Theotokas, Jorgos
Cesta na Střední východ a Svatou Horu

ukázka beletrie zahraniční

Jorgos Theotokas byl jedním z nejvýraznějších řeckých prozaiků a esejistů první poloviny 20. století. Jeho raná díla ve většině případů reagovala na dění kolem tzv. Maloasijské katastrofy (1922). Hrdiny jeho knih (např. v románu Leonis, česky Slzy dospívání, Praha 1979) jsou vesměs mladí lidé potýkající se s historií svého národa...

Jorgos Theotokas: Cesta na Střední východ a Svatou Horu

STARÁ KÁHIRA
Káhira je velmi osobité a velkolepé město. Okamžitě si vás získá, jak tak vzdává čest slunci, výškou svého opevnění, jak se rozprostírá na hranicích pouště, obrovská a působící tak silně, se spoustou minaretů a pyramid, které se bledě lesknou na obzoru. Nebo jak divoce obklopuje břehy Nilu širokými bulváry, věčně kvetoucími zahradami a moderními vysokými budovami, které jí dodávají trochu amerického ovzduší Floridy. Zde se odehrává velká a všeobecná snaha o zkombinování tradičního islámského východu s tempem techniky 20. století. Nemůžeme odhadnout, kam až povede tato harmonizace prvků tak různorodých. Ve vzduchu je ale cítit napětí a pulzující život. Je to město, které překypuje životem. Nemá mnoho zkušeností, ani výchovu, je obklopeno nepředstavitelnou chudobou a vzrušením, ale má dobrou náladu a srdce.
Káhira, stejně jako všechna živoucí současná velkoměsta, se stále rozrůstá. Patří k ní samozřejmě i periferie. Když stoupáme údolím Nilu směrem na jih, objevíme velmi staré předměstí, které bylo kdysi samostatné. Je to tzv. Stará Káhira, která je úzce spojena s životem naší* osady. Je zde sídlo známého řeckého kláštera sv. Jiří a rozkládá se tu i hřbitov řeckých ortodoxních věřících. Patří sem ale mnoho dalších objektů, které vytvářejí charakteristický komplex historických forem tohoto koutku světa. Je to nerozluštěná a uzavřená směs kultur a vyznání východního Středomoří o rozloze poloviny čtverečního kilometru.
Zdá se, že Stará Káhira byla předměstím Memfidy již dávno předtím, než vznikla samotná Káhira. Starověká faraonská Memfida leží přesně naproti ní, na druhém břehu Nilu. Podle jedné, zdaleka ne přesvědčivé legendy usadili faraoni na místě dnešní Staré Káhiry skupinu babylonských zajatců. Proto se toto místo jmenovalo jistou dobu Babylon. Jiná, židovská pověst tvrdí, že sem přišel prorok Jeremiáš poté, co ho vyhnali z Jeruzaléma v 6. století př. Kr. Vypadá to, že už ve starých dobách tu byla synagoga a kolem ní i židovská osada. Tam, podle křesťanské tradice, přišli a žili blízko svých krajanů Josef a Marie s Božím Nemluvnětem, když unikli Herodovým hordám a došli do Egypta. Proto už na začátku křesťanské éry byla tato píď země u Nilu plna posvátných vzpomínek.
Za císaře Augusta ji Římané zahrnuli do silné pevnosti nad řekou, která byla vybudována v době Trajána a Arkádia. Hradby i věže této pevnosti se zachovaly. Byla vystavěna z kamenů, na kterých se dodnes nacházejí nápisy v hieroglyfech, což bezpečně svědčí o tom, že na jejím místě kdysi stály faraonské budovy, které Římané využili pro svá díla. Později se koryto Nilu odklonilo k západu a pevnost se tak ocitla ve vnitrozemí. Za jejími hradbami se dodnes tísní řecký klášter, šest koptských kostelů, koptské muzeum, jedna katolická kaplička, koptská a muslimská čtvrť a jedna nová synagoga, postavená na místě staré, podle tradice přesně tam, kde žil Jeremiáš. Její opatrovníci tvrdí, že je to nejstarší instituce v této oblasti. Samozřejmě mi ukázali i rukopis Bible, který s úctou datují do doby Mojžíšovy. Zmiňuji se o tom jen a jen proto, abych ukázal, jak dávné, ale stále živé jsou na tomto místě legendy.
Koptské muzeum je jediné zařízení ve Staré Káhiře, které navštěvují turisté. Je to škoda, protože celá tato osada je jedno výjimečné živoucí muzeum, které stojí za to, aby se mu člověk věnoval hodiny a hodiny. Koptské muzeum je samozřejmě velmi cenné, a to jako centrum starokřesťanských výzkumů. Je dobře zorganizováno, protože ho vedou lidé s citem pro své tradice. Jeho sbírky obsahují sochy, fresky, přenosné ikony, látky, koberce, dřevoryty, architektonické kusy aj., které spadají do dosti dlouhého období od 3. do 10. století po Kr. Je také bohaté na rukopisy. Mezi nimi se vyskytují i známé papyry, které označujeme jako Gnostické kodexy a mezi nimiž najdeme i apokryf Tomášova Evangelia.
Koptské umění bylo ovlivněno křesťanstvím apoštolů tak, jak se rozvinulo v prvních stoletích. Navazuje na faraonské a řecko-římské tradice a historicky se pojí s pozdějším, arabským rozvojem umění Středního východu. Je v něm cosi velmi prostého a primitivního - ve výrazu tváří snad až dětského - ale ne barbarského. Naopak, člověk cítí, že navazuje na velmi staré a hluboce zakořeněné tradice, které za svojí tichou jednoduchostí skrývají protichůdné a neklidné síly, utiskovanou a trápenou duši, kterou táhnou do všech stran její dávné vzpomínky na faraony, živé středomořské kosmopolitní vlivy helénistické a římské společnosti, Byzanc, která vychází a zářivě vrcholí po zuby ozbrojená a Nový Východ, islám, který přichází, aby pohltil vše, co mu přijde do cesty. Je to hluboké tisícileté drama jednoho prastarého lidu, drama, které se nedovede realizovat jinak, než těmito podružnými uměleckými díly, která, ač bez génia a slávy, námi musí pohnout, protože toho svojí skromností tolik říkají.
Chodil jsem po koptských kostelech a anglicky hovořil s kněžími. Ukázali mi místo, kde podle jejich svaté tradice bydlela Svatá Rodina: kryptu ve svém nejstarším chrámě. Lidé stydliví, duševně utiskovaní, s černýma podezřívavýma očima. Nedívají se zpříma a mluví neurčitě, v narážkách. Co tu pohledává pravoslavný Řek z Řecka, v kostelech heretických monofyzitů Východu? Jsou tvé úmysly dobré, nebo chystáš něco nekalého? Stejnou nedůvěru jsem pocítil o několik týdnů později v Jeruzalémě, když jsem šel navštívit arménského patriarchu. Naopak v arabských mešitách mě vždy přijali přátelsky. Ale mešity nemají proč se bát cizího návštěvníka; jsou nezávislé a vládnoucí. Chtěl jsem poplácat Kopty po rameni, podívat se jim do očí, pokusit se najít něco v hluboké temnotě jejich národně-církevního vědomí, zeptat se jich přímo: "Kdo jste? Odkud jste přišli? Kam patříte?" Samozřejmě, že jsem se neodvážil. A navíc, nesnáším indiskrétnost. Jak už jsem řekl, věří, že pocházejí přímo ze starodávného lidu, který postavil pyramidy a chrámy v Luxoru a Karnaku. Kněží ze Staré Káhiry zdůrazňovali, že jejich církevní jazyk, kterým již nemluví, ale který stále žije v liturgii, je vývojová fáze řeči faraonů, obohacená o řecká slova z doby Ptolemaiovců. Diskuse s nimi je těžké a bolestivé ponoření se do bezedné hloubky Historie. Není lehký pocit, že patříš do nějaké velké, mocné Říše s vlastní skvělou kulturou, která zanikla před pětadvaceti staletími, a že od té doby ti střídavě vládnou Peršané, řečtí Makedonci, Římané, řečtí Byzantinci, Arabové, Turci, Angličané a pak znovu Arabové, které už nelze rozeznat v množství poarabštěného a islamizovaného obyvatelstva údolí Nilu. A navíc jsi ztratil svoji řeč, zvyky, návaznost na kulturu a to jediné, co ti zůstalo, je ta malá křesťanská hereze, schovaná v mystériích církve a v jejích nesrozumitelných textech, jako nějaká poslední, nenahraditelná a neotřesitelná skrýš tvé osobnosti…
Mezi Kopty jsem se necítil dobře, a tak jsem šel hledat útěchu do sousedního ortodoxního kláštera. Tam představoval řectví otec Agathangelos. Vysoký, starý, ale živý igumen s jasnou tváří a rozevřenýma očima, které odrážely duchovní radost Egeidy. Přinesl mi kávu a pak jsme se už rozpovídali o všem možném. O jeho klášteře, o situaci církve a také o etnických problémech. Byli jsme kritičtí, ale rozmluvu jsme zakončili umírněně a s rozumným optimismem.
Klášter sv. Jiří je velmi starý a hrál důležitou roli v předchozích staletích jako centrum humanismu a vzdělanosti. V roce 1904 vyhořel a byl znovu pomalu vybudován z darů soukmenovců. Otec Agathangelos řídil přestavbu posledních několik desetiletí a dal klášteru onu specifickou podobu, na niž je velmi pyšný. Opatství je impozantní, bohatě zařízené a vyzdobené. Igumen, který je archeolog-samouk a sběratel, zde založil i muzeum, jež naplnil exponáty z doby faraonů, helénismu i křesťanství. Předělal miniaturní prostory na místa modliteb a rád by, jak jsem pochopil, zkombinoval mystické cítění s památkami a vlivy klasické řecké vzdělanosti.
Součástí kláštera je i jedna z věží římské pevnosti, kterou časem pokryla půda a vytvořila tak kopeček. Na jeho vrcholu byl postaven malý křehký kostelík a dřevěné domečky. Po požáru v roce 1904 klášter znovu vybudoval na původním místě nový, tentokrát velký chrám. Tři patra římské věže tvoří sklepení tohoto chrámu. Tam se nachází různé kaple a staré umělecké poklady kláštera, které tvoří spousta sochařských děl z doby předkřesťanské a starokřesťanské, mnohá liturgická roucha a nástroje. Prošel jsem všemi místnostmi ve třech podzemních poschodích, ale protože byly velmi špatně osvětleny, zážitek nebyl dostatečný. Nicméně stačilo to, co jsem viděl, abych si udělal představu o veliké hodnotě sbírky, kterou musíme s láskou opatrovat, a doufat, že nový objemný chrám se svými poklady pod sebou zůstane na kopečku navždy pevně stát.
Otec Agathangelos je velmi energický a má velkou fantazii. Snaží se i o archeologické vykopávky v okolí kláštera a pomocí různých historicko-filologických důkazů tvrdí, že našel tam, na řecké ortodoxní půdě, skutečné místo pobytu Svaté Rodiny v Egyptě. A pak ať si Kopti říkají, že podle tradice se to místo nachází v jednom z jejich kostelů. Otec Agathangelos jim vůbec nepřikládá význam. On to místo vykopal, označil ho, odkryl tam i jeden starověký dům, postavil zde kapličku a teď ho vystavuje, protože jej považuje za jediné pravé. Snad právě proto tu jsou k nám Kopti tak nedůvěřiví. Možná se bojí, že když procházíme Starou Káhirou, snažíme se najít další důkazy k podpoření teorie našeho dobrého igumena. Ten má spory i s katolíky, ale už si nevzpomínám, co to přesně bylo. Určitě nějaké majetkové nesrovnalosti. Jedny dveře, myslím, chtějí otevřít na jakousi zahrádku, a to jim nedovolí. Přivolávají i nějaké otitulované lidi, ale on na to nehledí. To máme jen tak nechat každého šlapat nám po pozemcích? Za koho nás mají? A když pošlou soudního zaměstnance, dostane se mu náležité odpovědi. Ví, jak na ně. Ví, jakým způsobem uchránit zděděná práva Byzantské říše.

STAROVĚKÝ EGYPT
Sakkara, Luxor, Karnak, Údolí králů, pyramidy, labyrintové hrobky, obelisky, které představují vítězný paprsek slunce, neuvěřitelné kolosální chrámy, sochy nadlidí s nepatrným mystickým úsměvem, které mi připomínají noc, v mých snech… Putuji kolem v ostrém světle pouště, jdu, kam mě nohy nesou, své já netečně zanechávám tichému osudu. Vstřebávám oslnivé barvy, ohnivé obrazy, hromady velkolepého, mocného, do krajnosti vyšlechtěného umění. Nechám se uchvacovat, což je můj jediný program v mrtvém státě faraonského Egypta.
Nemohu zde popsat všechny archeologické památky, mistrovská díla v muzeích, ani hlubokou přitažlivost Nilu poblíž vodopádů, rajské ostrovy či horký vzduch, jaký jistě přichází z Černé Afriky. To vše už bylo tisíckrát popsáno ve všech známých jazycích a zobrazeno všemi možnými technickými prostředky. Takže kdykoli uchopíš pero, brzy tě omrzí opakování se, které tě nevyhnutelně čeká. Něco se ale přeci jen na svých toulkách pokusím pochopit; podstatu, jádro toho, co cítím a vidím uprostřed vší té fantasmagorie.
Je to "Studium smrti", celá tato kultura, prvorozená a snad nejstarší na světě, jež žila těmi samými symboly, stejným vnímáním života a stejným hodnotovým žebříčkem snad tři, možná i více tisíciletí. Občas se zastavím, chvilku posedím na kusu žuly v palčivém slunci a snažím se soustředit, projít si v duchu následující prosté zjištění: od té doby, co se tady, v údolí Nilu, poprvé objevilo to, čemu říkáme lidská Historie, a trvalo po dobu Nového Zákona, tato kultura žila, vzkvétala, vyvrcholila, zestárla a upadala vždy soustředěná, způsobem výlučným a neochvějným, na jednu jedinou myšlenku, myšlenku smrti.
Je to první věc, která člověka napadne, sotva se vynoří z divočiny džungle a začne si namáhat rozum a trápit se tím. Je to problém, který ho naprosto zaměstná v těchto končinách, kde našel východisko, útěchu, nejvyšší spásu ve slovech Krista a poté Mohameda. Viděli jsme, že se nepřestala se strachem měřit smrt, v nekonečné nahotě a tichu africké pouště, a snaha ji přemoci hmatatelnými díly, aby se zachránila a aby zachránila i svět před chaosem neexistence.
Kdysi jsem se pokusil trochu zorientovat v mozaice starověkého egyptského náboženství a pocítil jsem cosi z nepopsatelného mýtu, vyrovnanost a hru jeho nespočetných bohů, kteří se zobrazují buď jako lidé, nebo zvířata, nebo s tělem člověka a zvířecí hlavou, či s tělem zvířete a lidskou hlavou a končetinami. Snažil jsem se objasnit také význam nesmrtelnosti, jak ho chápala tato kultura po třicet dynastií, vztah člověka k elementu ka - substanci, která se neviditelná pojí s tělem, nejen v tomto životě, ale i po smrti - a k elementu ba, svobodnému duchu, který může existovat i mimo tělo a vzlétnout do nebes. Usiloval jsem - ale beze snahy stát se profesionálním egyptologem - pochopit souvislost a paralelnost ka a ba, co znamená jejich rozdělení, které vyvolává smrt, a co jejich eventuální setkání. V určité chvíli mě ovšem tyto úvahy omrzely a myslím, že navždy. K čemu by mi také všechna tato mrtvá moudrost byla?
Teď na místě, s prostými a silnými emocemi, které nám dodává přímý kontakt s těmi samými předměty, rozeznávám toto: že smrt v mysli těchto lidí je těžký, přetěžký přechod z jednoho života do druhého, přechod, který se musí uskutečnit se zvláštní pozorností a s velkými přípravami, které se studovaly a tvořily s neuvěřitelnou pílí po tisíciletí. Na začátku je nutné, aby tělo přetrvalo nabalzamované a zabalené způsobem, jaký ukládá staletá zkušenost, aby měla duševní podstata člověka svůj příbytek. Jestliže se stane to, co se má stát, a tělo zůstane neporušeno, musí se ostatky chránit před neposvěcenýma rukama, jak jen to jde, aby mohlo bezstarostně brázdit mořem času. Mumie se postupně zabalí do mnoha hermeticky uzavřených sarkofágů, jednoho většího než druhý. Hrob, podle významu zemřelého, bude mít více či méně místností. Může být velmi prostý nebo se stát skutečným labyrintem; ale vždy bude snaha zamaskovat místo, kde se nachází mrtvý, kdyby přeci jen nějací hanobitelé chtěli památku znesvětit.
Stěny příbytku mrtvého jsou pokryty barevnými reliéfy a freskami, které zobrazují bohy, jež mají chránit mrtvého, davy sloužících k jeho potřebě a scény z jeho života, snad aby je znovu prožíval. Život jeho doby, válka i díla míru, domácí záliby, zaměstnání a umění, průvody, slavnosti, to vše je zde zobrazeno s neuvěřitelným bohatstvím fantazie a na reliéfech linií tak jemně taženou a jistou, strohou a pevnou a tak vybroušenou a náramně elegantní, že není vůbec přehnané ji považovat za nepřekonatelnou. Podle toho, co jsem schopen posuzovat, věřím, že umění tvarů na reliéfech je nejvyšší estetické vyjádření faraonské kultury.
V hrobech se nacházejí pohádkové poklady: věci všeho druhu pro potřebu mrtvého, nábytek, ozdoby, zbraně, drahocenné materiály, opracované s velkou a zkušenou uměleckou moudrostí, tak jako i napodobeniny jeho vlastní i osob z jeho doprovodu. Pokud bude mumie z nepředvídatelných důvodů poničena, zdá se, že duševní element mrtvého by mohl v tomto nejkrajnějším případě vstoupit do jeho sochy a přebývat v ní. Domníváme se, že napodobeniny jeho služebníků a obrazy na stěnách by mohly nějakým magickým procesem získat možnost žít s mrtvým exotický, posmrtný život.
Když je již vše na svém místě, hrob - buď celá pyramida, anebo tetragonální budova, či podzemní stavba - se uzavře balvany a zabezpečí, jak je jen lidé dovedou. Je cítit, že hlavní starostí králů a vysoko postavených bylo připravit si svůj hrob a uskutečnit všechna opatření pro spořádaný přechod do jiného světa. Když zemřeli, jejich blízcí by jistě vykonali věrně všechny podrobné žádosti, které by jim zde zanechali. Většina národa se snažila napodobovat své pány jak mohla, levnými vonnými mastmi a zjednodušenými magiemi a hlavně postavou na zdi uvnitř hrobky. Nejsme si jisti, když tak obcházíme egyptská pohřebiště, jak duchovní a hmotné síly faraonské monarchie posloužily tomuto účelu, s nezdolnou snahou především: spoutat smrt a držet ji v rukou.
A pak? Když se mumie ve svém hrobě zajistila všemi možnými způsoby a její pobyt zde byl dokonale zorganizován a mrtvý si s sebou vzal svůj pozemský život i svůj svět na "dlouhou cestu", jak se zpívá v jedné naší** lidové písni - později, když se definitivně uzavře vchod do mohyly, co se přesně bude dít s ka a ba a se soudem Osirise a s váhami duší? Prohlašuji, že jsem to svému rozumu nedovedl vysvětlit, a ani můj průvodce po Údolí Králů, dobrý, starý Mohamed, který měl velké dispozice k obecným hovorům, mě nemohl osvítit. Se svým turbanem, bílými vousy a v čistém plášti připomínal svaté muže, které jsem občas vídal v mešitách Káhiry jak vykládají Korán, v tureckém sedu na rohožích, obklopeni svými naslouchajícími žáky. Pokoušel se mi občas vysvětlit to, co se mu podařilo pochopit z faraonské praxe nesmrtelnosti, ale brzy přestával a, jako by ospravedlňoval svoji neschopnost se dostat dále, říkal mi se sladkým úsměvem:
- Vidíte, my jsme muslimové.
Věřící jednoho náboženství obzvláště rezervovaného, racionalistického a moralistického, jak by mohl milý Mohamed následovat tuto spletitou činnost duší, které bojovaly o přežití a které si myslely, že to zvládnou vlastními prostředky, metodami svých kouzelných technik. Proto to nakonec musí vypadat, že faraonská kultura byla přes všechny své kouzelné techniky i svým způsobem chvástavá a bláznivá technická kultura.
Co mi tedy zbývá - ptám se - ze zdejších toulek? Jistě bohaté znalosti a jakási krása, která mi dává samozřejmě chuť se sem znovu podívat. Ale nejvíce ze všeho, s čím jsem se setkal na místech faraonského Egypta, rozeznávám ve svých vzpomínkách scénu s reliéfy, kterou jsem viděl se často opakovat, hlavně v Sakkaře. Je to manželská scéna. Žena a muž sedí jen tak vedle sebe. Nemluví, ani se nedívají. Vypadá to, že je večer a že, poté, co skončily denní práce a noc ještě nepřišla zahalit dům do svého pláště, prostě sedí blízko sebe, na chvíli soustředění, a přemýšlejí o svém životě. Určitě je naplňuje hluboké a jedinečné uspokojení, že jsou dva. Jsou to vážení občané - je to ihned poznat z jejich zevnějšku, z výrazu ve tváři - lidé důstojní, s vrozenými kultivovanými způsoby. Tato kultura byla v otázkách soukromého života velmi zdrženlivá. Nezdá se, že by někdy uctívala a vyzdvihovala jako nějaký symbol nemravnou erotiku, zlého démona podsvětí.
Jestliže si sám stoupneš a budeš všímavý, uvidíš, jak se objevuje na vážném a ušlechtilém páru nepatrný pohyb, lehký a plachý. Většina návštěvníků památek si toho nevšimne. Žena natahuje ruku a něžně se dotýká mužova ramene, boku či nohy, hladí ho, jemně si ho přitahuje k sobě, aniž by se na něj podívala či něco řekla. V těchto případech muž nikdy svoji ruku k ženě nepřiblíží. Jí náleží tato úloha podle jejího nižšího postavení. Ona dává tím nejohleduplnějším způsobem, jakým lze, najevo, že muž je její a že ho miluje.
Uprostřed vyprahlé, ohnivé pouště, z okolních měst mrtvých, ze vší té smrti, všeho strachu z prázdnoty, se tě tu a tam nepozorovaně a tiše dotýká balzám, který zahřívá duši, nota něžnosti, křehkosti, lásky a víry: zjevení člověka.

překl. Rita Kindlerová


Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1394x

Inzerce
Inzerce