Aragon, Louis

Aragon, Louis

aktualita beletrie zahraniční

Louis Aragon (1897-1982) se řadí k nejvýznamnějším francouzským spisovatelům 20. století. Patří ale i k těm nejméně známým. Mnozí lidé nechápou jeho životní peripetie, i mnozí kritikové přiznávají, že nerozumějí jeho dílu...

Sté výročí narození Louise Aragona - francouzská zamyšlení

Louis Aragon (3.10.1897 - 24.12.1982) se řadí k nejvýznamnějším francouzským spisovatelům 20. století. Patří ale i k těm nejméně známým. Mnozí lidé nechápou jeho životní peripetie, i mnozí kritikové přiznávají, že nerozumějí jeho dílu. Rozmanitost názorů dokumentuje ukázka z francouzského podzimního literárně orientovaného tisku. (S Aragonem jsme se ovšem v časopisech a novinových přílohách setkávali průběžně již od jara, například revue Lire věnovala Aragonovi v květnovém čísle přílohu pojmenovanou po příspěvku F. Taillandiera "Máme vysvobodit Aragona z očistce?")

Olivier Barbarant v revue Europe (srpen - září 1997) pečlivě rozebírá, co u příležitosti výročí od Aragona nebo o něm vychází tiskem: které ze vzpomínkových a kritických ohlasů - článků, časopisových příloh, pořadů v médiích atd. jsou jen narychlo sepsané nedodělky opakující několikrát omleté komentáře a hodnocení, a které se naopak pokoušejí podívat se na slavného autora nově, z gruntu. "Konfrontace vět se světem v nepořádku, neustálé obnovování románu, dvojakost románového spisování v lidové a zároveň velmi vědecké poloze, genealogické hledání poezie, kde se pod velmi viditelným apollinairovským vlivem vine středověká a pak andaluská inspirace, přímý střet s dějinami, průlinčivost obou pohlaví stejně jako literárních žánrů, to vše se ve vágních biografických připomenutích, ve zkratkovitých psychologických popisech, rozborech omezených na Aragonovu metodu Lhát pravdu ztrácí. (...) Nezbývá než číst, znovu přečíst Aragona. Jen tak přestane být oslavován pouze mladý Aragon, zatímco autor básnické skladby Posedlý Elsou a Sbohem, novinář působící v Ce soir a Lettres francaises, komunista, romanopisec, kunsthistorik budou přecházeni mlčením." Barbarant chválí představení, které na motivy Aragonova života sepsal Philippe Caubere: "Podivný čas, kdy jen herci umějí číst... Jinak řečeno, Aragonovy texty jsou na naši uspěchanou dobu příliš dlouhé, příliš bohaté...", rozhlasové a televizní pořady a akce pořádané v září v rámci slavností L´Humanité.

Příloha deníku Le Monde z 24.9. "Aragon, sto let" je sestavená z množství příspěvků spisovatelů, básníků, i historiků. "Každému jeho Aragon" - každý má svého Aragona, říká se hned v úvodu, doplněno konstatováním, že jsou i mnozí, kteří ho odmítají číst, odmítají mluvit o jeho díle. Příloha je velmi pestrá, jak jinak, různí lidé tu různou formou publikují různé, často i protiřečící si názory a přístupy k autorovi, jenž prošel nejrůznějšími peripetiemi ("Jaký je ten, koho pokládají za mne?..."). Útržkovité biografické vzpomínky odborníků na literaturu a umění, spisovatelů nebo někdejších přátel někdy jen popisují, někdy vysvětlují Aragonovy omyly, prohřešky, úlety. Ať už v politice, nebo v intimním životě. Podobně se mnozí vyjadřují k jeho dílu - někdo jen opráší, co zbylo v paměti, jiný rozebírá román, sbírku, část textu nebo se snaží ho konfrontovat se skutečností, dobrat se pozadí jeho vzniku atd.

Jean Ristat (přítel a dědic Aragonův) je jedním z těch, kdo se na Aragona dívají zblízka, důvěrně: "...byl to nesmírně tvůrčí, neuvěřitelně šlechetný, hodný člověk. (...) Viděl jsem ho jednou, jak dává dohromady knihu. Na kolenou měl rozložené jednotlivé kapitoly, přehazoval je a říká mi: míchám karty, a je to čím dál tím méně srozumitelné... Vzal zas rukopis, přeřadil kapitoly, a pak mi ho dal..."

Básník Bernard Noel není sám, kdo zdůrazňuje, že Aragon, jeho životní cesta, je vlastně odrazem dějin tohoto století. Říká: "V Aragonovi je všechno. Dokonce i dějiny francouzské poezie přehrané jako kopie dějin osobních."

O vývoji básnické formy, o prolnutí básnické a prozaické tvorby píše H. Meschonnic, ale i Michel Deguy. Ten obdivuje mistrovství, s jakým Aragon v Nedokončeném románu (Le Roman inachevé) zpívá o stárnutí, umírání...

Příčiny Aragonova odklonu od tradičního verše, apollinairovského alexandrinu, jehož užití charakterizovalo jak jeho tvorbu za války, tak i poválečnou angažovanou a příležitostnou poezii, stručně vysvětluje J. Roubaud: "...šok po Stalinově smrti, a zejména aféra kolem jeho portrétu od Picassa otištěného v Lettres francaises způsobila obrat v Aragonově politické dráze, jenž v jeho poezii během deseti let vyústil až v grandiozní milostný mysticismus ve skladbě Posedlý Elsou (Le Fou d´Elsa). (...) Politický traumatismus z r. 1953, definitivní uzavření revoluční budoucnosti, které pro něho znamenal, měl okamžitý formální účinek, jenž se projevil v Nedokončeném románu."

Komentáře o Aragonově umění románu uvozuje citace "není snad román sebevraždou a snahou předejít své sebevraždě?" a věnují mu pozornost D. Bougnoux, B. Leuilliot, C. Trévisanová, L. Follet... "Kdo chce chápat Aragona jako velikána, musí zapomenout na stereotypní označení literární historie a politické polemiky: surrealista, realista, komunista, stalinista. Žádné z těchto slov není vhodné, aby ukázalo jeho vidění světa a způsob psaní. (...) Literární historie a rozbor díla musí být odděleny od historie a rozboru Aragona jako člověka - i když jeho život je sám o sobě fascinujícím představením. Jak půjdou léta a budou přicházet nové generace, bude Aragon čten a bude mu nasloucháno jak tomu má být, jako čteme Stendhala a posloucháme Mozarta. (...)

Aragon bojoval za socialistický realismus, ale podstata jeho tvorby je v jistotě jeho smyslu pro realitu - psychologickou, sociální, historickou..." Tak hájí Aragona H. Miterrand a dovednost romanopisce dokazuje na příkladu jediné - nejdelší jeho věty z románu Velikonoční týden (La Semaine sainte).

Blízký vztah k Aragonovi měl a má i A.-J. Liehm: "Můj Aragon. Každý, kdo bude chtít pochopit naše století, nebude moci obejít dílo Aragonovo, jednoho z těch dvou, tří největších spisovatelů V Aragonových románech, poezii je celé století, s jeho tragédiemi, dramaty, paradoxy. Aragonovo století. (...) I já jsem znal Aragona, ale ne zas tak jako všichni ti, kdo stáli ve Francii proti Aragonovi jako spisovateli, ale i jako člověku. (...) Překládal jsem jeho prozaická díla a byli jsme přáteli až do jeho smrti. (...) Na počátku mého přátelství nebyla jen skutečnost, že mi bylo blízké jeho dílo, ale Aragon mi také hned připadal být důležitým spojencem v tom, čemu říkám dlouhý pochod Československa k roku 1968. Časem jsem pochopil, že jeho cesta byla stejná a že kdyby byli francouzští komunisté u moci, Aragon by se zcela určitě stal disidentem. (...) Ten můj Aragon se mj. snažil zachránit skrze Prahu ne komunismus - jak to tam teď rádi tvrdí -, ale svůj život. I nás. A to je román, stejně jako celý jeho vztah ke komunismu a ke straně. Aragon o tom rozsáhle vypovídá ve svém díle, ale dodnes nikdo tomu nehodlal věnovat hlubší pozornost. To dílo je natolik monumentální, že i přesto přežívá a přežije, a můžeme doufat, že příští generace kritiků a historiků dokáže prolomit mlčení."

Citací z Nedokončeného románu (1956) uvádí historička Madeleine Rebériouxová podrobný popis Aragonových aktivit v politickém životě od vstupu do komunistické strany (1927) až do války.

Pierre Daix, autor prvního Aragonova životopisu, popisuje aféru kolem uveřejnění Picassova portrétu Stalina v Lettres francaises.

Maurice Nadeau přichází s polemikou: "Existoval Aragon? Anebo ten druhý: "ten, koho pokládají za mne?" Pokládali ho za surrealistu. A byl to jen mladý muž, zmatený, s problémy v lásce, sympatický a dojemný, který oslňoval krásnými kravatami a drzostí. Pokládali ho za básníka. Byl nenucený, s vrozenou přizpůsobivostí, dařilo se mu psát krásné verše jak ze starých časů, o lásce k Else, o GPU, o zraněné vlasti. Pokládali ho za romanopisce. Byl rozmařilým žákem Barrese a Zoly, než začal uplatňovat smrtonosné příkazy "socialistického realismu". Pokládali ho za bojovníka. Byl jím proto, že dvakrát zradil: svými pozdními výhradami a svou otrockou tvrdohlavostí. V jednom oslavném filmu Aragon šaškuje v anonymní divadelní masce. Možná, že právě tehdy by mohl být pokládán za to, co byl."

Julia Kristeva zmiňuje Aragonovy vztahy k ženám, matkou počínaje, přes Nancy Cunardovou, jež ho dohnala k sebevraždě, až po spasitelku Elsu Trioletovou, zabývá se otázkou Argonovy sexuální "desidentifikace": "Byl homosexuál? Spíše lesbičan, kleptoman ženské rozkoše..."

Aragonovy texty o výtvarném umění a umělcích vypočítává J. Leenhardt, P. Schneider, sám odborník zabývající se Matissem, posuzuje román Henri Matisse, román jako velmi cenné svědectví.

A co je ve Francii z Aragonova díla nového ke koupi? Gallimard vydává první díl sebraných spisů (romány) a také publikaci "L´Album Aragon" (editor J. Ristat): na 480 stranách 627 zajímavých, často dosud neuveřejněných fotografií plus životopis z pera J. Ristata přinášející ty nejpodrobnější a vzácné informace. Nové, doplněné vydání čeká i slavný román Obrana nekonečna (La Défense de l´infini). Stock začíná postupně vydávat část ze spisovatelovy pozůstalosti (práva poskytl J. Ristat), z velké části dosud nedostupné. Ediční plán s výhledem na několik let počítá pro letošek s básnickými skladbami Sbohem (Adieux), Pokoje (Chambres) a Vykládám karty (J´abats mon jeu) a poprvé uveřejněnou sbírku koláží pro A. Bretona. A poslední knižní publikace o Aragonovi: Jean Ristat sepsal vzpomínky na dlouhá léta přátelství s Aragonem: "Skončeme s Aragonem" (Pour en finir avec Aragon, Stock, 1997) a F. Taillandier vydává v nakladatelství Fayard knihu "Aragon, 1897-1982: Jaký je ten, koho pokládají za mne?" (Aragon 1897-1982: quel est celui qu´on prend pour moi?)
 

©  Jovanka Šotolová, 20.10.1997, In Literární noviny č. 43, 29/10/1997
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 6470x

Inzerce
Inzerce