Saramago, José: Baltasar a Blimunda 6

Saramago, José
Baltasar a Blimunda 6

ukázka beletrie zahraniční

Zeminu, štěrk, kameny, které střelný prach nebo krumpáč vyrvaly z hloubi skály, to málo vozí ručními kolečky a zaplňují postupně údolí tím, co je vyrváno hoře nebo z nových výkopů.

José Saramago: Baltasar a Blimunda, přeložila Marie Havlíková, vydalo nakladatelství Euromedia pod značkou Odeon, 368 stran

Baltasar a Blimunda
Kapitoly I - XIII - XIV - XV - XVI - XIX

XIX

Zeminu, štěrk, kameny, které střelný prach nebo krumpáč vyrvaly z hloubi skály, to málo vozí ručními kolečky a zaplňují postupně údolí tím, co je vyrváno hoře nebo z nových výkopů. K odvozu větších kamenů a těžších nákladů se používá vozů vybavených železnými deskami, tažených mezky nebo voly, kteří pracují bez oddechu, kromě doby nakládání a vykládání. Na lešení vynášejí muži kameny zavěšené na vahadlu, jež jim leží na ramenou a na šíji, po dřevěných rampách spočívajících na nosníkách, budiž navždy pochválen vynálezce polštářků, byl to určitě někdo, kdo sám zakusil bolest na ramenou. O této práci jsme již mluvili a snáze se rekapituluje, protože jde o hrubou práci, vracíme se k ní nicméně proto, že nemůžeme dopustit, aby se zapomnělo na to, co bývá, jelikož je tak obyčejné a nevyžaduje žádné umění, přehlíženo bez větší úcty, než s jakou si roztržitě prohlížíme při psaní své prsty, čímž jaksi zůstává skryt ten, který koná, za tím, co je uděláno. Viděli bychom lépe a mnohem víc, kdybychom se dívali shora, například kdybychom plachtili v létajícím stroji nad tímto místem v Mafře, nad kopcem, kde se právě procházíme, nad známým údolím, nad Dřevěným ostrovem, který postupem času, vlivem deště a slunce zčernal a některá jeho prkna již hnijí, viděli bychom kácení stromů v borech u Leirie a v okolí Torres Vedras i Lisabonu, kouř stoupající ve dne i v noci z cihelen a z pecí na pálení vápna, jichž jsou mezi Mafrou a Cascais stovky, lodě, které přivážejí další cihly z Algarve a z Entre-Douro-e-Minho, a budou je vykládat v přístavišti Santo António do Tojal, kam doplují vzhůru po Teju kanálem uměle vyhloubeným, vozy, které vozí tyto a další materiály do kláštera Jeho Veličenstva přes Monte Achique a Pinheiro de Loures, a jiné, které nakládají kameny z Pero Pinheiro, není lepšího výhledu než z místa, kde stojíme, ale neměli bychom představu o rozlehlosti celého díla, kdyby otec Bartolomeu Lourenço nebyl vynalezl ptakostroj, nás drží ve vzduchu ty vůle, které Blimunda shromáždila uvnitř kovových koulí, tady dole se pohybují další vůle, držící na zeměkouli zákonem gravitace a nutnosti, kdybychom mohli spočítat vozy, které jezdí oběma směry po těchto cestách, blízkých i dalekých, dospěli bychom k dvěma tisícům pěti stům, odsud to vypadá, že stojí, neboť náklad je velmi těžký. Ale lidi vidět nemůžeme, to bychom museli být blíž.
Po mnoho měsíců Baltasar tahal a tlačil kolečka, až jednoho dne pocítil, že ho unavuje dělat soumara, jednou vpředu a jednou vzadu, a tak poté, co veřejně a přesvědčivě prokázal před těmi nejpovolanějšími, že toto řemeslo ovládá, začal pracovat s jedním z mnoha volských potahů, které král zakoupil. Ve vzestupu mu velice pomohl Malý, jehož hrb připadal šafáři tak legrační, že prohlásil, že volařova hlava dosahuje k tlamě zvířat, což byla téměř pravda, ale pokud se domníval, že ho tím urazil, velice se mýlil, protože Josef Malý si poprvé uvědomil, jakou radost mu působí, že má moc dívat se svýma lidskýma očima přímo do obrovských očí zvířat, obrovských a přitom mírných, v nichž se odrážel obraz jeho vlastní hlavy i těla, a dole nohy, mizící na dolním okraji víčka, když se člověk vejde celý do jednoho volského oka, může konečně uznat, že je to na světě dobře zařízené. Malý mu dobře posloužil, přimlouval se u šafáře, aby se Baltasar Sedmislunečný stal volákem, když může chodit s potahem jeden mrzák, tak proč ne dva, aspoň budou dělat jeden druhému společnost, a kdyby mu to s potahem nešlo, nic se neděje, vrátí se k ručním vozíkům, bude stačit jeden den, aby ukázal, co umí. Volům Baltasar rozuměl, i když to bylo dávno, co s nimi měl co do činění, ale jedna dvě cesty stačily k tomu, aby ukázal, že hák mu nepřekáží a že jeho pravá ruka nezapomněla ovládat bodec na pohánění zvířat. Když se toho večera vrátil domů, cítil takovou radost, jako když v dětství našel v hnízdě první vejce, když byl jako muž poprvé s ženou, když jako voják poprvé uslyšel zvuk trubky, a k ránu se mu zdálo o jeho volcích a o jeho levé ruce, nic mu nechybělo, protože na jednom ze zvířat se vezla Blimunda, ať to vysvětlí ten, kdo se vyzná ve snech.
Baltasar žil teprve krátce tímto novým životem, když se dozvěděl, že je třeba jet do Pero Pinheiro pro velký balvan, určený na ochoz nad nartexem kostela, kámen tak obrovský, že bylo vypočteno, že bude na jeho dovoz zapotřebí dvě stě volských potahů, a mnoho mužů bylo určeno na pomoc. Přímo v Pero Pinheiro byl vyroben na přepravu vůz, hotová loď na kolech, to říkali ti, kdo ho viděli hotový a kdo už také aspoň jednou viděli karavelu plující do Indie. To je určitě přehnané srovnání, a tak bude lepší, když to posoudíme vlastníma očima a vydáme se tam se všemi těmi muži, kteří vstávají ještě v noci a vyrážejí do Pero Pinheiro, oni a těch čtyři sta volů a ještě víc než dvacet vozů, na nichž se veze nářadí potřebné k převozu, provazy, lana, klíny, páčidla, náhradní kola vyrobená podle těch ostatních, nápravy pro případ, že by ty původní praskly, podpěry různých velikostí, kladiva, kleště, železné desky, kosy na kosení trávy pro zvířata, a jsou naloženy také potraviny pro dělníky, kromě těch, které lze koupit cestou, na vozech je naloženo tak obrovské množství věcí, a ten, kdo si myslel, že se tam sveze na koni, bude muset jít pěšky, není to ostatně daleko, tři míle tam a tři zpátky, cesty pochopitelně nejsou dobré, ale voli i muži již tu cestu absolvovali tolikrát s jinými náklady, že jakmile se kopytem nebo podrážkou dotknou cesty, hned vědí, že jsou na známém území, i když stoupání je namáhavé a klesání nebezpečné. Z mužů, které jsme nedávno poznali, jdou do Pero Pinheiro Josef i Baltasar, každý vede svůj potah, a mezi pěšáky, povolanými jako posila, jde ten jménem František Marques z Cheleiros, tam má ženu a děti, a také jde Manuel, co má ty divné nápady a neví, odkud se mu líhnou v hlavě. A s nim jdou jiní Josefové, Františkové, Manuelové, méně asi bude Baltasarů, ale určitě mezi nimi budou Janové, Álvarové, Antonínové a Jáchymové, a možná i Barolomějové, ale žádný Baltasar Lourenço, Petrové, Vinckové, Benediktové, Bernardové a Kajetánové, objeví se tu nepochybně kdejaké mužské jméno a také mnoho životních osudů, hlavně těch plných soužení, těch bědných, a když už zde nemůžeme mluvit o životě každého z nich, neboť je jich tolik, zapišme zde alespoň jejich jména, to je naše povinnost, vždyť píšeme jen proto, abychom je zvěčnili, zde tedy jsou, a jelikož výčet záleží na nás, uvedeme od každého písmene abecedy jedno jméno, aby byli zastoupeni všichni, Alcino, Brás, Cristóvao, Daniel, Egas, Firmino, Geraldo, Horácio, Isidro, Juvino, Luís, Marcolino, Nicanor, Onofre, Paulo, Quitério, Rufino, Sebastiao, Tadeu, Ubaldo, Valério, Xavier, Zacarias, možná ta jména neodpovídají přesně té chvíli a tomu místu, možná ještě méně odpovídají konkrétním lidem, o nichž píšeme, ale dokud bude, kdo by pracoval, bude práce, a tak zůstanou někteří z těchto, aby zajišťovali budoucnost tamtěch, takže je naděje, že někdo z nich bude mít některé z těchto jmen a některé z těchto zaměstnání. Mrzelo by nás, kdybychom se ze všech těch, kdo jdou do Pero Pinheiro, a jejichž jména, seřazená podle abecedy, tvoří vzorek, nezmínili alespoň o životních osudech Bráse, ten je zrzavý a nevidí na pravé oko, už to skoro vypadá, že jsme v zemi mrzáků, jeden hrbáč, jeden jednoruký, jeden jednooký, a že to přeháníme, že hrdinové se mají vybírat krásní a pohlední, štíhlí a kladní, dokonalí a úplní, to jsme také zamýšleli, ale pravda je pravda, spíše by se nám mělo poděkovat, že jsme nesouhlasili s tím, aby se do tohoto příběhu dostali ještě všichni ti, kdo jsou v této zemi pyskatí, koktaví, kulhaví, s vystouplými čelistmi, křivonozí, epileptici, ušatí, prostoduší, albíni a omezenci, trpící svrabem a pokrytí ranami, trpící vyrážkou a plešatostí, a pak bychom sledovali průvod lazarů a quasimodů, který ještě za úsvitu vychází z Mafry, jak víme, v noci je každá kočka černá a všichni lidé jsou jen stejné postavy, kdyby byla Blimunda šla doprovodit Baltasara, aniž by pojedla chléb, jakou vůli by asi v každém z nich viděla, nejspíš vůli být jiný.
Slunce vyšlo, a hned se udělalo teplo, není divu, je již červenec. Tři míle nejsou pro tyto lidi uvyklé chůzi žádný pochod smrti, tím spíše, že krok většiny těch mužů se řídí chůzí volů, a ti nemají žádný důvod spěchat. Bez nákladu, jen spřaženi po dvou, nedůvěřují té náhlé pohodě a téměř závidí svým bratrům, kteří táhnou vozy s nářadím, cítí se jako ve výkrmně před jatkami. Muži kráčejí, jak jsem již řekl, pomalu, někteří mlčky, jiní spolu rozmlouvají, každý jde s přáteli, ale jeden z nich vyrazil hned, jak byli za Mafrou, ostrým klusem, jako by mu za patami hořelo nebo jako by měl v Cheleiros zachránit svého otce před šibenicí, to byl František Marques, který využil příležitosti, a běžel se zachránit mezi nohy své ženy, když už porodila, nebo možná, že to nebyl hlavní důvod, možná chtěl pobýt chvilku s dětmi a jen promluvit s manželkou, jen se s ní potěšit, možná ani na to nemyslel, muselo by to být rychle hotové, neboť kamarádi jsou mu v patách, a musí aspoň do Pero Pinheiro dojít stejně jako oni, Už jdou kolem nás, tak přece jsem měl čas se s tebou pomilovat, děťátko spí a nic nevnímá a ostatní jsme poslali podívat se, jestli neprší, a oni již chápou, že otec chce být s matkou, jen si představ, co by s námi bylo, kdyby si král byl usmyslel postavit klášter v Algarve, a ona se zeptala, Už musíš jít, a on odpověděl, Nedá se nic dělat, Ale po cestě zpátky se postaví tábor tady poblíž, tak s tebou zůstanu celou noc.
Když František Marques doběhl s vyplazeným jazykem a s podlamujícími se koleny do Pera Pinheira, byl již postaven tábor, nestály tam sice baráky ani stany a vojáci slouží jen jako obvyklý dozor, ale zato vypadal jako dobytčí trh, s více než čtyřmi sty zvířaty, muži procházejí mezi nimi a zahánějí je na jednu stranu, to některá zvířata polekalo, a tak hlavou rozdávala velké rány, ale bez úmyslu ublížit, potom ale obrátila pozornost k senu, jež bylo vykládáno z vozů, musela dlouho čekat, teď se museli rychle najíst kopáči, protože těch bylo zapotřebí jako prvních. Bylo kolem poledního, slunce již prudce pražilo do tvrdé a vyschlé země, pokryté drobnými úlomky mramoru, třískami a zbytky nejrůznějších materiálů, a po obou stranách hlubokého lomu ležely velké kamenné bloky na odvoz do Mafry. Odvoz mají zajištěn, ale dnes to nebude.
Někteří dělníci se shromáždili uprostřed cesty, ti vzadu se snažili nahlédnout přes hlavy ostatních nebo se snažili prodrat se mezi nimi, a také Francisco Marques se přiblížil, a oč se při příchodu zpozdil, o to horlivěji se nyní snažil zjistit, co se děje, Copak to tam mají, náhodou mu odpověděl zrovna ten ryšavec, To je ten kámen, a jiný dodal a kroutil přitom udiveně hlavou, Nikdy v životě jsem ještě nic takového neviděl. V tom přišli vojáci a rozkazy a šťouchanci shluk rozehnali, Stoupněte si tamhle, ale chlapi jsou zvědaví jako děti, přišel i dozorce zodpovědný za převoz kamene, Rozejděte se, udělejte místo, muži se, strkajíce se, rozešli, objevil se kámen a nelze se divit tomu, jak ho zhodnotil jednooký a zrzavý Brás.
Byl to obrovský kvádr, deska, monstrózní kus vrásčitého mramoru, posazený na kládách z borovice, kdybychom se byli přiblížili, byli bychom bezpochyby slyšeli sténání mízy, jako jsme teď uslyšeli sten úleku z úst mužů v okamžiku, kdy se kámen konečně ukázal ve své skutečné velikosti. Dozorce se přiblížil a položil na něj ruku, jako by se ho chtěl zmocnit ve jménu Jeho Veličenstva, jestli však tito muži a tito voli nenashromáždí dostatečnou sílu, veškerá královská moc bude jen vítr, prach, nic. Oni však vyvinou dostatečnou sílu. Proto sem přišli, proto opustili políčka a svoji práci, práci, která rovněž vyžadovala, aby vynakládali velkou sílu, dozorce se nemusí obávat, v tomto případě nikdo necouvne.
Přibližují se muži z lomu, dokončí a zdokonalí malou vyvýšeninu, na niž byl kámen dovlečen, vybudují kolmou stěnu proti nejužší straně kvádru. K ní přirazí karavela, nejprve však budou muset dělníci z Mafry vybudovat širokou cestu, po níž se vůz dostane dolů, rampu, která se bude povlovně snižovat až k cestě, a teprve pak bude moci převoz začít. Vybaveni krumpáči a lopatami vystoupili muži z Mafry dopředu, dozorce již narýsoval na zemi obrys rampy a Manuel Kukuřičný, který stál vedle muže z Cheleiros, se postavil vedle kvádru, nyní tak blízkého, a řekl, To je matka kamene, neřekl otec kamene, ale matka, možná proto, že pocházel z hlubin, ještě potřísněn hlínou dělohy, obrovitá matka, na níž by mohlo ulehnout kolik chlapů, nebo by je ona mohla rozmačkat, kolik, ať si to někdo spočítá, jestli chce, neboť deska má délku pětatřiceti pídí, šířku patnáct a tloušťku čtyři pídě, a aby byla infomace úplná, až bude v Mafře opracována a ohlazena, bude jen o něco menší, dvaatřicet, čtrnáct, tři ve stejném pořadí rozměrů, a až jednoho dne přestanou existovat pídě, protože budou objeveny metry, budou kámen měřit jiní muži a ti naměří sedm metrů, tři metry a čtyřiašedesát centimetrů, poznamenejte si to, neboť i staré váhy budou následovat staré míry, místo dvou tisíc sto dvanácti arrob řekneme, že kámen na emporu domu, kterému se bude říkat Benedictione, váží, vážení návštěvníci, dámy a pánové, jednatřicet tisíc dvacet jeden kilogram, přibližně jednatřicet tun, a nyní si přejdeme do dalšího sálu, máme toho ještě hodně před sebou.
Muži mezitím celý den kopali. Volaři jim přišli pomoci, Baltasar Sedmislunečný se bez opovržení vrátil k ručnímu kolečku, je dobré občas si připomenout těžké práce, nikdo neví, kdy to bude potřebovat, představme si, že bude zítra zapomenut význam užití páky, a nebude tak jiná možnost než zapojit sílu ramene a paže, dokud se nevzbudí Archimédés a neřekne, Dejte mi jeden opěrný bod, a budete moci zvednout celý svět. Když slunce zapadlo, byla připravena dráha v délce sto kroků až k vydlážděné cestě, která byla snáze překonána během dopoledne. Muži povečeřeli a šli spát, rozptýleni venku pod širým nebem, pod stromy, za bělostnými kameny, které se ve světle měsíce třpytily. Noc byla teplá. Pokud se místy rozhořely ohně, bylo to jen proto, aby se muži necítili tak sami. Voli přežvykovali a z huby jim vytékal pramínek slin, který vracel šťávu země zemi, tam, kam se vše vrací, i ty kameny, vyzvednuté s takovou námahou, i ti muži, kteří je zvedají, i páky, které při tom užívají, i klíny, které je zajišťují, neumíte si, dámy a pánové představit, kolik práce bylo zapotřebí při stavbě tohoto kláštera.
Trubka se ozvala ještě za tmy. Muži vstali, srolovali přikrývky, volaři šli zapřáhnout voly, a z domu, v němž spal, vyšel správce lomu s pomocníky a s dozorci, ti vědí, jaké rozkazy mají dávat a proč. Z vozů byly vyloženy provazy a lana a volská spřežení byla rozestavěna po cestě směrem nahoru ve dvou řadách. Zbývalo ještě dopravit tam karavelu. Byla to plošina z tlustého dřeva posazená na šesti masivních kolech, s pevnými osami, a jen o něco větší, než kámen, který měla převážet. Dotlačili ji tam dělníci za velkého pokřiku jednak těch, kdo tlačili, jednak těch, kdo vydávali rozkazy, jeden muž přestal dávat pozor, a pod kolem mu zůstala noha, ozval se hrozný řev, výkřik nesnesitelné bolesti, ta cesta nezačíná dobře. Baltasar stál se svými voly poblíž, viděl vytrysknout krev, a náhle si připadal jako v Jerez de los Caballeros před patnácti lety, jak ten čas letí. Čas tiší i bolest, ale tahle ještě nepřešla, ten muž nepřestává křičet,odnášejí ho na nosítkách do Moreleny, kde je ošetřovna, snad nepřijde o víc než o kus nohy, zatraceně. V Moreleně jednou Baltasar spal s Blimundou, takový už je svět, k jednomu místu se může vázat velké potěšení i velká bolest, vůně zdravých šťáv i hnilobný puch zanícené rány, aby bylo vymyšleno nebe i peklo, stačilo by jen znát lidské tělo. Na zemi již není vidět krev, přes to místo přejely vozy a přešli nohy mužů a mocná kopyta volů, zbytek vpila a překryla zem, jen jeden kámen, který byl odtažen stranou, ještě zůstal trochu zbarvený.
Plošina sjížděla velmi pomalu, zadržovaná na svahu muži, kteří opatrně uvolňovali lana, až ji konečně přirazili ke stěně z hlíny, kterou zedníci vyhladili. Ano, teď se projeví um dělníků i to, kam až dospělo lidské vědění. Všechna kola vozu byla zajištěna velkými kameny, aby se neoddálil od stěny, až se kvádr sveze z kmenů a sklouzne, až dopadne na plošinu. Celou její plochu pokryli jílem, aby se zeslabilo tření kamene o dřevo, a konečně začali kolem kvádru ovazovat lana, z každé strany jedno po délce mimo kmeny a jedno, které ho svázalo v celé šířce. Vzniklo tak šest bodů, které se spojily v přední části vozu a byly přivázány k pevnému kusu dřeva, zesílenému železným kováním. Z něho vedla další dvě lana, ještě tlustší, která představovala dvě hlavní táhla, a k nim se postupně připojovala další slabší, která měla být tažena voly. Nejde zde o případ, kdy by bylo vynaloženo méně času na konání než na vysvětlení postupu, naopak, slunce již vyšlo, již se vyhouplo nad tamhlety kopce, které odsud vidíme, a nyní jsou zpevňovány poslední uzly, byl pokropen jíl, který mezitím uschl, ale nejprve je třeba rozestavět volské potahy na vhodnou vzdálenost a napnout dostatečně všechny provazy, aby nedošlo ke ztrátě síly potřebné k tahání díky špatné organizaci, teď zatáhnu já, teď ty, tím spíše, že nakonec není dost místa pro všech dvě stě potahů, a tak je tahání uskutečňováno rovně, dopředu a nahoru, Je to zapeklité dílo, řekl Malý, který byl u prvního provazu nalevo, a pokud Baltasar vyslovil nějaký názor, nikdo ho neslyšel, protože je dál. Předák stojící tam nahoře vykřikne povely, které nejprve znějí rozvlekle a potom skončí suše jako výstřel, bez ozvěny, Hééééj hou, kdyby voli zatáhli na jedné straně víc než na druhé, špatně by to dopadlo, Héééj hou, dvě stě volů se pohnulo, zatáhlo, nejdříve prudce, potom plynule, avšak vzápětí se tah přerušil, protože někteří uklouzli, jiní se naklánějí ven nebo dovnitř, je na volařích, aby je usměrnili, drsné provazy jim bolestivě dřou boky, až konečně, za pokřiků, nadávek a pobídek táhnou několik sekund všichni stejně a kvádr se konečně o píď pohnul a drtí borovicové kmeny, na nichž spočívá. První zatahání přineslo výsledek, druhé ale bylo špatné, a tak třetí muselo obě předchozí napravit, nyní tahají jedni a druzí jen drží, až se konečně kámen pohnul směrem k plošině, dosud nad ní udržován výškou kmenů, až se převážil, začal prudce sjíždět a konečně dopadl na vůz, buch, vrásčitá hrana se zařízla do dřeva a konečně kámen nehybně ležel, navršený jíl tam nebyl celkem k ničemu, štěstí bylo, že učinili řadu dalších opatření. Chlapi vystoupili na plošinu a dlouhými a silnými páčidly s velkou námahou nadzvedli kámen dosud nestabilní, jiní pod něj zespoda podložili podložky s železným povrchem, které mohly klouzat po jílu, teď to bude snadné, Héééj rup, Héééj rup, Héééj rup, všichni tlačí s velkým nasazením, lidé i voli, škoda, že tu nahoře nestojí král Jan V., není lidí, kteří by táhli lépe než tito. Již byla odvázána postranní lana a váha teď spočívá na laně, kterým je kámen převázán na šířku, to stačí, kámen se teď zdá lehký, tak snadno teď klouže po plošině a teprve, když úplně dopadne, je podle zvuku zřejmé, jak je těžký, celá kostra vozu skřípe, kdyby zem nebyla vydlážděná kameny, byla by se kola propadla až po náboj. Velké kusy mramoru, které sloužily jako klíny, byly odsunuty, neboť již nehrozí nebezpečí, že by se vůz pohnul. Nyní pokročí vpřed tesaři s palicemi, nebozezy a dláty a ti udělají v prostorné plošině v pravidelné vzdálenosti od sebe obdélníkové otvory, do nichž zasadí a zatlučou klíny, které ještě upevní velkými hřeby, i tato práce si žádá určitý čas, ostatní dělníci zatím odpočívají ve stínu, volci přežvykují a odhánějí ovády, je nesnesitelné horko. Zatroubili na oběd, tesaři právě dokončili svůj úkol a dozorce dává rozkaz, aby se kvádr přivázal k vozu, což je práce pro vojáky, snad proto, že vyžaduje disciplínu a zodpovědnost, možná proto, že jsou na podobné úkoly zvyklí, alespoň ti od dělostřelectva, a tak je za necelou půlhodinu kámen dobře připevněn mnoha a mnoha provazy, jako by odjakživa k té plošině patřil, kam půjde ona, půjde i on. Vše je bezvadně provedeno, je to dokonalé dílo. Vůz vypadá zdálky jako nějaké zvíře s krunýřem, jako mimořádně zavalitá želva na krátkých nožkách, která právě vylezla ze svého úkrytu pod zemí a je celá špinavá od hlíny, vůz jako by byl sám z hlíny, jako by byl prodloužením vyvýšeniny, k níž je přiražen. Muži i zvířata již pojídají oběd, potom přijde siesta, kdyby v životě neexistovaly tak krásné věci, jako je jídlo a odpočinek, nemělo by smysl stavět kláštery.
Říká se, že zlo netrvá dlouho, ačkoliv se někdy zdá, podle únavy, kterou za sebou zanechává, že ano, ale nikdo nepochybuje o tom, že žádné dobro netrvá věčně. Člověk si hoví v příjemném otupění, naslouchaje cikádám, jídla sice nebylo nadbytek, ale žaludek uvyklý malému množství potravy dokáže najít mnoho v málu, a krom toho máme slunce, které také živí, když najednou zazní trubka, kdybychom se v tu chvíli nalézali v Josafatově údolí, dali bychom vzbudit mrtvé, ale takhle není zbytí, než aby se zvedli ti živí. Naloží na vozy všechny nástroje, neboť před odjezdem je třeba všechno vykázat, zkontrolují se uzly, k vozu jsou přivázána lana a znovu se ozve Héééj rup, ve zmateném ruchu začnou voli opět tahat, jejich kopyta se pevně opírají do nerovné země lomu, bodce se jim zabodávají do kohoutků a vůz se pomalu pohne, jako byl vyrván z pece země, kola drtí úlomky mramoru, jimiž je zem poseta, takový kámen ještě dosud lom neopustil. Dozorce a někteří jeho pomocníci již nasedli na mezky, jiní, níže postavení, vykonají cestu pěšky, ale všichni mají určité znalosti, a tudíž mohou i vydávat rozkazy, rozkazy vyplývající z jejich vědění, vědění opírající se o rozkazy, jiný je případ toho tábora mužů a volů, ti i oni jsou jen komandováni, a nejlepší z nich je vždycky ten, který je schopen vyvinout největší sílu. Od mužů se navíc žádá určitá zručnost, netahat opačným směrem, podložit včas kolo klínem, pobízet slovem zvířata, umět spojit svoji sílu se silou zvířete a obě znásobit, což je koneckonců úctyhodné. Vůz již vyjel do poloviny plošiny, to jest nanejvýš tak padesát kroků, a pokračuje, kymáceje se tvrdě po vyčnívajících kamenech, vždyť to také není kočár Její Výsosti ani koleska duchovního, ty jsou pochopitelně patřičně vybaveny pérováním. Nápravy tohoto vozu jsou tvrdé a kola mohutná, postroje volů se nelesknou a ani muži se nepředhánějí, kdo má krásnější livrej, tvoří průvod otrhanců, který by rozhodně nemohl defilovat při přehlídce ani v procesí Božího Těla. Něco jiného je převézt kámen na tribunu, z níž nám všem za dva roky patriarcha požehná, a něco jiného, a mnohem lepšího by bylo, kdybychom my byli tím požehnáním nebo tím žehnajícím, stejně jako je lepší jíst chleba než sít obilí.
Čeká je dlouhá pouť. Odsud do Mafry je cesta namáhavá, i když král dává cesty upravovat, nahoru a hned zase dolů, hned údolím a hned zas šplhat do výšek, a pak se zase ponořit na dno, jestliže se ten, kdo spočítal, že k převozu bude zapotřebí čtyři sta volů a šest set mužů, zmýlil, tak rozhodně směrem dolů, neboť jich rozhodně nebylo příliš. Obyvatelé Pera Pinheira se shromáždili kolem cesty, aby se mohli pokochat nevídaným množstvím volských potahů, tolik najednou jich od začátku stavby nikdy neviděli a ještě nikdy v jejich vesnici také nebylo tolik ruchu, některým z nich je dokonce teskno, když vidí odjíždět ten krásný kámen, který vyrostl tady, v tom našem Pero Pinheiro, kéž by se cestou nezlomil, to by bylo škody. Dozorce teď jede v čele jako generál do bitvy se svým štábem, se svými pobočníky a ordonanci, ti zkoumají terén, vyměřují zákruty cesty, vypočítávají sklon svahů a hledají místo pro táboření. Pak se opět vracejí naproti vozu, aby si ověřili, jak daleko se dostal, zda již opustil Pero Pinheiro, jestli tam neuvázl. Onoho prvního dne, kdy po poledni vyjeli, se konvoj posunul jen o pět set kroků. Cesta byla úzká, volské potahy se na ní tlačily, neboť postupovaly ve dvou řadách vedle sebe, takže jim nezbývalo místo, aby se mohly volně pohybovat, a jelikož netahaly rovnoměrně, polovina tažné síly vyšla nazmar. Navíc nebylo dobře slyšet rozkazy, ale především tu byla ohromující váha kamene. Když musel vůz zastavit buď proto, že jedno kolo uvízlo v díře na cestě, nebo proto, že se rytmizovanému úsilí volů náhle postavil do cesty svah, a přinutil je tak k přestávce, zdálo se pak, že už nebude možné uvést ho do pohybu. A když se konečně zase pohnul, všechny dřevěné části skřípěly, jako by se chtěly vymanit ze svých železných pásů a kramlí. A to byla teprve snazší část cesty.
Toho večera volaři vypřáhli voly, ale nesehnali je do stáda, nechali je na cestě. Měsíc vyšel pozdě, v tu chvíli již mnozí muži spali, ti, kdo měli boty, s hlavou položenou na nich. Jiní, jako by očarováni jeho přízračným světlem, zírali upřeně na měsíc a viděli na něm zřetelně postavu toho muže, který šel v neděli vysekávat ostružiny, pročež ho Pán Bůh potrestal: musí už navždy nosit tu otep, kterou nasbíral, než ho stihl trest, musel zůstat v tom lunárním vyhnanství a sloužit jako viditelný důkaz božské spravedlnosti, jako výstraha pro ty, co nemají před ničím úctu. Baltasar šel vyhledat Josefa, společně pak našli Františka a s dalšími druhy se pak sesedli kolem ohně, neboť se ochladilo. Později se k nim přidal ještě Manuel a ten vyprávěl pohádku, Byla jednou jedna královna, která žila v paláci se svým královským manželem a s dětmi, jedním princem a jednou princeznou, asi takhle velkými, no a povídalo se, že král byl rád králem, ale královna nevěděla, jestli je ráda královnou nebo ne, protože ji nikdy nenaučili nic jiného, a proto si nemohla vybrat a říct, jsem ráda, že jsem královna, kdyby aspoň bývala byla stejná jako král, poněvadž ten byl spokojený, i když ho taky nic jiného nenaučili, ale králka byla zkrátka jiná, taky kdyby byla stejná, ta pohádka by nikam nevedla, no a tak se stalo, že v tom království žil byl jeden poustevník, který v životě zažil mnoho dobrodružství, celé roky tak žil, až pak se uchýlil do té jeskyně v lese, nevím, jestli už jsem řekl, že žil v jeskyni, nebyl to poustevník, co žebrá a žije z milodarů, říkali mu poustevník, poněvadž žil sám a jedl to, co si našel, když mu někdo něco dal, neodmítl to, ale nikdy nežebral, no a jednou se královna se svojí družinou šla projít do lesa a řekla nejstarší dvorní dámě, že chce mluvit s poustevníkem, že se ho chce na něco zeptat, a na to jí dvorní dáma odpověděla, Ale vězte, Vaše Veličenstvo, že ten poustevník není svatý muž, je to muž jako každý jiný, jen žije sám v té díře. A králka na to, že její otázka nemá s náboženstvím nic společného, no a tak tam šli, a když přišli k té jeskyni, jedno páže poustevníka zavolalo, a on se objevil. Byl to muž již pokročilého věku, ale ještě statný jak dub na rozcestí, a když se zjevil, zeptal se, kdo mě to volá, a páže řeklo, Její Veličenstvo královna, no a pro dnešek dost, konec vyprávění, jde se spát. Ostatní protestovali, chtěli vědět, jak ten příběh o královně a o poustevníkovi dopadl, ale Manuel Kukuřičný nepovolil, a že prý zítra je taky den, a tak se museli podřídit, každý se uchýlil do svého spánku, a dokud spánek nepřišel, každý byl sám se svými myšlenkami podle svých sklonů, José Pequeno uvažoval, že král se možná už neodvažoval s královnou nic mít, ale poustevník už je starý, tak jak to asi dopadne, Baltasar si představoval, že ta královna je Blimunda a on ten poustevník, vždyť je to koneckonců příběh o jednom muži a o jedné ženě, i když je tu tolik rozdílů, Francisco Marques si řekl, však já vím, jak ten příběh dopadne, až přijdu do Cheleiros, budu vám to vyprávět. Měsíc už je tamhle na druhé straně, ne že by otep ostružiní vážila nějak moc, nejhorší jsou trny, zdá se, že i Kristus se zle pomstil za trnovou korunu, kterou mu nasadili.
Následující den byl náročný. Cesta se trochu rozšiřovala, a potahy se tak mohly pohybovat volněji, aniž by do sebe narážely, avšak vůz se, pro svoji velikost, své pevné nápravy a hlavně kvůli nákladu, který vezl, velmi obtížně vytáčel v zatáčkách, a proto ho museli tlačit z boku, nejprve vpřed a pak zase vzad, kola vzdorovala, brzdily je kameny, které bylo nutno rozbít palicí, ale přesto si muži příliš nestěžovali, dokud bylo aspoň dostatek místa k vypřažení a novému zapřažení množství volů dostatečného k tomu, aby mohl být vůz přemístěn a znovu postaven rovnoběžně s cestou. Stoupání, pokud na něm nebyly zatáčky, bylo řešeno s pomocí velké síly, všichni prostě tahali, voli natahovali hlavy dopředu, skoro se tlamami dotýkali zadků těch před sebou a občas klouzali po lejnech a moči, tvořící brázdy, jež se čím dál tím více prohlubovaly pod kopyty a pod koly. Každý volař měl na starosti dva potahy, již z dálky bylo vidět, skrze volské rohy a nad tmavými hřbety zvířat, jeho hlavu a jeho bodec, Josef Malý byl jediný, koho nebylo vidět, čemuž se nelze divit, nejspíš něco povídal do ucha svým volkům, kteří byli, co do velikosti, jeho bratry, Tahejte, moji volečkové, tahejte.
Náročný pochod se však stával vpravdě hrůzostrašným, když cesta klesala. Vůz stále nabíral na rychlosti, bylo nutno ho hned podložit klíny, vypřáhnout téměř všechny potahy, tři čtyři na každé straně teď stačily, muži se však museli pověsit na provazy vzadu za plošinou, stovky mužů jako stovky mravenců, s nohama bořícíma se do země, s tělem zakloněným dozadu napínali svaly, aby zadržely vůz, neboť hrozilo, že je strhne do údolí, že je náhle, jako když práskne bičem, vyhodí ze zatáčky. Voli, kteří stáli výš nebo níž, pokojně přežvykovali a pozorovali ten vzruch, muže pobíhající sem a tam a vydávající rozkazy, dozorce na mezkovi, strhané tváře, po nichž stékal pot, zatímco oni stojí klidně a čekají, až na ně přijde řada, jsou tak klidní, že ani není třeba bodce, zastrčeného za jho. Kdosi dostal nápad, aby byli voli zapřaženi k zadní části plošiny, museli však od toho upustit, protože je nad možnosti vola pochopit tak složitý matematický úkon, jako ten, že má udělat dva kroky vpřed a tři vzad. Vůl buďto překoná svah a vytáhne to, co by mělo být spuštěno, nebo je bez odporu vlečen, a přichází celý odraný tam, kam by měl dorazit svěží a odpočatý.
Toho dne urazili od východu slunka do setmění asi tisíc pět set kroků, což je méně než půl naší míle nebo, pro lepší představu a pro srovnání, vzdálenost rovnající se dvěma stům násobkům délky samotného kamene. Tolika hodin úsilí bylo zapotřebí k tomu, aby se posunuli o malý kousek, tolik potu a tolik strachu, a ta kamenná příšera klouže, když má být v klidu, a naopak si zůstane nehybná, když by se měla pohnout, budiž prokleta, ty i ten, kdo tě nařídil vytáhnout ze země, abychom tě my museli vláčet touhle pustinou. Muži vysíleně uléhají na zem, leží na zádech a těžce oddychují, hledí na nebe, jež pomalu tmavne, nejprve tak, že to vypadá, jako by se den rodil, a ne končil, neboť jak ubývá světla, postupně zprůsvitní, až náhle se ten křišťál potáhne hlubokou sametovou černí a je tu noc. Měsíc se dnes objeví mnohem později, až když už celý tábor bude spát, již couvá. Muži večeří za světla ohňů a země konkuruje nebi, neboť tam, kde jsou na nebi hvězdy, jsou tady ohně, možná kolem nich na počátku věků také sedali muži, kteří vláčeli kameny, z nichž se stavěla nebeská klenba, možná se jim ve tvářích zračila stejná únava, byli stejně upocení a stejně zarostlí a měli stejně hrubé, špinavé a mozolnaté ruce se smutkem za nehty, jak se říká. Baltasar náhle poprosil, Povídej, Manueli, na co se královna zeptala, když se poustevník objevil u vchodu do jeskyně, a Josef se pokusil hádat, Vsadil bych se, že poslala pážata a chůvy pryč, tenhle Malý je filuta, no, však se ve zpovědnici bude mít z čeho kát, pokud ovšem zpověď tohoto hříšníka bude dobrá a správná, o čemž lze pochybovat, teď ale obraťme pozornost k tomu, co říká Manuel, Když se teda poustevník objevil u vchodu do jeskyně, královna popošla tři kroky kupředu a zeptala se ho, Jestliže je žena královnou a jestliže je muž králem, co mají dělat, když se chtějí cítit mužem a ženou, a nejen králem a královnou, tak to byla ta její otázka, jenže poustevník jí odpověděl taky otázkou, Je-li mužský poustevník, co má dělat, aby se cítil mužem a nejen poustevníkem, načež se královna na chvilku zamyslela a povídá, Královna přestane být královnou, král nebude králem a poustevník vyjde z poustevny, tohle by museli udělat, ale teď položím další otázku, jaká žena a jaký muž budou ti, co nejsou královna ani poustevník, ale jen žena a muž, co to znamená být mužem a ženou, a nebýt přitom poustevníkem a královnou, co je to za bytí, když člověk není tím, čím je, a na to poustevník odpoví, Nikdo nemůže být, aniž by byl, není žádný muž a žena, existuje jen to, co byli, a vzpoura proti tomu, co jsou, a královna prohlásila, A já se bouřím proti tomu, co jsem, a teď mi řekni ty, jestli se bouříš proti tomu, co jsi, a on odpověděl, Ti, co žijí na světě, si myslí, že být poustevníkem je vlastně nebýt, ale přeci je to něčím být, a ona na to zase, Tak co s tím, a on povídá, Jestli chceš být ženou, přestaň být královnou, a ostatní poznáš potom, a ona na to, Jestli chceš být mužem, tak proč jsi dál poustevníkem, Protože člověku nahání největší strach být člověkem, a ona, Víš ty vůbec, co to je být mužem a ženou, a on, To neví nikdo, a s touto odpovědí králka odešla i se svojí reptající družinou, a dopovím to zítra. Dobře udělal Manuel Kukuřičný, že přestal vyprávět, neboť dva z posluchačů, Josef Malý a František Marques, zavinuti do svých houní, již oddychovali ze spánku. Ohně dohasínaly. Baltasar se pochybovačně díval na Manuela, Tahle pohádka nemá hlavu ani patu a vůbec není podobná těm, co jsem slyšel vyprávět, třeba o princezně husopasce, o princezně se zlatou hvězdou na čele, o dřevorubci, co našel v lese pannu, o modrém býkovi, o ďáblovi z Alfusqueira, o sedmihlavé sani, a Manuel Kukuřičný mu povídá, Kdyby byl na světě obr tak veliký, že by dosahoval do nebe, mohl bys říct, že jeho nohy jsou hory a hlava jitřenka, na chlapa, co prohlásil, že letěl a že je podobný Bohu, jsi hodně nedůvěřivý. Po této výtce Baltasar zmlkl, pak mu popřál dobré noci, otočil se zády k ohni a ve chvilce usnul. Manuel Kukuřičný zůstal ještě vzhůru a přemýšlel, jak se nejlíp vymotat z té šlamastyky, do které se zamotal, poustevník se nejspíš stane králem a králka poustevnicí, proč jen musejí pohádky vždycky skončit takhle.
Utrpení toho vleklého dne bylo tak velké, že všichni říkali, Zítra už to nebude moct být horší, ale přitom věděli, že to bude tisíckrát horší. Dobře si vzpomínali na úsek cesty nad cheleiroským údolím, na ty hrůzné svahy a úzké zatáčky, na ty strmé stěny, padající skoro kolmo na cestu, Jak jen to zvládneme, šeptali si v duchu. Za celé to léto nebylo teplejšího dne, zem sálala jako ohniště a slunce je bodalo jako ostruha. Nosiči vody nepřetržitě běhali v dlouhých řadách se džbery na ramenou, chodili pro vodu k pramenům, které se nalézaly dole, často daleko od cesty, a s plnými vědry pak museli šplhat vzhůru po srázných stezkách, aby naplnili kádě, galeje nemůžou být horší než tohle. Před obědem dorazili na vyvýšeninu, odkud bylo vidět Cheleiros dole v údolí. S tím František Marques počítal, ať už se jim podaří dostat se do večera dolů nebo ne, tuhle noc stráví společně se svojí ženou, to mu nikdo nevezme. Dozorce vzal své pomocníky a společně slezli až k potoku, který se klikatil na dně údolí, a po cestě vyznačovali nejnebezpečnější místa, úseky, kde má být vůz opřen, aby bylo možno udělat přestávku a také kvůli lepšímu zajištění kamene, a nakonec rozhodl, aby byli za třetí zatáčkou voli vypřaženi a odvedeni na volné prostranství, aby nebránili pohybu vozu, ale zase ne příliš daleko, aby mohli být ihned přivedeni zpátky, pokud by to tatáž operace ještě vyžadovala. Plošina s kamenem tak měla sjíždět jen s pomocí lidské síly. Jiná možnost nebyla. Zatímco byly odváděny volské potahy, muži postávající na hřebeni kopce pod žhoucím sluncem shlíželi do poklidného údolíčka se zahrádkami, svěžím stínem stromů, chaloupkami, které vypadaly neskutečně, tak působivý byl dojem klidu, jenž z nich vyzařoval. Možná na to mysleli, možná nemysleli, možná si prostě jen říkali, Jestli se dostanu až tam dolů, stejně si budu myslet, že se mi to snad jenom zdá.
Jak to prošlo doopravdy, nechť řeknou ti, co vědí víc. Šest set chlapů beznadějně pověšených na dvanácti lanech připevněných k zadní části plošiny, šest set chlapů, kteří pociťovali, jak jim postupně ochabují svaly, neboť je nepřetržiě napínali, šest set chlapů, kteří představovali šet set strachů z toho, čím jsou, neboť dnes je nejspíš den největší zkoušky, včera to byla ještě hračka, a celá ta historka Manuela Kukuřičného je jen fantazírování, neboť co je koneckonců člověk, když už z něj zbývá jen síla nebo strach, že ta síla nebude stačit k tomu, aby udržela tu příšeru, která ho nelítostně stahuje dolů, a to všechno kvůli jednomu balvanu, který by vlastně ani nemusel být tak velký, vždyť ze tří nebo z deseti menších by se ta tribuna taky udělala, jenom bychom pak nemohli s pýchou říct Jeho Veličenstvu, Je z jediného kusu kamene, a návštěvníkům, než postoupí do dalšího sálu, Je z jediného kusu kamene, to kvůli takovým a jiným ješitným hlupákům se šíří obecná blbost ve svých národních i soukromých podobách a jejím příkladem je toto tvrzení v příručkách a dějepisech, Stavbu kláštera v Mafře inicioval král Jav V. po slibu, který učinil, pokud se mu narodí následník, vždyť tady jde šest set mužů, kteří královně neudělali žádné dítě, ale oni platí za ten slib, to je buzerují, jestli prominete tento anachronický výkřik.
Kdyby cesta klesala přímo do údolí, byla by to všechno jen taková hra, možná i zábavná, pouštění kamenného draka, hned popustit provázek, hned ho zase navinout, chvíli ho nechat letět a pak si ho zase přitáhnout, nechat ho klouzat, dokud by se zrychlení nestalo nezvladatelné, a včas ho zabrzdit, aby se nezřítil do údolí a po cestě nerozdrtil chlapy, kteří nestačili uskočit, ty, kteří jsou vlastně také takovými draky, přivázanými na podobných i jiných motouzech. Jenže jsou tu ty zatáčky, ty jsou jejich noční můra. Dokud byla cesta rovná, využívalo se volů, jak jsme již vysvětlili, tak, že někteří tahali rovnoběžně přední část vozu, dokud se jim nepodařilo vyrovnat ho do přímky, kratší nebo delší, jež byla prodloužením zatáčky. To vyžadovalo jen trpělivost, šlo jen o to, donekonečna vypřahat, zapřahat a zase vypřahat, nejvíc se namáhali voli, chlapi museli především křičet. Teď by nejradši řvali beznadějí nad tou ďábelskou kombinací zatáček a svažování, kterou budou muset mnohokrát překonat, ale křičet by v tomto případě znamenalo ztrácet dech, a toho už beztak moc nemají. Radši vynaložíme síly na to, abychom zjistili, jak na to, a křik si necháme na později, až si budeme moct zařvat úlevou. Vůz sjíždí až k zatáčce, opíraje se co nejvíce o její vnitřní stranu, a těsně před ní dělníci podkládají klínem přední kolo na téže straně, klín však nesmí být příliš silný, aby vůz úplně nezabrzdil, ale ani tak křehký, aby ho váha vozu rozdrtila. Jestli si někdo z vás myslí, že je v tomto případě přehnané mluvit o svrchované obtížnosti, tak jen proto, že nikdy nevezl tento balvan z Pera Pinheira do Mafry, že buďto jen přihlížel vsedě, nebo zdálky, z místa a v čase této stránky. Takto nebezpečně přibrzděn může vůz z jakéhosi ďábelského rozmaru zůstat nehybný, jako by měl všechna kola přibitá k zemi. To je nejčastější. A pouze za velmi vzácných okolností, kdy se spojí vyklonění křivky směrem ven, minimální tření terénu, vhodné zvýraznění svahu, to všechno ve vhodném poměru, jen tehdy plošina bez obtíží podlehne impulzu, který jí bude dán ze strany její zadní části, nebo ještě větší zázrak by byl, pokud by se sama otočila na svém jediném opěrném bodě tam vpředu. Ale zpravidla je všechno jinak. Zpravidla je třeba opět vynaložit na nejoptimálnějších místech a v ten jediný v pravý okamžik obrovskou sílu, aby se vůz nepohnul příliš rychle, což by bylo osudné, nebo, a díky Bohu za toto menší zlo, by vyžadoval nové velké úsilí v opačném směru. Na čtyři zadní kola bylo třeba použít páky, muži se pokoušejí posunout vůz alespoň o půl pídě k vnějšímu okraji zatáčky, chlapi s provazy pomáhají tím, že tahají všichni ve stejném směru, nastává velká vřava, jedni s pákami na vnější straně mezi lesem lan, natažených a napjatých jako ostří břitvy, ti druzí, kteří tahají provazy, stojí stupňovitě na svahu, často sklouznou a občas se i skutálejí dolů, zatím si naštěstí příliš neublížili. Vůz konečně podlehl a posunul se o jednu či dvě pídě, za dobu trvání této operace bylo vnější přední kolo postupně podloženo a opět uvolněno, aby se zabránilo nebezpečí, že se plošina během těchto pohybů, v okamžiku, kdy bude nezajištěna a jako by visela a kdy nebude dost mužů, kteří by ji zadrželi, splaší, neboť většina z nich nemá při všech těch zmatených operacích ani dost místa se pohnout. Shora přihlíží ďábel, sám zmaten vlastní nevinností a milosrdenstvím, neboť podobné utrpení si nepředstavoval ani jako korunování trestů svého pekla.
Jeden z chlapů, kteří podkládají kola, je František Marques. Prokázal již svoji zručnost, jedna ošklivá zatáčka, dvě příšerné, tři ještě horší, čtyři, ty už snad můžou zvládnout jedině šílenci, a na každou z nich je zapotřebí dvaceti úkonů, je si vědom, že dělá svoji práci dobře, teď už ani nemyslí na manželku, všechno má svůj čas, věnuje veškerou pozornost kolu, které se právě dalo do pohybu a které bude třeba zabrzdit, ne moc brzy, aby nebylo úsilí kamarádů vzadu zbytečné, ale ani moc pozdě, protože vůz nabírá rychlost, a mohl by minout podložku. Jako se to stalo teď. Snad František Marques přece nedával chvilku pozor, nebo si předloktím stíral pot z čela, nebo snad odsud shora pohlédl dolů na svoji vesnici Cheleiros a vzpomněl si konečně na ženu, zkrátka mu klín vypadl z ruky právě v okamžiku, kdy plošina klouzala, nikdo neví, jak se to vlastně přihodilo, všichni už jen viděli jeho rozdrcené tělo pod vozem, přejelo přes ně první kolo a vzápětí váha nejméně dvou set tisíc arrob, neboť tolik váží kámen, jak si snad ještě pamatujeme. Říká se, že neštěstí nechodí nikdy samo, a obvykle to bývá pravda, jak každý z nás nejspíš může potvrdit, ale protentokrát se jeho původce spokojil s tím, že zemřel jeden člověk. Vůz, který se mohl zřítit a padat v kotrmelcích dolů po svahu, se o kus dál sám zastavil, neboť jedno jeho kolo uvízlo v díře na cestě, záchrana není vždycky tam, kde by měla být.
Vyprostili Františka Marquese zpod vozu. Kolo, které mu přejelo přes břicho, mu rozšrotovalo vnitřnosti a kosti na kaši a skoro mu odřízlo nohy od trupu, pravou a levou nohu, neboť ta prostřední, ta bujná, ta pro lásku, kvůli níž se František tak trmácel, poté není ani stopy, nezbyl z ní ani kouštíček, ani drobeček. Přinesli nosítka, položili na ně tělo zabalené do houně, a ta vmžiku nasákla krví, dva muži vzali nosítka a dva další je doprovázeli, aby je mohli vystřídat, a všichni čtyři se pak vydali zpravit vdovu. Tady vám přinášíme manžela, tohle povědí jeho ženě, která právě teď postává na zápraží a hledí směrem k hřebeni, tam někde je její manžel, a říká dětem, Váš otec bude dneska spát doma.
Když kámen dorazil do údolí, byly potahy opět připřaženy. Původce neštěstí zřejmě zalitoval, že byl poprvé tak šetrný, a proto se stalo, že plošina kvůli výběžku skály trochu couvla, a přirazila ke svahu dva voly, čímž jim rozdrtila nohy. Museli být utraceni ranami sekery, a když se to rozneslo, seběhli se obyvatelé Cheleiros k hostině pro chudé a voli byli namístě staženi a rozpáráni, po cestě tekly potoky krve, vojáci se marně oháněli meči, dokud zbýval na kostech kousíček masa, vůz se nemohl pohnout z místa. Mezitím se setmělo. Proto byl tábor postaven přímo tam na místě, někteří ulehli výš podle cesty, jiní na břehu potoka. Vrchní dozorce a jeho pomocníci nocovali pod střechou, ostatní jako obvykle, zabalení do houní, zcela vyčerpaní sestupem do středu země, užaslí nad tím, že ještě žijí, mnozí se bránili spánku ze strachu, že to přichází smrt. Přátelé Františka Marquese, Baltasar, Josef Malý, Manuel Kukuřičný a další, jako Brás, Firmin, Izidor, Onufrius, Šebestián, Tadeáš a ještě jeden, o němž se dosud nemluvilo, Damián, se rozhodli bdít u jeho těla. Vešli, podívali se na mrtvého, jak jen člověk může umřít tak strašnou smrtí, a být potom tak klidný, víc, než kdyby spal, bez nočních můr a bez ponižování, pak se šeptem modlili, tamhleta žena je vdova, nevíme, jak se jmenuje, a ani by nemělo smysl se jí ptát na jméno, stejně jako nemělo cenu jen napsat Damián, když o něm nic nevíme. Zítra před úsvitem bude kámen zase pokračovat v cestě, ale v Cheleiros už za sebou zanechal jednoho muže, který bude pohřben, a maso ze dvou volů, které poslouží jako potrava.
Jejich ztrátu nikdo nepociťuje. Vůz se vleče do svahu stejně pomaloučku, jako slézal dolů, kdyby měl Bůh soucit s lidmi, byl by stvořil svět plochý jako dlaň, a kameny by tak byly rychleji dovezeny na místo určení. Tenhle již jede pátý den, teď již po lepší cestě, hlavně až bude překonán tento svah, ale v duších stejně zůstane neklid, o tělu nemluvě, muže bolí všechny svaly, ale nikdo si nestěžuje, vždyť proto jim byly svaly dány. A ani celé to stádo volků nereptá a nestěžuje si, jen občas nechce jít dál, přestane tahat, pak je třeba nechat zvířata trochu odpočinout, přistrčit jim k hubě hrst slámy, a za chvilku jsou čerstvá, jako by odpočívala od včerejška, jejich zadky se vlní v rytmu pochodu radost pohledět. Alespoň dokud nepřijde další klesání nebo stoupání. Řadí se oddíly, rozdělují se síly, tolik sem, tolik a tolik tamhle, tak tahejte, Héééééj hou, řve hlas, Tramtarará, vytrubuje trubka, je to opravdu jako bitevní pole, nechybí tu ani mrtví a zranění, ale jelikož nejsou všichni stejné kvality, jak je spočítat, nejlepší snad bude říci, že šlo o čtyři hlavy.
Odpoledne se strhl liják a všichni ho přivítali. Když padla noc, opět se rozpršelo, ale nikdo neklel. V tom je největší moudrost, nevšímat si toho, co nebe posílá, déšť nebo slunce, pokud toho není příliš, vždyť koneckonců ani ta největší potopa ještě nestačila zahubit všechny lidi a ani sucho není nikdy tak hrozné, že by se nezachránilo ani stéblo trávy nebo že by nebyla naděje, že se jedno najde. Pršelo nanejvýš hodinu, potom se mraky roztrhaly, i mraky se zlobí, když jim nikdo nepřikládá důležitost. Rozhořely se ohně, někteří chlapi se svlékli do naha, aby si usušili oblečení, vypadalo to málem jako nějaká tlupa pohanů, my ale víme, že šlo o tu nejkatoličtější akci, jejímž cílem je dovézt kámen Garciovi do Mafry, a to vyžaduje především víru od toho, kdo si ji zaslouží, což je podmínka, o níž bychom nekonečně diskutovali, nebýt Manuela s jeho vyprávěním, chybí tu jeden posluchač, jen já a ty a ty, chybí nám, ostatní ani nevědí, kdo to byl František Marques, někteří ho viděli mrtvého, ale většina ani to ne, nepředstavujme si, že před jeho mrtvolou defilovalo šest set mužů, aby mu naposledy dojemně vzdali úctu, takové věci se stávají v epopejích, vraťme se tedy k našemu příběhu, Jednoho dne královna zmizela z paláce, v němž žila se svým královským manželem a se syny infanty, a jelikož se rozneslo, že rozhovor u jeskyně neprobíhal tak, jak by se slušelo na královnu a poustevníka, nýbrž že se spíše podobal tanečnímu kroku a pavímu ocasu, krále popadl hněv žárlivce a běžel k jeskyni, představuje si, že jeho čest byla poskvrněna, neboť králové jsou takoví, jejich čest je větší než čest ostatních lidí, to se hned pozná podle koruny, a když tam dorazil, neviděl ani králku ani poustevníka, což ho ještě víc rozzuřilo, protože to podle něho bylo znamení toho, že uprchli, a proto poslal za uprchlíky armádu, která hledala po celém království, a zatímco oni hledají, my půjdeme spát, protože už je pozdě. Josef Malý zaprotestoval, Jakživ jsem neslyšel, aby se pohádka vyprávěla takhle po kouskách, ale Manuel ho opravil, Každý den slyšíte kousek, nikdo ji nemůže vyprávět celou, a Baltasar si pomyslel, Otci Bartolomeu Lourençovi by se tenhle Manuel Kukuřičný líbil.
Dalšího dne byla neděle, a tak byla mše a kázání. Aby ho slyšelo více oveček, kázal kněz nahoře na voze, ale se stejnou elegancí, jako by stál na kazatelně, neuvědomil si však ten neopatrný duchovní, že se dopustil největší profanace, když svými sandály poskvrnil ten oltářní kámen, neboť tím se kámen skutečně stal poté, co přijal oběť nevinné krve, krve jednoho muže ze Cheleiros, který měl ženu a děti, i toho, co přišel v Pero Pinheiro o nohu, zatímco se průvod ještě ani nedal do pohybu, a co krev těch volů, na ty nesmíme zapomínat, alespoň obyvatelé Cheleiros, kteří se hnali na jatka, na ně určitě hned tak nezapomenou, neboť dnes, v neděli, budou mít lepší oběd. I kázal farář a pravil, jak to říkají všichni, Milí moji synové, shora z nebe na nás patří Panna Maria a její Božský syn, z vysokého nebe na nás patří také náš otec, svatý Antonín, a pro lásku k němu dovezeme tento kámen až do Mafry, pravda, je těžký, ale mnohem těžší jsou vaše hříchy, a přitom vy s nimi chodíte v srdci, jako by vás netížily, proto musíte přijmout tuto cestu jako pokání a také jako dar milosti, zvláštní pokání, podivný dar, protože nejenže se vám vrátí v podobě smluvené mzdy, ale ještě vás za něj čeká odměna shovívavého nebe, neboť pravím vám, že vézt tento kámen do Mafry je dílo tak svaté, jako bylo dílo křižáků, kteří se vydávali osvobodit Svatá Místa, vězte, že všichni, kteří tam zemřeli, se těší věčnému životu, a společně s nimi, pohlížeje do tváře Boha, je tam již onen váš druh, který zemřel předevčírem, a bylo to velké štěstí, že zemřel předevčírem, tedy v pátek, bezpochyby zemřel bez rozhřešení, neboť určitě nebyl čas, aby k němu přišel zpovědník, byl již mrtev, když jste se k němu dostali vy, ale spasilo ho to, že byl křižákem této křížové výpravy, jako jsou spaseni ti, kdož zemřeli v Mafře během stavby na ošetřovnách nebo se zřítili ze zdí, krom těch nenapravitelných hříšníků, které sklátily ostudné choroby, a je velkým milosrdenstvím nebe, že se otvírají brány do ráje i těm, kdo zemřou na rány nožem při hádkách, do nichž se stále pouštíte, nikdy nebylo lidí tak zbožných a zároveň tak hádavých, ale budiž, hlavně že dílo pokračuje, nechť nás obrní trpělivostí, nechť vám dá sílu a králi peníze, aby mohl stavbu dovést do konce, neboť velmi potřebný jest klášter ten, pro posílení pořádků a pro trvalý triumf víry, amen. Skončilo kázání, kněz slezl na zem, a jelikož byla neděle, den pracovního klidu a posvěcený, nebylo více co dělat, a tak jedni šli ke zpovědi, jiní k přijímání, ale ne všichni, vždyť by ani nebyla stačila pro všechny zásoba posvátných částic, pokud by se neudál zázrak rozmnožení hostií, což však nebylo dosud nikdy zaznamenáno. Ke konci odpoledne se strhla mezi pěti křižáky této křížové výpravy rvačka, kteréžto epizodě se však my nebudeme dále v našem vyprávění věnovat a která skončila jen nějakou tou ranou pěstí a teklo trochu krve z nosu. A i kdyby při ní byl někdo zemřel, šel by rovnou do nebe.
Toho večera dovyprávěl Manuel Kukuřičný. Sedmislunečný se ho totiž zeptal, jestli královi vojáci dopadli královnu a poustevníka, a on odpověděl, Nedopadli, projeli celé království křížem krážem, prohledali každý dům, ale nenašli je, a toto řka, odmlčel se. Co je to za divnou historku bez konce, a přitom nám ji vyprávíš už pomalu celý týden, podotkl Malý, a Manuel Kukuřičný odpověděl, Poustevník přestal být poustevníkem a králka přestala být královnou, ale nezjistilo se, jestli se z poustevníka stal obyčejný mužský a z královny ženská jako každá jiná, co se mě týče, já myslím, že toho nebyli schopni, jinak by se to bylo zjistilo, až se něco takového jednou stane, určitě to způsobí velký rozruch, ale to se u těch dvou nestalo, taky už je to tak dávno, že už jsou určitě jeden jak druhý na pravdě Boží, a smrtí vždycky pohádky končí. Baltasar zaklepal svým železným hákem do kamene, který ležel opodál. Josef Malý se podrbal na neoholené bradě, No a jak se stane mužský třeba z takového volaře, a Manuel odpověděl, To teda nevím. Sedmislunečný hodil do ohně oblázek, který držel v ruce, Možná tím, že bude lítat.
Na cestě do Mafry nocovali ještě jednou. Z Pera Pinheira do Mafry potřebovali celých osm dní. Když vstoupili na náměstí, vypadali, jako by se vrátili z prohrané války, špinaví, rozedraní a stejně chudí jako na odchodu. Všichni užasli nad neuvěřitelnou velikostí kamenného bloku, Tak veliký. Tak malý, zamumlal Baltasar, pohlížeje na baziliku.
(...)

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3141x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce