Helle, Helle
Příklad života

ukázka beletrie zahraniční

O dvě ulice dál se Marianne probudí se svíravými bolestmi břicha. Posadí se na posteli a peřinu odhrne stranou. Prostředek jejího těla se pohybuje způsobem, nad nímž nemá kontrolu. Nejvíc ze všeho to vypadá, jako by v její bránici začalo dýchat nějaké veliké zvíře...

Helle Helle: Příklad života (Eksempel pa liv)
(ukázka)

O dvě ulice dál se Marianne probudí se svíravými bolestmi břicha.
Posadí se na posteli a peřinu odhrne stranou. Prostředek jejího těla se pohybuje způsobem, nad nímž nemá kontrolu. Nejvíc ze všeho to vypadá, jako by v její bránici začalo dýchat nějaké veliké zvíře.
Vstane a postaví se doprostřed pokoje. Ani si pro sebe nestačí odříkat včerejší stravu, aby zjistila, jestli nepozřela něco zkaženého, nebo žluklého, nevzpomíná si ani, co pila. Vší silou tlačí oběma rukama na břicho, aby zastavila pohyby zvířete.
První zvratky jí přistanou přímo před nohama a jde z nich, navzdory jejich obsahu, pach mokré kožešiny. To, co vyzvracela ale není žádné zvíře. Je to písmeno. Nejdřív si myslí, že je to A, ale když se sehne, aby se podívala zblízka, uvidí, že je to Z. Pak jí z krku vyjde další písmeno, K, a ona začne doopravdy zvracet. Z hrdla se jí řine proud písmen, O , Ť a J a P, od každého druhu je jich několik, mnohem víc než 32, celá abeceda ji opustí nejmíň čtyřikrát. Každým písmenem se tlak v žaludku o trochu zmírní, a nakonec cítí už jen slabou bolest kolem pupíku, ale i ta zmizí, když vyplivne poslední R, a posadí se na postel.
Je příliš vyčerpaná na to, aby došla pro kýbl a hadr, ani neví, jestli se to hodí vytřít abecedu a spláchnout ji do záchodu. Pociťuje zvláštní hrdost na svůj výkon, i když se přirozeně stále potí a znovu si lehá do chladivých peřin. To pomáhá.
Marianne má radost, že mušle, které včera povečeřela, nebyly otrávené, že v její lednici nezapočal žádný hnilobný proces, který by pak pokračoval v jejích útrobách. Leží potichu a pozoruje písmena na podlaze, ruka jí visí přes okraj postele a ukazuje na O.
Pak vstane a sní jablko, hlavně proto, aby znovu dala do chodu trávicí ústrojí.

O dvě ulice dál stojí na zahrádce starší žena a pohřbívá do polozrmzlé hlíny svůj řidičák.
Ze zdvořilosti klade na zem kytici květin. Vychovala ji tak její matka. Matka jí také dala jméno Gyritte. Gyritte se naučila mluvit až ve třech letech.
Celých 74 let tvrdošíjně trvá na jménu Studnotráva.
Dnes už chápe, že je vlastně jedno.
Stejně zemře v zapomnění, protože všichni ostatní už jsou stejně mrtví. Kdo jí udělá pomník? Kdo vytesá do žuly její jméno? Nebo z čeho to dneska ty náhrobní kameny dělají.
Nikdo. Protože zůstane poslední. A zůstanou-li nějací jiní, nebudou znát ani jí ani její jméno.
Tak je to taky nejlepší. Protože život ji vždycky trápil. A život bude určitě trýznit i nadále. A ona je určitě ta poslední, která tomu trápení unikne.
Pomyslí si Gyritte a začne udusávat hlínu.
Ta noc nestála za nic.
A přijdou další.

(…)

Jména, aneb jak se jmenují:
Tak jako věci, city a místa dostávají označení, dávají se jména i lidem. Jméno je způsob, jakým rozlišujeme jednotlivce od ostatních.
Mohli by dostávat jména podle inteligence, nálady nebo barvy očí. V tom případě by se jich jmenovalo stejně ještě mnohem víc.
Jméno se většinou po většinu života nemění. Je to jediná stálá veličina, pevný bod.
Nikdo z nich se neodváží tvrdit, že je jejich tělo stejné jako při narození, nebo když jim bylo deset nebo kdykoli jindy. Tělo se mění a je si znepokojivě nepodobné i během pouhé hrstky roků. Tvář mění výraz po příliš vydatném spánku nebo radosti, břicha rostou a hubnou, kůže se rozbaluje do jí vlastních zcela neskutečných vzorců.
Tělo je pokaždé nové tělo a přesto mu pořád říkají stejně a také většinou uposlechne, protože tělo ví, jak se jmenuje. To je důležité. Jen a pouze jméno dokáže tělo přinutit, aby uvěřilo, že nezmizelo a nebylo nahrazeno nějakým novým tělem.
Existují příklady těl, která se k jistým jménům nechtějí znát. To může být symptom potlačovaného vzteku, viz též věk.

(…)

Marianna nikdy nebyla sama sebou, aspoň tak to dneska vidí.
Rozhodně totiž není normální schovávat talíř s bramborama a omáčkou do šatníku, když někdo zaklepe na dveře.
Taky není normální psát cedule s nápisem 2 LITRY MLÉKA a držet je prodavačce za pultem před očima.
Dnes se Marianna už zná. Jenom neví, komu by se měla představit. Neví ani, co by měla říkat, když potká někoho neznámého. Ze všeho nejdřív si pokaždé představí, jak ten který člověk vypadá, když spí. Ona sama je vzhůru skoro pořád: neví, co by měla dělat jiného. Cítí se tak hloupě, když sní. Je spousta jiných věcí, které by dělala radši.

(…)

Věk, aneb jak jsou staří:
Oni sami nikterak nemají svůj věk pod kontrolou. Věčně narůstá. Někteří lidé si při delších výpadcích paměti o sobě mohou myslet, že jsou mladší, ale rychlý odečet stavu zubů a hustoty kostí přesný věk prozradí, ani ten však nikdy není zcela správný, protože se neustále načítá.
Ačkoli jsou bezmocní a nesmějí si dovolit říkat, co se jim zlíbí, když jsou dotázáni, jak jsou staří, často toto pravidlo porušují. To jim dává pocit provinění, který kompenzují například tím, že sami sebe obviňují z toho, že neumějí prohrávat nebo jsou mizernými tanečníky. Pro případ, že by se třeba někdo ptal.
Každý okamžik setkání dvou pohlavních buněk ve ztemnělé místnosti, na mezi, v autech anebo na oficiálních prostranstvích určí jednou provždy stáří počatého člověka ve vztahu ke zbytku světa. Věk každého žijícího člověka odkazuje k přesnému momentu pohlavního styku. Každý člověk je důkazem dvou dalších lidí a celá řada z nich nemá chuť se k tomu znát.
Mnozí jsou se svým věkem nespokojení. Nejeden by ho rád změnil. Většina ví, že je to nemožné. Zůstává jen trvalý vztek na ony dva lidi, kteří prolomili tělesný odstup buďto příliš brzy nebo příliš pozdě nebo v naprosto nepříhodném okamžiku.
Mnozí z nich v sobě ten vztek mají a nedokáží se ho zbavit.

(…)

- "Ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano, nashledanou," říká žena ve vedlejším bytě a pokládá sluchátko.
- "Uvědomuješ si, kolikrát jsi řekla do telefonu ano?" ptá se jí dcera a zamíchá si kávu.
- "Ne," odpoví matka.
- "Taky to nevím přesně," říká dcera, "ale vždycky, když jsi řekla ano, dala jsem si do kávy vrchovatou lžičku cukru, a teď je nesnesitelně sladká."
- "Ukaž, ochutnám." Matka se napije a vyplivne kávu na zem.
- "Už mi rozumíš?" ptá se dcera.
- "Ano", na to matka. "Fuj tajbl."

(…)

Slova, aneb co říkají:
Celkový počet slov světa se dělí do němých slovních oblak, které se vznášejí nad každým jednotlivým člověkem. K slovům je připojen zvuk, jakmile člověk pod oblakem vzpaží, natáhne se po slově, vloží si je do úst a vyplivne je.
Žádný oblak není jako ten druhý. Každý člověk má svůj vlastní. Oblaka jsou současně otisky prstů a rukopis: některá slova jsou vrozená, jiná jsou osvojená a umisťována do oblaku během vývoje člověka.
Oblaka slov sestávají z jádra a prchavého okolí. Většina jader připomíná ostatní jádra: slova jako slunce a voda jsou spolehlivými stálicemi. Prchavé okolí se liší daleko víc od člověka k člověku. Tady se najdou slova jako nezúčastněný, průklepák a jednou provždy.
Někteří lidé používají slovní oblaka pilně a různorodě, bez ustání kolem sebe trousí jazykové novotvary, tvarují věty nikdy dřív neslyšené. Jiní si více méně vystačí s jádrem, mohou to být tak jednoduchá slova jako já, ty a zvracet. Právě v posledně zmiňované skupině najdeme lidi skoupé na slovo, jedince, kteří kupříkladu za celý život nepoužijí slova láska, ať už milují, trpí a touží sebevíc.
Lidé s velkou spotřebou slov mají sklon myslet si, že ti málomluvní jsou méně nadaní a nemají na nic názor.
Tak tomu nicméně není. Mnozí prostě jen vzpažují příliš pomalu a než stačí po slově hmátnout, jiní už své dávno vyplivli.
Někteří jsou jen nenasytní.

(…)

Mezi dvěma ulicemi uvízla žena v železné mřížce na kanálu.
Špičatý podpatek bot se jí zavrtal do mřížky a vzduch je studený. Má na sobě jen tenkou bavlněnou bundu. Dnes večer měla něco vyřídit.
To, co měla vyřídit, se nedá podniknout bez bot. Ani se to nedá podniknout s železnou mřížkou, která vám visí na levé noze. Proto tam stojí dál. Proto nemůže dělat nic jiného.
Mohla by použít ruku.
Ale dnes večer pochopila, že teorie je pravdivá: ve městě nejsou žádní jiní lidé.
Takže vlastně ani nemá co vyřizovat.

(…)

Překlad © Helena Březinová, 2003 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2087x

Inzerce
Inzerce