Portugalská literatura, jaro 2002 (Samarago, Mae, Pessoa)

aktualita beletrie zahraniční

Od počátku 80. let 20. století se v postsalazarovském a postkoloniálním Portugalsku, dlouhá desetiletí izolovaném od zbytku světa, mluví o znovuzrození portugalského románu, který může konečně svobodně reflektovat dobu velkých změn...

Rehabilitace portugalské prózy
Saramagovy Deníky z Lanzarote
V. H. Mae: Egon Schiele, autoportrét dvojího vtělení

Od počátku 80. let 20. století se v postsalazarovském a postkoloniálním Portugalsku, dlouhá desetiletí izolovaném od zbytku světa, mluví o znovuzrození portugalského románu, který může konečně svobodně reflektovat dobu velkých změn. Je to především zásluhou autorů, jako je například José Saramago (Memorial do Convento - Paměti kláštera, 1982), António Lobo Antunes (Memória de Elefante - Sloní paměť, 1979) či Lídia Jorgeová (O Dia dos Prodígios - Den zázraků, 1980). K těmto jménům musíme přiřadit ještě další, v době před dvaceti lety již velmi uznávaná: Agustina Bessa Luísová, Vergílio Ferreira nebo José Cardoso Pires. Nicméně až na sklonku následující dekády se tato v evropském měřítku okrajová próza dočkává světového uznání, a to především v podobě Nobelovy ceny, udělené v roce 1998 prvně jmenovanému autorovi. V roce 2000 se Portugalsko dokonce stává čestným hostem na Pařížském salonu knihy. Toho se po roční pauze, ačkoli mnohem skromněji, opět účastní. Tentokrát je portugalská literatura reprezentována relativně mladší generací autorů. Jsou to básníci, prozaici, esejisté a literární kritici Eduardo Pitta, Pedro Meixa, José Luís Peixoto, Rui Zink či Eduardo Lourenao.

Evangelium podle Ježíše Krista
Vraťme se však ještě k José Saramagovi. Ten, ač není mediální fotbalovou hvězdou nebo významným politikem, dokáže na sebe čas od času obrátit pozornost médií. Saramago totiž, tak jako spousta jeho slavnějších kolegů, trpí sklonem ke kontroverzním, ba přímo provokativním reakcím na určité politické události. Dokonce je schopen se přímo v některých angažovat. Vzpomeňme leden 1999, kdy spolu s Gabrielem Garcíou Márquezem stál po boku Fidela Castra, žehnaje jeho permanentní revoluci. Na konflikty také není skoupý. Například svým románem O Evangelho Segundo Jesus Cristo (Evangelium podle Ježíše Krista) si proti sobě poštval preláty od papežského stolce. A není to tak dávno, kdy v reakci na konflikt na Blízkém východě přirovnal Izraelci obklíčená palestinská území k nacistickým koncentračním táborům. Jeho silně levicová orientace je zde zjevná. Kromě skandálních výroků a činů se José Saramago samozřejmě nadále věnuje literatuře. V únoru letošního roku mu vyšla nová kniha pod názvem Cadernos de Lanzarote (Deníky z Lanzarote). Tentokrát nejde o nějaké fiktivní symbolické podobenství, nýbrž o soubor vybraných zápisků z let 1993 1997, které obsahují například autorovy dojmy z cest, různé aspekty z jeho intimního života, osobní korespondenci atd. Bohužel tento autor u nás nebyl dosud přeložen.

Českému čtenáři je naopak znám Fernando Pessoa, a to nejen podobností osudu s Franzem Kafkou, jehož byl současníkem. Navíc jde snad o nejsvětovějšího portugalského moderního spisovatele. Znám je u nás především jako autor slavných Heteronym. V posledních deseti letech se však z jeho z velké části posmrtně vydávaného díla překládá hlavně méně známá próza. Jedním z prvních vynikajících počinů bylo postupné vydávání výboru z textů Knihy neklidu (Livro do Desassossego). První výbor vyšel v Odeonu v roce 1992, druhý v Českém spisovateli o tři roky později. Dílo Fernanda Pessoy je dodnes nejen v Portugalsku horlivě zkoumáno, interpretováno a leckdy teprve objevováno. Za svého života stihl totiž vydat pouze jedinou básnickou sbírku. K vydaným textům tedy přibývají další dosud nepublikované. Pro českého čtenáře vyšel v druhé půli loňského roku v Argu zatím poslední překlad dvou neznámých fikcí nazvaných Testament sebevraha barona de Teive, ďáblova hodina. Podle současného básníka Valtera Huga Maa jsou všichni, kdo v Portugalsku píší poezii, jeho heteronymy, tj. fiktivními osobnostmi, kterým Pessoa sám napsal životopis a dílo. Jen velmi málo výjimek dokázalo utéct jeho tvůrčí ruce. Jednou z nich je pro Maea například Herberto Hélder, význačný experimentální básník 60. let. Valter Hugo Mae se sám snaží oživit estetiku jeho doby. Mladý autor (nar. 1971) se proslavil v roce 1999 sbírkou Egon Schiele, Auto-Retrato de Dupla Encar - naæčo (Egon Schiele, autoportrét dvojího vtělení), za kterou získal prestižní cenu Almeidy Garretta. Je nutno poznamenat, že poezie si v portugalské literatuře zachovává stále velkou prestiž. Tento fakt potvrzuje zájem kritiky a také počet publikovaných básnických sbírek. Těžko se například v portugalských literárních časopisech hledá hlubší analýza prózy poslední dekády. Zato v oblasti poezie se to rozbory jenom hemží.
Daniel Nemrava, Lidové noviny, 2.5. 2002, www.lidovky.cz

© Daniel Nemrava

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2478x

Inzerce
Inzerce