Djebar, Assia: Návraty bez návratu

Djebar, Assia
Návraty bez návratu

ukázka beletrie zahraniční

Cesty tam a zase zpátky, pravidelné příjezdy, návraty, pozvolné vracení se. Jejich počítání a jejich odpočítávání v bujarém nadšení či v návalech melancholie. Návrat do vlasti, na zemi, do domu mého otce.

Assia Djebar: Návraty bez návratu

Cesty tam a zase zpátky, pravidelné příjezdy, návraty, pozvolné vracení se. Jejich počítání a jejich odpočítávání v bujarém nadšení či v návalech melancholie. Návrat do vlasti, na zemi, do domu mého otce.
Znovu se usadit, znovu začít, znovu zakořenit. Tehdy se do mě zahryzlo přání, jediné přání, odjet. Cloumala mnou jediná posedlost, nijak velká, ale opakovala se každého slunečného dne. Touha překročit práh, projít dveřmi, protéci nepatrným otvorem. Tělo ztvrdlé ležením na matracích položených na zemi pohlcoval stín, setrvávalo v koutě tmavé chodby. Tehdy promluvilo světlo, jeden paprsek na zemi, možná pouhé zdání. Odejít, odejít, odejít!
Odejít - s bosýma nohama, nebo snad už obutá a oblečená, s mokrými vlasy a dítětem v ruce. Záludně se tam krčilo nebezpečí zadušení, šera, uvržení do díry. Touha byla odejít, odejít.
Celé čtyři roky a celé dva roky mě ulice naprosto odmítají přijmout. Za soumraku mě vyhánějí, posílají pryč. Zůstanu hodinu i dvě sedět na schodech a pozoruji barvy nebe v zapadajícím slunci a nesmírnou rychlost, jakou se noc zmocňuje celého města.
Pozoruji, napájím se tím odlivem, dokud se nerozhodnu pomalými krůčky odejít, vrátit se do prázdného domu.
Co se dá dělat, bílé siluety zahalených žen se náhle rozplývají, mizí jak smutné holubice.
V hroznech dětí, které si hrají na zábradlí schodišť ve slepých uličkách, odvádějí desetileté dívenky mimina, která dlouho nosily v náručí. Co se dá dělat, venku se rozvinulo území zahálejících mužů, starých mrmlalů, vtipálků a chlapečků. Poslední ženy ustrašeně pospíchají, až se rozplynou ve tmě.
Od této chvíle zní město muži. V zákulisí, za zdmi domů zní poslední výkřiky matek od rodin, jejich hlasy za přivřenými dveřmi zní ostřeji, třepí se ve výškách o balkonové římsy.
Ulice mě vyhánějí. I kdybych vytrvala, i kdybych zůstala, nemohla bych už sledovat svůj kráčející stín, ale jen slídivé, ostré, hořící pohledy, na které chci zapomenout. "Jejich" pohledy.
Následkem tohoto nátlaku a mého každodenního ústupu, který trvá od večera do rána, se ve mně probudí zlostná, nebo naopak radostná potřeba odejít. Všechno opustit, odejít, aniž bych si představovala jakýkoli návrat. Ale lístek si koupím určitě zpáteční, pro všechny případy. A abych ušetřila.
Jinde, jinde a daleko by mě odvezli zpátky domů, jsem přece cizinka, kořist a esence cizosti. Cizinka od vzpomínek až do budoucnosti, rodící se a prázdné. Odjet pryč!

Matky na této zemi prachu a hlubin, hlubin za každým pohledem, matky, naše Démétry, nepláčou již pro svou dceru, ani pro tu unesenou, ani pro tu uvězněnou, ač ji sotva mohly doprovázet. Neupínají se na ni, ani ji netlačí vpřed, když při svém dospívání váhá a nechce se jí odlétnout. Matky svým typickým sténáním povzbuzují především své syny, ať už jdou do války, nebo ke svatbě.
Matky, alespoň na tomto jižním břehu, ne na tom azurově modrém, temně modrém či špinavě bílém, se snaží, každá z nich se snaží bránit, poskytnout ochranu své nejstarší (mnohdy není starší o víc než patnáct, šestnáct let), či poslední dcerce, která dupe nedočkavostí. Tak málokdy se nechá matka lapit na tuto návnadu! Většinou nic neříká, postaví se čelem ke staženým okenicím a obrní se vůči výhrůžkám dětského těla, které nevydrží v klidu. Často, tak často je z toho pak smutná...
Někdy, když je jí čtyřicet, porodí další dítě, v tichosti, jako vždycky v područí, uvnitř je vyprahlá. A mezitím její nejmladší, třetí nebo čtvrtá dcera, šílí z toho, že se zamilovala, balancuje na hraně vyznání, úsměvu a osudu. Každé ráno rozcuchaná z objetí ve svatebním pokoji. Zasmušilá matka má o důvod ke smutku víc.
Stává se, že při sebemenším poryvu, který dcerou otřese, dostane matka strach. Strne, pak se zvedne, napřáhne ruce, v její ztuhlé tváři se zeširoka otevřou ústa a němě křičí, jde dopředu, dlaně směřují vpřed, rty stále rozevřené, ale zastavené v pohybu, zamrzlé.
Poplach? Ne, zděšení.


Matka a dcera - 1

Říkala jsem "znovu zakořenit"? Když jsem zcela sama, úplně nahá pod africkou tógou, pozoruji, jak mé nohy vklouzávají do neroztrhatelných džínsů. Jsou snad toto mé kořeny? Mé nohy se hýbou, kráčejí sem a tam, pár tanečních kroků před zrcadlem, lehce se rozpálí, zrychlují rytmus, aby mohly překročit práh, všechny prahy. Potřebuji jít ven. Odcházím. Do toho nakloněného města. Do ulic, které vedou z kopce. Do té blížící se katastrofy, tam na konci, vzadu, tak blízko, tak daleko...
Sejdu z kopce, bloumám ulicemi, vnímám vůni vzduchu a nebe jasné a tvrdé jako koruna. Jsem v davu sama. Bez šátku a neviditelná, věřím tomu. Čím déle jdu, tím jsem si jistější. Dívají se, chlapci, už muži, stařečci. Jsou slepí. Stala jsem se stínem. Přenáším své tělo, posouvám je, neznatelně ho popostrkuji, odletělo by, vzlétlo. Proplouvám mimo ně v čirém opojení, stále mimo. Slunce se sklonilo k zemi, cítím se najednou vyčerpaná, náhle mě zajímá, jak se dostanu zpátky do svého domu, na kopec.
Před hodinou by mohl být nějaký taxík prázdný, dav lidí na autobusové zastávce by nebyl tak hustý...
Telefonuji své matce. K čemu mi je, že jsem emancipovaná, když je taková spíš ona. Z nás dvou se naučila řídit jenom ona. Začala jsem:
- Není možný sehnat taxíka... Mohla bys přijet?
- Už jedu.
Vezme auto, projede oběma hlavními ulicemi města, přijede za dvacet minut, zastaví u terasy kavárny, která stojí kousek od bulváru de la Marine. Troubí. Dopila jsem kávu, zaplatila, utíkám a sedám si vedle ní. Zpátky to bude trvat déle, všichni úředníci odcházejí z kanceláří ve stejnou dobu. Křižovatky se ucpávají narvanými autobusy. Matka se směje a říká, že se cítí užitečná.
- Máš štěstí, že sis za řidiče vzala zrovna mě!
- Co kdybychom to otočily na západ a zajely se podívat k té první rybářské vesničce? V přístavu tam budou koše s rybami.
Dvě svobodné ženy. Nikdo by neřekl "matka a dcera". Matce je asi padesát, světlé vlasy, sluneční brýle (už deset let, od chvíle, co "oficiálně" odhalila tvář, si tahle blondýna dokáže se vším poradit - jezdí autem, nakupuje, chodí po úřadech, na poštu, platí účty), dceři je třicet, učitelka. Připraví se na výuku, pak dva dny přednáší, někdy (ne vždy) během druhého dne v nacpané posluchárně trochu improvizuje. A po zbytek týdne - zapomenout na studenty, na schůzky s kolegy, courat se po ulicích, po schodech, bloumat po obchodech, podle času si rozvrhnout program...
- Co kdyby ses znova vdala?
Dcera se rozesměje. Matka se pobaveně nechá urážet řidičem kamionu.
- Víš dobře, že chci odjet. Skutečně si to přeju, mám takový plán...
- Odjet a zase se vrátit, poopravuje ji.
Matka krčí rameny. Přijíždějí před vchod domu.
- Vystoupím si tady, říká dcera, hodinku si v knihovně popovídám s otcem. S večeří na mě nečekej, půjdu k sobě.
Noc v Alžíru. Od doby poslední nezávislosti uplynulo deset let.

Matka a dcera - 2

Jmenuje se Jakut a její arabské jméno, "drahokam", ji nezbavilo ani kabylských zlatofialových šatů, ani berberského jazyka, v němž od své první cesty lodí z Alžíru do Marseille roku 1946 vzdychá.
- Bože! vykřikla hořce ve chvíli, kdy se bílé město nenávratně vzdálilo. Ať už nikdy neuvidím svou zemi! Nikdy!
U sukní této cestovatelky stojí za úsvitu šestiletá dívenka Tunsia a svýma očima hltá nápisy na trupu lodí jedoucích do Marseille. Vedle matčina přání pronáší dítě pečlivě to své:
- Dej, Bože, ať jednou budu umět rozluštit ty obrázky! A budu číst.
Bude číst. Tehdy Jakut s malou Tunsií scházejí z můstku za Rosou. To Francouzka vyprovokovala tenhle. Vdala se za Kabylce, jenž emigroval do Grand Combe a chtěl do Alžírska, někam poblíž Akby, vzít svého nejstaršího syna, aby se mohl obklopit rodinným klanem. Rosa tehdy přesvědčila Jakut, aby se s ní vydala za manželem, který pracoval v dolech v Cévennes...
Po třiceti letech se mnou Jakut ten odjezd znovu prožívá:
- Ano. "Ať už nikdy neuvidím svou zemi," to bylo mé jediné přání. Rodiče mi umřeli a já byla velmi nešťastná, když mě mí bratři dvakrát nešťastně provdali. Můj třetí manžel, statečný muž to byl, musel odejít z vlasti v roce 1940. Díky Rose jsem se s dcerkou v náručí vydala do Alžíru a tam jsme se nalodili... Bylo mi třicet šest.
Zkřížila na kolenou své potetované ruce. Na sobě má šaty téměř stejné, jako když odjížděla, zlaté a fialové. V Camp-Fougeres se na chvíli zastaví, rodinná fotografie poblíž dolů, které se právě zavírají. Celý region bez lítosti odejde z paměti horníků italských, španělských i maghrebských.
Poté, co mě přivítala, si se mnou veselá Tunsia chce povídat. Je jí asi tolik co mně.
- "Tunsia", říkala jsem ti, proč mám tohle jméno, které ze mě dělá cizinku?
Musela jsem mlčet, zeptat se pouze pohledem, usmát se, naznačit rukou.
- Otec pracoval v dolech. O mém nepředvídaném narození se dozvěděl tam v té vesnici. Dostal telegram, jen co vyfáral z díry. Chtěl to s kamarády v baru oslavit. (Krčí rameny. Já se usmívám.)
- Popíjel se všemi svými kamarády a hodně nahlas vykřikoval: "Je to dcera! Je to dcera!" Myslím, že na to byl hrdý. Tehdy se rozhodl. Později mi to říkal Amar, jeden Tunisan. "Mám dceru, tunsii. A tak ji, protože je to tady v Kabýlii, dám jméno Tunsia! Není sice "Tunisanka", ale budeme jí tak říkat!"
Všichni otce doprovodili na poštu, odkud poslal telegram se svým rozhodnutím: "Pojmenujte mou dceru Tunsia!"
Ticho. Jakut seděla naproti nám dvěma, za keřem a květinovým záhonem. Po celou dobu, co dcera vyprávěla francouzsky, se matčin pohled upíral na obličej, rty a ruce hovořící dívky. Tunsia a pak i matka se vrátily do Alžírska. Tohoto léta se rozhodl vrátit i nejstarší syn, půjde na vojnu.
- To léto se mi najednou nechtělo nikam jet. Celá ta léta, co jsem pracovala, každou dovolenou, jsem nechávala děti u matky. Patnáct let po sobě, každý rok v srpnu nebo v červenci jsem se vracela do té vesnice, pospíchala jsem tam... Tady, v Camp-Fougeres se všechno změnilo. Hodně dolů je zavřených, nádraží se zavírá, mladí odjíždějí do Ales. Tenkrát jsem si řekla: "Chci znovu vidět místo, kde jsem vyrostla. Tohle."
Zastavila se. Štafetu přebírá Jakut. Dlouhé vyprávění protékající mohutnými meandry, klokotající, ke konci trochu udýchané, tišší.
- Přelož mi to z berberštiny, poprosila jsem ji potichu.
- Proč to všechno vytahuje? zašeptala dívka a odmlčela se.
Tunsia mlčí. Jakutin obličej brázděný příčnými vráskami zůstal bez pohybu v šeru. Její zelené oči září. Tunsia mlčí. Zdá se, že ženina odpověď ťala do živého, že podlomila dceřinu sílu... Ponořila se do svých myšlenek.
- Samozřejmě chtěla, abych vyprávěla o našich neštěstích! Zpočátku nás všechny ubytovali v barákách, ze kterých se právě odstěhovali váleční vězni... Když byla bouřka, stalo se, že odletěla střecha... Vedle nás bydlela nějaká rodina ze Sicílie... Vidíš, tam na konci toho velkého dvora... bylo tady asi deset takových baráků!
Gesto, jako by našla novou sílu.
- Jako holka jsem milovala školu. Od první třídy jsem se učila francouzsky. (Zarazí se, chvěje se.) Když už jste tady, tak vám o tom povím. Protože mi to ve škole šlo, jednoho dne otec při Bohu a jeho Prorokovi prohlásil, na základě své přísahy ze čtrnácti let, že musím školy nechat. Za půl roku mě provdal!
Tunsia mlčí. Jakutiny oči lpí stále na mně, na mém výraze.
- Matka na mé svatbě plakala! Jenom ona, já ne... Já jsem za rok šťastně porodila syna, později dvě dcery.
Tunsia vstává a jde k malému domku. Myslím, že ji někdo volal.
Do večerního ticha se ozve pronikavý žalozpěv, hlas se chvěje a mrazí.
V Camp-Fougeres jsem zůstala týden. Postupně jsem pronikala do berberské kroniky osmi rodin, které během několika let přesídlily z Velké Kabýlie do této vesnice v kraji Cévennes. Spoustu Tunsiiných příběhů dokreslovala vyprávění přátel, kteří za dlouhých letních odpolední přicházeli na návštěvu. Jejich vzpomínky na minulých dvacet let obalovala nostalgie.
- Chceš slyšet ten nejhezčí příběh? pravila jednoho dne.
- Jsi má Šeherezáda ze Cévennes, odpověděla jsem jí.

Jakut přiběhla a usadila se na lavici. Někdo přinesl podnos s čajem, seběhly se děti. Jsou čtyři hodiny, letní odpoledne. Mohlo by to klidně být v hloubi temné noci.
- Poslyš příběh o Chadidže! K tomu Tunsia připojila několik arabských slůvek, zaříkávacích formulek, aby zažehnala opětovný příchod dávných neštěstí.
- Její muž přišel rok či dva po nás. Chvíli pracoval v dole, pak si ale otevřel malý obchůdek. Ve své vesnici nechal matku, ženu Chadidžu a tři dcery... Deset, dvanáct let tam zůstal, aniž by se vrátil. Svým bližním posílal nejnutnější potřeby. Nikdy neměl dovolenou. Doopravdy...
Jakut vypravěčku přerušila, aby příběh upřesnila. Tunsia pokračuje dál, celá září, radost z vyprávění ji celou pohlcuje.
- Chadidža se doma strachovala. Co když si její muž vezme v cizině jinou ženu? Žádala a prosila svou tchýni, aby jí dala na dcerky pozor a ona se mohla jednou, poprvé podívat za svým mužem. Stařena se nenechala obměkčit. Bezesporu potřebovala síly synovy nevěsty k práci na polích. Chadidža trpělivě čekala, až její nejstarší, dospělá dcera byla požádána o ruku.
Vdala ji. Další dvě rostly. Znovu se rozhodla k prosbě: "Dej mi dva roky, pouhé dva roky, a já ti přivedu zpět tvého syna! Přivedu ho, nebo se vrátím sama." A přísahala. Žena se nechala přemluvit. Chadidža mohla odejít. Do Camp-Fougeres přijela, myslím, v roce 1961... (Matka s dcerou se mezi sebou dohadují ohledně letopočtu.)
- Ano, přitakala. Matka si vzpomíná, že to bylo v posledním roce alžírské války... Nově příchozí Chadidža během roku otěhotněla. Měla čtvrtou dceru. Zázrak.
Tunsia se halasně rozesměje. Smích rozmetá večerní stíny, které se pozvolna přikrádají.
- Ano, zázrak. Říká se, že Bůh někdy miluje utečence, jako jsme my. Chadidža ve svých čtyřiceti letech kojila dítě a podařilo se jí přesvědčit muže, aby... ano, aby se vrátil do vlasti. Je pravda, že u nás byla nezávislost, naděje. Vlna návratu s sebou vzala spoustu lidí.
Jakut vklouzávala do pauziček ve vyprávění jedním slovem, zvoláním, povzdechem. Slovy ostrými a stručnými, či naopak zcela křehkými.
- Ano, ano, přitakala Tunsia a smála se. Řeknu jí to, na nic nezapomenu.
A smála se, dlouze se smála.
- A tak se vracejí tři - manželé a jejich dítě. A my, ženy, co jsme je tady objímaly, jsme si už představovaly, jak ta stará v Kabýlii nutí malé rošťáky, aby je přivítali. Jistě, je zvláštní, že když s dítětem v náručí přijela do Alžíru, šla nejprve ke své vdané dceři, která se usadila na předměstí Alžíru. Ta si zoufala, že ještě není těhotná. Žádala svou matku:
"Dej mi dítě, matko! Je to má sestra a já ji vychovám jako svou dceru. A věřím, že mi přinese štěstí pro mé další mateřství. Snažně tě, matko, prosím!"
Dovolávala se Proroka a spousty svatých. Chadidža se nechala přesvědčit. Nechala dítě v Alžíru a vrátila se do vesnice se svým mužem.
- Příběh skončil dobře, říkám.
- Ne, rozesmála se Tunsia, to není konec! Přešlo šestnáct let a co se nestalo. Vlastně nic zvláštního, mému synovi jsme dali adresu těchto přátel, protože kasárna byla v Alžíru... Když dostal první vycházku, šel k nim, do čtvrti na kopci. Dveře mu otevřela šestnáctiletá dívka, přesně ta, která se narodila v Camp-Fougeres a díky níž se jeho otec vrátil do vlasti, ta kterou vychovala její vlastní sestra.
Tunsia po krátké pauze dojatě přitakala:
- Zamiloval se do ní, můj nejstarší. A ona se stala nevěstou mého prvorozeného syna.
Po další odmlce dodala:
- Až zítra budeš odjíždět, dám ti jeho adresu... Pozdravuj ho od nás. Já tenhle rok zůstanu doma, tady. Ne, do své země se nevrátím.

Matka a dcera - 3

Přednášky na univerzitě znovu začínají. Byl to můj poslední rok, co jsem učila. Tehdy jsem to ještě nevěděla.
Deštivý podzim. Nosila jsem černou pláštěnku a cihlově červenou čepici. V půli listopadu přestává pršet, ale stále fouká, stále zuří vichřice. Dny se krátí. Vzpomínám si, jak jsem autem tenkrát projížděla vesnicemi Sahelu, možná to bylo s jedněmi známými, jejich malým autem... Taky si vzpomínám na dvě, tři studentky, které jsem pozvala do kavárny, které se říkalo "Fakultní". Nejmladší z těch tří se rozhlížela kolem sebe jako kočka ve chvíli, když někdo zaklepe na dveře. Je hodně neobvyklé, když si některý z pedagogů, mimo výuku, mimo prostředí školy, povídá se svými studenty. Nechala jsem si vyprávět o dětství jedné z nich, jak žila na samotě v Ores, o svých plánech do budoucna mi vyprávěla druhá.
Urdia o sobě nemluví. Odchází od nás, jde pryč. "Bojí se své rodiny," říká spolužačka. "Její otec, důchodce, co se přistěhoval z vesnice ve Velké Kabýlii, ji loni doprovázel až ke dveřím posluchárny. Po přednášce na ni zase čekal."
Zima přináší svůj průzračný jas. Nebe se každý večer plní hejny tažných ptáků. Ostrý zvuk zní oblohou. Znovu sleduji vytesané město, které se v poledni třpytí.
Ke konci semestru mě na ulici osloví jedna studentka. Sklesle mi říká:
- Pamatujete se na Urdiu?
- Samozřejmě.
- Předevčírem umřela. Nehoda. Spadla z terasy jejich domu v Kasbě. (Hlas se chvěje.) Dnes má pohřeb v té horské vesnici.
Další zachvění hlasu, spíš vzlyk. Dívka se ke mně otočí zády. Kousek dál se rozběhne a rychle přejde na druhou stranu.

Po měsíci pak pravda. Taková, která proudí pod zemí, od jedné tajné schůzky ke druhé. Žádný důkaz, zpočátku jistota starých žen, nic ale neříkají, pak jistota jejich dcer, jejich neteří... Spravedlnost, jaká spravedlnost?
Po měsíci pak pravda.
Urdia už do Fakultní kavárny nepřišla, ani se mnou, ani se svými kamarádkami. Asi jen jednou přijala pozvání jistého studenta. Určitě na ní během přednášek mohl oči nechat. Nemluvila, jen poslouchala. Rychle vypila Coca-Colu a zašeptala: "Ne, odcházím... Nemohu!"
Nějaký bratranec nebo soused ji na tomto veřejném místě potkal. Doneslo se to až k jejímu otci. "Zhanobila mě! Zneuctila!" chroptěl celé dny. Vydal rozhodnutí. Urdia už nebude studovat. Zavřel ji a obklopil se velikými podezřeními. Každý večer mluvil před svou ženou o "ortelu smrti". Tichá ustrašená zatvrzelá žena mu připomněla své vlastní chyby. Nedokázala mu dát syna, ani jednoho muže, který by dnes mohl pomstít čest svého otce, starého a zrazeného...
"Zneuctěný" - tato písnička se mu vracela každou noc a bzučela kolem matky, která nemohla spát. Byla teď strážkyní uvězněné... Napravit otcovu čest, jméno rodiny!
Po jisté době získala Urdia povolení, aby mohla každý den vyjít na terasu. Stěny starého domu utrpěly posledními podzimními otřesy půdy. Nedaleko se zřítil dům sousedů, co bydleli o kousek níž. Ti, co tam bydleli, se už přestěhovali jinam, ale trosky ještě uklizeny nebyly.
Ve chvíli, kdy den vyvanul, stála Urdia vzpřímeně ve stínu a pozorovala přístav, ztemnělé moře, zář lodi, jež čekala na horizontu. Kraj byl otřesený, jakoby strnulý. Aniž by chtěla, musela dívka snít o odjezdu. O jakém odjezdu?
O týden později stála Urdia za soumraku vzpřímeně na terase jako figura na přídi lodi. Tichá ustrašená zatvrzelá matka byla též důvtipná. Přikradla se těsně vedle ní. Náhle, jedním rázem dceru postrčila a ta se vrhla do propasti - tedy do trosek zbořeného sousedního domu...
"Zídka v zadním rohu terasy byla, bohužel, příliš vratká," zněl výsledek vyšetřování.
Vyprávění, jež se splétalo v kruhu od úst jedné vypravěčky k ústům druhé, mě pohltilo, přiřítilo se na mě, drásalo mě.
Prázdniny zimního semestru v tomhle městě. Kdysi mu říkali "město bouří". Dnes je městem vražd.
Zítra si koupím zpáteční lístek. Vrátit se?
Návraty bez návratu.
(26.- 27. ledna 1996, Benátky)

© Povídku "Návraty bez návratu" přeložil z francouzského originálu "Retours non retour" (Oran, langue morte, actes Sud 1997) Petr Christov

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3247x

Inzerce
Inzerce