Ancion, Nicolas

rozhovor beletrie zahraniční

Nicolas Ancion přijel při příležitosti pražského veletrhu Svět knihy 2002 na autogramiádu podepsat svým českým čtenářům čerstvě vydaný překlad románu Čtvrté patro...

Rozhovor s Nicolasem Ancionem
Svět knihy, Výstaviště Praha, 10. května 2002

Nakladatelství Mladá fronta nedávno vydalo český překlad románu Čtvrté patro belgického frankofonního spisovatele Nicolase Anciona. Ancion se narodil roku 1971 v Lutychu, patří tedy k nejmladší generaci belgických autorů, z nichž čeští čtenáři znají například i prozaika Thomase Gunziga.
Nicolas Ancion je autorem několika básnických sbírek, čtyř románů, kromě "klasických", tištěných knih publikuje i na internetu, zabývá se divadlem, píše i pro děti. Spolupracuje s bruselským nakladatelstvím Luc Pire. Ancion má své vlastní, velmi zajímavé internetové stránky http://ibelgique.ifrance.com/ancion a jeho texty najdeme rovněž na webových stránkách nakl. Luc Pire: www.lucpire.be.
Román Čtvrté patro je Ancionovým nejúspěšnějším dílem, o oblíbenosti knihy svědčí i to, že ji roku 2001 belgičtí gymnazisté ohodnotili jako nejlepší knihu roku.


Nicolas Ancion přijel při příležitosti pražského veletrhu Svět knihy 2002 na autogramiádu podepsat svým českým čtenářům čerstvě vydaný překlad románu Čtvrté patro.
Při této příležitosti jej oslovil redaktor ČRo 3 - stanice Vltava Petr Turek.

Nepřijíždíte do Prahy poprvé, dokonce patříte k těm nemnohým návštěvníkům ze Západu, kteří poznali atmosféru našeho města v první půli 80. let. Mohl byste nám říci, jaký dojem ve vás zanechaly návštěvy Prahy? Co se vám vybaví při vzpomínce na Prahu 80. let?
Nicolas Ancion: První návštěva, to byla cesta do Hradce Králové - jmenuje se to tak, ano? - návštěva trvala čtrnáct dní, Prahou jsme projížděli v noci a myslím, že jsme se tu zastavili na jídlo. Byl jsem mladý, v roce 1984 mi bylo třináct let, přijel jsem rodiči, kteří tu měli hrát divadlo ve spolupráci s divadlem Drak. Takže jsme se zastavili v Praze a já si vzpomínám na dvě věci: jednak na spoustu trubek, takové dálkové vedení tepla, jeli jsme podél tramvají a kolem nás samé trubky, nevím, jestli už nejsou zbourané. A druhá věc, která mi utkvěla, to byl kouř, zápach spalovaného uhlí. Je to zvláštní, obě vzpomínky jsou spjaté s topením... V mých vzpomínkách hrají vždy vůně a zápachy důležitou úlohu. Když jsem se pak do Prahy vrátil v roce 1989, těsně po pádu Berlínské zdi, hledal jsem ten kouř ze spalovaného uhlí a ty roury, ale roury jsem žádné neviděl, asi jsem byl příliš v centru města, a vůně uhlí, tak ta tu nebyla, protože to tentokrát bylo v létě, a nikdo samozřejmě netopil. A mně trvalo deset dní, než jsem si to pořádně uvědomil, stále jsem hledal tu zimní vzpomínku, byla to taková utkvělá představa.
Když mi bylo třináct, čtrnáct let, poznal jsem Polsko a Československo, setkal jsem se tu s lidmi, kteří mluvili velice dobře francouzsky, byli velmi otevření, rádi se s setkávali s novými lidmi ze Západu, a já jsem proto vždy měl chuť vracet se sem a také jsem se sem několikrát vrátil.

Často se hovoří o elektronických formách vydávání knih. Vy patříte k těm, kdo s těmito věcmi mají osobní zkušenost - od roku 2000 spolupracujete s nakladatelstvím Luc Pire na rozvoji elektronických podob nakladatelské činnosti. Vaše funkce nese název "ediční pracovník". V čem vaše práce spočívá? Jaký je rozdíl mezi "klasickým" a "elektronickým" katalogem nakladatelství Luc Pire?
"Klasický" katalog nakladatelství Luc Pire, to jsou původně hlavně knihy zabývající se aktuálními tématy, knihy o současných problémech belgické společnosti, vydáváme autory, kteří se několik měsíců zabývají určitým tématem a jejich knihy se stávají skutečnými událostmi. Později jsme začali vydávat i krásnou literaturu, obrazové publikace a různé jiné věci. Vydáváme také řadu knih o politice. V Belgii dříve politické strany vydávaly různé knihy a ty se dostávaly do rukou pouze jejich členům. Nakladatelství Luc Pire přišlo s nápadem nabídnout vydávání textů všem demokratickým politickým stranám, s výjimkou extrémní pravice.
"Elektronický" katalog, to je něco dost odlišného, tady jsme se v případě textů o politice rozhodli, že za ně nebude platit čtenář, nýbrž ten, kdo vydání zadává. V elektronické podobě nevydáváme krásnou literaturu, neděláme knihy pro autory, kteří chtějí své texty vydat "vlastním nákladem". Když nějaká instituce, třeba vládní, chce něco sdělit lidem, vydá obyčejně tisíc výtisků nějakého textu, nikdo to nečte, publikace leží někde ve skladu. Naproti tomu, když takový text zpřístupníme v elektronické podobě zdarma na internetu, velice rychle získáme desítky tisíc čtenářů, kteří si přečtou to, co je zajímá, mohou se k tomu vrátit, nemusí zahazovat žádnou knihu. Zadavatele to stojí mnohem méně peněz než když musí kupovat papír a platit tiskárnu, a čtenáři tím také získají.
Protože zatím nevíme, co se v budoucnu stane s knihou, podnikáme různé pokusy, publikujeme obrázky, videozáběry, hledáme kratší literární útvary, zkoušíme různé věci. Stojíme na počátku, ale je to vzrušující dobrodružství.

A jaká je vaše osobní spisovatelská, autorská zkušenost se zveřejňováním vašich textů na internetu? Myslím, že publikujete dva romány na pokračování - jak to probíhá? Publikoval jste na internetu i jednu detektivku, která nevyšla knižně. Jste v kontaktu se svými čtenáři?
Jde o dvě různé věci. Dvakrát jsem již na internetu zveřejnil hotové, dopsané texty, dal jsem je k dispozici na omezenou dobu pěti dnů, při příležitosti belgických akcí spjatých s Týdnem knihy. Dal jsem tehdy po dobu pěti dnů čtenářům zdarma k dispozici jakýsi miniromán, aby se dal snadno vytisknout doma. Byla to výtečná zkušenost, za těch pět dnů jsem měl tolik čtenářů, kolik bych jich měl u tištěné knihy za celý rok. To bylo skvělé. A taky, a to především, čtenáři mi odpovídali: posílali mi e-mailem komentáře, kritiky, někteří profesoři francouzštiny vyzývali své žáky, aby si přečetli můj text a aby mi pak o něm napsali. Dostával jsem spoustu elektronické pošty, bylo to velmi zábavné, dokonce více než zábavné, protože tak vzniká jiný, nový vztah spisovatele a čtenáře - když se člověk setká se svým čtenářem v knihkupectví, tak ten čtenář řekne "Vaše kniha se mi moc líbila", ale neřekne, proč. Naproti tomu když si někdo dá práci a napíše elektronický dopis, udělá to velmi neformálně, řekne třeba "to a to se mi nelíbilo, něco jiného se mi zas líbilo".
Jiná věc jsou romány na pokračování: každý týden píšu jednu epizodu, během týdne mi pak píšou různí lidé a já nějak využívám toho, co mi řekli, i když třeba nepsali o obsahu románu, použiji třeba jejich jméno v další epizodě, je to takový interaktivní vztah se čtenářem, interaktivní vztah na můj způsob... Já se čtenářů neptám, co má být v dalším pokračování, ale různým způsobem využívám toho, co mi píšou. Je to velice veselé, zábavné...

Jedno prestižní pražské nakladatelství právě vydalo váš čtvrtý román s názvem Čtvrté patro, který v Bruselu získal literární cenu belgických gymnazistů. Je to působivá kniha, plná humorných i tragických odstínů. Ukotvení příběhu v jediném domě, motiv pater, zkrátka základní situace mi vzdáleně připomněla jednu divadelní hru Borise Viana, Budovatelé říše. I ve Vianově hře se za - nebo pod scénou odehrávalo cosi temného, apokalyptického, i ve Vianově hře hrál stěžejní úlohu motiv pater jednoho domu.
Já jsem kdysi dávno Vianovy Budovatele říše režíroval na divadle, to je pravda, ale nikdy mě nenapadlo, že mezi mou knihou a Vianovou hrou existuje tento vztah. Lidé často v souvislosti se Čtvrtým patrem hovořili o Vianově knize Pěna dní, protože tam se také mluví o chorobě, je tam také žena, která je upoutána na lůžko. Ale ti Budovatelé říše s tím domem, který se hroutí, je klidně možné, že tu nějaký vztah k mojí knize je... S různými literárními vlivy je to těžká věc, já jsem hodně četl, četl jsem mnoho věcí, které se mi velmi líbily, všechny ty knihy působí na fantazii, a tvrdím, že příběhy, které tvoříme, vytváříme vždy z příběhů, které jsme již někde slyšeli. Dům v té mé knize je vystavěn z domů, které znám, a hlavně z domů, o kterých jsem četl. Když člověk čte, v jeho mysli se vytváří vždy cosi jako nový svět, když člověk píše, vytváří nový svět svou vlastní fantazií. Já si nikdy před psaním nepřipravuji žádnou dokumentaci, nechodím si fotografovat žádná místa, já pracuji výhradně s vlastními vzpomínkami a v těch je propletena fikce a skutečnost. A Borise Viana jsem zbožňoval, poznal jsem ho, když mi bylo šestnáct nebo sedmnáct let, četl jsem jeho knihy bezustání, přečetl jsem od něho téměř všechno. Na tu jeho hru Budovatelé říše jsem v souvislosti s mou knihou nepomyslel, ale ta jeho postava Schmurze je úplně fantastická, úžasná. V mé knize se více mluví o společnosti, vysvětlují se okolnosti, proč se dům hroutí, ale ten mechanismus je stejný, to je pravda.

V jedné anketě jste jako autory knih, které leží na vašem nočním stolku, uvedl Georgese Pereca, Rogera Vaillanda, André Baillona, Jacquesa Sternberga a jako posledního autora jste uvedl současného anglického romanopisce Nicka Hornbyho a jeho knihu Všechny naše lásky. Ta Hornbyho kniha mě vzhledem k vašemu věku trošku překvapila - měl jsem totiž pocit, že poslední generace, která může rozumět nostalgii po vinylových gramofonových deskách, je generace narozená kolem roku 1965 (já do této generace patřím, proto vím, o čem mluvím...).
No, já jsem také začínal s vinylovými deskami, pamatuji si, jak pak jeden můj kamarád koupil první kompaktní disk a řekl, že už nastupují cédéčka. Já jsem dál pokračoval se svými LP deskami, říkalo se tomu černé desky. Narodil jsem se roku 1971, takže když jsem dospíval, stále existovaly vinylové desky, kupoval jsem si je - nebo spíš jsem je vyhrával v různých soutěžích, protože jsem na ně neměl dost peněz. Pokud jde o tu knihu Nicka Hornbyho, pro mě je tam podstatnější to, jak autor mluví o životě společnosti, než všechny ty věci kolem hudby. On sice vzpomíná s nostalgií na určitou dobu, ale hlavně mluví střízlivými slovy o současné společnosti, kterou známe my, kdo jsme se narodili v tomto koutě světa.

Opravdu píšete svoje texty rukou, na papír? To je poněkud překvapivá věc u někoho, kdo se zabývá internetovým nakladatelováním. Ale kdesi jsem četl, že svoje romány na pokračování šířené po internetu jste se rozhodl psát výhradně na počítači. Je v těch dvou způsobech psaní nějaký rozdíl? Nějaký rozdíl stylistický, metodický?
Já píšu vždycky rukou, perem, protože to je jediný způsob, který je dostatečně rychlý. Když ťukám na počítači, moje myšlenky běží mnohem rychleji než prsty. Na počítači buším rychle, ale ne dostatečně. Když píšu rukou, jde mi to velice rychle, potřebuji úplně hladký papír, musím mít plnicí pero, ne nějakou propisku nebo tužku, s tím to nejde, musí to rychle klouzat po papíře, protože jinak myšlenky ruku předběhnou, myšlení se pak zastaví a všechno je v pytli. A když ťukám na počítači, stává se to pravidelně.
S těmi romány na pokračování jsem se rozhodl pracovat pomaleji, ale stanovil jsem si jinou překážku - novou epizodu píšu vždycky vpředvečer dne, kdy je epizoda zveřejněna na internetu. Takže tam vstupuje do hry naléhavost jiného řádu, jsem ve stresu, a já dobře pracuji jen z nutnosti, z donucení, protože jinak si hraji počítačové hry, čtu knížky, zkrátka nepracuji.
Výsledky v psaní jsou asi takové - když postupuji rychleji, je výsledek mnohem více literární, můj styl je podstatně vypracovanější. Když ťukám do počítače, výsledek je mnohem méně osobitý, dostávám se tak trochu do vleku jiných stylů.

Děkuji za rozhovor.

Rozhovor Petra Turka s Nicolasem Anciona byl připraven pro ČRo 3 - Stanici Vltava, kde byl odvysílán dne 16. května 2002

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2533x

Inzerce