív prohlásil kněz, Bůh je jenom jeden, a teď chce Baltasar vědět, zda má použít měch, nejprve to vznešené, pak to obyčejné, když Bůh nefouká, musí člověk nasadit svoji sílu. Otec Bartolomeu Lourenço však stojí jako omráčen, nemluví, nehýbe se, jen obhlíží ten kruh světa, část tvoří řeka a moře, část hory a nížina, pokud tamhleto není pěna, je to bílá plachta nějaké lodi, pokud to není cár mlhy, je to kouř z komína, a přitom by člověk řekl, že nastal konec světa a lidí na něm, je tísnivé ticho, i vítr utichl, na Blimundině hlavě se již nehne ani jeden vlas, Použij měch, vybídl kněz Baltasara.
Je jako měchy varhan, má pedály pro chodidla a ve výši hrudi tyč pro oporu paží, upevněnou ke kostře stroje, to není žádný zvláštní vynález otce Bartolomea Lourença, chtělo to jen zajít do katedrály a prohlédnout si místní varhany, rozdíl je jen v tom, že tady nebude žádná hudba, jen prudký závan dechu do křídel a do ocasu ptakostroje, který se konečně začne hýbat, pomalu, tak pomalu, že unavuje jen se na něj dívat, a ještě neuletěl ani kousek, a Baltasar je již unaven, takhle nikam nedoletíme. Kněz zachmuřeně pozoruje úsilí Sedmislunečného, uvědomí si, že jeho velký vynález má slabinu, ve vzdušném prostoru nestačí použít vesla jako na vodě, když nefouká vítr, Přestaň už šlapat, a vyčerpaný Baltasar si sedne na dno lodi.
Úlek, radost, obojí postupně přišlo, a nyní přichází skleslost, umějí klesat a stoupat, jsou jako člověk, který sice umí vstávat a lehat si, ale neumí chodit. Slunce klesá směrem k zátoce, stíny na zemi se prodlužují. Otec Bartolomeu Lourenço pociťuje neklid, jehož příčinu není schopen pojmenovat, a z toho nepokoje ho vyvádí až to, že si náhle všimne černého dýmu, táhnoucího se ze vzdáleného spáleniště směrem k severu, to znamená, že níže nad zemí nepřestal foukat vítr. Pohne plachtou, trochu více ji roztáhne, tak aby se zastínila druhá řada jantarových koulí, a stroj prudce klesne, ještě však ne dost, aby byl nesen větrem. Další řada přestane být ozařována slunečním světlem, pád je tak prudký, že cítí žaludek až v ústech, a teď vítr nabere stroj svojí mocnou a neviditelnou rukou a odhodí ho vpřed takovou rychlostí, že náhle zůstane Lisabon vzadu na obzoru, rozpitý v suché mlze, je to, jako by konečně opustili přístav a jeho kotvy a vydali se hledat skryté cesty, proto se jim natolik svírá srdce, kdoví, jaká nebezpečenství na ně číhají, jací obři Adamastorové, jaké ohně svatého Eliáše, možná se zvednou z moře, nyní vzdáleného, sloupy vody, jež vsají vzduch a znovu ho učiní slaným. A tu se Blimunda zeptala, Kam letíme, a kněz odpověděl, Tam, kam nedosáhne ruka Svaté Inkvizice, pokud takové místo existuje.
Tento lid, který tolik očekává od nebe, se málo dívá vzhůru, tam, kde údajně nebe je. Lidé pracují na polích, vesničané odcházejí ze svých příbytků a zase se do nich vracejí, jdou na dvorek, ke studni, krčí se za borovicí, jen jedna žena, která leží pod nějakým přístřeškem a pod jedním mužem, má dojem, že zahlédla na nebi cosi zvláštního, ale myslí si, že má vidiny, jež jsou vlastní každému, kdo je jako v sedmém nebi. Jen ptáci krouží zvědavě a úzkostně kolem stroje a ptají se, co to je, snad mesiáš ptáků, ve srovnání s ním je orel jen jakýsi svatý Jan Křtitel, Po mně přijde další, silnější než já, historie létání nekončí. Chvíli letěli v doprovodu luňáka, který vyděsil a zahnal všechny ostatní ptáky, takže na nebi letěli jen dva, luňák, mávající křídly a plachtící, tudíž je pochopitelné, že letí, ale ptakostroj ani nepohne křídly, kdybychom nevěděli, že je to díky slunci, jantaru, uzavřeným oblakům, magnetům a železným lamelám, nevěřili bychom svým očím, a ani bychom neměli výmluvu, jakou měla ta žena pod přístřeškem. Ta tam už ale neleží, její rozkoš skončila, a to místo odsud už ani není vidět.
Vítr se změnil v jihovýchodní a fouká nyní s větší silou, zem dole ubíhá jako pohyblivá hladina řeky, na níž jako by proud unášel pole, lesy, vesnice zelených, žlutých, hnědých a okrových odstínů, bílé zdi, plachty mlýnů a také praménky vody ve vodě, není síly, která by mohla oddělit všechny ty vody, tu velkou řeku, která na své pouti s sebou všechno odnáší, a ty malé potůčky, které si v ní hledají cestu, cestu vody ve vodě, aniž si to uvědomují.
Naši tři letci stojí na přídi stroje, letícího směrem na západ, otec Bartolomeu Lourenço cítí vzrůstající neklid, zachvátila ho již téměř panika, chystá se promluvit, ale místo toho jen zasténá, až slunce zapadne, stroj začne nevyhnutelně klesat, možná se zřítí, rozpadne se a všichni tři se zabijí, Tamhle je Mafra, křičí Baltasar, podobá se dozorčímu námořníkovi v lodním koši, když náhle spatřil zemi, ale tentokrát ne jakoukoliv, je to Baltasarův rodný kraj, poznává ho, i když ho nikdy neviděl z výšky, kdoví, možná máme v srdci vrytou zvláštní orografii, která je u každého z nás v souladu s tím jediným místem, kde jsme spatřili svět, moje výduť do tvé prohlubně, do mé prohlubně tvoje vypouklina, stejně jako muž a žena, žena a muž, jsme zemí na zemi, a proto teď Baltasar křičí, To je moje země, poznává ji, jako se poznává tělo. Přelétají velikou rychlostí nad staveništěm kláštera, tentokrát si však někteří lidé jejich stroje všimnou a v hrůze prchají, jiní na místě padají na kolena, zvedají sepjaté ruce k nebi a dovolávají se jeho milosrdenství, a další házejí po stroji kameny, mezi tisíce lidmi nastane rozruch, kdo stroj neviděl, pochybuje, kdo ho viděl, přísahá a dovolává se svědectví souseda, nikdo ale nemůže podat důkaz, neboť stroj se již vzdálil směrem ke slunci a proti zářivému kotouči ho není vidět, možná to tedy byly jen halucinace, skeptikové již mají navrch nad zmatkem v hlavě těch, kdo uvěřili.
Stroj v několika minutách dosáhne pobřeží, jako by ho slunce chtělo zavést na druhou stranu světa. Otec Bartolomeu Lourenço pochopí, že se řítí do moře, zatáhne prudce za provaz, plachta se shrne celá na jednu stranu, naráz se zavře, a stoupání je tak prudké, že se země opět zvětší a slunce se objeví vysoko nad obzorem. Je však příliš pozdě. Východní strana je již ve stínu, přibližuje se noc a nelze jí uniknout. Stroj se pomalu stáčí na severovýchod a přímým obloukem klesá k zemi pod vlivem dvojité přitažlivosti, světla, jež rychle slábne, má však ještě síly udržet stroj ve vzduchu, a noční temnoty, která již zahalila vzdálená údolí. Teď již necítí vítr, neboť je překonán silným proudem vzduchu, vyvolaným prudkým klesáním, a doprovázeným ostrým svistem, vyvolaným při klesání vibracemi v proutěném obalu. Slunce klesá k obzoru nad mořem jako pomeranč do dlaně, je to kovový disk vytažený z kovárny, aby vychladl, jeho lesk již nezraňuje oči, byl bílý, třešňový, rubínový, rudý, ještě se třpytí, avšak temně, loučí se, sbohem, na shledanou zítra, pokud ještě bude zítřek pro ty tři vzuchoplavce, kteří padají jako zraněný pták, taktak vyrovnávající svými krátkými křídly rovnováhu, s jantarovou čelenkou, při pádu, který se zdá nekonečný, avšak musí skončit, opisuje soustředné kruhy. Před nimi náhle vyvstane temný stín, nejspíš Adamastor této cesty, jsou to oblé kopce, které se zvedají nad zemí, na vrcholcích ještě žíhané červeným světlem. Otec Bartolomeu Lourenço na ně lhostejně hledí, je již mimo tento svět, překonal již vlastní rezignaci a očekává konec, který se neodkladně blíží. Blimunda se ale náhle odtáhne do Baltasara, jehož se křečovitě chytila, když se klesání stroje zrychlilo, a pažemi obejme jednu z koulí, která obsahuje uzavřené obláčky, vůle, je jich dva tisíce, ale ještě nestačí, přikryje je tělem, jako by je chtěla do sebe vtáhnout nebo se k nim přidat. Stroj sebou prudce trhne, napřímí hlavu jako kůň, jemuž nasadili uzdu, na vteřinu zůstane viset ve vzduchu, zaváhá, pak dál klesá, již ale menší rychlostí, a Blimunda vykřikne, Baltasare, Baltasare, potřetí zavolat nemusela, on již objímá druhou kouli, tvoří s ní jedno tělo, Sedmislunečný a Sedmiměsíčná zadržují svými uzavřenými oblaky stroj klesající nyní pomalu, tak pomalu, že proutí sotva zaskřípělo, když se dotkl země, jen se trochu naklonil na stranu, nebyly tam pro jeho přijetí žádné podpěry, člověk nemůže mít všechno. Vyčerpaní cestovatelé se zesláblými údy se sice ještě snažili zachytit se zábradlí, ale nešlo to, vypadli ven, vykulili se a rozplácli se na zemi, ale nezranění, ani se neodřeli, je pravda, že zázraky se ještě dějí a tohle byl jeden z nich, ani nemuseli volat svatého Kryštofa, byl tam a bděl nad jejich cestou, viděl, jak ptakostroj ztratil vládu, podal mu pomocnou ruku a zabránil katastrofě, na první letecký zázrak to vůbec nebylo špatné.
Posledním zábleskem se loučí den, za chvilku nastane noc, na nebi se již třpytí první hvězdy, tihle jim sice byli blíže, ale přesto na ně nemohli dosáhnout, co vlastně ta naše cesta byla, vyskočili jsme jako blecha, nad Lisabonem jsme se dostali nahoru, letěli jsme nad Mafrou a nad staveništěm kláštera, málem jsme spadli do moře, A kde jsme se to ocitli, zeptala se Blimunda, a zasténala, protože pocítila velké bolesti žaludku, paže měla tak zesláblé, že je nemohla ani zvednout, a na totéž si stěžoval i Baltasar, když se pokoušel vstát a narovnat se, vrávoraje jako dobytče, než padne po řezníkově ráně, měl vlastně štěstí, neboť na rozdíl od nich se vrátil téměř ze smrti do života, proto si z toho, že vrávorá, nic nedělá, aspoň si víc váží toho, že zase stojí nohama na zemi, Nevím, kde to jsme, nikdy jsem tu nebyl, ale připadá mi, že jsou kolem hory, možná otec Bartolomeu Lourenço má představu. Kněz se také zvedal ze země, jeho nebolely údy ani žaludek, jen ho tak silně bolela hlava, jako by ji měl v oblasti spánků probodnutou naskrz stiletem, Jsme ve stejně velkém nebezpečí, jako kdybychom byli zůstali na usedlosti, jestli nás nenašli včera, najdou nás zítra, Ale jak se to tady jmenuje, každé místo na zemi je předsíň do pekel, někdo tam jde po smrti, jiný živý, a smrt přijde teprve potom, Teď jsme ale ještě naživu, Zítra budeme mrtví.
Blimunda se přiblížila ke knězi řkouc, Když jsme klesali, ocitli jsme se ve velkém nebezpečenství, a když jsme se z něj dostali, dostaneme se i z jiných, řekněte nám, kam máme jít, Nevím, kde jsme, Ráno se budeme moci rozhlédnout, vylezeme na některý z těch kopců kolem a zorientujeme se podle slunce, najdeme cestu, a Baltasar dodal, Zase stroj oživíme, už víme, jak na to, a jestli bude foukat vítr, bude nám stačit jeden den, abychom se dostali někam, kde na nás inkvizice nebude moct. Otec Bartolomeu Lourenço neodpověděl. Svíral si hlavu v dlaních, pak začal gestikulovat, jako by hovořil s někým neviditelným, a jeho postava byla ve tmě čím dál tím méně zřetelná. Stroj přistál v nízkých keřících, ale ve vzdálenosti třiceti kroků na obě strany se proti nebi rýsovala vysoká křoviska. Všechno nasvědčovalo tomu, že v okolí není ani stopy po lidské přítomnosti. V noci se značně ochladilo, a nebylo divu, vždyť byl konec září, a tak ani ve dne nebylo nijak teplo. Baltasar rozdělal v závětří za strojem ohýnek, který je sice nemohl příliš ohřát, ale aspoň se cítili útulněji, velký oheň nemohli rozdělat, neboť by mohl být viditelný na velkou vzdálenost. On a Blimunda si sedli, aby pojedli zásoby z mošny, zavolali na kněze, ale ten neodpověděl, ani k nim nešel, viděli, že stojí na jednom místě, nyní tiše, možná pozoroval hvězdy nebo hleděl dolů do hlubokého údolí, kde nesvítilo žádné světélko, jako by ze světa zmizeli všichni jeho obyvatelé, ale alespoň v něm nechyběly létající stroje schopné cestovat za jakéhokoliv počasí, i v noci, všichni odešli, zůstali tu jen ti tři s jakýmsi ptačiskem, které neví, kam se vrtne, jestli přestane svítit slunce.
Pojedli, uložili se k spánku pod kostru lodi a přikryli se Baltasarovým pláštěm a plátnem na plachty, které vytáhli z truhly, a než usnuli, zašeptala Blimunda, Otec Bartolomeu Lourenço je nemocný, jako by to už ani nebyl on, Už dlouho je jako vyměněný, jak mu ale pomoct, Co budeme dělat, Nevím, možná že on zítra přijme nějaké rozhodnutí, Pak uslyšeli, že se kněz pohnul, slyšeli jeho kroky, jeho šepot, a to je uklidnilo, nejhůře na ně působilo ticho, tak, ač v nepohodlí a prochladlí, usnuli, ale oba měli lehký spánek. Oběma se zdálo, že cestují vzduchem, Blimunda v kočáru taženém okřídlenými koňmi, zatímco Baltasar ujížděl na býkovi, který měl na sobě hořící houni, koně náhle ztratili křídla a knot se vzňal, potom začaly vybuchovat rachejtle a oni se oba z toho hrozného snu probudili, oba měli lehké spaní, a spatřili jas, jako by hořel celý svět, to kněz s hořící větví v ruce zapaloval stroj, proutí na něm již praskalo, Baltasar byl jedním skokem na nohu, skočil k němu, popadl ho v pase a tahal ho zpátky, kněz ale vzdoroval, proto ho Baltasar musel odtáhnout násilím a udupal hořící pochodeň, zatímco Blimunda hasila plátnem na plachty plameny, které se již začaly šířit po okolním lese, a jen pomalu uhasínaly. Přemožen se kněz rezignovaně zvedl. Baltasar házel na oheň hlínu. Ve tmě se sotva viděli. Blimunda se zeptala potichu a nevzrušeně, jako by již předem znala odpověď, Proč jste stroj zapálil, a Bartolomeu Lourenço odpověděl stejným tónem, jako by tu otázku očekával, Jestli mám shořet na hranici, chtěl jsem, aby to byla alespoň tahle. Poodešel kousek po svahu dolů do křoví, viděli ho, jak se rychle shýbl, a když se tam po chvilce opět podívali, již tam nebyl, snad kvůli náhlé tělesné potřebě, pokud ještě nějaké může mít člověk, který chtěl spálit svůj sen. Čas ubíhal, ale kněz se nevracel. Baltasar ho šel hledat, ale nepochodil. Volal ho, žádná odpověď. Vycházel měsíc, v jeho světle se krajina naplňovala přeludy a stíny a Baltasar cítil, že mu hrůzou vstávají vlasy na hlavě a že ho začíná mrazit. Vzpomněl si na vlkodlaky, na příšery různých tvarů a velikostí, pokud se tady toulaly bludné duše, věřil pevně, že kněze odnesl sám ďábel, a ze strachu, že odnese i jeho, pomodlil se otčenáš ke svatému Jiljí, neboť tento svatý je nápomocný a zasahuje v případech a situacích paniky, epilepsie, šílenství a v nočních úzkostech. Svatý musel slyšet Baltasarovo volání, ďábel si alespoň pro Baltasara nepřišel, jeho obavy se však nerozptýlily, celá země náhle začala šeptat, tak mu to alespoň připadalo, snad pod vlivem měsíce, nejlepší světice pro mě bude Sedmiměsíčná, proto se k ní vrátil, ještě se chvěje hrůzou, Zmizel, a Blimunda prohlásila, Odešel, už ho neuvidíme.
Té noci spali špatně. Kněz Bartolomeu Lourenço se nevrátil. Za úsvitu, těsně před rozedněním, řekla Blimunda, Jestli neroztáhneš plachtu a jestli dobře nepřikryješ jantarové koule, stroj se sám zvedne, i když ho nikdo nebude řídit, možná by bylo lepší nechat ho letět, možná by se někde na zemi nebo v nebi potkal s otcem Bartolomeem Lourençem, Baltasar jí prudce vpadl do řeči, Nebo v pekle, stroj zůstane, kde je, a šel a přikryl ho plátnem a zastínil jantar, ale stále nebyl spokojen, plachta by se přece mohla roztrhat a vítr by ji mohl odnést. Proto nožem nařezal větve z vysokých keřů a stroj jimi pokryl. O hodinu později, již za bílého dne, neviděl by ten, kdo by se zdálky díval tímto směrem nic, než hromadu větví uprostřed nízké vegetace, a to není nic neobvyklého, horší ale bude, až větve uschnou. Baltasar posnídal, co zbylo od večeře, Blimunda pojedla před ním, jak víme, ona vždycky jí jako první a se zavřenýma očima, dnes si dokonce zahalila hlavu Baltasarovým pláštěm. Tady již nemají co dělat, A co teď, zeptal se jeden z nich, a druhý odpověděl, Tady už nemáme co pohledávat, Tak jdeme, Sejdeme dolů tím směrem, kterým odešel otec Bartolomeu Lourenço, než zmizel, možná ho najdeme. Celé dopoledne pak prohledávali, sestupujíce do údolí, porost na té straně hor, jak se asi tyhle zaoblené a tiché kopce jmenují, ale po knězi ani stopy, nic, ani černý cár zachycený o trny, jako by se vypařil, kde asi touhle dobou chodí, A co teď, zeptala se tentokrát Blimunda, Teď půjdeme pořád rovně, slunce je tamhle, takže napravo musí být moře, a až narazíme na nějaké lidi, dozvíme se, kde jsme, co je to za hory, abychom to věděli, až se sem budeme chtít vrátit, Tohle je pohoří Barreguda, řekl jim jeden pastýř, kterého potkali po míli chůze, a tamhleten vysoký kopec, to je Monte Junto.
Trvalo jim dva dny, než došli do Mafry, schválně si zašli, aby vzbudili dojem, že přicházejí z Lisabonu. Ulicemi šlo procesí, všichni vzdávali Bohu díky za zázrak, který se Mu zlíbilo učinit, když dal, aby nad staveništěm baziliky letěl Duch Svatý.
(...)

 

Diskuse

Vložil: parentsco, 09.03.2006 08:06
Saramago, José: Baltasar a Blimunda 5
sou do brasil e me chamo jose volani meus avós sao polones e morams em brazil voce sabe se tem algum volani por ai ?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2932x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce