Chiu, Elsa
Znamení zrcátkem 2

ukázka beletrie zahraniční

Válečné díry v troskách hradu vznikly velmi, velmi dávno. Tehdy žilo na ostrově ještě mnoho lidí a pole byla roztroušena až k moři. Na vrcholcích pahorků se tyčily větrné mlýny a hlídaly širé moře.

Elsa Chiu: Znamení zrcátkem
úryvek (str. 85-88)

Válečné díry, myší díry a jiné černé díry

Válečné díry v troskách hradu vznikly velmi, velmi dávno. Tehdy žilo na ostrově ještě mnoho lidí a pole byla roztroušena až k moři. Na vrcholcích pahorků se tyčily větrné mlýny a hlídaly širé moře. Otáčely svými lopatkami ve větru a zdravily ojedinělé plachetnice s nataženými plachtami. Divily se, že se s takovým vířícím plachtovím na čele nemohou odlepit od skal. "A jak!" šeptaly. "Jsme vydáni napospas všem větrům, nabíráme vítr všemi plachtami. Jak se mohlo stát, že jsme zakořeněni tady na té souši?" Válečné díry na hradě poslouchaly větrné mlýny a bezradně pískaly. To ale znamenalo, že tu kdysi lidé žili dobře.
Když válečné díry sršely jiskrami a ohněm ze svých ústí a lidé se utíkali na hrad schovat, větry strachem hučely ze všech stran: "Piráti! Piráti!"
Teď se ve válečných dírách vyhřívají šedé ještěrky a mezi kamením zříceniny se rodí malí škorpiónci. Chlapec je umí najít a utrhnout jim žihadlo. Bez jedovatého bodce se stávají těmi nejsympatičtějšími a nejlegračnějšími tvorečky. Nechává je pochodovat po dlani a s uspokojením cítí na kůži jejich jemné lechtání.
V troskách větrných mlýnů dělá jiné tajné věci. Hlavně ve mlýně, který ještě stojí a pouze jeho lopatky spadly. Uvnitř si obkročmo sedá na trám jako na svoji oslici. Tehdy ho napadá spousta věcí. Dovede i milovat starého Xifia, ale jeho lží se štítí. Prý ve mlýnech nejsou duchové. A pokud někdy byli, zmizeli. Samozřejmě, že mlýny bez strašidel jsou nudné. Jakoby jim chyběla duše. Ani lopatky neskřípají, když se blíží nebezpečí, ani nezdraví koráby. Takže by to chtělo nějakého skutečného ducha pro chlapcův mlýn.
Jednou ho tak dusila samota, že si ducha namaloval. Ale ne takové strašidlo, jaké popisuje starý Xifios, černé a vlasaté, ne. Tělo jeho ducha se bude kroutit jako spirála a bude mít slepičí nohy, aby mohl hřadovat na trámech. Oblečený bude do krátkých kalhot s růžičkovým vzorem, aby vypadal jako rozkvetlý hezký strašpytel. Na krku mu budou viset korále z mušliček, které budou chřestit.
Takový bude. Řekni si, že něco existuje, uvěř tomu a ono to bude existovat. Dej tomu jméno a uvidíš, že když to zavoláš, odpoví ti ve tvé mysli. Stačí jméno a vznikne, co si přeješ.
Ale jaké jméno dá svému duchovi?
"Krá-krá!" zakrákalo v té chvíli nahoře ve mlýně.
Aha! Krá nic neznamená. Co takhle kri? Kri-kri? Jasně. Krikri. Jako ta divoká koza na stráních Psiloritise, kterou viděl starý Xifios.
Jestli se někdy bude blížit nebezpečí, Krikris bude muset vylézt do největší válečné díry hradu a řvát jako tur. Tak tomu bývalo za starých časů s piráty. Ale ještě tak před padesáti lety, když byl starý Xifios mladý, přijeli obrnění korzáři, kterým říkali Němci. Tedy nepřátelé jako Turci, kteří podřezávali. Jednou mu to stařec řekl, když pásli kozy pod hradem.
"Nejdřív piráti. Alžírští korzáři. Pak povstání proti Turkům."
Tyhle dějiny bude probírat letos v šestce. A učitelce řekne o válečných dírách a vypálených místech byzantského hradu. A ukáže jí, odkud se lilo roztavené olovo a rozžhavený olej na obličeje pirátů a kde byly tvrze, odkud se bojovalo proti Turkům. A to všechno proto, aby se stali svobodnými a mohli sedávat v kavárně a povídat si, o čem chtějí a co je napadne. To je největší hodnota lidského života, říká stařec.

Místo medu žihadlo
Kali Karatza-Tziveleki
(str. 223-230)

Byl úplněk, když večer přistáli v Africe. Z letadla vypadala Sahara jako stříbrný koberec pohlcující černé postavy beduínů.
Nikdo z nich nemluvil. Fotini v náruči Anrease okouzleně poušť pozorovala. Vasiliki přilepila obličej na okýnko a klouzala pohledem po písku, který zvedal vítr tam dole a odnášel ho k džungli.
Ostatní lékaři seděli vzadu. Setkala se s nimi dva dny před odletem. Uspořádala doma malý večírek. Jeden se jmenoval Serjios, chirurg kolem padesátky. Nebyl hezký, ale sympaticky přitažlivý svojí nemluvností. Byl vedoucím skupiny. Mikrobioložka Kakia, mladá dívka a její manžel Makis, gynekolog.

Všichni se na večírku více méně představili jeden druhému. Jediný, kdo o sobě neřekl nic, byl vedoucí. Popíjel a poslouchal ostatní. Stejně se jejich setkání týkalo jejich cesty.
Ale ani Vasiliki toho moc nenamluvila. Ani ty formality, kteří prozradili ostatní. Jeden chtěl jet, protože v tom viděl smysl života, jiný kvůli zkušenostem, další aby nějak změnil dosavadní život. Co by měla říci? … "Protože nevím, co chci? V současné době mám chuť se na všechno vykašlat a odjet co možná nejdále!"
Nerada o sobě vyprávěla, raději seděla jako Serjios, jehož zkoumavému pohledu se musela mnohokrát vyhnout.

V Nairobi zůstali jeden den. Vše bylo připraveno zdejší misií. První, koho potkali, byl otec Timotheos. Překypoval radostí a od té chvíle se stále nacházel v jejich blízkosti. Prožil s nimi dobré i zlé.

Dva džípy se kodrcaly po prašných cestách. Černí řidiči s lesknoucími se zpocenými tvářemi se neustále usmívali. Radovali se, že přijeli bílí lékaři zbavit je bolestí a nemocí. Melancholie začala ustupovat, její duše se pomalu uklidňovala, jakmile spatřila první lidi, čekající ve vesnici před svými hliněnými domky.
Udělali kolem aut kruh. Nejdříve si je tiše prohlédli a pak se spustila vřava. Jeden muž, kost a kůže, začal rytmicky tlouci na buben. Zdálo se jí, že jí náhlá migréna roztrhne hlavu, nesnesitelné vedro přilepovalo oblek na kůži. Tohle horko bylo jiné než noční dusno… Oči jí pálily. Ústa vyschla žízní.
Ostatní vystoupili z džípů, ale ona zůstala přilepená na koženém sedadle. Prosebný pohled řidiče jakoby jí říkal: "Odvahu, potřebujeme vás…"
Na chvíli měla pocit, že se nachází někde v kravíně. Řidič natáhl ruku. Pronesl něco, čemu nerozuměla.
"Makau…"
"Vítá tě," řekla Fotini… "Makau je jeho jméno…"
Uměla dobře jejich jazyk. Na jedné schůzce, kterou měli před odjezdem, jí vyprávěla o svém životě. Když byla malá, žila její rodina mnoho let v Africe. Její otec tam měl plantáže. Milovala tu zemi… Tohle byla možnost, jak přemluvit i Andrease, aby jeli pomáhat těm zapomenutým lidem. Asi byla také jediná, která měla takovou radost z této mise. Známá místa, chtěla je tolik vidět…

Uběhlo šest měsíců v této teplé a vlhké části Keni. Nějakých sto padesát kilometrů od hlavního města. Jeden večer, za zvuků zvěře, šustění stromů a údery do bubnů, díky kterým se rozbušily i její spánky, se pokoušela seřadit všechny události, které se prozatím odehrály v jejím životě. Ještě nedovedla pochopit, proč zrovna tak a ne jinak, proč se dostala až sem, před kým se snaží utéct. Čeho se stále bojí.
Jakýsi hmyz cestoval po jejím těle a teď dorazil až k jejímu krku. Jako omámená natáhla ruku a prsty ho rozmáčkla. Pak se obrátila a spatřila Andrease, který spal v otevřeném stanu. Usnul už před dost dlouhou dobou. Naproti ní seděla v plátěném křesílku Fotini a i jí spánek přivíral oči a unavená hlava poklesávala. Ostatní se bavili o kus dál.
"Na co myslíš?" zeptala se jí Fotini a rukou zakryla mocné zívnutí.
"Jak jsem se tu ocitla… Všechno se seběhlo tak rychle a ty jsi mě s Andreasem strhla do tohohle pekla…"
"Vidíš to moc černě. Mrzí mě, že nejsi spokojená…"
"I mě mrzí, že jsem se dožila čtyřicítky tady v téhle džungli," řekla se sarkastickým úsměvem Vasiliki.
Pak se pomalu zvedla. Vešla do plátěného přístřešku, který se používal jako ordinace. Zamířila k lednici a vyndala nádobu s ledovým čajem. Zhluboka se nadechla a propukla v tichý pláč.
Slyšela jeho kroky. Styděla se otočit v takovém stavu, v jakém byla. Věděla, že je to Serjios. Cítila na sobě jeho pohled celou dobu, co mluvila s Fotini. Za několik vteřin se kroky vzdálily.
Po chvíli vyšla z ordinace. Fotini už spala v Andreasově náruči ve stanu. Zastavila se a hleděla na ně. Záviděla jim, byli tak zamilovaní. Skvělý pár. Vzpomněla si na Nikitase. Nic nebylo skvělé…
Rychle se té myšlenky zbavila a chtěla vstoupit do vedlejšího stanu. Serjios stál u vchodu. Pomalu upíjel whisky. Podívala se na oblohu, pak na zem a aniž by mu věnovala pohled, vešla dovnitř. Natáhla se a upadla do letargie, kterou přinášelo noční vlhko džungle.

Pokoušela se zjistit, jestli to byl přelud nebo skutečnost, když se před ní objevila postava Anestise. Chtěla se zvednout a dotknout se ho, ale mužská postava se pohnula zpět a zanechala za sebou vzdech, který roky neslyšela. Vzdech, který jí rozdíral srdce od chvíle, kdy se v její vesnici objevil cirkus s chromým Anestisem.
Určitě se mi to nezdá, uvažovala a snažila se udržet víčka otevřená. Ale věděla, že je to omyl. Postava nepatřila dítěti, ale dospělému muži. Neměl světlé vlasy. Všechno na něm bylo černé… Pokusila se vstát, ale padla zpět na matraci. Zvuk chromých nohou se vzdaloval a Vasiliki upadla do hlubokého spánku…
Druhý den našli za jejím stanem mrtvého. Otřáslo jí to. Byl to chromý muž. Měla najít dost síly, zvednout se a pomoci mu. Nesmí se bát přeludů. Nesmí si myslet, že je to Anestis…

Makau se od ní nehnul ani na okamžik. Byl jejím řidičem a osobním strážcem. Velmi si jí vážil a měl ji rád. Občas dával najevo, že ho něco trápí, že od ní něco chce. Domluva tu však byla velmi obtížná. Posunky se snažili pochopit všechny strany, o co jde. Jediná Fotini vždy běhala od jednoho ke druhému a dělala tlumočníka.
Lidé se tu na lékaře dívali jako na bohy. Poslušně se řídili vším, co jim řekli. Neexistoval případ, že by někdo lékaře neposlechl. Lékaři byli jejich poslušností přímo otřeseni.
Začínali si zvykat na rytmus této země. Pomalu se vytvořily dvě lékařské mise vzdálené asi sto kilometrů jedna od druhé.
Serjios se od nemocných ani nehnul. V přestávkách pouze kouřil jak fabrika, a pak se ztrácel na hodiny v džungli s láhví whisky v kapse… Co na něm nejvíce obtěžovalo, byl jeho kazeťáček, který si nosil všude s sebou a poslouchal džez. Dokonce i při práci. Pouštěl si pořád dokola ty samé kazety.
Zřídka se objevoval mezi ostatními. Málomluvný, ani o nemocných se s nimi nebavil. Zvláště s Vasiliki se jaksi nesnesli. Na počátku se po práci vždycky k ostatním přidal. Ale po čase k němu začala cítit odpor a i jeho džez se jí zdál čím dál víc protivnější. Jak mohla, vyhýbala se mu. V některých chvílích na sobě cítila jeho upřený pohled a to ji znervózňovalo. Fotini si toho všimla a jednoho dne na ní uhodila.
"Když se na tebe Serjios dívá, očima tě svléká. Víš to?"
"To si nedovedu představit!"
"To by byla romantická historie, tady v džungli…"
"Na to zapomeň! Je jediný, koho nemůžu ani vystát!"
Její námitka nebyla úplně pravdivá. Prostě se rozhodla, že se už nedá nikým svést. Historka s Nikitasem jí zatvrdila srdce. Vymezila si hranice, za které nepůjde… Neměla odvahu k další známosti.

Překlad © Rita Kindlerová, 2002

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1437x

Inzerce
Inzerce