Řečtí spisovatelé v Praze 2000 (Kumandareas, Angelaki-Rooke, Kurtovik, Michalopulu)

aktualita beletrie zahraniční

Již podesáté se v Praze uskutečnil Festival spisovatelů. 9.-15. dubna 2000 jsme měli možnost se setkat s W. Styronem, A. Appelfeldem aj. Mě zaujal den nazvaný "Athény", během něhož se představili českému (a nejen českému) čtenáři čtyři řečtí autoři: Menis Kumandareas, Katerina Angelaki-Rooke, Dimosthenis Kurtovik a Amanda Michalopulu.

"Athény" v Praze 2000

Již podesáté se v Praze uskutečnil Festival spisovatelů. 9.-15. dubna 2000 jsme měli možnost se setkat s W. Styronem, A. Appelfeldem aj. Mě zaujal den nazvaný "Athény", během něhož se představili českému (a nejen českému) čtenáři čtyři řečtí autoři: Menis Kumandareas, Katerina Angelaki-Rooke, Dimosthenis Kurtovik a Amanda Michalopulu.

Rozhovory probíhaly anglicky a byly simultánně tlumočeny. Bohužel oproti plně obsazenému sálu pražské "Ypsilonky" při setkáních se všeobecně známými jmény, bylo na "Athénách" až trapně málo zájemců. Je to velká škoda, protože opravdu stálo za to přijít si poslechnout současné literární špičky z jihu Balkánu, kam se dnes díky politické situaci nelehko dostáváme.
Současná řecká literární scéna je velice zajímavá a českému čtenáři by mohla být rozhodně bližší a srozumitelnější, než mnohá "díla" a "padíla" předkládaná a "překládaná" z tzv. literatury západní.
Uzavírání se před poznáním a případnými vlivy různých kultur vede nezadržitelně k jednostranně zaměřené závislosti a teprve budoucnost ukáže, jak jsme byli připraveni na tak stále se opakující "vstup do Evropy". Stále se diskutuje o ekonomických a politických výhodách, které toto rozhodnutí s sebou přinese, ale na kulturní šok, který zřejmě zažijeme, nikdo ani nepomyslí. Nechci podceňovat naši kulturní vyspělost, ale jak se stále více ukazuje, obracením se pouze k západu a ignorancí jak východu, tak jihu či severu nám v žádném případě nemůže prospět.
Nejedná se jen o Řecko, o kterém si mnozí Češi myslí, že ho znají (z týdenní dovolené na pláži?!), ale i o nám geograficky i kulturně bližší země jako je Maďarsko nebo Slovinsko.

Co nám tedy na sebe řečtí autoři prozradili?
Menis Kumandareas (rok narození je uváděn v různých publikacích různě, buď 1931 nebo 1933) se řadí k představitelům starší generace prozaiků. Vydal na jedenáct románů, povídek a novel, píše eseje a překládá americkou prózu (Fitzgerald, Faulkner). Jeho povídka Plavba vyšla i v českém překladu v antologii řecké povídky 20. století Moře náš osud. Jak sám spisovatel říká, je typický Athéňan; potrpí si na svůj klid, pohodu domova, oblíbenou kavárnu, nerad cestuje. Témata nachází tam, kde je, tedy v Athénách. Stojí téměř v protikladu ke své mladé kolegyni Amandě Michalopulu (nar. 1966). Tu prý doma najdeme jen málokdy, hodně cestuje, přispívá do novin a časopisů. Vydala sbírku povídek a dva romány. Poslední z nich se odehrává i v Čechách. A. Michalopulu nevidí úkol literatury v tom být národní; podle jejího názoru jsou nejzajímavější díla těch, kteří jsou nebo se cítí být imigranty. Píše velmi otevřeně a citelně se dotýká problémů, které se objevují mezi lidmi odlišných národností, zvyků a kulturního prostředí. Naproti tomu pro tvorbu M. Kumandarease je příznačné sledování a ponoření se do úzkého okruhu lidí (rodina, dvojice, holičství…), na nichž se odráží nálady a smýšlení celé společnosti.
Pro mě osobně byl velmi zajímavý příspěvek D. Kurtovika (nar. 1948), jež po studiích v Athénách a Stuttgartu získal doktorát na Vratislavské univerzitě. Píše prózu, zabývá se literární kritikou a překládá z osmi jazyků. Přečetl několik ukázek ze svých esejů, které tematicky i stylově připomínají našeho L. Vaculíka. Velmi sympatické jsou eseje psané ke světově proslulým fotografiím. Ty se během čtení promítaly a divák a posluchač v jedné osobě mohl znovu prožívat předělové události našich dějin.
K. Angelaki-Rooke (nar. 1939) píše básně, za které získala v roce 1985 "Národní cenu za poezii". Hledá sama v sobě, v básních se snaží postihnout vlastní nitro a odrazy zkušeností, jež se jí vryly do paměti.

Kvůli nedostatku informací, jak jsem již výše uvedla, můžeme těžko docházet k nějakým závěrům. Nicméně lze souhlasit s názorem, že současná řecká próza se vyznačuje téměř samými protiklady stojícími ovšem v jednotě. To také uvedla Alexandra Büchlerová, která diskuzi moderovala. Vydala dvě knížky překladů současné řecké povídky (Černé olivy a Vůně slunečnice, 2000) a překlad básní Spirose Vergose (Kořeny v čase, 1999). Bohužel, stejně jako u K. Angelaki-Rooke, jejíž básně se na festivalu četly anglicky a česky (ostatně jako všechny příspěvky) i u poslední uvedené knihy, která byla vydána anglicky a česky, můžeme jen těžko konfrontovat překlady s originálem. Bylo možné si opatřit některé z knih M. Kumandarease a A. Michalopulu buď v originálech, některé v anglických překladech, ale některé jen anglicky. Protože se překladem z novořečtiny zabývám, velmi mě to mrzí a doufám, že se situace časem zlepší.
Ráda bych, aby se podobná setkání zintenzivnila a kulturní akce tohoto druhu se pro nás staly samozřejmostí. Určitě nemluvím pouze za sebe, ale za mnoho dalších, kteří by i tímto způsobem mohli navazovat spolupráci s lidmi, se kterými se jinak do kontaktu nedostaneme.
Rita Kindlerová, BABYLON 2/X (2000), s. 20-23

© Rita Kindlerová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2346x

Inzerce
Inzerce