Novořecká povídková tvorba posledního desetiletí

přehled beletrie zahraniční

Za poslední rok (2000) se nám dostaly do rukou hned dvě publikace představující českému čtenáři ukázky tvorby současných řeckých spisovatelů. Jedná se o povídkové soubory Vůně slunečnice (OWP, 2000) a Černé olivy (Nakl. Vlasty Brtníkové, 2000). Povídky pro obě sbírky vybrala a přeložila Alexandra Büchlerová.

Novořecká povídková tvorba posledního desetiletí

Za poslední rok (2000) se nám dostaly do rukou hned dvě publikace představující českému čtenáři ukázky tvorby současných řeckých spisovatelů. Jedná se o povídkové soubory Vůně slunečnice (OWP Marie Chřibková, Praha 2000) a Černé olivy (Nakl. Vlasty Brtníkové, Praha 2000). Povídky pro obě sbírky vybrala a přeložila Alexandra Büchlerová.
Protože je u nás novořecká literatura obecně neznámá a odsunutá mezi literatury tzv. malých jazyků, které nemají takovou finanční podporu jako např. anglická či německá literatura, je nutné se nejdříve trochu zorientovat a udělat si alespoň malý obrázek o tom, co to vlastně současná novořecká literatura je. Budu se věnovat pouze tvorbě povídkové, která je velmi oblíbeným žánrem nejen současnosti.

V roce 1972 u nás vyšlo Pět řeckých novel a v roce 1989 výbor Moře náš osud. V obou případech se jedná o ukázky z řecké povídkové tvorby od počátku století do let šedesátých, což v žádném případě nemůže stačit k vytvoření si nějakého objektivního názoru na stav tehdejší řecké literatury. Navíc si musíme uvědomit, že v době vydání českých překaldů jsme se nalézali pod stálou cenzurní kontrolou, tudíž i výběr povídek pro tyto antologie byl zákonitě ovlivněn. Proto bychom měli s nadšením vítat každý pokus o publikování současné řecké literatury.

V úvodu ke sbírce Černé olivy příznačně nazvaném Skepse konce století chce překladatelka navázat na již zmíněné tituly. Bohužel ani její počin nestačí k vyplnění mezery, která se prohlubovala již od roku 1989. Stále chybí dostatek jak prózy tak poezie. Úplně schází například překlady nelevicové literatury. Témata i styl dvaceti povídek této sbírky jsou rozmanité. Většinou však jde o mezilidské vztahy, pocity osamění (A. Kastrinaki: Návštěvnice) či vztah k domácímu mazlíčku (V. Raptopoulos: Hysterický pláč). Často nacházíme prvky odcizení v životě ve velkoměstě (Ch. Chomenidis: Každému, co jeho jest, M. Fais: Steliosi, jsi vedle) anebo přetrvávající tradiční způsob života v odlehlejších oblastech hor a ostrovů (Th. Valtinos: Mé kosti naleznete v dešti). Generačními problémy, chudobou a zbohatnutím se zabývá S. Dimitriou v povídce Kintoi a jiní se zase zajímají o obyčejné lidi a věci denní potřeby, jimž např. I. Karystiani dodává nevšední lyrickou podobu (Lednička). Do této skupiny se řadí ještě povídky G. Skambardonise: Cyklista zahýbá přímo a D. Nollase: Nic si s sebou neber. Nalezneme tu také výborné rozbory lidské psychiky; rozdvojení osobnosti (E. Sotiropoulou: Poppy a Paulette) nebo ženskou logiku z pera A. Sfakianakise: Choroba čínských restaurací. Jemnou ironií a černým humorem je naplněná povídka A. Sourounise Japonský požár, která zachycuje multikulturní prostředí jednoho domu v Německu. Jako snad všechny současné literatury, ani řecká se nevyhýbá sexuálním problémům (P. Tatsopoulos: Bývalý) a popisům lidských nešvarů, kterých se držíme namísto ztracené životní jistoty (Z. Zateli: Posedlost tabákem). Vybroušený a s přesností zachycující vše okolo sebe je dokumentární styl D. Kourtovika (Druhá cesta). V povídce Bledá tvář M. Koumandarease se stáváme svědky vnitřního zápasu člověka s nutností se sebe setřást nános života a jakousi zpovědí se očistit, svěřit… Konečně smrt není daleko, jak nás přesvědčuje G. Ioannou (Kostelní stůl) nebo S. Vergos (Svatozář).

Poté, co řecká povídka vyzkoušela své možnosti a zjistila, že není nic, co by jí bránilo v rozvoji, začala se zbavovat tradičních postupů a vyšla vstříc modernímu vypravěčství. Až do osmdesátých let převažovala v próze obecně realistická popisnost založená na vyrovnávání se s minulostí a přítomností. Jde o konkrétní události a vymezené osoby. Postupem doby ovšem převládne dosti odlišný názor na to, jak se světu postavit. Generace osmdesátých let už necítí potřebu se sama sobě zodpovídat za činy svých rodičů a prarodičů. Obrací se k sobě a nachází v podstatě stejné problémy, jaké nalezneme kdekoli jinde ve světě. Časová i místní vymezenost mizí a stírá se celosvětovou jednolitostí. Hrdinové žijí konzumním způsobem života, bez ideálů a potřeby změny, což si sice plně uvědomují, ale jako by byli ochrnutí a neschopni se vzepřít, najít v sobě sílu a nenechat se ukolébat vidinou klidného a ničím nerušeného dřímání. Jejich svět je nelaskavý a ironický, někde hraničí až s cynismem.
Přesto, že většina autorů se řadí k mladé generaci spisovatelů, která se nezabývá národními problémy, vyskytuje se i v jejich tvorbě určitá symbolika navazující na předchozí literární generace. Zaujmout může například několikrát se vyskytující motiv turecké kašny či mramorové nádrže na vodu s arabským nápisem. Vždy se jedná jen o zmínku, která nemusí vůbec nic znamenat; autor chtěl jen "dokreslit" krajinu, doplnit exteriér o oživující prvek. Anebo jde o záměr, kdy se spisovatel neudrží a musí si připomenout svoji identitu. Kamenná nádrž je reálií hojně se vyskytující především na řeckých ostrovech, kde byl odjakživa nedostatek vody a kolem které procházíme téměř bez povšimnutí. Zůstává stále stát na svém místě a připomíná řeckou minulost. Navíc je vždy v nějaké souvislosti s tajemnem, protože venkované ji za staletí opředli pověstmi či skutečnými příběhy. Proto je tato připomínka vhodná a inspirující. V několika povídkách se proto setkáváme s ručně tesanou kamennou kašnou stojící podél pěšiny či cesty vedoucí k moři.

Druhá kniha (Vůně slunečnice) je sbírkou šesti povídek řeckých autorek, jejichž jména najdeme i v předchozí antologii. Protože se jedná o čistě ženskou tématiku, celkový dojem je mnohem laskavější a něžnější. Každá povídka je napsána ženou a o ženách. S. Triantafillou se pustila do minulosti a popsala svým specifickým, mírně ironickým, ale jemným stylem příběh svých či fiktivních prarodičů; babičky, která se nikdy nenaučila vařit, a přesto si otevřela první francouzskou restauraci v Athénách, a dědečka, který se to musel naučit, aby neumřel hlady. Tento úsměvný příběh vystřídá klasická povídka E. Sotiropoulou o dvojici a jedné nevěře, I. Karystiani v ich-formě přemýšlí nad vztahem hrdinky a jejího manžela, porovnává svoje zkušenosti s jinými ženami a dostává se až do dětství, které člověka formuje a někdy i zdeformuje. Blízko stojí i příběh A. Michalopoulou a její hrdinky, zakomplexované naivky, která žije víc ve svých představách než ve skutečnosti a zahrává si s Kafkovskou rozdvojeností. Vztahy mezi ženami, citová a tělesná blízkost dvou přítelkyň, které se vydaly na výlet je sondou do hledající ženské duše zprostředkovanou A. Kastrinaki. A nakonec jeden "příběh, který se nestal" Z. Zateli, odehrávající se v Německu a psaný také v ich-formě.

A. Büchlerové se sice podařilo vydat za jeden rok hned dvě knihy, ale na "zalepení díry" to nestačí. Navíc si neodpustím překladatelce vytknout některé nepřesnosti. Dosti postrádám jednotný přepis řeckých slov a jmen; někde překladatelka použila starověkého jména, jindy fonetického přepisu z novořečtiny, jindy transkripce (např. název athénského pahorku Lykavittos je přepsán jako Lykabetos, s.35, nebo název ostrova Aigina=starořecky, Ejina=novořecky, zde Egina, s.41). Často jsou nepřesnosti v interpunkci, slovosledu a stylistice (např. přirovnání "…jako brambora, co ji zrovna vybrali z brázdy…", s.12, bych raději přeložila "jako čerstvě vyoraná brambora" nebo na straně 15 "…Co se nám po cestě bude přiházet…" by snad bylo lepší použít dokonavý vid "Co se nám po cestě přihodí"). V některých povídkách má překladatelka problémy s rozlišováním spisovné a nespisovné češtiny.

© Rita Kindlerová
Literární noviny 43 (2000), s. 8
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložil: Anna, 11.01.2009 21:39
Novořecká povídková tvorba posledního desetiletí
Nevím sice, proč je dotaz v sekci novořecké literatruy, ale máte-li na mysli příběh andaluského venkovana a jeho oslíka Stříbráka (Platero y yo), tak to je španělský básník Juan Ramón Jiménez (1881-1958), nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok, tuším, 1957.
Vložil: romana zelenkova, 11.01.2009 14:42
Novořecká povídková tvorba posledního desetiletí
hledam autora knihy-stribrnak a ja.muzete mi prosim poradit... diky romana z.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3374x

Inzerce
Inzerce