Cavanna, François: Taliáni

Cavanna, François
Taliáni

ukázka beletrie zahraniční

V neděli ráno, když je hezky a když se nejde rýt zahrada nějakého měšťáka nebo prošťouchnout nějaká přetékající senkrůvna, otevře táta okno, to do ulice, a opravuje metry.

François Cavanna: Taliáni
Z francouzského originálu Les ritals vydaného nakladatelstvím Éditions Pierre Belfond v Paříži roku 1978 přeložil Tomáš Kybal.

To mluví malý kluk. Je mu šest a třináct, to podle toho. Ne míň než šest, ne víc než šestnáct. Někdy mluví v přítomném čase, někdy v minulém. Někdy začne v přítomném a končí v minulém, a někdy zase naopak. S pamětí to tak je, odchází a zase přichází. Ne, že by se to kvůli tomu těžko četlo, to vůbec ne, ale myslel jsem, že bude líp říct vám to předem.
Je to než samá pravda. Chci říct, není tam nic vymyšleného. Ten kluk, to jsem já, když jsem byl kluk, přesně s mými pocity z té doby. Aspoň myslím. Řekněme, že je to kluk z té doby, znovu prožitý tím, kým je dneska, a který tak silně pociťuje okamžik, jenž znovu prožívá, že si neumí představit, že by ho byl prožil jinak.

 

Metry
V neděli ráno, když je hezky a když se nejde rýt zahrada nějakého měšťáka nebo prošťouchnout nějaká přetékající senkrůvna, otevře táta okno, to do ulice, a opravuje metry.
    Dřevěné metry. Zednický metr je dřevěný, celý žlutý. Truhlářský metr taky, ale nemá panty - táta tomu aspoň říká panty - na konci každého dílu, aby držely pěkně rovně, když se metr rozloží. Truhláři, to nevím, jak ti to dělají. Kvůli pantům se zednické metry často lámou. Dřevo je tenké, velké pracky celé rozpukané jsou tvrdé, a metr křup, a zlomí se. Zedník kleje porco Dio, máchá panenku Marii v hovně a vynadá mladýmu. Mladej, to je učedník. Když jde něco šejdrem, vynadá se jemu. Je mu to jedno, je tam od toho, a je to lepší, než se nechat nasírat ve škole. Má na rameni truhlík malty nebo dva pytle štuku, z toho jeden na hlavě, kvůli rovnováze, nebo na lokti koš plný flašek, a běží. Po rovině nebo po žebříku. Mladej u zedníků, který neběží, ten aby si brzo hledal práci někde v kanceláři.
    Táta je mladej, ale ne tak docela učedník. Na to už nemá věk. Učedníci, těm on vynadá, jo, a ještě víc, než sami zedníci. To, co je, se jmenuje přidavač. To znamená, že maká jako zedník, a bere jako mladej. Táta, zlatá povaha. A pak, on neumí číst. Zedník, ten musí umět číst plán. Ecco. Ty comprende, Vidžon? Táta rozumí.
    No jo. "Vidžon", to je taková milá zdrobnělina za Luigi, v dialektu. Jako bys řekl "Ludvíčku". 
    Kousky polámaných metrů, ty on sbírá, po stavbách, napravo nalevo, celý spokojený, a přitom si zpívá písničku beze slov a bez muziky, spíš veselé mručení, jako si člověk zpívá jen sám pro sebe, když je rád na světě a nechce kvůli takové maličkosti rušit lidi. Sbírá je a dává je do kisny na krámy. Všichni zedníci mají kisnu na krámy. Je to bedna, dost velká, těžká jak čert, už když je prázdná, vepředu s bazmekem na visací zámek a po stranách s železnými cojky, kudy se provlékne řemen, když se jde na jinou stavbu. Je těžká, protože je udělaná z odřezků prken z lešení, čtyři centimetry silných, nebo z dubových dveřních veřejí od chlíva, všechno stlučené krováky a na rozích pobité tlustými kusy šrotu, jako třeba kusy kolejnic, koňskými podkovami, obrovskými vingly, kusy litinového zábradlí, aby to bylo pořádně pevné. Dělat pevně, to je utkvělá myšlenka každého zedníka. A protože má zároveň hrůzu ze šroubováku a z dláta na dřevo, nářadí pro ženský a podobný věrolomníky, jde na to s velkou posilou hřebíků, čím víc je hřebíků a čím jsou větší, tím je to pevnější, dobře si zapamatuj, co ti říkám, špunte. Jednou jsem viděl kisnu na krámy, která měla čtyři nohy ze čtyř žehliček přiheftnutých k tomu ohnutými hřebíky, aby dno kisny nestálo v bahně. Ten chlapík na ni byl děsně pyšnej.
Vedle toho, že je těžká od narození, ta kisna, je navíc těžká od krámů, co má v žaludku. Hlavně osobní nářadí, posvátná tabu, kterých nemá nikdo právo se dotknout, nebo platíš litr. Když ji otevřeš, udělá to mrak smíchaný ze šmolky na prádlo na střílení linky a z červeného okru na falešné cihly, máš toho plné ruce, plnou držku, nemůžeš říct, žes na to nesáhl, pěkně zaplať litr, lumpe. Vůně toho práškového červeného okru, to je teda něco.
    Kisny na krámy, těch má táta fůru. Na každém staveništi, kde se zrovna dělá, má dvě nebo tři. Plus tucet v našem sklepě. Plus jednu v kuchyni, na kterou máma nadává. Plus jednu v koutě, kde mám postel, s hrůzostrašným a rozbitým visacím zámkem. Plus několik dalších v boudách na nářadí v zahradách, které v neděli ryje, aby si vydělal pár drobných, o kterých máma neví, že je má - teda, spíš neví, kolik přesně. Plus několik dalších v tak tajných koutech, že na ně sám zapomněl. Vlastně, jestli už toho máte dost, jen mi to hned řekněte, protože já jak začnu vyprávět o tátovi, tak to je na hodinu.
    Táta otevře okno a opravuje metry. Proč okno? Protože to je jediný kout, který mu máma povolí. Má na úklid jenom neděli, přes týden ho dělá u jiných, dopoledne, a prádlo odpoledne. V neděli dopoledne je u nás frkot a hubování. Táta má betonový okenní parapet jako pracovní stůl, rozloží si na něm svoje krámy. Ten kovový cajk, kam se zastrkává tyčka na zavírání okna, mu slouží jako kovadlinka, a dokonce pěkně šikovná kovadlinka, díky díře, kterou má uprostřed. Díra mu slouží k vytloukání nýtů z kusů polámaných metrů, obvod díry mu slouží k nýtování hřebíků, které slouží jako nýty na konci nových metrů. Ze svazečku starých metrů udělá táta jeden nový. Když je hotový, prohlédne si ho celý spokojený proti slunci. Metr má přesně ten počet dílků, co má mít, pět na jednoduchý metr, deset na dvojitý, přesně ten počet, ani o dílek víc nebo míň, doprdele, táta, to není žádný blbec. Já jsem na něho moc hrdý.
    Jednoho dne se táty zeptám:
    - Táto, a proč ty čísla nejdou za sebou?
    Táta se na mě podíval, vyplivl dlouhý střik močky z baga oknem, koutkem úst - pro to ho taky moc obdivuju - a řekl:
    - Ma, qué nouméros?
    - Čísla na metru. Tady je 60 a hned potom je 25 a hned potom 145...
    - Ale co chceš? Ty potřebuješ čísla? Ty se podíváš, kolik je dílků, a basta, va bene.
    - Čtyři dílky, to znamená osmdesát. Ecco. A malý centimetry, úplně malý, co jsou navíc, napočítáš na prstech, přibližně, no, nesmí se ztrácet čas volovinama, poniváč malta, to víš, malta, ta nepočká.
    Myslím, že toho dne táta zavětřil, že jeho senátor (nikdy po sluchu dobře nerozlišoval rozdíl mezi senátor a synátor) už je jednou nohou v kanceláři.
    Když už toho má táta dost, poslouchat od své polovičky, že je budižkničemu a Talián, jde se projít na ulici. Máma by mu dál mohla nadávat oknem, ale má svou hrdost, ona je Francouzka, ona nežije pod holým nebem někde na náměstí, na to je ona moc hrdá. Spokojí se s mrmláním do zdi, hrubým chraplavým a zahleněným hlasem, když s nenávistí vytřásá své cíchy, a všichni budižkničemové světa přitom pěkně dostanou svůj díl, nikoho nejmenuju, a všichni ti libovci,všichni ti zavšivení trhani, co přicházejí Francouzům ujídat chleba, a přitom nemají odvahu, říct vám do ksichtu, ať jdete do hajzlu, banda pokrytců, kdo je chytrý, ten se dovtípí.
    Máma, to je pane pruďas!
    Já taky vypadnu na ulici, jinak mě čeká voskování podlahy, leštění nohou od stolu, lištu po liště - tyhle mrchy mají kudrlinek, darovala ho jedna milostpaní, když se zařizovala moderním nábytkem - nebo šlehání bílků na sníh, až z toho budu mít v rukou křeče. Schodiště se seběhne po čtyřech schodech, tři patra prošpikovaná pachy staré moči a vařených ravioli, hajzlíky jsou na mezipatře, bez odpadu a pořád ucpané, naštěstí mezi každým prochází pode dveřmi závan nedělních ravioli, to tě zase vzpruží až do dalšího děsu.
    Ulice, to je ulice Svaté Anny, v Nogent-sur-Marne, na Východním předměstí, šest kilometrů od stanice Nation, mezi Bois de Vincennes a Le Perreux*. Ulice Svaté Anny! Ach jo, to je na mě nářez! Nechte mě trochu vydechnout.
(...)

Ne, hlavně tam nechoďte! Nejděte se podívat na mou ulici! Kdybyste věděli, co s ní udělali! Jedno rumiště, pušť, kde za kriminálem parkují auťáky, něco strašného, beznaděj, smrt...Už čtyřicet let ji nechávají padat, zákaz opravování, násilné vystěhovávání. Z hlučných doupat jsou studené ruiny, v oknech už nevlají bílé košile a velké červené pásy, už tam nejsou okna, sto milionů dětí s bílýma zubama si už nehraje ve stružkách... Tři nebo čtyři kradmí Portugalci, černí a krátcí jako krysí ocas, živoří mezi tím, co bývalo hrdým královstvím velkých Taliánů s mocnými pažemi. Rozbitá ve svých cárech, smrdící vychladlým lojem a stařeckou močí, čeká na investory v krásných kvádrech, kteří tam zasadí své aluminiové ledovce. Nebo možná "obchodní centrum", to se taky vyplatí. Nechoďte tam! Nogent je ošklivý, Nogent je v hajzlu. Nogent je mrtvý. Jako všechno ostatní. Léto 1978

 

Ulice Svaté Anny
Když přicházíš po Grand-Rue, řekl bys, že je to slepá ulička. Na konci tam uvidíš mříž na zídce, mříž rozežranou rzí, s tlustým sloupkem postaveným uprostřed, na kterém je plynová lucerna, za mříží jakási zeleň, za zelení nějaký dvoupatrový dům, který přehrazuje celou ulici. Tak dobrá, jdeš pryč, vždyť je to slepá ulice, nemá to smysl. Jo. To se musí znát. Kdybys došel ulicí až na konec, až ke mříži, tak tam bys uviděl, po pravé straně, že ulice pokračuje. Jen je na to potřeba mít nos, abys to uviděl. Pokračuje, ale je najednou celá zúžená, scvrklá. Už předtím nebyla moc široká, ale tady trochu roztáhneš ruce napravo a nalevo, a dotkneš se obou zdí. A protože zatáčí úplně na stranu, do vinglu, hned přede dveřmi Jean-Jeana, a hned nato dělá hned naproti dveřím Pelliciových další záhyb na druhou stranu, když to neznáš, nedá se nic dělat, to tě nemůže napadnout. A když tě to napadne, netroufneš si tam jít. Cítíš se tam děsně jako cizinec. A všechny ty děti, co se kolem tebe motají, které tě začínají provokovat... A přitom, když projdeš ty dva záhyby, je to zase opravdová ulice, co vede úplně rovně ke světlu, zrovna tam na konci, ke světlu Zahradní ulice, kde jezdí i autobus, od té doby, co z Grand-Rue udělali jednosměrku. Opravdová ulice s opravdovými chodníky a stružkami, až na to, že je ode zdi ke zdi široká metr dvacet a že chodníky jsou jenom dlažba. Stružky, v těch jsou pořád nudle. Bílé nudle, měkké, smutné. Francouzské nudle. Italské nudle, to je růžové a je to hezké, kvůli rajčatům. A hlavně, už jsi viděl Taliány vyhazovat těstovinu do stružky, co?
    Tahleta partie, docela úzká, ta je černá. Je to proto, že zdi jsou černé. Tmavá chodba, ale beze stropu.Tam nahoře je vidět nebe, velmi daleko, a domy jsou přitom spíš nízké, ale to je tou úzkou ulicí. Po cestě napravo je vchod do hospůdky paní Pelliciové, malé dvéře s okýnkem, že bys nikdy neuhodl, že je to výčep, kdyby nebylo na skle napsáno: "U malého Cavanny". Protože předtím to byla vinárnička babičky, babičky Cavannové, matky velkého Dominika, hostinského.     Jmenovalo se to "U malého Cavanny", aby si to lidé nepletli s jiným Cavannou, velkou krásnou restaurací zrovna naproti komisařství, kam se jezdí zdaleka, a někdy i z Paříže, autobusem, slavit svatby, tak je tam dobrá kuchyně. V neděli odpoledne si Taliáni obléknou bílou košili s pečlivě vyhrnutými rukávy nad lokty a jdou k Malému Cavannovi přičichnout si vůně pernodu a kočičích chcanek při pití jedenáctky. Debatují v kouři, je to děsnej kravál. Taliáni mají velmi hluboké a velmi znělé hlasy. Nadávají si kvůli společným plotům, tam na venkově, nebo hrají neznámé karetní hry, s kartami s fascinujícími obrázky, červenými, zelenými, žlutými, v barvách italské kuchyně, rajčat, paprik, šafránu, jsem si jistý, že ty karty jsou cítit parmazánem. Jak fádní a studené mi připadají smutné karty na francouzskou belotu! Italské karty, s těmi se bouchá o stůl s pořádnou ranou pěstí, a přitom se divokým hlasem křičí věci, kterým nerozumím, řeči o vraždě a o prokletí. A co teprve když hrají morra! Mourru, jak se říká v dialektu. To je teprv kravál! Mrskají prsty, vší silou, až si říkáš, že si neurvou ruku v rameni a nezaboří ji tomu chlapovi naproti do břicha, jiskří jim obě oči a všechny tesáky, a řvou svými ohromnými chřtány: "Flek! Navrch! Čtyřka!" Strop nadskakuje, okenní tabulky se fakticky chvějí, když my, ostatní caparti, jdeme kolem po ulici, ozvěna se odráží ode zdí, celá ulice zní jak jedna velká membrána. A když zpívají! Z plna hrdla, všichni pěkně společně, oči zabodnuté do očí, aby to bylo akorát, moc povedené, pusu otevřenou dokořán, aby pořádně zazněla italská "A", a šťouchají se šťastně lokty, jak se jim to líbí, jaké je to krásné, když spustí trojhlasně jejich úžasný sbor. A ztřeštěné okenní tabulky jen poskakují, zdi - membrány tak silně membránují, že až v Zahradní ulici, až ve Grand-Rue a až vzadu v zastrčených dvorcích se otevírají okna, a ženy v černých přehozech se vyklánějí ven a poslouchají. Ženy pořádných manželů, kteří nechodí hloupě utrácet peníze na domácnost do hospody, se koutkem úst usmívají, pěkně poctivě a pohrdavě. Ty, co vědí, že ten jejich huláká s ostatními, pění vzteky a hanbou. Ale zachovají si tvář. Mumlají si s tvrdým pohledem: "Jen počkej, až se vrátíš. Aspett´un po´ quanno tornerai..." A my, my se mačkáme na ulici, přilepení v hroznech u dveří hospody, a číháme, až nějaký chlap vyjde močit do stružky, aby se nám podařilo uvidět, jaké ksichty mají naši otcové, když jsou šťastní, jak je nikdy jinde šťastné nevidíme. Táta zpívá silněji, než všichni ostatní, ale můj bratranec Silvio má nejkrásnější hlas.
    Níž, tam, kde má ulice celou svou šíři, tam je světleji, může tam projet i náklaďák, když na obou stranách vjede na chodník a dává dobrý pozor, aby nepřejel děcka. Je tam víc děcek než dlažby. Dlažba, ta se aspoň nehýbá. Děcka, to se hemží, to se šmrdolí a nevěří na neštěstí. Hémery, obchodník s bramborami, jednou večer byl nadrátovaný, cítil, jak nějaký sajrajt pod náklaďákem překáží, trochu couvl, aby se rozejel, přejel to a křup, rozejel ten sajrajt a klel přitom doprdele, bohamu svatýmu, zasraný děcka a ty jejich pitomý hovadiny. Ten sajrajt, to byl jeho Robertek, byly mu tři roky, běžel říct tátovi dobrý večer a uklouzl. Já byl hned vedle, všechno jsem viděl. Ještě štěstí, že to byl jeho vlastní, na jednu stranu, říkaly ženský. Pane bože, kdyby to tak byl ten můj! Povídala máma. Hémery teď pije, aby zapomněl.

    Ulice Svaté Anny, ta vypadá, že je takováhle od středověku, s tou se ani nehnulo, tak mi to řekla ta slečna z městské knihovny, kam si chodím v pátek pro knihy. A všechny ulice kolem, to samé: ulice Svatého Saturnina, ulice Svatého Vincenta, ulice Pátera Carreau... Král Karel VII., ten, který vyhrál Stoletou válku díky Janě z Arku, tak ten, jo, ten jezdil do Nogentu píchat svoji kočku, nějakou holku, co se jmenovala Agnès Sorelová, který daroval krásný zámek, protože ho dobře hulila, a ten zámek byl v Beauté, což byla osada na Marně, na jednom jejím břehu, díky čemuž mohli trubadůři dělat spirituály a prdelolezecké písně a nemuseli přitom měnit prstoklad, když říkali králově kurvě "la dame de Beauté". Já říkám "kurva" jen tak, protože máma mě navykla na odpor k neseriózním ženám, máma, ta má hrůzu z neřesti, je to k neuvěření, ale když se nad tím zamyslíme, Jana z Arku by byla udělala líp, kdyby krále kapku vyhulila, místo aby si hrála na netýkavku, nenechal by ji možná celou zaživa spálit Angličanům, ten necita. No dobrá, to je jejich pivo, ale já vidím jasně jednu věc: V Nogentu je ulice Agnès Sorelové, a Avenue de la Dame-de-Beauté, krásná třída, vidíš, a ve fajnové krásné prachaté čtvrti, zatímco po ulici Jany z Arku ani prd. Tím nás může napadnout, že zachranitelky království, to je užitečné, fajn, ale je to spíš otrava a slečny z katechismu, zatímco taková dobrá hulibrčka, to je za krásných časů ještě krásnější, a když přijdou ty zlé, tak to aspoň dobře utěší. Když to vysvětluju kámošům z ulice, mají z toho srandu. Jo, to proto, že v Itálii nemají Janu z Arku. Ale jen jim řekni, že papež je starej buzík a že se nechá píchat zezadu Bartalim, a aby sis radši nechal dvacet metrů náskok.
    Ulice Svaté Anny a celá čtvrť okolo, to je starý Nogent. Francouzi nechali svoje křivolaké uličky, svoje spleti dvorků a průchodů i svoje sklepy hemžící se kanálovými krysami Taliánům. Kromě pár řemeslníků, jako je pan Moreau, sedlář naproti nám, nebo bednář na konci ulice, několik francouzských rodin, které se zuby nehty drží, utopené mezi Taliány, jsou velmi chudí lidé, anebo ochmelkové a napůl vágusové, kteří žijí z podpory a v sobotu večer se mlátí po držce před celou ulicí a vyřvávají na plnou hubu děsivé věci, věci, které pronikají pode dveřmi i skrz okna, i když ta jsou s velkým třeskotem zavírány matkami zsinalými hrůzou, a děcka se tomu potajmu hihňají. Taliáni, cestou z baráku na stavbu a ze stavby do hospody, chodí jen k Taliánům. Teda, oni si myslí, že všichni Francouzi jsou jako tihleti: špinaví povaleči, posedlí sexem, opilci, tlučhubové a komunisti, a jejich ženy samé kurvy a syfilitičky. Většina jich zakazuje svým dětem hrát si s francouzskými dětmi. Už já, po matce napůl Francouz, jsem podezřelý. Malí Taliánci říkají svým rodičům "vy", rodiče říkají "vy" babičce, "nonně". Vždycky je v rodině "nonna", zavinutá do černých hadrů, probírá si růženec, krčí se v koutě u sporáku, udržuje oheň, přihřívá minestru a v době jídla se objevuje v okně a volá na děti.

    U Taliánů se lidi nehádaj, neperou. Aspoň zvenčí nevidíš nic. Francouzi říkají, že to jsou pokrytci. Otec svraští obočí, a děti běží, udělají, co je potřeba, bez jediného slova. Otec uhodí zřídkakdy. To už musí být moc vážné. Nějaký zločin. Například odpovědět matce "ne". Tehdy si odepne svůj kožený pásek. Dvě rány, ne víc, ale rázné, přes lýtka. Když je to ještě vážnější, bije koncem s kovovou přezkou. Otec nekřičí. Vynadá klukovi odměřeným hlasem, mezi zuby. Jeho oči jsou strašné. Kluk zatíná zuby, dusí se zadržovaným vztekem, brečí uvnitř, neříká nic. Nikdy neztratit tvář, hlavně před Francouzi. Máma je bez sebe obdivem a závistí. Chtěla by, aby byl táta takový. Šéf. Bůh. Táta mě nikdy nebil. Nemám z něj strach. Když dělám hovadiny, je smutný. Řekne mi: "Proč ty matku slobíš?" Nedělám hovadiny víc, než jiní, spíš dokonce míň. Jenže mámě se těžko vyhoví.
    Malí Taliáni, ti čistokrevní, z těch já mám trochu strach. Jsou jako Rudé tváře z obrázkových knížek, stejně stoičtí, stejně pohrdaví. Naštěstí nejsou všichni takoví nadlidé.
    Ulice, s tou se určitě od časů Agnès Sorelové ani nehnulo. Kromě baráku, kde bydlíme, číslo tři, který byl přestavený z cihel právě před rokem 1914 prvými Taliány, kteří tu zakotvili, dvěma Dominiky, Cavannou a Taravellou, společníky, Domácími.
    Táta se taky jmenuje Cavanna, ale nejsme příbuzní. Vlastně jsme, musíme trochu být, kdyby se chtělo trochu hledat, ale to pochází z moc dávné doby, to už je pryč. Tihleti Cavannové, to jsou bohatí Cavannové. To znamená že tam, ve vlasti, mají majetek. Táta je chudý Cavanna.

    Za letních večerů chlapi vycházejí na chodník se židlemi, sedají si obráceně, s opěradlem vepředu, a opírají si o ně ruce. Jsou bílí od sádry nebo šediví od cementu, když jdou ze stavby, tak se nepřevlékají. Myjí se v neděli ráno ve škopku, žena jim utírá záda, nejstarší sestra hlídá u dveří do kuchyně, aby se nestalo, že by malí uviděli tátu svlečeného donaha... Děti si hrají za soumraku, který ne a ne skončit. Zpívají kolečka. Letní večery jsou na zpívání koleček, tak to je, nesnažte se to pochopit, stejně jako zima je období kuliček a jaro období řetízků, které se pletou na špulce se čtyřmi hřebíky. Hry s říkankami v ulici Svaté Anny známe, všechny. " Navlékneme dřevěné jehly", "Kde je Markétka?", "Co se to tu tak pozdě děje", "Passe, passe, Nicolas", "Ah, mon beau chateau", "La tour, prends garde", "Le petiti bossu"...  Samé francouzské říkanky. Ani jedna italská. Bodejť: kde se učí říkanky? Ve školce. Všichni malí Taliáni chodí do školky, zatímco mámy chodí na úklid. Přejdou rovnou z italské kolébky k francouzské říkance, šup, střih. Taliánci, budou z vás normální Francouzi, pro vaše děti bude Itálie jen země na mapě, jako Belgie nebo Polsko, jen o trochu fajnovější na prázdniny... Taliánci, dělejte to jako já, napumpujte do sebe nostalgii, je to vybrané potěšení, které si mohou dopřát jen vykořeněnci, ale jenom špetku, Taliánci! S nostalgií je to jako se vším, vezmeš si a zbytek necháš, vezmeš si to dobré, a necháš zbytek...
    Za letních večerů muži ztlumí hlas, a do modré noci je slyšet slabé kvákání z žabího rybníku. Balí si v ruce zednické cigarety, tlusté jak násada od krumpáče, a řádně nacpané větvičkami, tabák z nich trčí jak žíně ze staré matrace. Táta radši baguje. Strčí si do pusy pět centimetrů tlustého černého jelita - říká se tomu mrkev, já mu kupuju pokaždé na nový rok v trafice jako dárek deset koleček mrkve, stydím se si o to říct, trafikant má prořízlou hubu -, táta pořádně zubama ukousne, co už se tam nechce vejít, pečlivě si ji uloží do kapsy u saka, kde už má schované kosti od poslední večeře pro ztraceného psa, kterého určitě dnes večer nebo zítra potká, a klíče od svých kisen na krámy, šrouby, vruty, podložky, pantíky od metrů, hřebíky, ještě úplně dobré, jen je narovnat, pěkně nařezané čtvrtky novin, dobře načtvrcených na záchod, kousky provázku, gumičky, spousty úžasných věcí. Kapsy od saka mu po obou stranách visí jako nějaké mošny, navíc si do nich při chůzi cpe pěsti, ruce napjaté, museli byste ho vidět jít, vytahuje mu to sako, buď se to poddá, nebo to rupne. Kapsy od kalhot jsou taky nacpané, ale to není tak vidět, protože to jsou široké kalhoty, jako mají zuávové, v létě modráky, v zimě hnědé manžestráky, u kotníků utažené kolem velikých okopaných škrpálů ztvrdlých cementem. 
    Táta je malý, hodně malý, ale jaký pořízek! Je podsaditý a má břicho, moc mu to sluší. A kdybyste viděli jeho oči! Modré jako ty modré květy, víte, když opravdu zmodrají. Vlasy má bílé a jemné jako chmíří, co roste na těch kytkách, co rostou ve křoví u plotů, nevím, jak se jim říká. Byly vždycky bílé. Když byl kluk, doma v Itálii, říkali mu "Il Bianco". Teď mu říkají "Vidgeon Grosso" nebo "Tlustý Louis" (vyslovuje se to "Luvi"), už ani dobře nevědí, jestli mluví dialektem, nebo francouzsky, melou to oboje dohromady.Táta se pořád jen směje. Zastaví se rovnou uprostřed ulice a směje se blbostem, které vypráví, rozkročí se na obou stehnech, pěsti nacpané až po předloktí v kapsách saka, zakloní hlavu a z plna hrdla vysílá svůj smích k nebi. Lidi se zastavují a smějí se taky, tomu se nedá odolat, to je teda něco. Až z toho slzí. Vytáhne si kapesník zpod kostí, klíčů, šroubů a provázků, fialový kostkovaný kapesník, veliký jak prostěradlo, smotá ho do tlustého čučku, utírá si oči, málem si urve víčka, pak si ho položí naplocho na obličej, chytne se přes kapesník za nos, smrká, tradá, ptáci ulétají, hotová panika, utírá si zmuchlaným kapesníkem nos, už je to lepší, už přišel k sobě. A blbne dál. O dvacet metrů dál to začne nanovo. Když mi táta někdy večer u nás v kuchyni vypráví ty svoje historky, řehním se, dostanu škytavku, nevím, jestli je to tou historkou, jestli je to směsí dialektu a francouzštiny, jestli je to jeho přízvukem, nebo tím, že vidím, jak se táta směje. Nemůže to dopovědět, jak se chechtá, a já s ním. Máma mu povídá: "To se nestydíš, vyprávět takovéhle hlouposti před tím malým?" Máma, ta nemá pusu, které by bylo do chechtání. Z té její Ni(vre jsou takoví všichni. Vyzáblí a zasmušilí. To kvůli životu, který je takový těžký, tam v Nièvre.
    A přitom v Itálii, tam v tom koutě, odkud všichni jsou, tam je to ještě těžší. Jen samé kamení. Když máš půdu, tak se sedřeš a chcípáš hlady. Když ji nemáš, tak odejdeš do Francie, s holým zadkem, přidávat zedníkům. Nic nevadí, Taliáni, ti si život užijí.
(...)

Les ritals, Éditions Belfond 1978, překlad Tomáš Kybal © 1998

© Tomáš Kybal

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2858x

Inzerce
Inzerce