Turínský knižní veletrh 15. - 19. května 2003

Knižní veletrh v Turínu "La fiera internazionale del libro", šťastný počin, který každý květen přináší povzbuzení vášnivým čtenářům, znovu otevřel své brány a předložil zrakům návštěvníků knižní novinky letošního jara. Knižním voyerům poskytuje zvláštní potěšení jen samotné bloudění mezi stánky. Na pár dní se zdá, že popsaná stránka a vše, co v sobě ukrývá, je tím, na čem opravdu záleží, tím, co může nést tíhu světa.

Jak napsal vynikající ředitel veletrhu Ernesto Ferrero, svět je tvořen nuancemi a dobré knihy se právě nuancemi zabývají; tato úvaha a pestrobarevné logo veletrhu, které o pět let předstihlo mírovou vlajku, snad byly inspirací pro vyhlášení hlavního tématu ročníku 2003, jímž je barva, skloňovaná ve všech svých reálných i symbolických aspektech: "Barvy vyprávějí" je slogan, který sjednocuje události a setkání letošního veletrhu.
Je samozřejmé, že ne všechny druhy energie vyzařované veletrhem mohou být uzavřeny do tohoto oficiálního tématu. Hesla a tematické přihrádky jsou jen chatrným a provizorním "balením", nepostačujícím k obsáhnutí všeho, co nabídla a vyvolala takto živá přehlídka.

Čestným hostem byla letos Kanada, která vyslala do Turína asi dvacítku spisovatelů, čímž dosvědčila, že její pozoruhodný kulturní rozkvět doprovází i literární vitalita. Ta se v Kanadě těší i pozornosti a podpoře oficiálních institucí, jak je tomu rovněž v případě Nizozemí, hosta předloňského ročníku.
Loňské téma, "Čas", sice nabízelo silnější impulsy pro fantazii a širší pole pro besedy a semináře, to však nemusí být nutně důvodem toho, že letošní ročník se zdál být méně podnětný, méně kypící, snad i z důvodu nepřítomnosti prestižních hostů, kteří byli oživením tohoto veletrhu v posledních letech, jako např. Alberto Arbasino, Carlo Ossola, Franco Loi, Elena de Angeli, Enzo Golino, Cesare Garboli, Atiq Rahimi nebo Alfonso Berardinelli, jenž se sice dostavil, ale jako soukromá osoba, neúčastnil se oficiálních vystoupení.

Pokud jde o situaci v italské literatuře, zde rovněž scházela jiskra a polemické střety loňského roku: těžko odhadnout, zda se jedná o pozitivní signál, nebo naopak známku nízké vitality a toho, že tuzemská tvorba se postupně stahuje do témat a textů, které jsou výsledkem chladných intelektuálních operací, vzdálených autentickým podnětům a skutečným prožitkům. Velká nakladatelství (pokud jde o objem produkce) nevykázala ve své politice od loňska žádné změny, stále se ještě plouží mezi troskami literatury pulp a jejích zestárlých autorů, prosazují jednak křehké adolescentní texty, jednak romány, které se chtějí, spíše neúspěšně, vyrovnat klasikům, popřípadě se honí za zlem a krutostmi skrývajícími se na venkově a maloměstě, aniž by však přinesly dílo, v kterém by kvalita textu představovala pravou hnací sílu vyprávění, kde by talent autora byl schopen poskytnout čtenáři radost a emoce.

Mezi nemnoha skutečně zajímavými novinkami zmiňme dva svěží tituly: Hranice Turína (I confini di Torino) od Daria Voltoliniho, sérii poetických a bystrých pozorování hranic velkoměsta, a Cizí autobiografie (Autobiografie altrui), sbírku krátkých esejů Antonia Tabucchiho, která se ex post vyjadřuje k pojetí a skrytému smyslu některých jeho knih, zvláště té poslední, Již se velmi připozdívá (Si sta facendo sempre piu tardi).

Úkol objevit, prosadit a nechat promluvit originálnější texty zůstává na malých nakladatelstvích, která jako zázrakem přežívají v hluboké materiální bídě a často se raději zaměřují na zahraniční autory. Zůstává tedy jediná útěcha a povzbuzení: v Turínu, na pět dní v roce, je kniha opravdu nejdůležitější věcí na světě, je samotným životem.
Giovanni Catelli, přel. Jiří Špička

© Giovanni Catelli, přel. Jiří Špička