Dückers, Tanja: Zóna Berlín

Dückers, Tanja
Zóna Berlín

ukázka beletrie zahraniční

Od té doby, kdy utekl v šestnácti letech od rodičů z Buckow, čas od času pracoval jako prodavač zmrzliny, DJ, hlídač psů, pokusný králík po testy prostředků na usnutí, jako kouzelník v dětském divadle, v sekáči a v poslední době jako pornoherec. Byt v Thomasově ulici byl nejrychlejším a nejlevnějším řešením, jak najít střechu nad hlavou.

Tanja DückersováZóna Berlín (Spielzone)

Lidé z Neptunu
Jason stál už častokrát v tomhle tyrkysovobílém domě na Leibnitzově ulici a pozoroval se v zrcadle na chodbě. Mohl se na sebe dívat hodiny a hodiny do tohohle zrcadla, v němž byl jeho obličej orámovaný liliemi, ornamenty na protější zdi. Lidé, kteří chodili po schodech, kroky, které se pomalu blížily, ho nerušili. Jen jednou mu řekl zubař z druhého patra: „Co se tu máte co poflakovat?“ Na to mu věnoval Jason, jenž se právě vrátil dohněda opálený z Baham, přátelský, odzbrojující, omluvný úsměv: „Nezlobte se, mám tu schůzku s jednou ženou a chtěl jsem se předtím ještě zkontrolovat v zrcadle.“ Zubař, jadrný čtyřicátník, kterého by bylo nejjednodušší představit si jako účastníka safari v džípu vybaveném veškerým zbytečným technickým zařízením, se chápavě a lascivně zašklebil a ukázal přitom bílé, samozřejmě perfektní zuby: „Chápu, chápu… No tak ať to skoulíte…“

Jason miloval domy, které byly vyzdobené štukem, secesními balkóny a především drahocennými, velkými zrcadly v chodbě. Ještě hezčí se mu zdály domy vybavené výtahy, červenými nebo béžovými běhouny či mramorovým schodištěm. Nedělal v těchto domech nic, jen se pozoroval v zrcadlech, posedával na římse některého z oken na schodišti, jedl fishburger nebo hranolky, nebo si zdříml na schodech vedoucích na půdu, kudy nikdo nechodí. Občas napsal Jason své jméno, takové, které si právě pro daný týden vymyslel, na dveře od výtahu nebo docela malými písmenky na zrcadlo.

Od té doby, kdy utekl v šestnácti letech od rodičů z Buckow, čas od času pracoval jako prodavač zmrzliny, DJ, hlídač psů, pokusný králík po testy prostředků na usnutí, jako kouzelník v dětském divadle, v sekáči a v poslední době jako pornoherec. Byt v Thomasově ulici byl nejrychlejším a nejlevnějším řešením, jak najít střechu nad hlavou. Po nudném renovování jezdil každý nebo každý druhý den metrem U 7 do Charlottenburgu a vyžíval se v některém z těch krásných domů. Prostě dovolená.

Když zase seděl v pozdním odpoledni se sáčkem rozinek v čokoládě na červeném běhounu na schodišti, zaslechl z jednoho bytu křik. O deset minut později vyběhla ze dveří žena ve stříbrném saténovém kalhotovém kostýmu. Vlasy jí padaly zmateně do obličeje. Nechala dveře pootevřené. Jason se jimi potichu protáhl. Zdálo se, že byt je dost veliký. Z jednoho ze zadních pokojů - musel nejprve projít tmavou halou, na niž navazovala další chodba - se dralo trochu světla. Dveře byly pootevřeny. Přestože Jason situace, jako byla tahle, miloval a vzrušovaly ho, byl teď trochu nervózní. I když, jeho současná práce měla také co dělat s indiskrétností. Na okamžik se mu vybavil smutný pokoj na Bahamách, v němž musel přetrpět každý den několik hodin, a to i za skvěle slunečného počasí. Tolik prázdných flašek od ananasové šťávy, které vždy jen tak zastrčil pod postel, tolik žen a debilních kameramanů... Jason přiložil levé ucho na křídlo vysokých dveří a poslouchal tiché mumlání.

„Podej mi tu flašku.“

„Jauu, au… to byla moje noha, podám ti jí přes ten polštář.“

„Irino… co jsi to jen udělala… modřina… víš, že nejdřív zezelená, pak zhnědne a pak zežloutne.“

Teď uslyšel Jason ještě další hlas: „Je tu dusno, neotevřeme na chvíli okno?“

„Ole, udělej to, zrovna se mi tu tak dobře leží.“

Jason zaslechl tiché kroky, jako by někdo přecházel po měkkém koberci, pak klaplo okno. Ženský hlas se ozval: „Kdo všechno ještě dneska přijde?“

Více lidí mluvilo jeden přes druhého: „Cora říkala, že ještě pár lidí, který neznáme“, „V každým případě Tereza a May“, „Jerry, takovej šílenej tanečník“, „Ach, ten blonďatej krasavec, ten je sladkej.“

Jason otevřel dveře. „Čau,“ řekl obzvlášť uvolněně.

„Čau,“ pozdravili ho přátelsky.

„Čí seš…?“ zeptala se ho nějaká nahá černovláska s mnoha malými perlami ve vlasech.

„Benjamin,“ odpověděl Jason bez přemýšlení a svlékl se. Teď zahlédl i toho šklebícího se zubaře z druhého patra, kterému zrovna jedna bledá žena s milimetrovým sestřihem a vytetovaným symbolem dolaru na šíji masírovala záda.

Nějaký chlápek, který měl na sobě jen kravatu, mu podal misku s pistáciemi a Jason, jenž se zatím pohodlně rozvalil na bílé kožešině, jich pár snědl. Žena, kterou předtím viděl odejít z bytu, vklouzla zpět do pokoje a pomalu se vysvlékla, až na pár ke kolenům sahajícím lesklým modrým punčochám. Položila se na zem, na kožešinu v barvě písku a nechala si od zubaře nalít skleničku vína. Přestože ji začal dráždit bradavky, už mu nevěnovala pozornost. Vstala, vložila bledé ženě do úst několik chipsů a blížila se tanečním krokem zcela cíleně k Jasonovi.

„Ahoj! Já jsem Elida.“

„Já jsem… Benny.“ Políbila ho a položila jeho ruku na lem svých modrých punčošek. Jeho ruce nejprve přejížděly sem a tam po těch okrajích než sklouzly přes její boky, chloupky v klíně a podél bříška k prsům, cestovaly po celém jejím těle.

Jason stál s uhlákem ve sklepě v Thomasově ulici. Je tu krysa! Slyšel šramot mezi dřevem a trhl sebou. Znovu se ohnul a vložil do uhláku brikety. Přitom si představil své publikum – to někdy dělal – všechny ty lidi, kteří ho viděli na videu nebo v časopisech. Škoda, že se v jeho branži nedostávají dopisy od diváků nebo malé dárky, medvídci a tak. Jako to mají popové hvězdy. Na pragmatických věcech jako jsou peníze mu vůbec nezáleželo. Když je měl, hned je další den utratil za věci jako žlutý plastový xylofon pro děti, globus Měsíčního povrchu, vycpaného papouška, dvacátý pár bot. Ale víc publika, víc peněz by se stejně hodilo. Pak by mohl jednoho krásného dne bydlet v některém z těch božských domů, celý den se sprchovat, poslouchat hudbu a tancovat, občas vyjít na balkón a vyvalovat se na slunci. Kdyby zestárl, mohl by pořád ještě navštěvovat kurzy večerní školy o starých chrámech nebo expresionistickém či impresionistickém umění nebo o čemkoliv jiném.

Nahoře, v jeho bytě, ho očekává velký chaos. Už pár dní renovoval, což znamená, že jel ověšený metrovými lametami a peříčkovými boa metrem U 8 a nejprve zařídil koupelnu. Okolo se povalující odpad vyhodil jednoduše z okna. Pak si užil svou první koupel a první šoustačku v novém bytě, oboje jsou indikátory dobrého startu a byt v Thomasově ulici zkouškou prošel.

Jason šel s uhlákem ze sklepa na dvůr. Nad ním hřmělo letadlo, přišla na něj z tohoto zvuku chuť odlítnout daleko. Ale ne na Bahamy, prostě někam, kde to ještě nezná. Když letadla přelétají Neukölln směrem k letišti Tempelhof, zůstávají někteří lidé vždycky stát na ulici, sledují chvilku nebe a zapomínají na svět okolo sebe. Jason teď musel myslet na ten veliký byt, v němž ležel na posteli se ženou v modrých punčochách. Žena s dlouhými rudými vlasy mu šeptala cosi tiše do ucha, psala mu prstem na záda písmenka, třela mu péro bradavkama. Elida. Jestli si na něj ještě vzpomene? Bydlela vůbec v tom domě nebo tam byla stejně jako on „hostem“, pokud to tak lze nazvat? Jak se s ním vyspala.. Strašně pohodově.. Ani vulgárně jako některé intelektuálky, které chtějí ukázat jak strašně „wild“ umějí být, což bývá občas dost trapné.. Ani nervózně a bojácně... Nehrála si na malou holčičku, netrpěla mateřským komplexem: prostě v pohodě. Jason se zahleděl přes popelnice, protipožární zeď na nebe. Last but not least nebe. Snad nebyla přece jen z těch skrytých ctižádostivek, které touží po právníkovi nebo umělci, jenž je zrovna v kurzu. Mohl bych se představit jako sebedekoratér, doktor pornograf, diplomovaný pornoherec, Jason se musel sám smát. Vystoupal do prvního patra a rozhlédl se po svém „paláci“. Holt, velký a levný. Dobrý okolí, nikdo nebere na nikoho ohled, každej si hrabe na svým. Žádnej velkoměstskej stres. Poslouchal chvilinku muziku, tancoval sám pro sebe, snědl karamelový pudink, skládal plastovou rybu na dálkové ovládání, kterou si koupil do své nové vany, šil sametové kalhoty. Pak si lehl na křeslo a plakal. Občas to tak dělal, hodiny a hodiny dlouho. Nevěděl proč, jen to, že se pak cítil lépe. Pak poslouchal dál Marii Callasovou, dokončil tu rybu na dálkové ovládání, šil si saténovou košili.

Ta černá spodnička se stříbrným lemem se mi hned líbila. Osm marek, to ještě šlo. Musela jsem je hledat v drobákách. Benny stál už ve dveřích, červený kabát mu visel přes ruku. Hned jsem ho poznala, přestože byl ke mně obrácený zády, když se díval do bedny s hadrama, a tehdy jsem ho viděla jen nahého. Byla jsem totálně překvapená, že ho potkávám zrovna tady, v sekáči v Silbersteinově ulici. Už celé týdny jsem ho hledala v charlottenburských kavárnách, buticích a galeriích, natřásala jsem se vždycky hodiny v metru. Cora, která mě tehdy pozvala, nikdy předtím Bennyho neviděla. A teď stál najednou v „Bertově bedně“. Silbersteinova ulice křižuje dolní konec týhle kramářský uličky. Kramáři tu mají skutečně ulítlé oblečky, věci, které H&M ještě neobjevilo a nezpeněžilo. Jen v Neuköllnu se můžete pořádně oblíknout, v centru seženete už jen konfekci, která je in. Sem zabloudí málokdo. Důchodci a početné turecké rodiny nakupují nádobí, studenti komiksy a ptákoviny. Bydlím za rohem ve Altenbracké, už dva roky, protože to bylo levné a můžu si ve svém bytě tancovat, poslouchat hudbu, aniž by si někdo stěžoval.

Bert, pokud se tak prodavač v „Bertově bedně“ skutečně jmenuje, balil toho dne můj úlovek skutečně důkladně do hnědého papírového sáčku. Už už jsem slyšela zvonek na dveřích, viděla, jak Benny odchází. Najednou se sem vevalil nějaký velký týpek, měl na tváři vytetovanou růži, na to si vzpomínám úplně přesně. Hrnul se dovnitř a vrazil Bennyho zpátky do obchodu. Benny zakopl o koberec, trochu se zasmál a – uviděl mě. Vteřinu jsme se na sebe dívali s ohromným překvapením. Tyhle modrý oči, ty na mě už tehdy okamžitě zapůsobily... Najednou sáhnul zbůhdarma do regálu vedle sebe a podal mi porcelánovou želvu. Položil Bertovi na pult padesát feniků, podíval se na něj svýma modrýma očima, přistoupil ke mně a něžně mě pohladil po rukávu. Pak jsme oba odešli. Neřekli jsme si ani slovo, přešla jsem za ním ulici a on nám oběma koupil zmrzlinu.

Když jsme běželi kolem bezdomovce, který se přehraboval v odpadcích, políbil mě Benny na tvář. Najednou jsme začali mluvit: co jsme si u Berta koupili a že oba bydlíme tady za rohem a ve skutečnosti se jmenujeme Petra a Klaus, ale rádi si dáváme jiná jména, minulý měsíc jsem se ještě jmenovala Petrarca a Benny William, Clark, Samuel; mění je ještě častěji než já. Oba jsme z Berlína, jeho rodiče přitroublí Buckowci, moji rodiče staří Lichtenradovci. Skočili jsme si pro nějaký jídlo k Arabům, natáhli hodiny, které se tvářily jako plastiková mešita, a stáli u baru, a jedli falafely z papírových talířů ve tvaru palmového listu.

Pak šel Jason prostě se mnou domů a zkoušeli jsme si své nové hadříky. Pak jsme si je zase vzájemně svlékli a lehli si do vany, jedli pralinky z Aldi, pili banánový mlíko z Pennymarketu a bylo nám fajn.

Jason stojí u okna a dívá se na hřbitov. Už je to tu zase, záblesky baterky. Jason se usmívá. Je to ten malý muž, který je vždycky tak toužebně pozoruje. Jason měl už občas chuť pozdravit ho, nebo mu poděkovat za květiny, ale ví, že k téhle hře patří zůstat distancovaný. Vzpomíná si na jednu ženu, která trvala na tom, že vždycky, když spolu chtěli jít do postele, předstírali, že se neznají. Oblékl si baloňák, nasadil si klobouk a tvářil se, jako že ji teprve zahlédl na ulici. Přistoupil k posteli, podívali se na sebe docela chladně, nebyl dovolený ani úsměv, ani projev sympatie. Vyhrnula si sukni a on si rozepnul kalhoty, a pak se na sebe vrhli. Prostě hra.

Do představ toho muže venku se nehodilo, že se s ním a s Elidou seznámí. Přesto nemohou s Elidou někdy odolat představě, že za ním půjdou na hřbitov a tam ho někde na rodinném hrobě svedou. Myšlenka, že nad ním mají jednou navrch, má něco do sebe. Už byli rozhodnutí, že si tu legraci dopřejou, ale pak řekla Elida: „Víš, Gordone, mě ten týpek ale fakt odpuzuje, nemohla bych ho ani při nejlepší vůli políbit.“ A tak se vrátili do bytu a milovali se extaticky před otevřeným oknem.

Jednou sestavili s Elidou, jen tak ze srandy, seznam věcí, které už o něm vědí: jezdí každé ráno v půl deváté do Tempelhofu, prostě do nějaké blbé práce, nosí buď světle modrý nebo šedivý anorak, nějaké příliš krátké džíny a bílé ponožky, má ženu s odrůstajícíma odbarvenýma loknama, která je trochu silnější a chodí nakupovat na Hermannově ulici s takovou flekatou taškou od Woole. Děti nemají. Kolik mu je? Těžko říct, do seznamu napsali 40, kterou mezitím několikrát změnili, ale všechno mezi 30 a 50 by mohlo odpovídat. Rozhodně o dost starší než ona. A občas čmárá věci na žluté papírky, strašně moc jich má nelepeno ve své divné černé tašce. A holt pořád čumí. Ach jo, panebože, ale klidně, we don´t care, zvykáme si, jen si poslužte. Nejzábavnější se jim s Elidou vždycky zdá, jak se pan Nárožný (takhle ho oslovuje Mitzlinka) vždycky kreje, když jeden z nich přistoupí k oknu. Nebo jak vždycky sklopí hlavu, když se potkají na ulici. Nebo je sleduje ve svým blbým hnědým fordu, vždycky o křižovatku pozadu, strašně se snaží, aby nevypadal moc „nápadně“. Samozřejmě už si pro něj vymysleli jméno: „Pan Nadržený“.

Takoví lidé se dívají na moje filmy, myslí si Jason a pokývne hlavou. Pak se podívá z okna.

Malá shrbená postavička se rychle krčí ke zdi, svůj proklatý nástroj, dalekohled, skrývá do tašky.

„Stuarte?“

Jason se otočí, Elida ukáže na papírovou krabici. Pak nafukují z barevných kondomů balónky, které plují pomalu Thomasovou ulicí.

Ukázku z románu Hřiště (Spielzone) od Tanji Dückersové přeložila Lenka Housková 

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1711x

Koupit knihu

Inzerce