Giono, Jean: Deníky

Giono, Jean
Deníky

ukázka beletrie zahraniční

Je nepříjemné být odsouzený k ponižování od všeho těch vyšinutých lidí, zběsilých jak vroucí mléko. Jasně že to není žádná legrace. Výboru veřejného blaha se samozřejmě nebojím...

Jean Giono: Deníky
 

V době práce na Opravdových bohatstvích (1935)
9. října 
Pustil jsem se zas do práce a jde mi to. Dnes napsány za dopoledne 3 výborné strany a jistota, že napíšu stejně tolik večer. Jde to dobře. Tahle kniha bude něco užitečného a důležitého. Pracuji 12, a někdy 15 hodin denně. 

10. října 
Zas jsem se pustil do práce. Jde mi to skvěle a ještě lépe než dosud. André Gide přijede na pár dní. Promluvit si se mnou, daleko od Paříže, o stanovisku, které jsem zaujal vůči všem politickým stranám (i komunismu), MÍR všemi prostředky a proti všem vládám. Souhlasí se mnou, ale neodvažuje se to říct. Přiměju ho, aby se odvážil. A jestli se neodváží, je mi to jedno, že jsem sám, protože mám pravdu. A nakonec budu mít pravdu. 

12. října 
Práce je mi rájem už čtyři dny a jde to dobře, i stromy, ptáci a úžasné postavy přicházejí do pera ve chvíli, kdy je jich třeba. Jde to dobře. Dokončím teď 3. kapitolu, kniha jich bude mít všeho všudy pět, možná šest. Mám před očima poslední kapitolu, a dokonce poslední slovo. 

15. října 
Práce mi jde a jde mi od ruky, a je hezky. Budu mít jen malé zpoždění. Dnes ráno jsem pracoval od 6 hodin až do poledne. Pět dní jsem se neholil, ani nemyl, ani nepřevlékal (trénink), ale za tu dobu už mám dvacet stran navíc, které jsou z toho, co jsem napsal, nejčistší, nejužitečnější, určitě nejkrásnější. A mladí je poslouchají a zdá se, že jim čím dál víc rozumějí. Leckde se studenti seskupují mým jménem, v Aix, v Lyonu, v Poitiers, v Grenoblu, v Paříži, v Nancy. Co teď píšu, je definitivně spojí. 

16. října 
Práce na Opravdových bohatstvích pokračuje. Tahle kniha bude hodnotnější než všechny ostatní. (...) Podepsal manifest protifašistických intelektuálů proti válce v Itálii. Souhlas se sankcemi proti italské vládě, ale pouze kvůli slabosti franc. vlády. Laval je darebák. Jediný člověk nemá dost odvahy. Pitomá francouzská buržoazie. Komunistů se straním čím dál víc. 

Deník z Okupace (1943) 
13. října 
Dnes večer v 6 hodin mi Aline přišla říct, že jsou tu dva četníci. Odpověděl jsem, ať jdou nahoru. Chtěli po mně nějaké informace o Lucienu Jacquesovi. Zdá se, že jim jde hlavně o zásobování. Zásobování? Jakže, černý trh? Dělají si legraci! Stačilo by vám, pánové, vidět L. J. pět minut, abyste si uvědomili, jak je to směšné. Oni ale trvají na svém, já taky, je chudý, kašle na peníze, je nemocný; žije sám. Nemá potřebu. Pak tedy upřesňují. Měly prý být nějaké problémy v zásobování branců odmítajících mobilizaci. Znova jsem se těm pánům vysmál, a ještě víc. Lucien nedělá nikdy do politiky. Nikdy do politiky nedělal, drží se stranou. (Přitom jsem chtěl upřesnit, že Lucien Jacques je Pán. Nedejte na to, co jsem říkal, že je básník a malíř. Nevěřte ani, že je chudý, kdybyste viděli jeho dům. Je to moc důležitý člověk, moc známý. To se musí pořád zdůrazňovat, protože básník, malíř, chudý, to nezní pro četníka dobře. Vypadají, že je to zajímá, když říkám, že zná velmi důvěrně velké osobnosti.) Pak mi jeden četník povídá: "A vy, co vy vlastně děláte?" "No, víte, píšu, divadelní hry například, vidíte, teď zrovna jednu divadelní hru." "To se nějak týká francouzštiny?" (sic)!!" Jakže?" "No, povídá on, francouzštiny." (Myslel jsem si, že Francouzština mají být nějaké noviny a oni si myslí, že s nima spolupracuji, a málem jsem řekl ne, pak jsem se zariskoval:) "Myslíte francouzskou kompozici?" (Četník si oddechl.) "No ano, kompozici." "Ale jo," já na to, "týká se to nějak, to co dělám, jsou to takový kompozice ve francouzštině." "Aha," říká četník, "protože já právě mám psát kompozici z francouzštiny." (To mě udivilo!) Za chvilku jsem se zeptal: "A o čem má být ta kompozice z francouzštiny?" "Vždy lžeme svým šéfům, někdy sobě rovným, nikdy svým podřízeným." (sic) (Byl jsem úplně štajf! Nechal jsem ho to třikrát opakovat!!) Povídám mu: "To bych teda psát nechtěl." Přesto jsem se mu pokusil vysvětlit, že svým šéfům lžeme například proto, abychom se vyhnuli zodpovědnosti; sobě rovným, abychom působili jako nadřízení (!), a nikdy svým podřízeným, protože stačí jim velet! Pochopil to moc dobře, četník. Ale dodal jsem: "Poslyšte, vy ale dostáváte podivné otázky. Potom vám řeknou: Tak vy lžete svým nadřízeným?" Byl celý zmatený. Já taky. "Začněte teda radši tím, že v žádném případě se nesmí lhát. Protože podle mě je to celé nějaký chyták. Tiše se usmál a odpověděl: "Ani bych se nedivil." V jednu chvíli jsem si říkal, jestli si na četníky jenom nehrajou. Říkal jsem si, jestli nevytáhnou revolvery a nebudou střílet. Trvalo to asi deset vteřin. Deset ledových vteřin. Mluvil jsem dál o francouzské kompozici, ale atmosféra velice ochladla. 

2. listopadu 
Aline měla strašnou angínu, která odolávala po tři dny výtěrům. Nemáme už vatu, nemáme ani kolutorium; dneska to konečně snad už přešlo. Elise proležela tři dny a ještě se úplně nedostala z nějakých zažívacích potíží. Sylvii už je líp a dělá si úkoly. Prší jak v Číně. Černé ženy pomalu stoupají do malého kopce pod mým oknem, skryté pod velkými deštníky. Celá zem počáraná bílými linkami. Jedle v příliš velkých kabátech hrbí záda. Začíná tu být zima. Vymetl svá kamna s Charlesem a nově instalované topení ve velkém krbu, který netáhne. Kamna a jejich roury táhnou, až moc, a hučí, což nesnáším. Strašný strach z ohně. Proč? Atavismus? Požár, o kterém často vyprávěl můj otec, jak jeho otec přišel o všechno jmění a výplaty dělníkům na Staveništi Zola u Aix. Tehdy jsem prvně viděl měsíc, vyprávěl mi otec. Bylo mu devět, ale vychovávali ho velmi přísně, chodil spát každý večer v šest hodin. Tu noc ho vytáhli v košili z domu v plamenech a na matčině klíně, na louce, uviděl měsíc. Překvapilo ho to víc než požár, ve kterém byli dva lidi spáleni na uhel. Musel mít strach, když to přešlo i na mne. Nikdy jsem nepomáhal u požárů. Ze strachu jsem pojištěný a připojištěný. Z hučících kamen mám fyzický strach. Moje kamna zabudovaná do starého velkého krbu hučí hrozivě. Použil jsem požár v Pahorku. Popsal jsem ho s rozkoší, vzpomínám si, tehdy ráno byla v mém pokoji taková zima, až mi omrzaly prsty. Elise mě zapřísahala, abych zatopil. Nebyl bych to udělal ani za všechno na světě. Radši bych snad přestal psát. Bylo to ve velkém černém domě v Grand-rue. Ve staré dílně mého otce, kde jsme si zařídili kuchyň, po jeho smrti, a kde jsme žili. Elise, moje matka, strýc a já. Aline se zrovna narodila. 

Deník z Okupace (1944) 
Čtvrtek 6. září (2) 
(...) Je nepříjemné být odsouzený k ponižování od všeho těch vyšinutých lidí, zběsilých jak vroucí mléko. Jasně že to není žádná legrace. Výboru veřejného blaha se samozřejmě nebojím. Naopak umožnil by mi dodat reklamu tomu, co jsem skutečně dělal za okupace. Myslím, že je velmi snadné udělat soupis činů, všech dokonale a snadno ověřitelných, před kterými by si ti Páni sedli na zadek! Ale jaké překvapení, když se porovnají s tou legendou! Přesvědčivé ale je, že všechno se dá dokonale doložit svědectvími, a ta pocházejí od svědků, které není možno podezírat. K tomu došel, scházím na večeři a nikomu nic neříkám. Nazítří ale pochováváme tetu Noémie, která nakonec umřela na ten její "střevní neduh", a abych vysvětlil, že nemůžu jít na pohřeb, musím přece jen říct tu novinu Elise. Bere to moc statečně. Čekám celé dopoledne, pak celý den a nikdo nejde. Tehdy jsem se rozhodl získat náskok. Nebudu zbytečně kdoví jak dlouho tvrdnout ve vězení, a hlavně s lidma z jinýho břehu, než jsem já; prý po deseti dvanácti v cele o jediné vodové polévce jednou za den. Přijímám nicméně tu věc bez velkého děsu. Vím, že i tam mě čekají velké radosti. Čekání je ale nesnesitelné. Při každém zazvonění říkám: "to jsou oni". Pokaždé ne, a nezbývá než znovu začít čekat. Dělám proto soupis ověřitelných faktů, pak volám Curetovi, který souhlasí, že mě bude obhajovat, posílám mu ty seznamy, aby o ně mohl obhajobu opřít. Prší, nebe je černé, nízké, plstnaté, déšť noří dálky do mléka, je tak čerstvo, že si oblékám svetr. Je vidět, jak listí černých stromů pookřálo. Jaká úleva! Během dopoledne se déšť stává čím dál úžasnějším. Sotva je tu vidět. Listoví kaštanovníku zpívá naplno. Jiskřivé hradby stříbrného deště k nám postupují z hloubi údolí. A hlavně ten lahodný vlhký vzduch, čerstvý a vydatný, promazává celé tělo. Vítr jde ale ze severu. Skvělé nahromadění uhlíku na Jihu. Retz, který mě tentokrát nadchl, Astrée, trochu Dona Quichotta, Korespondence Stendhalova, někdy Saint-Simon, který zůstává strohý (občas démant, občas suchopárný) (hlavně po četbě Retze, tak vydatného..., tolik podobného dnešnímu počasí). A co ještě: střídám to se starými svazky Tour du monde z r. 1868, velkou studií o utopickém románu v anglické literatuře, tak to je moje nynější četba. Nechal jsem Prousta.

Ze vzpomínek dcery Sylvie 
...Válečná doba byla velmi těžkým momentem. Doma nebyly žádné peníze, otce nikdo nečetl ani nevydával. Mám celou obsáhlou korespondenci s nakladatelstvími Grasset a Gallimard, kde neustále škemrá o tisíc franků, aby přestál do konce měsíce, dva tisíce, aby zaplatil daně... A v té době nás bývalo dvanáct až čtrnáct u stolu, protože on pozval každého: bratrance komunisty, kteří se přišli schovat pod jeho křídlo, jednoho Němce, Charlese Fiedlera, který se skrýval před gestapem a jehož jsme u nás měli čtyři roky, Židy... Kolem stolu bylo vždycky plno a mamince dělalo velké obtíže všechny nakrmit... ...Po válce hodně trpěl kvůli zrazenému přátelství, přestal věřit v člověka jako takového (...). V každodenním životě jsme to na něm nepoznali. Byl i nadále mírný, vyrovnaný, velkomyslný, laskavý, usměvavý, měl rád legraci... Bylo to ale znát v jeho psaní: tam se ventiloval, přesně jako vrah, který potřebuje zabíjet, aby se uklidnil. Když mohl zabíjet ve svých knihách, byl sám zas normální. ...Uměl být pěkně nepříjemný i ke svým nejbližším. Byl plný rozporů i strašné zloby. Dokázal říct velmi zlé věci, aniž by to tak myslel. U spisovatele je to těžké, co jednou napíše do deníku, zůstává, stává se definitivním, i když to vzešlo jen ze špatné nálady... Uvnitř byl dobrý člověk, ne zlý. Ale slovy někdy ubližoval.  

Podle přílohy Magazine littéraire z února 1995 zpracovala Jovanka Šotolová.

© Jovanka Šotolová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1938x

Inzerce
Inzerce