Současná novořecká poezie

přehled beletrie zahraniční

Stručný přehled novořeckého vývoje poezie od konce druhé světové války.

Stručný přehled novořeckého vývoje poezie od konce druhé světové války
Jerasimos Lukatos

Do generace, která se prosazovala po druhé světové válce, patří básníci narození mezi lety 1917 a 1928. Vyznačovali se kolektivním společenským prožitkem za okupace, společným národním odporem (1941-44), ale i tragikou občanské války (1946-49). Díla těchto básníků mají silně humanistický charakter, jsou plná plamene, extáze, ale i žalu člověka, který si zachovává nezměněný žebříček hodnot i v době násilí a temna.
Co se týče jejich techniky psaní a estetickího rozhledu, jedná se o velký rozdíl mezi jejich a předchozí generací třicátníků. Používají jazyk, který má blízko k próze, až na některé výjimky, které pokračují v tradici nadrealizmu. Mezi nejvýznamnější představitele této generace patří např. Miltos Sachturis, Nikos Karuzos, Manolis Anagnostakis nebo Eleni Vakaly.
Druhá poválečná generace neboli generace šedesátníků se vyvíjela v době studené války a ve stínu dozvuků událostí, které formovaly předchozí generaci. Byla to například druhá světová válka, odboj, ale i tragické zkušenosti z občanské války, věznění a internace.
Básníci této generace jsou narozeni mezi lety 1929 a 1942. Psali v antiheroickém ovzduší, které jim pomáhalo odhalovat existenciální hranice jejich poezie, zatímco milostná poezie, kterou mnozí z nich pěstují, vytvářela zmírňující prostředí, ve kterém se hojila mnohá traumata. Tito tvůrci se také nazývali ztracenou generací, které chyběla rozhodnost i obrazotvornost, tak, jak velká část z nich přešla ke kritickému zhodnocování minulosti a k podstatnému demytizování politických dogmat.
Nejdůležitějšími představiteli jsou například Katerina Angelaki-Rooke, Nikos Aslanoglu, Tasos Korfis, Viktoria Theodoru nebo Spiros Tsaknias.
Generace 70. let zahrnuje básníky narozené od roku 1942 do 1955 a je charakterizována jako generace pochybností. Tito autoři se začali prosazovat v těžkém období diktatury (1961-74), aniž by ovšem následovali nějaký pevný sociologický znak výpovědi, jako tomu bylo u předchozích generací.
Osobní prožitek okupace, odboje a občanské války pro první poválečné básníky nebo matné vzpomínky těch samých událostí pro další generaci znamená něco jiného a už neplatí pro generaci sedmdesátníků.
Tito tvůrci měli jako jediný opěrný bod k výpovědi politickou a společenskou deziluzi, stejně jako i odpor k tehdejším příkladům chování.
V těchto okolnostech se pohybovala tehdejší generace. Špatný a byrokratický rozvoj řecké společnosti spolu s dopadem mezinárodních hnutí proti ideologii konzumu, určovali jako stupeň poetiky svého postoje. Vyjadřujícími prostředky pro ně byl pokles básnických obrazů, zvýšená prózovost, uvolnění smyslových souvislostí apod. Nacházeli se hlavně pod vlivem amerických básníků hnutí underground. Jedni z představitelů tohoto hnutí jsou Jiannis Yfantis, Lefteris Pulios, Jiannis Kontos, Jiorgos Markopulos či Manolis Pratikakis.
Do nejmladší generace (80. léta) patří básníci narození mezi lety 1956 až 1967. Zde nenajdeme společný prvek, který by je nějak charakterizoval, jako předchozí generace. Existuje jen JÁ (The Me Generation); jen básnický subjekt, který se snaží najít cestu uprostřed světa, kde se zdá být vše zničené. Tematicky se soustřeďují na vlastní prostor, daleko od křiku trhovců. Proselyté náboženství JÁ, kteří zasvěcují obětní chvalozpěvy na oltáři vlastního zjevení.
Ale právě proto se tito básníci strefují dovnitř a bádají v bohatém existenčním materiálu, uchovávají poetickou magičnost, i když se každý drží své vlastní specifické cesty. Mezi tyto "demiurgy" patří Jerasimos Lukatos, Thanasis Chatzopulos, Charis Vlavianos, Pantelis Bukalas, Stratis Paschalis a další.
překl. Rita Kindlerová, BABYLON 2/X (2000), s. IV

 

Jiannis KONTOS (*1943), ze sbírky Kopie (1987)
3.
Pes Alexandr, který byl kdovíjakého původu, seběhl ze schodů a vydal se do ulic. Auta přejížděla řeku. Alexandr (byl bez obojku) přivřel na chvíli oči - představil si otevřené zelené místo se stromy a sebe jak bezstarostně močí pod sluncem - a vrhnul se pod kola. Stačil ještě zahlédnout první auto, které přes něj přejíždí. Pak už nic. Zůstal z něj, či spíše se proměnil v mastný flek na asfaltu. Jeho kůže, proděravělá a červená, zapomněla na hlazení i kopance.
8.
Nehybný nábytek čeká na prach, čeká na náhodný dotyk. Velmi často rozpoznává tvé pohyby a dokonce i úmysly. Dýchá neslyšně jako listy. Za tmy se přenáší na jiné rovnoběžky. Často je domácím zvířetem. Občas se zblázní a padá z oken.

 

Lefteris PULIOS (*1944), ze sbírky Vedlejší pokoj (1998)

Taková je noc
16
Čas
je prázdná sklenice od piva
a já terč v množství
prázdných podprsenek
kterými jsem poznamenáván
od transvestitů
po karyatidy.

 

Panajiotis YFANTIS, ze sbírky Inventář (1997)

Hosté
Často, uprostřed nočního ticha
mě chodí navštěvovat slova.
Přátelé, kterým čas nic neříká,
bez zaklepání
do mě vcházejí
a začínají své toulky.

Utíkají,
strkají se,
hádají se,
kdo z nich pohladí samohláskou
můj jazyk,
kdo souhláskou
poškrábe můj krk.
Nevydržím jejich útok,
jak se tak derou
do mých úst
bezohledně a ješitně,
aby zaslechla suché hlasy na jedno použití
v opuštěném pokoji.

Některá přeci jen, ta nejrozumnější,
ta, která nejvíc pálí,
neběží s ostatními.
Hledají a následují trpělivě
cesty krve,
šeré stezky vášně,
ložiska nespavosti
a s radostně smutnou asfaltovou průvodkyní
nervují mé ruce
zaplňují dlaně
jak tak rozsvěcují a zhasínají malou hmotu světla
nad temnotou nepopsaného papíru,
jak přibíjejí ozdoby z fosforu
na černý oděv ticha.

Tato slova zůstávají
z klábosení nočních přepadení:
ta, která proděravějí prsty
a slzy skrápějí
verše na papíře.

 

Jerasimos LUKATOS (*1956), ze sbírky Plavba (1997)

* *
Stařičký pták na střeše moře
staví z vodní příze Hádanku.

Zmrzlý se ubírám do temnot
křehký pestík odsouzenec mraků
s nářkem črtám
po zlámaných kloubech svého jazyka.
Nehybný plynu nekonečnem
poslouchám dřevěnou nohu času
a na má slova padá noc.

Jako zhasnutý svícen jsou ústa,
která kouří
před ikonostasem mé tváře.

* *
Černý list nebe
podepisuje hrom
jako smrt tuto báseň.

Zvážil jsem světlo jako starý lichvář
a ani halíř úroku mi nezbyl.
Pak jsem zvážil noc
do posledního groše.

Nic.
Hrál jsem s převozníkem kostky o všechno.
A prohrál.

Světlo a noc je rovnice marnosti.
Jako bláznivý zeměměřič obejdu svět
s kružítkem, abych zvolal "heuréka".

Mé nitro je světlo, mé okolí je noc.

* *
Pokojně se nese ticho básní
mezi plevelem veršů.

Mezi lebkami slov
rezonuje prázdnota.

Noc je cesta
vykopaná z odsouzeného světla
zavřeného na doživotí
v žaláři veršů.
Noc je cesta.

* *
Život je listnatý strom
strom nehybný
půlka cestuje tímto
a půlka oním světem
vedle zbořených chrámů
neznámé víry
se starými archeology kopajícími hluboko
v ruinách krve
aby rozsvítili svíčku v temnotě.

Život je listnatý strom
uprostřed chladu
s vypůjčenými svatebními šaty jde
na neznámou svatbu.

*
Temnoto, temnoto, slituj se nad námi
abychom spatřili skrze tvá zrcadla
svoji tvář.

 

Charis VLAVIANOS, ze sbírky Adieu (1996)

Villa Borghese
That favorite subject, Myself.
James Boswell, Letter to Temple [July 26, 1763]

Vnitřní spojitost neštěstí, pomyslel si.
Děsná spojitost neštěstí vzdorující
formě, kterou mobilizoval,
jediné, kterou bylo možné mobilizovat.

V impozantnosti sebeobětovní
se připravil mýtus jeho spásy,
který, když spolubojoval se svým osudem,
nechal prázdný.

Blahoslavený …
Yet in my lineaments they trace
Some features of my father's face,
And in my spirit - all of thee.
Lord Byron, Parisina

Všechny ty roky,
jsem žil, abych se ti pomstil,
ne za to, čím jsi byla
nebo co jsi mezitím způsobila,
ale za to, čím jsem,
čím jsem byl od počátku.
Třicet let jsem věřil,
že bolest znamená,
že jsem nikdy nemiloval.
Znamená miluji.

 

© Rita Kindlerová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2493x

Inzerce
Inzerce