Gallo, M. a Hovasse, J.-M.
dva životopisy V. Huga originálů

recenze beletrie zahraniční

Dvě obsáhlé, ovšem velmi rozdílné biografie vydané k dvoustému výročí narození Victora Huga.

Dvousté výročí narození Victora Huga přimělo francouzské nakladatele k horečné aktivitě. Vyšly mj. dvě obsáhlé biografie, obě dvoudílné, avšak velmi rozdílné… Očekává se ještě vydání zajímavé knihy od Jeana Gaudona, odborníka, jenž se již dlouho chystal vydat Hugovu korespondenci a mohl by tedy poskytnout nová fakta o genezi jeho díla a o jeho životě.

Max Gallo: Victor Hugo, "Je suis une force qui va!" (1802-1843), díl 1; "...je serai celui-la!" (1844-1845), díl 2. XO éditions, 2002.
Gallova kniha je určena nejširšímu publiku, čte se snadno, autor píše přístupnou, hovorovou formou, užívá krátkých vět, přítomného času, nehýří metaforami. Drží se tradiční linie podání Hugovy biografie, nezpochybňuje ani různá klišé a legendy o něm, nezmiňuje se o váhání badatelů o pravdivosti určitých obecně přijatých tvrzení. Uvádí například i jinde citovanou scénu, kdy měl rozjitřený Eugène Hugo po svatbě svého bratra s Adèle Foucherovou rozmlátit nábytek šavlí - tato historka však není doložena žádným svědectvím. Podobně Gallo píše i o údajném vztahu Juliette Drouetové s princem Demidoffem, což je další historiky popřená skutečnost. Gallův text obsahuje i různé historické nepřesnosti, zjednodušení. Jak je zvykem v popularizujících životopisech, autor se se snaží vcítit do své postavy natolik, že se staví na její místo. Vypráví o Hugově životě jako o svém, noří se do jeho myšlenek, říká, co nemůže vědět, skřípe to například v popisu svatební noci s Adele apod. Tak už to chodí u knih, které namísto odborníků sepisují spisovatelé. Max Gallo končí první díl v okamžiku smrti Lépoldiny, nejstarší Hugovy dcery, neboť tato událost život Victora Huga velmi poznamenala. Na delší dobu tehdy přestal publikovat.
Gallova kniha o V. Hugovi je tedy určena těm, komu nesejde na přesnosti, kdo si chce udělat zběžný obrázek o velikánovi francouzských dějin a literatury, kdo hledá v četbě spíš oddech, zábavu.

Jean-Marc Hovasse: Victor Hugo, Avant l'exil (1802-1851). Fayard, 2002.
Poučení nabídne druhá ze zmíněných publikací. Jean-Marc Hovasse (který byl na pozvání Francouzského institutu v květnu v Praze a měl tu o Hugovi přednášku) vymezil své dílo odlišně: uzavřel první díl odjezdem Victora Huga do exilu, tedy jiným významným živtoním mezníkem. Druhá část spisu má vyjít v příštím roce. Hovassův text je literárnější, střídá slovesné časy, uchyluje se k humorným poznámkám, četba je zkrátka větším požitkem. Vyznačuje se velice pozorným, pečlivým přístupem. Pojednává jednak o životě, jednak o díle Victora Huga. Různé povídačky a legendy nechává stranou, případně je uvádí na pravou míru. Je si však vědom toho, že Hugo podobně jako mnozí jiní autoři sám svůj mýtus vytvářel, a snaží se různé úmyslné drobné lži či posuny vystopovat, doložit. Tak třeba Hugova matka nebyla podle všeho royalistka z Vendée, ovšem slavnému spisovateli se šiklo postavit ji do románovější opozice s jeho otcem Leopoldem. Také dědeček z matčiny strany, René-Pierre Lenormand du Buisson, jehož si Hugo pod jménem Gillenormand vypůjčil do Bídníků, kde vystupuje jako dědeček Mariův, byl ve skutečnosti republikán, v literatuře je ovšem velmi konzervativní, zarytý odpůrce těchto nových bláznů. Hovasse nabízí i zajímavé studie z literární komparastiky, mezi jiným cituje dlouhou pasáž z Hugova cestovního deníku Alpy a Pyreneje, který s velkou pravděpodobností inspiroval Marcela Prousta. Každá z knih (podle Hugova zvyku označovat kapitoly) je doplněna rozsáhlým seznamem literatury. Publikaci autor vybavil i dvěma rejstříky. Jedinou výčitkou tomuto dílu tedy zůstává poměrně vysoká cena: 44,50 euro.
Magazine littéraire přinesl v lednovém čísle 2002 s J.-M. Hovassem obsáhlý rozhovor. Je zajímavý především proto, že mladý vědec v něm komentuje a hodnotí desítku jiných hugovských biografií. Sám také představuje a obhajuje svůj dvoudílný opus. Popisuje, jak přesvědčil svého vydavatele o nutnosti vydat dílo ve dvou svazcích, aby nemusel obětovat nic ze všech svých plánů: rozepsal se tedy o Hugově životě a díle, o jeho vztazích s ostatními spisovateli a o korespondenci, zařadil například i názory Stendhalovy, Balzakovy, Flaubertovy, zaměřil se na interakci života a díla, která ve většině biografických textů zůstává stranou. Kritika i odborná veřejnost ocenila Hovassův styl. Jeho kniha je totiž velmi čtivá. Hovasse přiznává, že se mu líbí způsob, jakým se biografické texty píší ve Velké Británii. Totiž jednoduchá, přístupná forma opírající se o zásadní erudici autorů, navíc praxe doplnit takovéto spisy údaji o pramenech pro ty, kdo chtějí nastudovat více. Hovasse zdůrazňuje, jak je zvyklý ověřovat si všechna fakta. Neužívá ich-formy pro přiblížení Hugových osudů, citace z díla zásadně jasně vyznačuje. U díla si všímá především aspektu, jak se Hugovy osudy, život promítá do jeho textů. Obhajuje i fakt, že Hugo napsal až neuvěřitelné množství děl. Hovasse autorství všech textů obhajuje svědectvím o pracovní morálce Victora Huga. Spisovatel psal pravidelně každý den a měl jednoduché schéma: každý den napsal dvakrát tolik co minulý. Tak byl schopen dostat se až na 300 veršů za den. Teprve odpoledne měl vyhrazená pro společenský život. Hovasse dále vyvrací obecně přijaté mýty o Hugově nezměrné sexualitě. Vznikly údajně po vydání Guilleminovy knihy Hugo a sexualita (1954), Hovasse však s Guilleminovými závěry a jeho interpretací záhadných čárek, křížků a jiných symbolů v denících nesouhlasí. Popisuje mechanismy přebírání neověřených faktů jednotlivými životopisci, jež vrcholí v Gallově vymyšleném tvrzení, že Hugo do své ženy o svatební noci "devětkrát vnikl". Čímž Hovasse nechce samozřejmě popírat, že Hugo byl velkým svůdníkem a ženy ho obletovaly… Kolem jeho vztahů s prostitutkami zůstává ale stále mnoho otevřených otázek, stejně jako kolem toho, jak byl či nebyl svým manželkám věrný. Je doloženo, že například v roce 1947 až 1948 žil Hugo se třemi ženami zároveň: se svou ženou, s Juliette Drouetovou a s Léonie Biardovou... O návštěvách u lehkých dívek nemluvě. Kurtyzánu Alice Ozy dokonce přebral svému synu Charlesovi. Hovasse ovšem připomíná, že v dobách Červencové monarchie patřilo k bontonu vystupovat jako svůdník. Básník byl synonymem milence.
Hugo byl velice pokrokový člověk a měl před svými současníky vždy jistý náskok. Ať už šlo o názory na literaturu, politiku, či budoucnost lidstva. Měl velkou vůli, velkou ctižádost. Ve čtyřiceti letech, v době, kdy se hraje Hernani, je už všeobecně uznávaným autorem. On ale touží vynikat i v jiných oblastech. Záhy také rozpoznal sílu reklamy, pochopil, že i když se o vás vyjadřují záporně, hlavně když o vás lidé vědí. Mnohé jeho sny a předpovědi se splnily: Hugo brojil za zrušení trestu smrti, toužil po sjednocené Evropě, plánoval jednotnou měnu, předvídal opodstatněnost demokratického republikánského zřízení…
Hovasse zmiňuje mnohé životopisné spisy o V. Hugovi. Vyzdvihuje dílo anglického autora Grahama Robba (Victor Hugo, 1997), jež je nejen čtivé, ale i věrohodné, bohaté po faktografické stránce. Hovasse kritizuje francouzský zvyk psát životopisy více méně jako fikci, kdy stačí jen se inspirovat tématy ze života dané osobnosti. Dále Hovasse vzpomíná na Hugův životopis od Mauroise (Olympio aneb život Victora Huga, 1954), jenž je plný chyb a omylů. Třídílný spis Huberta Juina (Victor Hugo, 1980-1986) uvádí jako poněkud přesnější, avšak označuje ho za chronologii převedenou do vět, Juin se totiž slepě řídil významným dílem Massinovým (Sebrané spisy, chronologické vydání, 18 dílů, 1967-1970), z něhož čerpají všichni. Alain Decaux (Victor Hugo, 1984, letos v reedici), jak Hovasse ve výčtu pokračuje, píše celý svůj text v ich-formě, ve formě jakési reportáže, která zviditelňuje především postavu autora životopisu, nikoli jeho objekt. Pochvalně se Hovasse vyjadřuje pouze o biografii Juliette Drouetové z roku 1992 od Gérarda Pouchaina a Roberta Sabourina. Ani spis Jean-Francois Kahna (Victor Hugo. Revolucionář, 1984, 2002), z velké části přejímající texty publikované již před patnácti lety, nepřináší prý vůbec nic nového. Nedávno vydané dílo Maxe Galla (Victor Hugo, 2002) označuje za produkt marketingu, čistě komerční záležitost a odsuzuje ho za nepřesnosti a přejímání neověřených údajů, názorů.
Hovasse se trochu obává, aby po záplavě textů, které v tomto roce o Hugovi vyšly, po spoustě výstav a akcí, poté, co nakladatelé vyšťárali a vydali i téměř zapomenutá Hugova díla, neupadl tento autor na dalších sto let či navždy v zapomnění.

jš (podle www.victorhugo.education.fr a Magazine littéraire 1/02)

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 69 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

49%čtenáři

zhlédnuto 1621x

Inzerce
Inzerce