Guibert, Hervé: Mausoleum milenců

Guibert, Hervé
Mausoleum milenců

recenze beletrie zahraniční

Mladý, krásný, talentovaný spisovatel se zejména po vydání titulu Příteli, který mi nezachránil život, stal symbolem generace tak vážně zasažené onemocněním AIDS.

Hervé Guibert: Mausoleum milenců. Deník 1976-1991
(Le mausolée des amants, Journal 1976-1991, Gallimard, 2001, 440 s.)

Hervé Guibert zemřel v prosinci 1991, bylo mu třicet šest let. V té době už vydal na dvacet knih. První, z roku 1977, se jmenovala Propaganda smrt (La Mort propagande, nakl. R. Deforges), a vyznačovala se tónem jak z lekce anatomie a značnou krutostí, které jsou pro Guiberta tak typické. Mladý, krásný, talentovaný spisovatel se zejména po vydání titulu Příteli, který mi nezachránil život (A l'ami qui ne m'a pas sauvé la vie, Gallimard, 1990, česky vydala Tichá Byzanc) stal symbolem generace tak vážně zasažené onemocněním AIDS.

Guibert svěřil nakladatelství Gallimard i svůj Deník, s podmínkou, že bude publikován až deset let po autorově smrti. Zvláštní text neobsahuje žádné datování - vyjma počátečního a konečného, 1976 - 1991. Deníkové záznamy jsou velmi důvěrné, vůbec se nevěnují politickému dění ve světě (jen občas velice vágní narážka). Opět tu nacházíme ten autorův zlý, krutý, šokující tón. Žádný patos, žádný sentiment. Některé z osob, o nichž se v textu mluví, lze identifikovat, třeba filozofa Michela Foucaulta, novináře Mathieu Lindona, režiséra Patrice Chéreaua, spisovatele Hectora Bianciottiho... Ovšem vystopovat, kdo je T. (muž, kterého Guibert miluje) nebo C. (žena, s níž se na sklonku života ožení) a další, je vlastně vedlejší. Ti, kdo Guibertovy texty znají, s potěšením v deníku dohledají genezi některých jeho knih. Kritička Josyane Savigneau v recenzi v Le Monde (22/11) oceňuje, že Deník může otevřít cestu ke Guibertovu dílu i dalším případným čtenářům: ti, kdo Guiberta dosud nečetli, mohou Deníkem začít. Zároveň ale od setkání s Guibertem odrazuje všechny, kteří nemají rádi, když se pravda říká nahlas a naplno. Guibert nesnášel zamlčování, zdrženlivost. Psal velmi syrově i surově. Deník ještě víc než romány mluví o všech jeho obsesích, vášnivém vztahu k T., oblibě sexu a pornografie. Guibert se netají pohrdáním vlastní rodinou, prozrazuje své často hrůzné sny, vykládá o svých morbidnostech, krutostech. Některé jeho soudy vyznívají unáhleně, bývají i mylné. Nešetří své přátele ani vydavatele, zejména Jérôma Lindona, jenž mu v nakl. Minuit vydal sedm knih, ani deník Le Monde, kam Guibert psal články o fotografii. Spisovatel sám také fotil. A způsob, jak uměl popsat obyčejné věci a běžné scénky třeba z ulice, z kavárny, jako by vycházel z vidění fotografa: všímá si detailů, jednotlivostí a spojuje je v obdivuhodně soudržný obraz.
jš (Le Monde 22/11/01)

 

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 74 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

52%čtenáři

zhlédnuto 2354x

Inzerce
Inzerce