Artmann, H. C.

Artmann, H. C.

studie beletrie zahraniční

„Bezvadně hovořím jenom česky a maďarsky.“

„Nua ka schmoez ned, how exogt!“

"To bude spisovatel,“ prohlásila jeho matka během těhotenství. A ševcovský syn Hans Carl, jenž přišel na svět 12. června 1921 ve vídeňském předměstí Breitensee, se velmi brzy rozhodl stát nejen spisovatelem, ale také rebelem. Chtěl se postavit umělecké pustině rodného města a vzdorovat jakýmkoli normám a uměleckým uskupením. Bojoval i s osamělostí (jak obtížně to chápeme právě u Artmanna, který později kolem sebe dokázal shromáždit tolik přátel a přítelkyň): „Vyrostl jsem za střídání stále stejných letních období. Neodjížděl jsem ven. Mašíroval jsem po měkkém asfaltu a cítil vůni kvetoucího černého bezu.“

Jak se člověk stává básníkem? Všichni věděli, že Hans Carl Artmann je jako nikdo jiný ztělesněním básníka i v posledních letech svého života, jež poznamenala těžká nemoc. Obdivovali v roce 1997 jakoby do kamene tesané řádky jeho krátkého projevu k udělení Büchnerovy ceny, ale i bez nich by platilo, co Artmann prohlásil za svůj antropologický názor už v roce 1953 v Osmi bodech proklamace poetického aktu: „Existuje výrok, který nelze napadnout, a sice, že člověk může být básníkem, aniž kdy napsal či vyslovil jediné slovo.“ Básníkem se lze stát bytím, názorem na svět, nezkorumpovatelností. Totéž by jistě mohl vyslovit i Georg Büchner, když viděl kolem sebe tolik ponížených, zlomených a oněmělých jedinců, kterým se nepodařilo to, co bylo umožněno všem, kdo se našli prostřednictvím jazyka – jako byl kupříkladu Artmann: prorazit obklíčení opuštěnosti a strachu, němoty a hrůzy, které u Artmanna navíc přiživovaly vídeňské pavlačové byty, jimiž do současnosti přežívala doba předválečná. Hrůzu a strach (nejen svých) dětských let překonal Artmann až v roce 1964 v Malmö zápisky do deníku Hledání včerejšího dne aneb Sníh na horkém pecnu chleba: „Venku na chodbě se čas od času objevovali muzikanti, polykači ohně, žebráci, sousedky s copy upevněnými do drdolu, nebezpeční vodníci, špiclové, vojáci a staré čarodějnice. 4. listopadu 1925, 1928 nebo kteréhokoli jiného data.“

Po celý život bude Artmann překládat, upravovat a sestavovat do komplexních umělých systémů zkušenosti své i jiných, a zanášet je tak do sociální paměti. Vždy se přitom bude řídit heslem své rané poetiky „nua ka schmoez ned“ (jen žádnou bolest), ať už v umělém dialektu (senzační úspěch sbírky Med ana schwoazzn Dintn – Psáno černým inkoustem, 1958) nebo po vzoru barokního jazyka (Letící Sintbart aneb Podivuhodná cesta vzduchem z Dolní Kalifornie do Kraňska, 1972) či v návaznosti na triviální mýty (dracula dracula. Transylvánské dobrodružství, 1966). Pro Artmannovo pojetí literatury je typické, že hlavní úsek života, dobu válečnou (kdy kvůli své vzdorovitosti velmi rychle skončil v trestním praporu), zpracovává velmi komplikovanou historií, prosycenou formou barokního románu (O husarech a jiných provazolezcích, 1959): „Nikomu, kdo vyrostl mezi kanibaly, nechutná žádný pokrm, snad s výjimkou toho, co má ruce a nohy.“ Artmann vyrůstal na předměstí, kde se střídala prázdná a němá léta, proto měl takovou touhu po jazycích. Poslouchal češtinu tovaryšů v otcově dílně, italštinu, maďarštinu. Tento jazykový génius jednou šibalsky prohlásil: „Bezvadně hovořím jenom česky a maďarsky.“ Třináctiletý žák základní školy vyrazil z nuzného prostředí svého původu obdivuhodným způsobem: založil si slovníček asyrštiny. Vyzývavý pohled žáka Artmanna na školních fotografiích prozrazuje, že to s ním učitelé, stejně jako později jeho představení, určitě neměli jednoduché – duševně nezávislý Artmann byl vůdčí postavou. Po návratu z válečného zajetí působil ve Vídni téměř jako zázračné zjevení. Ve svém duchovním tlumoku přinesl domů nacismem potlačené tradice surrealismu, expresionismu a dadaismu.

Od roku 1949 se v redakci časopisu Neue Wege v Hofburgu setkávali budoucí přátelé a revolucionáři: Gerhard Rühm, Oswald Wiener, Konrad Bayer, Friedrich Achleitner. Později budou nazváni Vídeňskou skupinou, ačkoli je spojovala pouze vzpoura proti měšťáckému zápecnictví a(každého jinak) důraz na jazyk poetického textu. Mezi nimi byl právě Artmann nadán největší intuicí: „Cítím, jak má být verš dlouhý a čím musí být zakončen.“ Artmann je autorem nejsmutnějších a nejdivočejších textů, celé topografie zohavených těl, potulujících se vrahů žen a cizince nenávidějících Rakušanů. Navíc ho však přitahovaly kontemplativní básně (Krajiny, 1966), odborná literatura, slovníky i literatury jiných národů, jejichž pomocí zesiloval svůj vlastní pocit do větší abstraktnosti, ale jen napůl, zlomkovitě, po kouscích, podobajících se rozpadlému světu. U přírodovědce Carla Linného jej fascinovaly „odtažité, izolované detaily v paprskovitém lesku své zářící fakticity“. Linné tak ovlivnil zaostření pohledu Artmannova umění „na souhrn jednotlivostí naší každodennosti“. Tvar se mu v takovém pojetí života stává nádobou na bolest: „Nehovořím o svých pocitech; častěji posílám na scénu slova a ona pak hrají ve vlastní choreografii.“ Jak ale mají hrát teď?

 

 

©  Richard Reichensperger, Der Standard 6. 12. 2000, přeložil Milan Tvrdík 
vyšlo v Literárních novinách 6/2001
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2198x

Inzerce