Ancion, Nicolas
Dopis pro Livres.cz

článek beletrie zahraniční

Bientôt, je retournerai a Prague. Pour la deuxieme fois...

Dopis pro Livres.cz
Les retours de Nicolas Ancion (avril 2002)

Bientôt, je retournerai a Prague.
Pour la deuxieme fois.
Ce qui, en bon français, signifie que j'y mettrai les pieds pour la troisieme fois.
La premiere, c'était en 1984, une traversée de la ville, la nuit, dans les lumieres oranges, au fond de la camionnette de mes parents qui partaient en tournée avec leur théâtre en Pologne et en Tchécoslovaquie. J'ai gardé pendant toute mon adolescence deux souvenirs de ce premier passage : l'odeur du charbon qui se consumait a l'intérieur des foyers et l'image des gigantesques tuyaux de chauffage qui traversaient les rues, enveloppés dans des feuilles d'aluminium rembourré.
Une fois le pays quitté, le voyage achevé, je n'ai pas retrouvé l'odeur du charbon, pas plus que celle du houblon au centre de Hradec-Kralove autour de la brasserie. C'étaient mes odeurs de Tchécoslovaquie, je ne pouvais les croiser ailleurs, meme par hasard. Un pays n'a pas l'odeur d'un autre : chaque ville a son parfum, chaque quartier son fumet.
Les tuyaux, par contre, je les ai vus a nouveau, dans un roman-photo : le titre m'échappe mais les textes de Benoît Peeters répondaient a de magnifiques photos de en noir et blanc de Marie-Françoise Plissart. Je pense que c'était édité chez Autrement. Prague silencieuse, sombre, hivernale. Et ses interminables tuyaux qui serpentaient dans les rues.
Mais une photo, meme maginfique, ne vaut jamais la moitié du quart de la réalité. Du coup, quand le mur est tombé en 1989 et que je suis retourné a Prague en été, j'ai arpenté les rues, a pied, en tram, en métro, a la recherche de mes deux souvenirs : les tuyaux et le charbon.
Je n'ai pas retrouvé l'odeur. Il m'a fallu du temps pour me rendre compte que personne ne se chauffe au charbon en plein mois d'aout, lorsque les abricots sont sur les arbres et les pasteques sur les étals. Et que l'odeur du charbon, avec la fin de l'hiver, disparaît, meme a Prague.
Quant aux tuyaux, je n'en ai vu qu'un bout, un tout petit bout, tout décevant, qui m'a fait comprendre que Prague que je redécouvrais comme touriste, en plein centre, sous le soleil d'été, en attendant de faire la file pour une saucisse sur du pain, n'avait pas grand chose en commun avec la ville traversée de part en part, la nuit, en camionnette, dans les lueurs orangées de l'éclairage public. Rails de tram, façades sombres, aluminium et pavés arrondis, Prague était dans mon souvenir une ville endormie, ankylosée par un régime de fer et de travail. Celle que je retrouvais cinq ans plus tard avait déja cédé une concession a Mac Donald juste en face de l'horloge, elle vendait des T-shirts en anglais aux touristes tout heureux de repartir avec Kafka sur le torse et de la biere dans le sang. Elle n'avait plus la meme saveur, sans doute plus la meme odeur.
Alors, treize ans plus tard, un mois avant mon départ pour la Tchéquie, la question me vient tout naturellement. Retrouverai-je la Prague gravée dans un coin de ma mémoire ? Retrouverai-je les traces de cette ville de nuit orange, de tuyaux et de charbon ? Je vais au Salon du Livre pour présenter la traduction tcheque de mon roman Quatrieme étage, entierement situé a Bruxelles. A Bruxelles, il n'y a pas de chauffage public, donc pas de tuyauterie ni d'aluminium. Mais la ville doit bien avoir une odeur elle aussi. Celle des bâtiments abandonnés, humides et suintants ? Celle des parfums de luxe et des chaussures en cuir ? Celle des gaz d'échappements a la sortie des tunnels. Ce n'est pas a moi de donner la réponse. C'est sans doute a un tcheque que je devrais poser la question.
Nicolas Ancion
9 avril 2002

Brzy se vrátím do Prahy.
Podruhé.
Což řečeno dobrou francouzštinou znamená, že tam vkročím již potřetí.
Poprvé to bylo v roce 1984: průjezd městem v noci, za oranžového osvětlení, v dodávce mých rodičů, kteří jeli s jejich divadlem na turné do Polska a Československa. Po celé dospívání jsem si na tu první cestu Prahou uchoval dvě vzpomínky: zápach uhlí, jež se spalovalo v bytech, a obraz velikánských trubic od topení, jak obalené do vycpaného alobalu křižovaly ulice.
Poté, co jsem tu zemi opustil, co se skončila ona cesta, už jsem nikdy nezažil ten zápach uhlí, ani závan chmele u pivnice v centru Hradce Králové. To pro mě byly československé vůně, nemohl jsem je potkat nikde jinde, ani náhodou. Žádná země nevoní jako ta druhá: každé město má svůj parfém, každá čtvrť svůj odér.

Zato trubice jsem viděl ještě jednou, v jistém fotografickém románu: název se mi nevybavuje, ale texty Benoîta Peeterse dokonale doprovázely černobílé fotky od Marie-Françoise Plissartové. Myslím, že to vyšlo v Autrement. Praha mlčenlivá, temná, zimní. A ty nekonečné trubky, jež se klikatily ulicemi.
Ale jedna fotka, i když nádherná, se nikdy nevyrovná ani čtvrtině skutečnosti.

Když pak najednou v roce 1989 padla zeď a já se v létě znovu ocitl v Praze, chodil jsem ulicemi, pěšky, tramvají, metrem, a pátral po svých dvou vzpomínkách: trubkách a uhlí. Tu vůni jsem už nenašel. Trvalo mi nějaký čas, než mi došlo, že nikdo netopí uhlím v polou srpna, když jsou na stromech meruňky a na stáncích melouny. A že zápach uhlí s koncem zimy mizí dokonce i v Praze.

Pokud se týče trubic, zahlédl jsem jen kousek, úplný kousíček, docela ubohý, a pochopil jsem, že Praha, již jsem nově objevoval jako turista, v samém centru, v letním slunci, ve frontě na párek na krajíci chleba, nemá nic moc společného s městem, jež jsem projížděl tehdy v noci dodávkou, za oranžového veřejného osvětlení. Tramvajové koleje, tmavé fasády, hliník a oblé sdlažební kostky: v mých vzpomínkách byla Praha spící město ochromené železným a pracovním režimem. To, do něhož jsem se vrátil po pěti letech, už udělalo místo Mac Donaldům hned naproti orloji, prodávalo trička s anglickými nápisy turistům šťastným, že odjíždějí s Kafkou na břiše a pivem v krvi. Už nemělo to kouzlo, rozhodně už ztratilo svůj odér.

Tak, a po třinácti letech, měsíc před odjezdem do Česka, mě ta otázka zas napadá. Najdu Prahu takovou, jak ji mám zapsanou ve svých vzpomínkách. Najdu stopy toho města oranžových nocí, s trubicemi a uhlím? Jedu na veletrh Svět knihy, kde mám představit český překlad svého románu Čtvrté patro, který se celý odehrává v Bruselu. V Bruselu nemáme centrální vytápění, tudíž žádné trubice ani hliník. Ale město určitě má také svůj odér. Voní po opuštěných, vlhkých a opocených budovách? Jsou v něm cítit luxusní parfémy, kožené boty? A u výjezdu z tunelů výfukové plyny? Nenáleží mi hledat odpověď. Tu otázku si musí položit nějaký Čech.

© Nicolas Ancion, 9. dubna 2002
Překlad Jovanka Šotolová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2137x

Inzerce