Ben Jelloun, Tahar
L´ange aveugle

ukázka beletrie zahraniční

Na Villa Literno klesl soumrak. Zakrývá hnědý prostor. Země má tu neurčitou barvu, jako když rez několika zapomenutých hřebíků nechává jemnou stopu na kamenech...

Tahar Ben Jelloun: Africká noc

Na Villa Literno klesl soumrak. Zakrývá hnědý prostor. Země má tu neurčitou barvu, jako když rez několika zapomenutých hřebíků nechává jemnou stopu na kamenech. Jen stromy, vetché topoly, stojí stranou od nízkých domů a míst, kde sedávají staří lidé, čekajíce spíše na něco než na někoho. Čekají už staletí, až nebe sestoupí tak nízko, že se dotkne země, aby jí požehnalo a učinilo ji lepší. Nebe se často sklonilo nad Villa Literno. Jednou večer se dokonce roztrhlo v blýskavý třpyt a vypustilo na střechy zvláštní ptáky, kteří měli na jedné straně bílé a na druhé černé peří. Ptáci se přejedli rajčaty a pak zemřeli, aniž by předtím zazpívali. Sebrali je a vyhodili za městem: někdo, kdo tudy procházel, je zapálil. Od toho dne má Villa Literno strach z nebe, země a stínů. Po tomto prvním znamení, nevyslyšeném a nepochopeném, následovaly další, jasnější: země se zatřásla, domy se zřítily, lidé se ztratili, potom se země znovu zavřela nad několika těly, která neměla čas tančit. Ptáci a těla smíchaní v hromadném hrobu způsobili, že začala růst rostlina, která se nazývá nuda, protože je hořká a smutná. Jeden kontrolor daní, důchodce, se snažil udělat jídlo z nudy a rybího tuku. Toto jídlo, vyzkoušené na kočkách z Villa Literno, vyvolalo hromadný odchod všech, které ho ochutnaly. Bloudily po okolí až do doby, než vyloučily všechno, co snědly. Kuchař, který vymýšlí nepoživatelná jídla, se jmenuje Antonio. Je v důchodovém věku, ale ve skutečnosti byl úřadem propuštěn za nekompetentnost a snad i za korupci. Protože mu nemohli nikdy nic dokázat, poděkovali mu a dali mu přiměřené odstupné. Zásahy anonymních a vlivných "přátel" umožnily Antoniovi odejít do důchodu dříve. Trpí dvěma pravděpodobně nevyléčitelnými nemocemi: nudou a nespavostí. Tráví dny v kavárně, kde počítá roznášené hrnky mezi jedenáctou hodinou a polednem, cigaretové nedopalky hozené na zem. Všechna čísla si zapisuje do malého sešitu, sčítá je a potom dvakrát podtrhne číslo označující den. Často se mu stává, že si na židli zdřímne. Nikdo ho neruší: všichni vědí o jeho nespavosti; mluví o ní často; zdůvodňuje ji vcelku originálním způsobem. "Když nespím, je to proto, že mi řekla, že se vrátí v noci a že se na ni musím dívat s očima dokořán." Má na mysli Antoniettu, ženu vamp, která se mu jednou večer oddala a která zmizela poté, co ho okradla o část úspor. Ve skutečnosti mu tuto ženu poslal jeden z jeho "přátel", známý neapolský pasák, kterému prokázal nějaké službičky. Nikdo se ho neptá, co to bylo za služby. Vědí to, anebo to tuší. Nenaléhají. Nejmenují věci pravým jménem. Nemluví se o tom. Tady, na tomto zpustošeném místě, se dokonce ani nemluví. Dívají se a potom nic neřeknou. Pozorují bránu do města, zahlédnou cizince v autě, nebo jak jde pěšky. Antonio se umí dívat, aniž by si toho někdo všiml. Lidé z města spolu komunikují očima, hlavně v přítomnosti cizince. Cizincem tady může být statkář z vedlejší vesnice. I Antonio, narozený na hlavní ulici Villa Literno, byl považován nějaký čas za cizince. To, že odjel pracovat jinam, z něj udělalo menšího "Literňana", než byli ti, co zůstali a starali se o rajčata. Ale Antonio je dobrodruh. Vypráví hodně příběhů a při tom svým posluchačům říká: "Jestli tomu nevěříte, nevadí. Já tomu věřím, protože jsem to prožil. Jsou věci, které se nedají vymyslet, jizvy například. Tuhle dlouhou na levé ruce mi udělala jedna překrásná žena, kterou jsem potkal v Athénách. Miloval jsem ji a požádal ji, aby mě poznamenala nožem. Tahle druhá jizva je popálenina, kterou jsem si udělal v kuchyni jedné neapolské restaurace. Byl jsem rukojmí dvou mladíků, kteří si přišli vzít výpalné. Nemluvili. Samotná jejich přítomnost znamenala, že je třeba jim dát obálku. Šéf tam nebyl. Číšník byl nový; nevěděl o tom. Protože jsem se na něho díval s kradmým úsměvem, s ironií člověka, který pochopil, ale nemůže nic dělat, mysleli si, že jsem nový společník majitele. Nakonec ale přišel skutečný majitel a všechno se urovnalo. Mě to dost bolelo. Oba mladíci mě odvedli na pohotovost. Od toho dne jsme přáteli. Říkají mi Zio Tony. Trochu prudcí, trochu nervózní, ale hodní lidé."
Od té doby, kdy se země zatřásla, nemá Antonio rád soumrak. Těmi měnícími se barvami, tím temným světlem se mu svírá srdce. Na konci každého dne prožívá zlou čtvrthodinku. Ze strachu se mu zjevují černé stíny, které proklouzávají mezi stromy, aby pronikly do města. Jako všichni obyvatelé slyšel mluvit o afrických sezonních dělnících, kteří přijeli na sklizeň rajčat. Ale neviděl je. Jednou večer, potom co přežil zlou chvilku soumraku, dřímal na židli. Všichni jeho společníci odešli domů, aby se podívali na zápas Neapol - Inter. On podlehl příjemné dřímotě, ruce sevřené na holi. Nechtěli ho otravovat, mysleli si totiž, že se pohroužil do jednoho ze svých krásných snění, vyplněného krásnými dívkami s těžkými prsy a dlouhými a hustými vlasy. Zanechali ho s jeho sny. Když přišla noc, nebyl už na hlavním náměstí nikdo. Paulo zavřel svůj bar; Fino uklidil své bedničky s ovocem a zeleninou, Cara zavřela svůj kadeřnický salon. Ani jedna kočka v ulicích. A ani jeden pes. Villa Literno chystalo svou noc, bez překvapení, lhostejně. Banální noc, stejně tak prázdnou, stejně tak dlouhou jako tisíce jiných nocí, které pokryly domy ve Villa Literno, noc předčasného léta, kdy se nebe pomalu vzdalovalo této moudré krajině, noc, která začala jako ty ostatní a skončila neslýchaným představením.
Motorky přejíždějí náměstí a přitom dělají ohlušující rámus. Jezdí tam a zpátky, potom mizí v jedné z uliček. Tihle mladí pracují v Neapoli. Vracejí se na večeři. Hluk vytrhne Antonia z dřímoty. Zvedá hlavu, vidí červené světlo, jak se táhne velikou rychlostí, mne si oči, rozhlíží se kolem a uvědomuje si, že je sám. Světla neonů jsou zhasnutá. Krámy jsou zavřené. Chodníky jsou prázdné. Pouze červené světlo motorek nechává ve vzduchu stopu.
Antonio chce vstát, ale nemůže se pohnout. Jako by byl k židli přibitý. Mravenčení mu prochází pravým chodidlem, potom celou nohou, která tuhne. Ohmatal si koleno, pak se mu podařilo dát pravou nohu na levou. Cítí se dobře, nebo spíše cítí, jak jeho tělo vstupuje do zvláštního, ale uklidňujícího stavu. Měl stejně slastný pocit jako ve spánku, ale s otevřenýma očima. Řekl si, že je jediný z 9522 obyvatel Villa Literno, který je v tuto letní noc venku. To ho potěšilo. Vzpomněl si na dobu, kdy byl námořníkem: chodil na most a pozoroval odlesk úplňku na moři. Léčil tak svou nespavost. Teď byla také noc v úplňku. Na rozpraskané a zprohýbané zemi, plné děr a uliček, byl odlesk měsíce neznatelný. Díval se na ty pukliny a ptal se, proč je městský úřad nikdy neopravil. "Ale," říkal si ještě, "jsou tu také pukliny duše… Komu na nich záleží? Není tu ani špitál, ani ošetřovna… Jsou odvážní, opravdu odvážní, že se uvolili usídlit v téhle díře, kde není voda. Když jsem byl malý, tak nám voda nechyběla. Dnes je voda vzácná. Předtím tu byly studně. Jsou tu pořád, ale voda není pitná; byla zamořena nevím jakým jedem. Tedy, aby se člověk umyl, musí být akrobat. Já jsem zvyklý; na lodi byla voda vždycky vzácná. Řekněme, že se Liternští myjí méně než Milánští."
Antonio si přejede rukou po tváři, mne si oči, opře se o hůl, aby se zvedl, a potom znovu klesá na židli. Není možné opustit tuto židli a přejít piazza Redonda, aby se dostal domů. Už dlouho žije sám. Dnes večer dávají zápas. Nestihne ho. Bude jediný, kdo ho neuvidí. Podobá-li se Villa Literno hřbitovu, je to kvůli Maradonovi. Má rád tohoto mistra, ale lituje, že dělá takový humbuk kolem svého soukromého života a kariéry. V každém případě ho neuvidí. Maradonovi je úplně jedno, že není obdivován jedním důchodcem, neschopným opustit své místo. Pokusí se o to ještě jednou, málem upadne, tak se rozhodne raději se nehýbat. Neviditelná ruka, magická síla, vnitřní vůle ho zadržují na jediné židli, která zůstala venku. Začíná mít hlad. Z kapsy vytahuje několik buráků, které si po jednom hází do pusy. Je to jeho večeře. Na stole zbytek vlažného piva. Zhltne ho a čeká. Nedává najevo žádnou nedočkavost. Má čím dál tím větší tušení, že se něco stane. Při myšlence, že bude jediným svědkem výjimečné události, cítí, že mu vře krev. Mimořádné věci přicházejí často z nebe, málokdy ze země. Pozoruje oblohu. Oslňuje ho spousta hvězd. Má dojem, že jich je dnes v noci víc a že jsou zářivější než jindy. Vyleká jednu, co se žene plnou rychlostí. Má čas si něco přát. Je to stále to samé přání: dožít se sta let v Tangeru. Proč Tanger? Protože si myslí, že je to legenda, ne město. Často o něm slýchával. Představuje si ho jako nádhernou nevěstu, celou ve světle, perlách, diamantech a magii. Říká si, že se musí Tanger podobat Neapoli, menší, méně špinavý, méně šílený, ale s tolika tajemstvími. Dožít se sta let v Neapoli by nebylo špatné, ale v Tangeru by to bylo hezčí. Uvidíme tak za třicet let. Prozatím znovu pomalu zašeptá své přání a pozoruje oblohu. Všechno je klidné. Dívá se doleva a potom doprava. Nikdo v dohledu. Dost velká, masitá moucha si mu sedá na čelo. Chytá ji. Vrací se a sedá si mu na ušní lalůček. Dělá hluk, který mu jde na nervy. Je to tlustá moucha. Nemůže být odsud. Asi je ze Sicílie nebo z Kalábrie. Létá kolem stolu, potom padá do sklenice s pivem, kde zbývá jedna kapka. Pije, pak se snaží znovu vylézt nahoru po stěně sklenice. Nejde jí to. Antoniovi se uleví. Moucha je schopná zkazit vám chvíli odpočinku. Ve Villa Literno mouchy nejsou: v létě jsou okolní jezera zamořená komáry. Antoniova kůže, zdrsnělá mořskou solí a sluncem, se nebojí komářích bodanců. Ale dotěrné, tvrdohlavé a stupidní mouchy mu kazí náladu. Dnes večer se mouše nepodařilo ho rozzuřit. Třepe nožičkami ve sklenici. Obrací sklenici a uvězňuje ji. Moucha se udusila. Nad piazza Redonda vládne hluboké ticho. Nic se nehýbe. Je zneklidněný. Trochu ho zamrazí v zádech. V dálce zpozoruje stín, který se přibližuje. Vypoulí oči, potom vidí, jak pět, šest, sedm stínů jde malými krůčky po kraji silnice. Na druhém kraji proklouzávají desítky stínů. Teď je vidí dobře. Jsou to lidé, velcí, hubení, černí. Jsou sto metrů od náměstí. Zastavují se, seskupují, potichu spolu mluví, potom se rozchází. Všichni nesou balík nebo tašku. Jejich pohyby jsou zkoordinované: sklánějí se, otevírají balík, vytahují z něj ubrus nebo koberec, dvacet stínu zmizelo, spojilo se s tmou noci. Antonio si myslí, že měl vidění. Dívá se do ulice nalevo. Tam už to není halucinace. Tentokrát vidí jasně desítku černých mužů, jak rozkládají spacák a spí na chodníku. Na druhé straně se odehrává to samé představení: stejné stíny, stejné pohyby, stejná bezstarostnost.
Za půl hodiny jsou všechny chodníky a pole ve Villa Literno postlané spícími černými těly. Antonio má strach. Cítí se být obklíčen anonymními těly ponořenými do jistě zaslouženého spánku. Pohne se, a tak si všimne, že už není jako přibitý. Zvedá se. Už mu to jde. Cítí se lehký, svobodný. Nemá ani hlad, ani žízeň. Odchází, překračuje těla na zemi. "Je to mimořádné představení. Žádnému režisérovi by se nepodařila taková scéna. Villa Literno právě vyplouvá na širé moře ve snech všech těch mužů, z nichž někteří leží na holé zemi."
Při chůzi Antonio natahuje uši, občas k němu dolehnou části vět ve francouzštině, italštině nebo v úplně cizím jazyku. Zachytává je a opakuje si je pro sebe: "Mamadou ou est tu?… niente… ou du riz… pizza… Mamadou, je suis la… c´est le fleuve Sénégal… le soleil… laborar… niente… dove… Mamadou, elle sent comment la peau blanche?…"
"To je pravda, jak voní bílá kůže?" říká si Antonio. "Zatím nevím, jestli to je vůně černé kůže, ale smrdí to!"
Ne, to ještě nesmrdí. Má to zvláštní vůni. Antonio se zastaví. Aby se dostal domů, musí přejít město z jednoho konce na druhý. Ve skutečnosti nemá moc chuť vrátit se. Jde tou nejdelší cestou. Jeho dům vlastně ani není dům. Získal ho na úvěr od svých neapolských přátel. Dva pokoje v nedostavěném baráku. Zvenku to spíš vypadá jako opuštěné staveniště. Jsou tu těla až k domovnímu prahu. Strká do dveří a cítí odpor. Strčí do nich silněji a slyší sténání. Říká: "Je tam někdo?" Opakuje to francouzsky a potom italsky. Najednou slyší několik hlasů říkat: "Ano." Rozsvítí, potom vyprskne smíchy. To, co právě uviděl, ho ani nepřekvapuje. "Neobtěžujte se… omlouvám se… v zásadě tady bydlím… nechávám stále otevřené dveře… Tady nejsou zloději… Posuňte se trochu, nechte mi trochu místa, tady na kanapi…"
Sesouvá se na kanape a bez obtíží usne, se širokým úsměvem na tváři.
Nikdy se do těchto dvou pokojů nevešlo tolik lidí. Okna jsou otevřená. Je teplo. Antonio nemá sny. Spí hluboce a dlouho. Když se probudí, je po deváté, nikdo v domě není. Žádná stopa, žádné znamení, nic. Rukou si prohrábne bílé vlasy, mechanicky se podrbe na hlavě, potom si vyčistí zuby a omyje obličej vodou z plastové láhve.
"Nejdřív si dám kávu, sním kousek chleba se sýrem, vykouřím si cigáro a potom se budu ptát. Tak ale všechno postupně." Kolem desáté hodiny odchází do své kavárny na piazza Redondo. Jakmile otevře dveře, zaplaví ho odporný pach exkrementů. Na chodnících už není nikdo, ale v každém rohu ulice jsou hromady lidských exkrementů. "Teď se hovno stává důkazem, předmětem doličným. Nesnil jsem, nebyl jsem pod vlivem hašiše. To, co jsem viděl včera večer, nebyla halucinace. U mě také spali černoši, ale byli docela milí, vykonali svou potřebu jinde."
Když přichází do kavárny, je tam dav. Vypadalo to jako schůze odborů. Je tu starosta, jeho náměstek, farář, doktor, holič, řezník, tři policajti, porodní bába Gloria, učitel Gino, zemědělec Paolo, a dokonce statkář M. Mazzeta. Mluví jeden přes druhého. V této vesnici lidé neumějí poslouchat. Rádi mluví, ale nikdy neodpovídají na otázky, které jsou jim kladeny, protože zapomínají poslouchat. Gloria v rohu křičí: "Pozor, my nejsme rasisti!" Ale protože Paolo slyšel jen poslední slovo, obrací se na Glorii a řve: "Já a rasista? Já, kterému říkali ve Francii Rital, budu rasista! To ne, Glorie!"
"Ale ne, řekla jsem, že je třeba dávat pozor, to je všechno."
"Zdá se mi těžké…"
"Co?"
"Zdá se mi těžké vyhnout se rasismu… a vím, o čem mluvím. Pracuje jich pro mě pět set. Pět set Afričanů, všichni černí, všichni velcí, všichni silní, všichni rozhodnutí udělat maximum, aby vydělali maximum, všichni chudí, hladoví."
"Pět set! Ale oni nás sežerou!"
"Ne, je jich víc… je jich nejméně čtyři tisíce! Ve Villa Literno to dělá jednoho Afričana na dva Italy."
"Jeden bílý na dva černé!"
"Drž hubu!"
"Uklidni se, Glorie. Neřekl nic zlého. Je pravda, že statisticky jsou skoro půlka populace."
"Jsme tedy napadeni?"
"Ne, my jsme, promiňte mi to slovo, podělaní!"
"To bude podruhé, co bude hovno rentabilní. Ano, starosta Villa Literno oficiálně oznamuje, že obyvatelstvo jeho obce vězí v hovnech… Musíme ji prohlásit za ,obec postiženou katastrofou' a doufat, že nám vláda přidělí potřebnou pomoc. Je to tu cítit hovnama na pět kilometrů. Je to technický problém. Co si o tom myslíte, doktore?"
"Je třeba to tu vyčistit a dezinfikovat. To je všechno. Potom je třeba jim instalovat chemické záchody na pracovištích."
"To je těžké! Umíš si představit, jak požaduji v Caserte nebo v Neapoli chemické záchody pro dělníky? Vysmějí se mi do očí."
"Villa Literno bude tedy první obcí, kde bude nejvíc zlomených stehenních kostí… Protože to tu bude klouzat."
"Ale vy nečtete noviny, nebo co? Evropa vyhazuje do Afriky chemický odpad, jaderný odpad a jiná svinstva. Daleko nebezpečnější než hovna Afričanů, kteří přijeli sbírat naše rajčata!"
"Ve Franci nám říkali Ritalové, ale my jim nebudeme říkat negři, nejsme rasisti!"
"Kdo řekl, že jsme rasisti? Hovno!"
"Ať je ubytují majitelé, to by bylo normální!"
"Majitelé nás snad ubytovávají, nás ostatní?"
"Glorie, přestaň řvát."
"Já neřvu, já křičím, aby mě bylo slyšet. Villa Literno - ticho na minutu! Říkala jsem, že Villa Literno roky spala. Probouzí se při každém zemětřesení. Mezi dvěma zemětřeseními pěstuje nudu. Dnes se u nás konečně něco děje! Afrika přichází k nám. Tak ji přijmeme. Musíme se zorganizovat. Promluvíme si s jejich šéfem, musí mít určitě kmenového šéfa, s kterým můžeme mluvit… Já budu mít službu v kanceláři la Charity. Vysvětlím jim, že člověk nesmí čůrat a kakat kdekoli."
"Ano, máš pravdu, ale co dělá vláda?"
"Kdo?"
"Vláda…"
"Co to je za blbost s tou vládou? Představ si, jak telefonuješ na ministerstvo vnitřních záležitostí a říkáš: ,Tady občan z Villa Literno; starosta má hemeroidy; musím vás informovat, že obec byla napadena čtyřmi tisíci Afričany, kteří nasrali všude…' Ale oni se budou smát a my také."
Antonia začíná bolet hlava. Opouští kavárnu a míří k východu z města. Jde prostředkem ulice, aby se vyhnul exkrementům. Mouchy už jsou tady. Jsou dva kilometry odtud, na poli, kde stovky Afričanů sbírají rajčata. Pracují obdivuhodně rychle. Všechna skloněná těla, nahá záda lesknoucí se na slunci, právě sklízejí dvakrát tolik než těla italských dělníků.
Při západu slunce se Antonio a Gloria usazují u vstupu do města a snaží se shromáždit Afričany, aby jim řekli o hygienických problémech. Přicházejí, potom si sedají na zem, aniž by cokoli řekli. Gloria je žádá, aby si zvolili šéfa.
"Nemáme šéfa, sestro! Jsme Afričané, všichni jsme bratři, ale nejsme ze stejné země nebe ze stejného kmene. Jsou tu lidé ze Senegalu, Gambie, Ghany, Toga, Mauretánie, Pobřeží slonoviny, Konga, Zairu…
Antoniovi se nedaří vložit mezi Glorii, která bez ustání mluví, a Afričany, kteří mluví jeden přes druhého. Nevšímá si jich. Sní. Jeho putování ho nikdy nezavedlo až do černé Afriky. Představuje si kontinent bez zábran, bez hranic, kde je příroda silnější a krásnější než evropská civilizace. Opouští shromáždění a jde k Vitovi, intelektuálovi z Villa Literno. Vito je bývalý anarchista. Jeho otec byl antifašista, který byl za Mussoliniho ve vězení. Antonio přichází do jeho krámku, něco jako trafiky, s knihami, které nikdo nečetl.
"Kde jsi byl dnes ráno? Proč jsi nebyl na shromáždění?"
"Připravoval jsem ragú… Pozval jsem na večeři africké přátele z Konga. Víš, nějaký čas jsem tam žil."
"Neměl bys mapu Afriky, nebo raději knihu o tomto kontinentu?"
Vito mu dává balík knih a map a zve ho na večeři.
"Nemusíš mít strach. Jsou to jen lidé. Jsou trochu odlišní… Ne. Ty ne. Ty jsi cestoval, viděl jsi svět. Ale představ si chlapa jako Benedetto!"
Antonio čeká doma, až přijdou Afričané, aby jim nabídl společnou večeři. Má v úmyslu uvařit těstoviny a maso s omáčkou. Koupil několik lahví vína. Nikdo nepřišel. Ulice a chodníky jsou prázdné. Zklamaně jí chleba se sýrem, potom usne při čtení knihy Černá Afrika na zcestí.
Tou dobou už Gloria objíždí autem okolí, aby zmapovala staré opuštěné baráky nebo nedokončené stavby, kde by ubytovala Afričany. Za několik dní se jí podařily zázraky a stala se z ní Mami Gloria, Matka Gloria. Pomohla jí učitelka Stefania, starostova žena Sandra, Gino, nezaměstnaný, a komunista Bruno. Udělala pořádek v tom, co někteří nazývají "černou invazí".
Mezi Mami a Afričany vzniklo jisté pouto, důvěra, dokonce jí svěřili své peníze. Dává stůl a židle do místnosti sousedící s kostelem a stává se sociální pracovnicí, advokátkou, poradkyní, mamma, přítelkyní, sestrou, zdravotnicí, která píchá a očkuje, písařkou, depozitní pokladnou, důvěrnicí naděje a přežití lidí, kteří ujeli tisíce kilometrů a přešli ilegálně tolika hranicemi, aby sbírali rajčata v jižní Itálii.
Benedetto je nervózní člověk. Má pořád strach. Od zemětřesení, které ho překvapilo na záchodě, má trauma. Může dělat svou potřebu jen vestoje a s pootevřenými dveřmi. Smrdí a bere si za záminku nedostatek vody, aby se nemusel mýt. Má strach ze všeho, co se hýbe a dělá hluk. Nenávidí mladé lidi, kteří projíždějí městem na motorkách. Nesnese žádnou hudbu. Bojí se vlastního stínu. Nemají se rádi. Proto nemá rád ostatní. Když se dozvěděl o tom, čemu začal říkat "černá invaze", byl jediný, kdo zavolal karabiníky, kteří ho uklidnili, ale nepřišli. Říká, že je rasista, protože nemá rád cizince. Ať si říká, co chce. Ale v den vraždy jihoafrického dělníka Jerryho Essama Massla byl první podezřelý, kterého policie vyslýchala. Benedetto není schopen zabít. Díky lékům, které mu předepsal psychiatr z Neapole, se mu třesou ruce. Ne, Benedetto je hloupý rasista. Dokonce si dotyčný zločin přisvojil. Když byli všichni tři mladí vrahové zadrženi, naléhali na tisk, aby důrazně upozornil, že nebyli rasisté, ale zloději. Záleželo jim na tom. Jak řekl Antonio druhý den po vraždě: "I když zloději jsou různých barev, oběti jsou často černí; jsou snadnou kořistí zlodějů; jsou tu ilegálně a nemohou si jít stěžovat na policii."

Od té noci, kdy byl Jerry zabit a okraden, se Villa Literno změnilo. Ulice a zdi, ruce a tváře, pole a psi taktně nosí smutek, ne osobní či intimní, ale kolektivní, jenž udělal z této poklidné vesnice místo poskvrněné krví.
Antonio už nemá chuť lenošit a vzpomínat na cesty. Je smutný a neví co dělat. Ne proto, že ho smrt nešťastného přistěhovalce tolik zasáhla, ale proto, že nemůže připustit, že jeho vesnice, o níž věřil, že tu našel pokoj a klid, by se mohla najednou stát místem, kam vpadlo neštěstí. Antonio se prochází s potřebou neukojené útěchy, čte zahraniční noviny, které se zmiňovaly o události, a chodí od radnice ke kostelu a nabízí svůj čas a peníze křesťanské nadaci Charita. Antonio se stydí. Jakmile zpozoruje cizince, který se přijel informovat na Jerryho vraždu, nabízí se, že mu pomůže a poví mu o tom. Nevypráví mu příběhy. Říká mu, jak se věci staly, a opakuje: "Tady ve Villa Literno nemá rasismus místo." Chce smýt z vesnice toto prokletí. "Předtím mělo Villa Literno problémy. Nikdo se o něj nestaral. Žili jsme tu skromně. Když přišli Afričané, mělo Villa Literno stále ty samé problémy, ale lidé si myslí, nebo si namlouvají, že ty problémy zavinili cizinci. Ale ti se neodvažují ani ukázat. Pane novináři, napište tohle: Stát je nepřítomný, Řím je nepřítomný. Majitelé rajčatových polí, kteří využívají africké pracovní síly, jsou nepřítomní a myslí si, že nezaměstnali lidi, ale stroje, které nepotřebují jíst ani spát, ani vykonávat svou potřebu. Proto tedy byly mouchy k Villa Literno šlechetné. Přiletěly zdaleka, aby se nacpaly lidským hovnem a přenesly ho na lidi z Neapole a Milánu. Poslali jsme kufr plný much do Parlamentu a teď právě připravujeme větší balík pro Evropský parlament. Hovna Afričanů smrdí stejně jako hovna Evropanů.
Pouze jedni vědí, jak se ho zbavit, aniž by bylo něco vidět a cítit, a ti druzí, ti ubožejší, ho vystavují na náměstí. To náměstí je naše. Předtím jsme tam chodili pozorovat oblohu a západ slunce, dneska se mu vyhýbáme. Nedaleko odtud, sotva dva kilometry, se jděte podívat na kraj silnice, je tam starý barák. Nejlepší bude, když tam půjdete večer. Nebudete muset otevírat dveře. Nejsou tam. Postele, slamníky. Na nich unavená těla, velká, černá těla, potící únavu a pot z dřiny. Podívejte se na střechu. Trhliny, pukliny, na které dali igelit. Jednou, až bude větší bouřka, se střecha zřítí, voda omyje staré kameny a smíchá se s pískem otázek, které zůstaly na rtech zapomenutých dětí…"
Antonio mluví sám, jde sám. Cítí netušenou energii. Důchod, který ho odděloval od života, mu teď vlévá krev do žil, vzdaluje se a dává mu příležitost být užitečný. Od té doby se Antonio dívá často do zrcadla. Jeho vrásky jsou krásné. Kůže ještě více ztvrdla. Pohled už není prázdný a nepřítomný. Člověk by řekl, že ví, co chce, co hledá. "Jak se ti Afričané dostali až do Villa Literno?" Je na to hrdý. "Villa Literno je známá až v Togu, až na jihu Afriky, až v Jerryho vesnice… ta nás teď ale musí proklínat…"
Antonio už nesedává na piazza Redonda, aby čekal na příchod noci. Stíny už nejsou duchové. Stíny jsou lidé, kteří pokládají tvář na zem a usnou, aniž by snili. Už nemají ani sílu, aby měli strach.
Po těchto událostech spí Antonio ještě méně a více chodí. Jednoho chladného a klidného rána, když je na cestě do Castel Volturno, zaslechne křik a pláč. Nejsou tu žádné domy, ani auto stojící na kraji silnice. Volání přichází ze stromu a ze studny. Zastavuje se, kouká kolem sebe, čistí si uši sirkou, pročesává si rukou vlasy, aby se mu dobře přemýšlelo, potom, jakoby osvícený nečekaným setkáním, míří jistým krokem k třetí řadě stromů. Čím více se přibližuje, tím více je pláč zřetelnější. Pod stromem je líska s hlávkovým salátem. Pod saláty volá malá černá věc o pomoc. Dítě, chlapec, je mu asi jen pár dní. Antonio ho bere do náruče a rozběhne se. Je blíž Castel Volturno než Villa Literno. Pamatuje si na Luigiho, kterému někteří říkají "svatý", protože se hodně stará o druhé. Pouze Luigi mu může pomoci a zachránit nalezené dítě.
Vysoký, silný, plešatý. Luigi má široká ramena rugbyového hráče nebo zedníka. Když se rozčílí, koktá a zrudne. Mohl být knězem, jeden z těch kněží, kteří pracují v továrně nebo na polích a kteří věnují veškerý svůj čas na obvazování ran ponížených. Ale Luigi nemá rád církev. Dává přednost samostatné práci, která nezávisí na žádné instanci. Tento bývalý maoistický bojovník se spolu se svým přítelem z dětství Marcellem přeměnil na sociálního pracovníka. Založili si vlastní malý podnik. Truhlářství a dílnu na umělecký nábytek. Zbytek času se starají o Afričany. Ve skutečnosti jim masivní a rychlý příchod imigrantů umožnil nebýt zcela v rozporu s jejich vojenským přesvědčením, "chtějí změnit svět a sní o lepším světě pro zatracence na zemi". Příchod Afričanů změnil život v celém kraji. S pomocí Červeného kříže a několika organizací zařídili opuštěnou budovu a udělali z ní ubytovnu. Ve chvíli, kdy se Antonio objevuje u dveří, se Luigi chystá vzít děti do školky. Je to každodenní rituál: v 5:30 pro ně dojde a večer je opět zavede zpátky. Antonio je bledý. Třese se. Dítě nepřestává plakat a třepat ručičkami. Musí si pospíšit, najít mléko, lahev, čisté pleny, matku. Carla, Marcellova žena, bude matkou. Vylekaná pronikavým křikem kojence běží ke dveřím a bere ho do náruče. Antonio si oddechne úlevou, sedne si na židli a obdivuje Carlin klid a zkušenost. Doktor se sháněl těžko, ale dítě se zachránilo. Antonio u něho strávil celý den. Dívá se na jeho velké černé oči, které se už usmívají. Ve skutečnosti není černý, ale matně hnědý, směs černé a bílé kůže. Matka je asi místní dívka, otec pravděpodobně Afričan, jeden ze čtyř tisíc.
Carla a Marcello podnikli nutné kroky k jeho adopci. Setkali se s hroznými obtížemi. Bylo třeba dát do ústavu a podat žádost o adopci a čekat. Nepřestávali bojovat až do dne, kdy je sociálka zavedla do kanceláře soudce, zabývajícího se adopcemi v Neapoli. Jmenuje se Francesco Guttuso. Obtloustlý muž s rovnými vlasy, malými brýlemi a hlavně tlustýma rukama hrajícíma si s kancelářskými svorkami. Měl by vypadat jako řádný otec rodiny. Přesto vypadal lhostejně. Aniž by se na ně podíval, řekl Marcellovi a Carle:
"Vy tedy nemůžete mít děti?"
"Ne, pane Guttuso, podali jsme žádost o adopci, protože nemůžeme tolerovat, aby nalezený kojenec zůstal venku na ulici."
"Pane Guttuso, máme čtyři děti… Je to ve složce… Jsou tam dokonce jejich fotky," dodává Carla.
Pan Guttuso ničí svorku a bere si jinou.
"Ano, vím. Neřekl jsem, že jste sterilní, paní, ale vy nemůžete jen tak, z nějakého záchvatu humanity, vzít dítě a přivlastnit si ho. Nejdříve mi řekněte, jestli je známá matka?"
"Ne. Domníváme se ale, že to je Italka."
"Proč? Nemohla by to být třeba Švédka?"
"Ne, Carla chtěla říci, že otcem je pravděpodobně Afričan."
"A proč?"
"Protože, pane Guttuso, je dítě míšenec a bylo nalezeno u Castel Volturno, tam, kde žije více než tisíc afrických imigrantů."
"Dobře. Poslouchejte. Prozatím je třeba dát dítě do ústavu v Neapoli. A vaše složka bude v pořadí. Na shledanou. Dáme vám vědět."
Když se Marcello zvedá, skloní se k panu Guttusovi a řekne mu:
"Přicházíme od pana Rodolfa. Musel o tom s vámi mluvit."
"Sedněte si. Měli jste to říci hned." Tedy díky Donu Rodolfovi, kterého nezná ani Carla, ani Marcello, byl Mario adoptován. Farář v Castel Volturno totiž mluvil o této věci s jedním z majitelů rajčatových polí, který o tom musel mluvit se svým bratrancem, obchodníkem z Neapole, který to musel zavolat Donu Rodolfovi, který nakonec zavolal panu Guttusovi. Antonio ho pojmenoval Mario. Nejdříve myslel, že mu dá jméno Jerry, ale Marcello a Carla mu to rozmluvili: "Není třeba dělat z Jerryho mučedníka. Nebyl zabit, protože byl černý. Nezatěžujme to dítě jménem oběti…"

Několikrát týdně jezdí Antonio z Villa Literno do Castel Volturno. Chodí za "svým synem". Na silnici vidí večer stíny, které se schovávají za stromy. Ví, že to nejsou duchové. Dokonce ví, že jeden ze stínů je mladík, který nedopadl zrovna dobře. Jeho fotka vyšla v jedněch novinách po zátahu protidrogové brigády. Jmenuje se Harry. Ve chvíli, kdy ho policie zatýkala, spolkl sáček heroinu, který právě prodával. Byl osvobozen. Kde spí? Kde žije? To nikdo neví.
Jeden čas se říkalo, že tyto stíny žily na hřbitově a že byl prý dokonce překvapen jeden Afričan, jak spí se sevřenými pěstmi v prázdné hrobce. Rodina, která tuto hrobku koupila, do ní odmítla dát dědečka, jenž právě zemřel. Z pověrčivosti nebo ze strachu museli pohřbívat jinde. Jiná pověst říká, že spí ve stromech.
Co na tom záleží. Obě města dnes spojuje ten samý neklid. Nitka, natažená mezi dvěma místy, které vyvolávají pocit neúspěchu a nemohoucnosti. Antonio si dlouho říkal, že se s tím nedá nic dělat, že je toto náboženství odsouzeno k nudě, samotě a nehybnosti. Zvláštní bylo třeba zemětřesení v roce 1981, které probudilo ty staré kameny a tu starou únavu. Po několika týdnech mrtví zmlkli a židle se vrátily na své místo na chodníku; staří se začali dívat na nebe s uslzenýma očima a ptali se barev soumraku na velikost příští katastrofy. Pouze Antonio dokázal čekat až do tichého příchodu Afričanů. Dnes už Antonio neví, co je to nuda. Jeho život je naplněn. Jeho přátelství se změnila. Už nechodí do Neapole zahrát si karty "s poctivými, ale nedočkavými mladíky". V noci spí a přitom myslí na Maria. Jeho nespavost pomalu zmizela. Občas sní o Tangeru. Má v plánu tam letos v zimě zajet, až imigranti odjedou. Jistě, jakmile skončila rajčatová sezóna, sbalili si věci a zmizeli. Někteří ale zůstali. Tráví tu zimu a čekají na příští sezónu. Nudí se a poflakují mezi Villa Literno a Castel Volturno. Čekají na léto. Také střeží nebe a pozorují obzor.
Přijel televizní štáb, aby o Afričanech ve Villa Literno natočil reportáž. Novinář, vousatý Miláňan, je chtěl překvapit v noci, když spali. Ostré světlo vzbudilo unavená těla, která se rozprchla na všechny strany, myslela si totiž, že je to policie, která je přišla zatknout. Všichni zmizeli ve vykopaných dírách na okrajích polí. Novinář byl zklamán a trochu mu bylo líto, že vystrašil lidi, kteří nemohli rozeznat televizní štáb od skupiny policistů.

Z franc. orig. L'ange aveugle (Points 1995) vybrali a přeložili Anna a Erik Lukavští (2002)

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3283x

Inzerce
Inzerce