Depestre, René

rozhovor beletrie zahraniční

V Praze jsem přišel o své sny, říká haitský spisovatel a esejista René Depestre, který našel azyl ve stalinském Československu...

V Praze jsem přišel o své sny

„I když politika otřásla hrozně jeho životem, Depestre není než spisovatel. Jen tam se koncentruje jeho život, jeho osud,“ říká o rodákovi z haitského Jacmelu Depestrův obdivovatel Milan Kundera. Při příležitosti českého vydání knihy erotických povídek Chvalozpěv na ženu-zahradu zavzpomínal René Depestre pro LN na svůj roční pobyt v Československu 50. let.

LN: Kdy, proč a jak jste se začátkem 50. let ocitl v Praze?
René Depestre: Studoval jsem v Paříži politologii a zároveň se aktivně účastnil protikoloniálního hnutí, tím pádem jsem měl potíže s francouzskou policií. Dostalo se mi několika varování, kterých jsem nedbal. Jednoho dne jsem dostal příkaz opustit do čtyřiadvaceti hodin Francii. Nevěděl jsem, kam jít, navíc jsem měl spousty knížek, které jsem si chtěl vzít s sebou, a to mi dělalo starost. Naštěstí jsem se znal s Paulem Eluardem, který se zase přátelil s tehdejším československým velvyslancem Adolfem Hoffmeisterem. Hoffmeister se za mě přimluvil v Praze, takže jsem obratem dostal stipendium na Karlově univerzitě. 
Byl jsem v té době ženatý s jednou Francouzkou židovského původu – její rodina pocházela z Transylvánie, rodiče žili v Izraeli. Předesílám, že smíšené manželství tehdy vůbec nebylo běžná věc. Jakmile jsme se objevili v Praze, nastaly nám tahanice s komunistickými úřady.

LN: Co bylo příčinou? Vaše smíšené manželství?
René Depestre: Tak trochu všechno. Především stipendium bylo určené jen mně, s mojí ženou nikdo nepočítal. A moje žena byla navíc Židovka. Policie hned usoudila, že je to sňatek na oko a že jsme západní agenti. Nicméně, začali jsme chodit na přednášky, učili se česky.

LN: Mluvíte česky?
René Depestre: Trochu mluvim... Chtěli jsme si se ženou v Praze udělat doktorát, ale neúspěšně. Každou chvíli jsme řešili nějaký problém – s povolením k pobytu, s potravinovými lístky. Byla to hotová křížová výprava. Dělali všechno proto, aby nám pobyt v Československu znechutili. Až jednoho krásného dne policie zatkla moji ženu a obvinila ji, že je agentkou izraelské tajné služby. Mě si současně pozvali na ÚV a nutili mě, abych od ženy odešel. Byli přesvědčení, že nás sňatek je fingovaný a že mi to nebude působit potíže. Zkrátka a dobře, dovedete si představit, jaké zklamání nám Československo připravilo. Představovali jsme si demokracii, takzvaně lidovou, a namísto toho jsme narazili na autoritářský, totalitní režim.

Z Karibiku do Tater
LN: Jaká byla atmosféra v Československu na začátku 50. let – viděno očima cizince?
René Depestre: Strašná. Nebyli jsme zvyklí papouškovat stranickou hantýrku. Říkali jsme, co jsme si mysleli. Následky na sebe samozřejmě nenechaly čekat. V jednu chvíli to vypadalo opravdu špatně. Naštěstí jsem měl přátele mezi spisovateli – sám jsem byl mladý spisovatel a přece jen jsem už nebyl tak neznámý.

LN: S kým jste se přátelil?
René Depestre: Na Dobříši tehdy žil Jorge Amado a vzal mě k sobě jako osobního tajemníka. Odstěhovali jsme se tedy se ženou na dobříšský zámek, který patřil Svazu československých spisovatelů, a žili tam pod Amadovou ochranou. Postavil se za nás rovněž Pablo Neruda, který tam v té době pobýval. Oba za nás intervenovali u tehdejšího předsedy svazu Jana Drdy. Něco málo pro nás udělal, ale měl strašný strach. I Nezval, kterého jsem znal, měl strach. Všichni čeští spisovatelé, které jsme znali, měli strach. Policie nás označila za agenty Západu. Bylo to s námi pěkně nahnuté. Hrozilo, že skončíme ve vězení, v nějakém táboře. Jenže Amado byl přece jen mezinárodně uznávaná osobnost. 
A málem bych zapomněl na Erenburga, který se tehdy na Dobříši také vyskytoval.

LN: Kde jste v Praze bydleli?
René Depestre: V Praze jsme bydleli na více místech. Nejdříve na Roosveltových kolejích, pak někde kolem Bubenče a skončili jsme na Dobříši. Žil jsem jako student a spisovatel zároveň, svým způsobem krásně. O to hůř se mi odjíždělo.

LN: Je v Praze, v bývalém Československu nějaké místo, které se vám obzvlášť vrylo do paměti?
René Depestre: Pamatuji si velice dobře celou Prahu, vltavská nábřeží, Malou Stranu, Hrad. Také jsme jezdili do Tater lyžovat.

LN: To se za vámi museli na sjezdovce otáčet. Karibský mladík v Tatrách na lyžích.
René Depestre: Já jsem velký sportovec. Souvisí to s mým pojetím života jako slunečního dobrodružství. Už Nietzsche říkal, že tenhle život je život věčný. Ať už je člověk věřící, nebo ne. Pozemský život je něco, co máme ve vlastních rukou a co nám jednoho dne unikne. Je to náš věčný život a já bych ho nerad promarnil. To platí i pro moje psaní. Snažím se o literaturu, která bude oslavovat život – lásku, přátelství, něhu. Něha je v mém psaní velice důležitá. Nejlépe vystihuje můj životní pocit čtyřverší mého přítele, velkého básníka z Martiniku, Aimé Césaira:

Kdyby v poušti byla
jediná kapka vody, jež sní docela 
tiše
v poušti, kdyby bylo
jediné zrnko písku snící docela 
nahlas,
stačí to

Lidé ztrácejí schopnost nechat se okouzlit. Přitom kouzelný je déšť, slunce, noc, smutek, radost. Jsou to věci, kterými nás život obdařil, a já považuji za největší hřích, že jich lidé nevyužívají. Nejtěžší hřích je pro mě naprostý opak toho, jak hřích vidí křesťanství. Hřích je nevidět krásy života.

LN: Jak dlouho jste v Československu zůstali?
René Depestre: Rok. Dostali jsme razítka do pasu a museli jsme pryč z republiky. 
Bylo nám to líto, nadělali jsme si mezitím v Praze spoustu přátel. Objevil jsem pro sebe českou literaturu: Seiferta, Holana, Čapka... Ve francouzském překladu jsem četl Haškova Švejka.

LN: Přetrvaly vám nějaké kontakty z té doby?
René Depestre: Ne, bohužel, s časem ty kontakty odumřely. Do Prahy jsem se ještě několikrát vrátil v době, kdy jsem žil na Kubě. Dával jsem si ale moc dobrý pozor. Měl jsem záznam u policie, tak jsem na sebe raději moc neupozorňoval. Kdybych měl svůj pražský pobyt shrnout jedním slovem, řekl bych „zklamání“. Rozpadl se mi sen o městě snů.

LN: Co bylo po Praze?
René Depestre: Byl jsme ve velice těžké situaci. Měl jsem za sebou vyhoštění z Francie, z Československa, domů, kde vládla diktatura, jsem se vrátit nemohl. Uprostřed studené války jsem se stal nepohodlným na obou stranách železné opony. Čekal mě život dobrodruha v Latinské Americe. Na druhou stranu to bylo štěstí v neštěstí, protože jsem mohl žít v Chile, v Brazílii, na Kubě, v Itálii. Stal jsem se světoběžníkem proti své vůli. Dnes na to koukám jako na privilegium. Pražský pobyt ve mně ale zůstává jako hořká vzpomínka.

Chtěl jsem složit poctu Juliu Fučíkovi
LN: O jaké iluze jste přišel?
René Depestre: Měl jsem romantické představy. Realita padesátých let mi ukradla Československo mého mládí. Nicméně jsem na Čechy nezanevřel a dál jsem se zajímal o to, co se u vás dělo. Bedlivě jsem sledoval Pražské jaro, srpen 68... V Paříži jsem se seznámil s Milanem Kunderou. Zapůsobil na mě především jeho Žert. Kunderu mám rád, protože objevil smysl nejistoty v dějinách. Navíc jakožto člověk se zkušenostmi ze střední Evropy a reálnou znalostí Západu dokázal obojí propojit a vytvořil dokonalou syntézu. 

LN: Z Haiti jste odcházel jako přesvědčený marxista.
René Depestre: S marxismem jsem skoncoval současně s odchodem z Československa. Střet reality a ideálů byl příliš tvrdý. Východní blok, sovětský vliv... S realitou Sovětského svazu jsem se měl později možnost seznámit, když jsem pracoval jako korespondent kubánských novin v Moskvě.

LN: V červnu 1953 vyšel ve francouzské revui Europe váš oslavný „Dopis Juliu Fučíkovi“. Jak jste se k jeho napsání dostal?
René Depestre: To jste mě zaskočila, už přes třicet let se mě na to nikdo nezeptal. Musel jsem ho napsat v Praze. Fučíka bylo plné Československo. Setkal jsem se s Gustou Fučíkovou, která mi vyprávěla jeho životní příběh. Také jsem četl Reportáž psanou na oprátce, která mě velice dojala. Rozhodl jsem se mu složit poctu. Až později jsem se dozvěděl, že ne všechno bylo tak, jak se tradovalo. Fučíková byla dobrá manažerka. Úplně jsem na ten dopis zapomněl. Napsal jsem tehdy v Praze nějaké básně a tenhle text - hold mladého komunisty plného ideálů, jakým jsem byl, než jsem ztratil iluze.

LN: Do jaké míry se cítíte jako reprezentant černošské literatury? Jak je tomu s vaší angažovaností v hnutí „négritude“?
René Depestre: Jistě, pocházím z „černé“ země. Jenže Haiti svou revoluci za nezávislost uskutečnila už v roce 1804. Jako jedni z mála jsme tudíž od devatenáctého století měli národní dějiny. Hnutí „négritude“ patří do 20. století a souvisí s bojem za dekolonizaci. Jistou dobu jsem se ho aktivně účastnil. Cítil jsem, že musím upevnit svou identitu i v rasové rovině, už proto, jak často jsme se setkávali s diskriminací kvůli barvě pleti. To, co nám bylo předkládáno jako nevýhoda, jsme proměnili ve výsadu. Neviděl jsem však důvod jít dál. Z mého hlediska nešlo o ontologickou otázku. „Černí“ nejsme od nepaměti. Otázka černošství je úzce spjatá s kolonizací. Černošství a bělošství jsou svým způsobem mýty. A na mýtech nelze vystavět celý život. V určitou chvíli bylo třeba obrátit list. Přesto, dokud bude existovat rasismus, těžko ho spisovatel černé pleti může zcela ignorovat.

Nejsem žádný sexuální maniak
LN: Sám se charakterizujete jako souputník magického realismu, kreolského oneirismu, lidového surrealismu a vyznavač sluneční erotiky. Můžete ta tajemná slova vysvětlit?
René Depestre: Eros zaujímá významné místo v mém cítění. Rád bych zdůraznil, že nejsem žádný sexuální maniak. V milostné oblasti je celá řada proudů, směrů. Existují dokonce různé ideologie lásky. Libertinismus Restifa de la Bretonne či Casanovy. Libertin je člověk, který považuje vztah mezi mužem a ženou za permanentní boj, ve kterém se vede přesné účetnictví. Cílem je nashromáždit co nejvíce sexuálních zkušeností s maximálním počtem různých žen. To není můj případ. Pak je tu Don Juan, člověk, který směšuje lásku s náboženstvím, a všechno, co souvisí se ženou, má pro něj příchuť mysticismu. V podstatě nešťastník, který není nikdy spokojený. Ani to není můj případ.
Surrealisti v čele s André Bretonem se pokusili rehabilitovat ženu, oddělit pojem lásky a hříchu, odstranit pocity viny, kterými církev obalila milostný vztah. Křesťanský dolorismus spojuje lásku a rozkoš s bolestí, k čemuž není žádný důvod. Rozkoš nemá co dělat s bolestí ani s hanbou. Jean Paulhan nebo dokonce už Montaigne kdysi řekl: „Co nám vlastně udělaly ty orgány, že je tak haníme?“ Proč bychom měli diskreditovat mužské či ženské pohlaví? Vždyť je to podstata lidského bytí či nebytí, jak říkal Courbet. Není důvod diskreditovat lidskou tělesnost, jak to důsledně činí křesťanství.
Základem mého cítění je pocit zázračna nad všemi projevy života – nad krásou krajiny, deštěm, sluncem, jakýmkoliv projevem bytí. Pokusil jsem se to zázračno vetknout do milostného aktu, do vztahu mezi mužem a ženou. Přesně to pochopil Kundera. A jsem mu za to vděčný. Jako jeden z mála dokonale vystihl to, co jsem chtěl svým psaním sdělit. Napsal, že nejsem žádný libertin, Don Juan ani pornograf. Dnes se totiž příliš často směšuje erotika s pornografií. Jako by neexistovala žádná hranice.

LN: Z vašich povídek daleko více dýchá slunce a láska k životu než smyslnost.
René Depestre: Snažím se propojit poezii s milostným aktem, popsat okouzlení ženou, tím, co lze se ženou dělat a naopak. Ctím reciprocitu, nejsem žádný machista. V mých textech není pocit viny, a proto jsou veselé, radostné, slavnostní. Láska je pro mě sváteční událost, jinak nemá smysl. Pornografie ženu degraduje, dělá z ní předmět, zboží v supermarketu. Dnes existuje celý pornoprůmysl, který přináší spoustu peněz. Já se vnímám jako obrácená strana tohoto proudu. Chystám další texty, kterými chci přispět k rehabilitaci lidského těla.

LN: Většina vašich knih vznikla za vašeho světoběžnického období. Přesto se všechny odehrávají na Haiti, které z nich dýchá až neuvěřitelnou důvěrností, uvážíme-li, že jste z Haiti pryč přes padesát let.
René Depestre: Když jsem z Haiti odcházel, jako bych věděl, že prožiji život jinde, vzal jsem si všechny své vzpomínky a pocity s sebou. Často se setkávám s tím, že si lidé myslí, že své knihy píši na Haiti. Mám silně vyvinutý smysl pro to, čemu se česky řekne "doma", jestli se nepletu, zároveň jsem ale schopný zapouštět další kořeny tam, kde se zrovna nacházím. V Československu jsem strávil jediný rok, přesto se vtisklo poměrně hluboko do mé osobní mytologie.

LN: Co vás v Čechách nejvíce oslovilo?
René Depestre: Všechno. Český životní styl, humor, láska k muzice, zdravý vztah k lásce, krásné Češky. Z každé země, do níž mě osud zavál, jsem si kousek odnesl. Nikdy jsem se nikde necítil jako cizinec. Každý člověk má domov, místo, odkud pochází – i dentitu číslo jedna –, ale také možnost přijmout řadu dalších identit. V mnohostní identitě spočívá mé pojetí života.
Problémy globalizace jednotlivé země ještě více sblíží, kultura podlehne kreolizaci ve světovém měřítku. Kráčíme ke světové civilizaci, jak předvídal Goethe. Stejně tak se rýsuje skutečnost světové literatury, přestože si každá národní literatura udrží jistá specifika. Moje matka vždy říkala, že je třeba mít dvě želízka v ohni – jedno doma „u sebe“ a druhé doma „u cizích“. Myslím, že to druhé „doma“ budeme mít brzy všichni společné, světové. Planeta Země se stane Zemí vlastí. Myslím, že lidem chybí právě tahle zkušenost dvojí existence, paralelního prožívání, kterému já říkám moudrost. 
Kundera zase mluví o moudrosti nejistoty, jež počítá s pochybnostmi, se soucitem a nedovolí prosadit se ničivým dogmatům typu sovětského marxismu-leninismu. Život je daleko bohatší a pestřejší, než si dokážeme představit.

© Hana Zahradníčková
článek vyšel v Lidových novinách 9/6/2001
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2424x

Inzerce
Inzerce