Jarry, Alfred
Dny a noci, román o dezertérovi

ukázka beletrie zahraniční

Pravda, trochu drastické metody, jak se vyhnout vojenské službě: však se také jedná o text Alfreda Jarryho z roku 1897...

Alfred Jarry: Dny a noci, román o dezertérovi
ukázky

(hlasem pouličního prodavače)

(...) "Žádejte vyřazení ze služby, pane, tady je způsob, jak ho dosáhnout. Prodám vám ho za dva centimy. Malá brožurka od kompilátora doktora Nosocoma, podle přednášek pana Scheffela, profesora v Gnadenthalu. Uvádí se v ní všechny fígle, od předstírání poklesu recta kouskem zvířecího střeva, o němž se zmiňuje Ambroise Paré… Chcete (zatřásl svazkem podivných maličkých cetek) brumli? S touto hudbou za zuby, kde není vidět, protože se připevní k čelisti a nikdo si jí nevšimne, ani když otevřete ústa, při každém vašem nadechnutí vyšetřující slyší, ať přiloží ucho, kam chce, praskavý chropot, třetí stadium tuberkulózy. Přejete si…
A hlavně tady mám recepty (a vytáhne ze špinavého poklopce, kde je měl schované v šesti otvorech bubínku zlatého revolveru s pažbou poďobanou diamanty), v těchto miniaturních svazcích barvy času: nadlidské objevy, zaručuji vám, že je žádný z oslů zrozených na lékařské fakultě pod bahnem tápající vědy nevytuší dřív než za pět set let. Recept první zkroutí na jeden den vaše tělo tak, že se zmenšíte o třetinu. Druhý po pouhé aplikaci předepsané injekce způsobí na požadovanou dobu ochrnutí až po posmrtnou ztuhlost a počínající zahnívání. Třetí vyvinul Swédiaur a jedenkrát již posloužil… Tisíc franků za každý recept na svobodu! Návod je chráněn, šířen v jediném exempláři. Po sedmdesáti vteřinách, kdy si ho stačíte přečíst, fosforečná písmena při kontaktu se vzduchem spolu s papírem vzplanou a samovolně se zničí…"


Pravda, trochu drastické metody, jak se vyhnout vojenské službě: však se také jedná o text Alfreda Jarryho z roku 1897...

"Můj milý bratře, zde jsou šupiny draka svobody, v něhož se musíš znovu odít. Postačí, když se uchytí na jednom místě a nemusíš už vyhlížet listy na lípě. Myslím, že to je nejlepší způsob, jak udělat tento štěp jistým a neviditelným.
Za cyklických výprav jsme si umyli ruce kolomazí, černým mýdlem a zátkami z úzkých pilin. Musíš si jednou z těch pilinových zátek potírat paže v místě, kde se očkuje, anebo tam, kde je tkáň nejpodobnější buňkám těchto šupin: po obou stranách břicha, tam, kde jsme ještě bezvousí. Nebudeš mít odřeninu, a přesto se krev nahrne a odnese ti spálu k srdci. Je to lepší, než mít na sobě vojenské hadry nebo v sobě dvanáct kulek, což se ti jinak může stát. Z lásky ti přeji, abys byl pořádně nemocný.
SENGLE"

"P.S.: Následuje další obálka, obsahující maličké žluté houby a pár jiných příjemných kousíčků. Můžeš jimi pro legraci potřít vnitřní obvod čepice tvému desátníkovi a kamarádům z družstva; vbrzku jim vypadají vlasy a budou plni vyrážky. Není nijak nebezpečné, ponecháš-li si pár favů na nehtech, ovšem v případě, že si je kamarádsky otřeš o kartáč stvořený za tímto účelem z hlav vojáků. Dále obdržíš speciálním způsobem přepravy Pravazovu injekci obsahující záškrtovou kulturu, již ti nedoporučuji, jedině pokud masáž žíněnou rukavicí se spálou neměla dostatečný účinek: tato poslední operace by ti po několika měsících po vyřazení z vojska přinesla smrt a uděláš líp, když dotyčný minimální klystýr vštípíš do džbánu s vodou na pokoji. Nosocome je zvědavý, zda voda bude schopna příznivě roznést… Na podruhé, srdečné přání dobrého zdraví.
S."

Nosocome vysvětlil Senglovi:
"Jediný způsob, jak dopravit poštou naše bacily a kultury, je japonské ohřívadlo nohou.
Kultura se zachová živá jen při určité teplotě, kterou je třeba předem vypočítat.
Japonské ohřívadlo, které se dá sehnat ve všech japonských bazarech, se skládá z krabice z bílého kovu velké jako ruka, s pěti otvory nebo trubicemi. Prodává se s pěti patronami ze speciálního těsně namotaného průpisového papíru, které hoří osm hodin a bez kouře.
Není nic vidět, a přitom se v krabici udržuje teplota velmi blízká čtyřiceti pěti stupňům.
Trubice s kulturou se upevní v ohřívadle, aby se ani nezachvěly, a zvětšením zmíněných pěti otvorů se teplota libovolně sníží pod těch pětačtyřicet stupňů.
Pokud náš klient sídlí dál než osm hodin od Paříže, je dobré nejen kultury v ohřívadle, ale i ohřívadlo připevnit do nenápadně navrtané dřevěné krabice, jež poslouží co zásobník vzduchu a izolátor proti náhlé zimě."



Alfred Jarry byl francouzský spisovatel, narodil se roku 1873, zemřel ve 34 letech, v roce 1907. Většinou ho známe jako autora několika slavných divadelních her o králi Ubu. A také zapáleného příznivce patafyziky.
Alfred Jarry ale psal i prózu. A jeho romány mají rozličná témata. César Antikrist (1895), Dny a noci (1897), Messalina, román ze starého Říma (1901; Messalina vyšla česky roku 2000 v nakladatelství Otakar II. v překladu Karla Sýse, ovšem bez jediné zmínky o tom, že už v roce 1930 byl text zařazen do výboru Jarryho děl, spolu s Nadsamcem ho tehdy přeložil Jaroslav Zaorálek. Zmíněná kniha obsahovala i první český překlad hry Ubu králem od Jiřího Voskovce. Výčet Jarryho prozaických děl pokračuje již zmíněným Nadsamcem (1902, vyšel též v Odeonu r. 1968) a nelze zapomenout ještě Skutky a názory doktora Faustrolla, patafyzika (1911) a další.

Román Dny a noci má podtitul "román dezertéra". Jak jsme mohli usoudit už podle úvodní ukázky, dal by se označit za "návodný" text pro ty, kdo chtějí zmizet z vojny: nejlepším způsobem, jak Jarry zjistil, bude hodit se marod a vydržet, dokud se vás armáda sama nebude chtít zbavit. Dále se v románu můžeme dočíst o různých zkušenostech s požíváním opia - protože pokud už se jednou na vojnu dostanete, opojení drogou spolu s absolutním odevzdáním se do vlastní představivosti, s vytrvalou snahou zcela se oprostit od reality únikem do vlastních krásných snů, je jediný způsob, jak pobyt v armádě přežít. Nutno ovšem znovu připomenout, že jsme v roce 1897...

 

"Disciplína je hlavní silou každé armády," říká teorie, která vyžaduje od vojáka bezbřehou poslušnost a podřízenost v každičké chvíli. Všichni musí nejprve vyřadit inteligenci a nahradit ji zvířecími instinkty odvozenými z pudu sebezáchovy a každičkého vrtochu vůle nadřízeného.
Jsou dva pudy sebezáchovy, ušlechtilý a nízký. Ušechtilý instinkt znamená uchovat si svoje já a nenechat svou individualitu pronikat působení zvnějšku. Rozumové bytosti se nemohou bít až k smrti, protože nemohou cítit vůči sobě navzájem nepřátelství. Mají jedno společné: jsou to rozumové bytosti. Z jiného důvodu se těla nikdy mezi sebou nepojídají. Lidé se totiž bojí, že když udeří druhého, naučí ho, jak zraňovat. Není ostatně příliš jisté, zda je jim pojetí "bližního" úplně jasné. Měšťák, venkovan i voják pozná, že všechna těla mají týž instinkt, davový instinkt, a bude se pohoršovat nad každým, kdo není "jako ti druzí". Těla (nebo dav) jsou diskontinuitní. Těla jsou v prostoru oddělena, a přesto se cítí nedílně spojená, neboť diskontinuitní by zaniklo, kdyby nesměřovalo ke kontinuu. Ale kontinuum je to dokonalé, absolutní, nekonečné, tyto kvality jsou totiž rovnomocné; tedy, stejně jako nemohou být dvě nekonečna, která by se omezovala, může být jen jedno kontinuum. Hmota, těla nebo dav, jsou diskontinuem a nebudou moci zaujmout místo kontinua, které je Duchem, pokud ho nezničí. Tohoto zničení se docílí známými postupy a stroji s více či méně přesnými ozubeními, podle toho, nakolik silný je pud sebezáchovy.



Jen pro vysvětlení. Výrazem "stroje s více či méně přesnými ozubenými" Jarry označuje - bicykly. Byl totiž vášnivým cyklistou. Ale vraťme se do kasáren...

Poustevníci vystavovali svá těla tělesné únavě, půstu a modlitbě a měli tak dojít obrácení svého ducha k Bohu. Vojáci jsou podrobováni ustavičné lopotě, menáži (voda představuje obvyklý nápoj vojáka) a cídění.

Mimo výcvik je zaměstnání takové, jaké má pravé zaměstnání být: musí donekonečna zaneprázdňovat. Bagančaty se otáčením na podpatku hloubí v blátě cvičiště drenážní otvory, a přitom musejí být neustále promazaná a vycíděná. Nikdy nevoskovat, říká se: vosk spaluje kůži. Ovšem boty musejí být stále černé. Jak to udělat? Mně je u p…, jak to zařídíte, řekl by desátník. Nakonec skutečně černé jsou. Jenže: vnitřek nohavic je podšitý bílým plátnem, které musí přes styk s krémem na boty zůstat bez poskvrny. Proto je tedy nutné bagančata neustále načerňovat, ale také bez přestání bílit pruhy na kalhotách od černého krému. A navíc se bufy musí čistit a pěkně blýskat i zespodu.

Skutečná pozice vojáka je kataleptická ztuhlost, autohypnotismus černé řady pušek na zdi, jimž soldát vzdává čest.


Jak asi každý čtenář tuší, Jarry v románu Dny a noci popisuje absurditu a hrůzy vojenské služby. Jeho vlastní vojenská služba se odehrávala přibližně tak, jak je v románu popsána. Jarry nastoupil do armády 13. listopadu 1894, k 101. pěšímu pluku do kasáren Corbineau (Corneille v románu Dny a noci, oba výrazy evokují vránu). Po rozřazení vojáků kapitán chvíli řeční o Francii, armádě, o cti. Pak rozmlouvá s jednotlivci… Následující úryvek je z biografické knihy o Alfredu Jarry:

"Vaše jméno?"
"Jmenuju se Alfred Jarry, pane, pocházím z Lavalu a jsem v Paříži spisovatelem."
"Dobře, můj milý. Ode dneška mi nebudete říkat pane, ale můj kapitáne."
"Ano pane, odteďka vás budu oslovovat můj kapitáne."
Kapitán se otočí k seržantu Gastonu Roigovi: "Tenhle muž půjde do vaší čety."
Roig ho přidělí k desátníku Bouillymu, nevzdělanému hrubci. A Alfred Jarry, pomenší postavy a s dlouhými vlasy, uslyší jen: "Zas jeden z Paříže, a samo, že ke mně…" Na vyholenou hlavu mu nasadí širokou červenou čepici, navlečou ho do mundúru s příliš dlouhými kalhotami…


Popsanou scénku můžeme snadno najít v Jarryho románu Dny a noci:

Zblízka viděl vojáka jen jednou, a to náhodou ve vagonu třetí třídy, kdesi u Brestu. Byl to navrátilec, pod pláštěm a kalhotami celý nahý. Děrami v kapsách mu prosvítala špinavá kůže, páchla z něho hovna, horečka, sperma, krém na boty a mazadlo na zbraně. Hadry, co Senglovi hodili, viditelně zažily několik těl u Tonkinu. Sengle pochopil, jak jsou v armádě důležité spodky: brání totiž kontaktu s hadry. Sice byly fyzicky dezinfikované, puchu se ale nezbavily. Přitěžující okolnost tvořily boty. Sengle hledal, co tu bude nejmenšího, a zaplul do kožených botek o dvaceti třech centimetrech s pokryteckou černou lepkavou výplní, v nichž se mu noha kolébala a kymácela. Jejich podpatek při chůzi rašploval o zem a navíc ho nutily k neuvědomělému tělocviku tím, že je musel špičkou nakopávát, aby z nich nevyplul.
Symetricky napomáhala podobná špína zachovat ohebnou kůži i na čepici. Měděnka knoflíků dělostřeleckého přisluhovače s vyvedenými granáty ho štípala do nosu. Rukávy saka byly dlouhé - předpisové míry zřejmě nepočítaly s tím, že jsou paže kratší, a řídily se podle lidoopů s nohama namísto rukou, ale i s rukama namísto nohou. Vzorem tedy asi byla mořská medúza, jež má pouze jeden otvor pro řiť a ústa.
Desátníkovi pak nedělalo potíž neoslovovat ho "pane".
Výuka teorie na cimrách - nováčci stáli v uniformách a ve "vojenském postoji" kolem poddůstojníka a pyšně si prohlíželi (většina z nich byla z vesnice) své válečné úbory - udělala Senglovi radost, neboť se tu naučil, co znamenají prýmky a jaké označují hodnosti. O metály se totiž z lenosti a podvědomého hnusu nikdy nezajímal. A teď mu celou tu vědu neúnavně cpali do hlavy.
"Žádnej pán tady není. Budete mi řikat desátníku, a ne kápo. A nikdy neřikejte pane desátníku: pane se řiká až od rotmistra vejš…"


Na Ministerstvu války se (opět podle Jarryho životopisců) dochoval popis vojáka Alfreda Jarryho: Vlasy: kaštanové, obočí: kaštanové, oči: kaštanové, čelo: rovné, nos: střední, ústa: střední, brada: kulatá, obličej: oválný. Výška: 1,61 m.
Na vojně se Jarry, totiž Sengle z románu Dny a noci, naučí čelem vzad, vzdát čest zbraní a zašít kalhoty. Má krátké nohy, proto je pro něho předpisový krok utrpením - pro jeho kamarády důvodem k rozveselení. I ruku má krátkou, proto nosí dlouhou pušku jako halapartnu: "Sengle má dovoleno nést pušku méně předpisově, protože nemá dost dlouhou paži, aby dosáhl na poutko k řemeni na pažbě, takže drží popruh uprostřed."


Hlavní funkcí armády v době míru jsou v posádkových městech přehlídky. Jarry záhy ani nemusí svým nadřízeným předstírat nějaké patriotické vášně. Bude mlčky zproštěn povinnosti účastnit se každý týden pochodování. Chronická chřipka, skrývající možná první příznaky tuberkulózy, která se prokáže až při pitvě, slouží jako záminka k osvobození od cvičení, k pobytům na ošetřovně, k ozdravným pobytům v Rennes a v Paříži…
Jarry se snažil dosáhnout vyřazení z armády a velkou část služby strávil v nemocnicích nebo na dovolenkách. Nebyl to žádný svatoušek. Jsou popsány četné případy, kdy byl Jarry viděn v Paříži ve společnosti, dokonce i při vyjížďce na kole, a navíc ani neměl na sobě uniformu! V prosinci 1895 je konečně z armády propuštěn.


Stejně dobře jako pobyt v kasárnách tedy Jarry poznal i ošetřovnu, marodku, špitály. V románu se o nich nedozvíme nic příliš lichotivého, zejména o vojenských "lapiduších":

K Philippově posteli přistoupili dva majorové. Jeden měl vyšší hodnost, avšak méně titulů lékařských.
"Jste si jistý, že není komediant?" povídá a ukazuje na Philippa. "Asi víte, že byly vynalezeny velice zdokonalené přístroje na transport tuberkulózních chrchlů. V objemné krátké zkumavce. V ní je trubička, která sahá až na dno. Fouká se do jiné trubičky. Všechno se dá schovat v ruce. Přiložíte si to k ústům a chrchel vyjde."
"Pane řediteli, poslouchal jste ho? Tady vlevo má pěkně sípavou a hlučnou kavernu."
"Samozřejmě, že tam je kaverna," povídá vyšší hodnost, když si ho poslechl. Nevypadá ovšem, že by měl ponětí o tom, podle jakých příznaků se kaverna pozná. "Skutečné hnízdo bacilů. Už se nedivím, že tak chrchlá. Budeme ho muset punktovat, to jistě."
"Promiňte, pane… pane řediteli, chci říct," povídá Philippe. "Mám tam tu kavernu už od patnácti let a vím, že ta levá plíce je úplně ztracená. Ale můj lékař, doktor ***, mi říkal, že se nikdy nesmím nechat punktovat. Plíce je zúžená a takový zákrok by ji roztáhl. Ať si mě třeba neuznají neschopným služby, s tím se smířím, jenom nechci, aby mě zabili."
"No no, uklidněte se, nic vám neudělají," povídá druhý major a poplácává ho po zátylku. "Ukažte, taky si vás poslechnu."
"Co to je za vojáka," povídá ředitel při pohledu na Philippa, jenž rázem omdlel. "Tak co, máte tam tu kanylu?"
"Ano, výborně, ale asi jsem zavadil o špičku srdce. Proč sebou cukal, proč se nenechá pořádně vyšetřit?"
"Urve mi to plíce, dusím se," stěžuje si Philippe, jen co přišel k sobě.
"Ale vždyť vás nepunktujeme," brání se ředitel. "To není injekce, to je sonda. A když už máme tu díru, tak vás toho zbavíme: když teď máme tu kavernu tak prozkoumanou…"
"Ve svého doktora mám větší důvěru než ve vás," svěřuje se Philippe.
"Dejte si pozor, když toho teď necháme, tím hůř pro vás."
"Tak ať," na to Philippe a svírá zuby, ačkoli mu Sengle šeptem naznačuje:
"Trotle mladá…!"
Skřípavý zvuk malé dvojčinné pumpy, kolem dokola stážisti, do lahvičky se třemi tubusy, již drží lapiduch, stříká červená tekutina.
Philippe má košili vyhrnutou přes hlavu, už nic neříká.
"No, ani nepotřeboval punkci…" konstatuje ředitel.
"Kanyla možná není na správném místě," dodává major.
"Jen pokračujte," obrátí se k ošetřovateli, "uvidíme, co nakonec vyjde."
"Jenom krev a fibrily."
"To nevadí, potřeboval prostě pořádně pustit žilou," říká ředitel a mne si ruce. "Škoda, že se od téhle staré praxe upouští, ještě nikomu to neublížilo."
Odcházejí, Sengle častuje Philippa všemi nadávkami, ošetřovatel desátník přikládá ke vpichu na dmoucích se zádech trochu kolodia.


Doktory Alfred Jarry v lásce nijak neměl, i o tom se v románu rozepíše, ale teď mu byli dobří, protože jedině s jejich pomocí mohl Jarry, a stejně tak hrdina jeho knihy, Sengle, dosáhnout kýžené svobody.

Sengle byl zcela naivní, když se vydal za majorem - cítil se totiž s konečnou platností neschopen vykonávat určité rozkazy a doufal, že by ho mohli uznat neschopným vojenské služby. A navíc žil po nedoléčené chřipce ve svatém přesvědčení, že za posledních dní na svobodě dostatečně zhoršil svůj stav dvojí únavou, sexuální i svalovou, a dokonale si zhuntoval plíce. A měl za to, že legální zproštění vojenské služby by bylo nejdokonalejším vysvobozením, lepším než dezerce vlakem.
Zapomněl, jak pohrdá lékaři, i civilními, ačkoli s nimi měl atavistické zkušenosti: jeho strýc si ještě jako dítě zlomil ruku při pádu z koně a doktor (slavný doktor), když třetí den otevřel přístroj zpevňující frakturu a chtěl zhodnotit své dílo, mohl pouze konstatovat, že sněť se rozšířila až po rameno, takže ruku bylo třeba amputovat. Otec mučedníka lapiducha vyhodil oknem. A Senglova matka, podlehnuvší chmurným diagnózám známého osla pana Deiblera, umřela vbrzku na jinak neškodnou nemoc, dle rozkazu blba věštce. Medicína, na každý pád nesmyslná věda, poněvadž se zabývá různými a proměnlivými bytostmi, ačkoli každá věda se může skládat pouze z navzájem podobných jednotek, z matematických bodů nebo systémů bodů, a není tedy aplikovatelná na inteligentní bytosti, u nichž se stejně jako duše i vnitřní struktura těl pravděpodobně liší a které mají srdce na pravém místě, pokud si ho ovšem nepověsily na ušní lalůček; a nosí-li ho nalevo, pak jen ze skromnosti.

 

Již jsme se zmínili o tom, že Jarry v románu Dny a noci popisuje své zkušenosti s požíváním drog. Na konci devatenáctého století opium užíval leckdo, ctihodní rentiéři, otcové od rodin, kapitáni dálných plaveb, spisovatelé, umělci… A mnozí básníci, romanopisci, zkrátka umělci se snažili prožitky pod vlivem drog i zachytit, popsat. Některá z těch děl jsou dodnes populární, jiná zapomenutá. Uveďme například Thomase de Quinceyho a jeho Zpověď poživače opia, na niž Jarry ve své knize naráží, podobné téma najdeme i u Baudelaira v Umělých rájích, píše o něm Balzac v Šagrénové kůži, Huysmans v románu Naruby, Nerval v Cestě do Orientu...

Hlavní postava románu Dny a noci, Sengle, se snaží unikat z hnusné reality kasáren a manévrů především v představách, vidinách, snech, a právě s hojnou podporou drog, hlavně opia. Omamné drogy se v románu objevují od začátku do konce. Sengle je užívá, aby v "kyanickém snu", jak nazývá stav opojení, unikl vojenským galejím - s vzácnou pomocí dalšího experimentátora, navíc znalce, dodavatele kuřiva a legálního správce jedné kuřárny, jeho kamaráda internisty Nosocoma. Zatímco tělo vykonává pohyby dle rozkazů velitelů, může Jarryho mysl prostřednictvím vyvolaného snu unikat napříč časem, setkávat se s Valensem na místech jejich dřívějších šťastných chvilek, procházet se krajinami svého dětství, znovu prožívat svou minulost v imaginární Valensově přítomnosti, jedinou skutečnost, kde se mu líbí žít, a minulost prostřednictvím snu. "Je obdivuhodné zažívat dvě různé chvíle najednou; je to dostačující předpoklad k autentickému prožití jedné chvíle věčnosti, totiž celé věčnosti, protože ona nemá chvíle...."

 

Jedna z nejpůsobivějších kapitol Dnů a nocí nás přivádí do pracovny Nosocomovy. Už název "Hovory vrahů" skrytě mluví o tom, že prožijeme scénu s hašišem (francouzsky "assassins" je slovo odvozené od výrazu "haschichins", jež má původ v 11. století. "Buveurs de haschich", "haschichins" bylo jméno pro členy sekty, kteří dostávali pít hašiš a pod vlivem drogy zabíjeli křesťany a muslimy. V době křižáckých výprav výraz převzala francouzština a italština, zůstal význam "vrazi").

Pyast a Herreb si sedli po turecku do kruhu kolem Nosocomova kabinetu; Sengle si lehl do rohu, za stůl. Na podstavci Marsyasově podkasávajícím si svůj mramor jak kučery pod zdůrazněným pohlavím svých orgánů, čadilo černé, pak červené vykuřovadlo, podle kadidla: benzoe, sturač, pak myrha. Vůně vytvářely nad středem místnosti poklop, jejich vlny zmíraly v Senglově rohovém úkrytu.
Na pohovce byla dívka se psem.
"To je Akem," řekl Nosocome a podělil polského básníka Pyasta, německého filosofa Herreba a Sengla pilulkami hašiše.
Počkali hodinu, až Nosocome vyskočil, křičel, že nechce mít doma ani kurvy, ani psy, hlavně ne zkurvené čokly, popadl holku i psa, vyhodil je ze dveří; a hovor začal.
NOSOCOME
V tisíc osum set… tisíc osum set tisíc… skel… skly miliard sklenic…
PYAST
Tisíc skliliard hodinovejch sklíček.
NOSOCOME
Slon v hodinkách! ty seš ale blb… čtyry sloni v hodinovým skle.
PYAST
"Hlupák si vždycky najde pannu…"
NOSOCOME
Panna bydlí na rohu bulváru Saint-Michel.
PYAST
A bulvár Haussmann se jí chce zmocnit, na ukázku.
NOSOCOME
Má ji za sklo od flašky. V každé ukázce střípek volného verše.
PYAST
Lahev není potřeba, on se očišťuje volnými sklenicemi.
NOSOCOME
To je kravina, to jsem neviděl.
PYAST
To je kravina od Janina.
NOSOCOME
Voda od Hunyadi-Janos není žádný samet.
PYAST
Samet je jako kuří oka, to už se nenosí.
NOSOCOME
Od zítřka budeš nosit sametku.
PYAST
Od zítřka? Dnešek nikdy neskončí.
NOSOCOME
Chápeš vztah příčiny a důsledku? Schováváš si hlavu do dlaní.
PYAST
Dejte mi pevný Brod.
NOSOCOME
Základ je plamen. A ty jsi uprostřed stínu a světla.
PYAST
Uprostřed čeho? Za dvě stě nebo tři sta let, možná.
NOSOCOME
To je prašť jako uhoď.
PYAST
Musím ho ale najít.
HERREB
A co to rozhlásit?
NOSOCOME
Myslíš o plameni? Tys byl ve vodě.
HERREB
Pronikáš do dvou věcí najednou?
PYAST
Uprostřed, se dvěma papírovými obručemi… myslím… Uprostřed, se…
NOSOCOME
He-zky-po-po-řá-dku.
HERREB
Má to.
PYAST
Já na to kašlu. Seděl po směru pole, takže zády k silnici.
NOSOCOME
Ale jestli tys byl uprostřed, nemohls to vědět dopředu.
PYAST
Některá schemata nemohou být klikatá.
NOSOCOME
Už patnáct let mi něco vysvětluješ.
PYAST
Už patnáct let?
NOSOCOME
Chceš mi něco dokázat?
PYAST
Přípopadě.
NOSOCOME
Ahá, ty tvoje podfuky, mohl bys svá slova opracovat?
PYAST
Polská morálka…
HERREB
Polská kutálka…
NOSOCOME
Skoro jsi křičel ať žije Polsko…
PYAST
Tys hnáta ruská, hnáta a půl.
NOSOCOME
Odvolej to.
PYAST
Odvolávám napolovic a zůstává ti třičtvrtě nohy. Chachá! Sebral jsem mu třičtvrtě nohy. Jsi noha a na ní kuří oko, takže jsi muří noha, murous, mudřena muří, na nožce oko kuří! Shrnuto: ničemu nerozumíš, jsi kuří oko.
HERREB
Má na každý noze sedm mrtvol!
PYAST
Ty jsi mozkovej donašeč. Máš obelisk v malíčku a kuří oko. V malíčku ebonit, eben…
HERREB
Co?
PYAST
Svatou vodou svěcen. Duch svatý není ryba, takže ve svěcené vodě plave. Duch svatý je karas zlatý. Elegance je pokrok. Odzadu dopředu.
HERREB
Elegance je homosexuál?
NOSOCOME
To je předkem do zadku.
PYAST
A co je jeho všeobecné volební právo? Všeobecné volební právo je to, kam denně dáváš pětník, abys měl čerstvý deník. Můžeš mít Čas a deník Dnes. To jsou dva denní deníky.
HERREB
A jak dlouhý čas?
NOSOCOME
Jak si může všimnout něčeho mnohem většího? Je zraněn.
PYAST
Kdybys měl břevno v oku svém…
NOSOCOME
Je známo, že to záleží na velikosti břevna.
PYAST
To ti připadá jasné? Nevěříš v zjevnost břevna v oku? Tištěné písmeno nelze změnit.
NOSOCOME
Je zraněn.



Sengle, jeden z aktérů scénky, je tu popsán jako "nejbystřejší, protože hašišový stav je nejpodobnější jeho obvykému…", dělá si poznámky a díky němu dostáváme téměř stenografický záznam hovoru kuřáků.
Na konci scénky kuřáci rozvinou francouzský prapor, rozsvítí lucernu v barvě trikolóry. A když všichni usnou, Sengle leží na podlaze, okno je dokořán, a protože Nosocomův pokojík se nachází v přízemí, první chodci mohou časně ráno vidět pozůstatky hašišových orgií: Herreb zhroucený s ohořelou lucernou, jeho "německé tělo zahalené ve francouzskou republikánskou záclonovinu…"


Už víme, že román Dny a noci je autobiografický. Zachycuje dopodrobna a pravdivě různé Jarryho příhody, zejména ty z doby, kdy byl na vojně. Zakonzervoval ale i spoustu autentických postav, Jarryho přátel, kolegů, spolunocležníků a podobně. Všechny postavy, i když většina vystupuje v románu pod "krycím jménem" (některé se podařilo dešifrovat snadno, jiné, jako Valens, zůstávají zahaleny tajemstvím), skutečně existovaly, a často to byli Jarryho nejbližší přátelé. V ukázce z hovorů hašišáků se Jarryho životopiscům podařilo určit všechny aktéry, podobně i v jedné z úvodních scének románu, která popisuje "mejdánek" v jistém ateliéru, kdy rozjařená společnost se rozhodne vysvléci trochu zrůdného Severa Altmensche.

V rozlehlém červenošedém ateliéru, pod oázou velké lampy, si hoví Severus Altmensch, žid kleštěnec; Rafael Roissoy, malíř na návštěvě; Freiherr Suszflasche, slavný německý estét; novinář Bondroit; holčička řečená Chocholka, povoláním modelka; a Sengle osobně.
Chocholka vysvětlila Senglovi, že by přivítala možnost vidět a mít jeho tělo, jako už měla Rafaela Roissoye a předtím i Bondroita, ovšem nedoufá, že dostane tělo německého estéta. Sengle jí odpověděl, že by bylo zajímavější popřemýšlet, jestli by si nemohla užít těla židovského eunucha Severuse Altmensche, neboť nikdo vlastně nevěděl, zda mu tolik chybělo proto, že byl kleštěnec, anebo jenom trošku, jelikož byl Žid. A vymysleli lest. Navrhli následující hru, v ateliéru přípustnou: budou losovat, kdo se postaví nahý na stůl jako model. A bez švindlování, ačkoli Sengle předvídal, že to tak dopadne, los padl na Severa Altmensche. Ten odmítl poslechnout, Sengle ho popadl za ramena - konečky prstů - a Chocholka svlékla…
Severus Altmensch se zjevil nahý, krom chodidel, daleko nejzrůdnějších, protože se daly jen tušit v převelikých botách. Hruď měl propadlou, břicho vyčnívající z čtyřstěnné kostry, místo paží dvě laťky, nohy jak faun, jehož - na jakémsi razidle - z cudnosti vykleštili, a všechny končetiny ohýbající se v nepředvídatelných směrech. Po celém těle mu živořil kučeravý vikuní či lamí perzián, jakási vlna připomínající tuk z ovčí kožešinky. A nehty střiženými do drápů si tahal nahoru k hrudi trojúhelníkovitý pahorek Venušin svého obrovitého břicha.
Chocholka mu hned chtěla poskytnout veškerá potěšení. Severus zaskřehotal, zatvářil se roztomile a kousl ji do ňadra. Ničeho nedosáhla, protože Severus byl masochista, fetišista a člen cechu soudních písařů. Zkroutila se na koberci, cucajíc zobák vycpaného páva.
Dle pořadí losu se vysvlékl Freiherr Suszflasche, skoro stejně odporný, zato však odhodlaný, stár dvacet čtyři let, ale vzrůstem na dvanáct, jak to žádá od svých blízkých Schopenhauer: samá kost a živé břicho.
Rafael Roissoy měl krásné rysy a načinčanou hlavu, ale příliš ženské tělo, jak Svatý Jan Křtitel od Leonarda da Vinci.
Bondroit: ucházející. Poslední byl Sengle, jehož tělo shledali nejharmoničtějším a nejcudnějším, i přes příliš vyumělkovaný rašící knírek.
A jelikož tu bylo jen šest nahých těl, nedocházelo k veřejnému zločinu proti mravopočestnosti. Najednou se ozval zvonek. Bondroit, úplně nahý, šel otevřít. Vešel Moncrif, šeredný zrzoun, skoro tak zkrabatělý jako Severus Altmensch, a ihned zkoprněl hrůzou z neuvěřitelného smilstva. Posadil se v krunýři z několika haveloků a všichni z něho měli hluboký děs, neboť jako sedmý, ačkoli oblečen, tvořil zaklád ZLOČINU.
A těch šest zmizelo v kouři velké lampy, jejíž sklo popraskalo, a pohoršeni nad přítomným Sedmým spěchali bosýma nohama přes drobné střepy pro své svršky.

Všichni zúčastnění mají své reálné představitele, v knize vystupují pod Jarryho přezdívkami. Většině z dnešních čtenářů už však stejně ta skutečná jména jako Fanny Zaessingerová, Albert Haas, Léonard Sarluis, Lord Douglas, Maurice Cremnitz... nic moc neřeknou.
Severus Altmensch se ve skutečnosti jmenoval Ernest La Jeunesse a byla to obávaná figurka v pařížské společnosti, známá notorickým masochismem. S Jarryho oblibou ve svérazném humoru to šlo dobře dohromady… V kavárně Café Napolitain, v Taverne du Panthéon, kde spolu často večeřeli, Jarry neopomněl jak správné čuně zamíchat absint, který přinesli pro La Jeunesse, svou holí! Přitom měl ve zvyku pozhasínat všechny žárovky v lokále… výstřely z revolveru. La Jeunesse a Jarry spolu po barech hráli kostky. Jednoho dne, při hře na prvních patnáct, Jarry získá třikrát pět, pět a pět. Pak "radostně oznámil Severovi nepravděpodobné varianty pohybu kostek v kalíšku". Je už dost opilý, nejspíš, má v sobě hodně koktejlů, absintů… V kostkách padne pět, čtyři…, La Jeunesse se ušklíbá, a Jarrymu padne ŠEST. Nikdo, ani La Jeunesse, už pak s Jarrym nechce hrát, neboť "všechny obíral o značné sumy".


Dny a noci jsou také, a hlavně, románem o lásce. Příběh jedinečné lásky Sengla a jeho bratra, Dvojníka, Valense. Na první stránce románu Jarry cituje Rutebeufa: "Nechal mě tu samotného bez jediné grešle": jméno Sengle tedy pochází z latinského "singulum", totiž sám. Ale Sengle není jen osamělý a osamocený, je také Jediný. Sengle je ten, koho odtrhli od přítele, odňali od Dvojníka, izolovali, čímž trpí. A hodili ho do davu, ještě k tomu vojenského. A on jedině silou své osobnosti, svou vůlí být "jedinečný", uniká zhoubě. Jarry píše: "Jsou dva pudy sebezáchovy, ušlechtilý a nízký. Ušlechtilý instinkt znamená uchovat si svoje já a nenechat do své individuality proniknout působení zvnějšku." Senglovi se to podaří mimojiné dík všudypřítomné myšlence na "dvojníka". Dvojník má jméno Valens, což znamená Silný. Jako by Sengle, redukován jen na sebe a bez Valensovy lásky byl příliš slabý, aby si dokázal "zachovat své já". A protože miluje Valense, je Sengle zároveň v jeho moci. Duch, rozum, hlava Senglova jsou spojeny s tváří Valensovou, s jeho obrazem viděným, vysněným, ve dne v noci, během dlouhé služby. Ale ve chvíli, kdy Sengle, zachráněn láskou k Valensovi, bude konečně osvobozen z armády, když se konečně může zas s Valensem setkat, ten ho zabije. Nebo spíš Valensův zkonkretizovaný obraz: jeho obličej nabyl masa a přítomnosti, pak ustrnul v sádře (a byl již jen minulostí), praštil Sengla do hlavy a připravil ho o rozum. "Když uvidíme svého Dvojníka, zemřeme," říká se ve starých legendách. Sengle nezemře, protože uvidí obraz svého Dvojníka. Zemře teprve, až potká svého skutečného Dvojníka, když se ho dotkne, přestane si představovat lásku a bude ji chtít zažít. Pak jeho hlava odletí za moře… K pochopení tohoto obrazu je třeba připomenout sekvenci ze začátku románu, v níž se dozvíme, že Sengle:

"V jedné čínské knize četl o etnologii jistého v Číně neznámého národa. Hlavy těchto lidí, navázané na červeném klubíčku, mohou létat ke stromům, zmocnit se tam kořisti a pak se zase vrátit do krvavého chomoutu. Ale nesmí foukat vítr, kdyby se šňůrka přetrhla, hlava by odletěla za moře."

Sengle si na tuto "etnologii" vzpomene, když se krátce před nástupem do armády prochází v lese s Valensem. Říká Valensovi:

"Můj bratře, nedotýkej se mě, protože jinak se nit přetrhne o stromy, jako když běžíš s drakem pod telegrafními sloupy; a mám pocit, že kdyby se to stalo, zemřu."

Sengle zažívá v té chvíli pocit, jako by se zdvojoval. Jeho tělo, hmotné, kráčí pod stromy; ale nad ním létá cosi fluidního a ještě výš nad tím duše, pravděpodobně. Poznáváme tři "stavy" nebo stupně okultistů, ale Jarry nepíše v tomto duchu, Jarry je "v duševním stavu podobném, jako by si dal hašiš".

 

Kdo je ten krásný Valens? Nejčastější odpověď je: Jarryho přítel Léon-Paul Fargue - protože i páže z Jarryho hry Hardenablou je Fargue. Což nás přivádí ke zmínce o uranismu (Jarryho homosexuální orientace nebyla a není tajemstvím), o Jarryho nevoli k fyzickému kontaktu, o adelphismu... K identifikaci Valensova "prototypu" se nabízí několik dalších možností, ale žádná reálná postava dosud jednoznačně určena nebyla.
Ke konci knihy se Valensův obraz vytvaruje do obrazu nemocnice:

"Bílá postava byla přesně ta z nemocničního pokoje s boulemi nevinných postelí, chřípí se podobalo zvednutým spojeným kolenům a čelo bylo natažené přes duši jako bílá přikrývka."


Jsme v dalším špitále, tentokrát je to Val-de-Grâce (v románu se jmenuje po Svaté Anně), Sengle tu čeká na vyřazení z armády. Místo, kde se nachází, se promění ve Valensovu tvář. Nebylo možné lépe vyjádřit, že Valens je vlastně všechno a všude; že uchvátil Jarryho svět; že Valens je Jarry. V tomto bodě je ztotožnění Sengla a Valense, Jarryho a jeho Dvojníka, úplné. Narcisovo vítězství. Sen o snu. Máme si myslet, že Valens je stvořen z trošky Fargua a množství někoho druhého? Anebo je Valensů několik, a tedy jeden, který měl být, ale nikdy nebyl? V každém případě se sen hroutí, jakmile se Jarry domnívá, že dosáhl hojnosti Sebe. Opakuje se nezdar ze hry Hardenablou. Sengle pozoruje sádrovou masku Valense. Před jeho očima maska ožije… Ústa masky Sengla přitahují. Podléhá jejich kouzlu. Nakloní se nad bratra. Dojde k fyzickému kontaktu, ten ovšem zabije lásku, Sengle ho přeci odmítal, stejně jako vévoda Haldern z Haldernablou.
Valensova tvář po doteku Senglových rtů znovu ustrnula do těžké sádrové masky, která hned po smrtelném polibku padá ze stěny a udeří Sengla do hlavy tak silně, až Sengle přijde o rozum, zatímco z masky zbude jen poletující prach. V den, kdy Sengla osvobodí vytoužené rozhodnutí o vyřazení z armády, zavřou ho do chorobince mezi blázny. Chorobinec je pojmenovaný po svaté Anně, totéž jméno má i svatá, za níž Jarry jako všichni Bretonci v dětství putoval. Slova jsou mnohostěny, jak říká Jarry…
Kapitola z konce knihy popisovanou scénu zachycuje:

(...) Lampa na červeném stolku pálila a vydechovala cvrččí halasení. Zdi se zabarvily do zelenožluta, bylo slyšet jednak zpěv krovek mechového hmyzu, jednak niterné dření kusu síry v krystalickém srdci.
Bílou masku hledící do zdi posela mouchami měděná čerň, pod odlitkem se objevil Valens a ožil. Opatrně nadzvihl z vnější strany obočí, oči nechal zavřené a vyplakal k Senglovi kousek duše, jen takový stín dýmu, z řas, obnaženými ústy a bradou. Jeho ústa se zamyslela.
Ústa sama, tak jako list stromu, jsou v každém obličeji jiná. Tuto jedinou jeho část můžeme nakreslit, i když neumíme kreslit, protože zakřivenými čarami vždy nazdařbůh naznačíme rty a jejich pohyb. A i tehdy, když hlasy jsou stejné, dva, co mluví, mají jiná ústa. Protože ve chvílích, kdy nemluví, ústa zůstávají ústy. Tohle byly rty vojensky přizpůsobené jazykovému úzu, který vysledovali malí hluchoněmí z Auray, než jim odpověděli geometrií uniformního cvičení.
Valens mlčel a byl to skutečně hlas Ticha svobodného Valense.
A je fyzicky dokázáno, že rty odlité do sádry jsou výmluvnější než rty červené: ty pijí světlo a jsou opravdu černé; ústa masky vracela Senglovi polibek všech vdechnutých sluncí dohromady a všech vysvícených lamp na nočním stolku.

A Sengle věřil, že v tuto hodinu (aniž by se ptal, zda vysněné smrtelné očkování je možné a zda kovové krabice, kde hořel japonský papír, stačily k uchování života malých imitací toho, jak o něj přijít) se jeho bratr probouzí na svobodě a uniká, stejně jako on sám přede dvěma a půl lety, na osedlaném šedém kouři.
A aby oživil minulost, natáhl se k masce; hlava už nebyla návštěvou těla, jež nevchází špehýrkou ve zdi. Sengle měl na jejich stole a pod jejich lampou mozek a duši svého bratra.

Bílá postava byla přesně ta z nemocničního pokoje s boulemi nevinných postelí, chřípí se podobalo zvednutým spojeným kolenům a čelo bylo natažené přes duši jako bílá přikrývka.
Valens stále posílal k Senglovým očím polibek lampy; šustění krovek přetrvávalo, a tak ožila poslední procházka obou bratří, hlučící atomy, drobní žlutí cvrčci obývající mnohostěnné chodby síry; vše se docela podobalo nebeské hudbě sfér.
Hlava byla úplně sama a úplně nahá a Sengle rukama zakrýval a poodhrnoval Valensovu inteligenci, mimo červenou a modrou disciplinární kukly.
Hlava byla dokonce trochu moc sama a příliš nahá; Valensova duše (Sengle stále poznával život a duši jen podle pohybů stejných jako bití srdce) jen utíkala, odcházela ústy jako odtéká bahno. Když byl Valens v pokoji celý přítomen, jeho duše se stala velkým hnědomodrým motýlem: křídla měl přizvednutá k vnějším rohům, třásl se sdruženým letem svého obočí a řas, zakrýval a odkrýval divotvorné rozložení skvrn očí, dvou černých kaluží.
Sengle měl louže moc rád louže a zvířata, která nad nimi poletují; jeden nikdy neví, říkal si Sengle na cestě ke Svaté Anně, zda vůbec najde nějaké kaluže nebo ty samé kaluže.
V sádře na jedné straně čela zůstala zapuštěna kadeř; pod Senglovým pohlazením k němu kouzelný motýl rozvinul svůj duchasosák, tmavé načepýřené pero, jako staré stromy z první snové dezerce; a on ho zaživa ohnul, jako skrčujeme ukazováček na znamení, ať druhý přijde blíž.
Čínská etnografie lidu Číně neznámého… není třeba, aby určitý vítr vál…
Krovky lampy skřípaly rychleji, zvuk se stával plynulejším, jako poslední trylek.
Sengle se naklonil nad bratra, považovaného odnynějška, na tu vzdálenost, za svobodného, aby mu vrátil celý cit dobrého polibku zvučného světla.
Sádrová ústa nabyla masa a červeně a pila úlitbu Senglovy duše. Lampa zčervenala, pak zčernala, železo v oku vyhaslo a vzduch pohupoval parou slzí.
Chvilkově červená zmizela, rty zezelenaly a celé studené přilnuly k načerněným Senglovým. Příliš mnoho komplementárních barev.
Stůl se převrhl, Sengle se ocitl na zemi a na něm kupa nadroleného sněhu, tentokrát vzpomínka na šustivý kofein na jazyku v nemocniční posteli. Zabořil tvář do šupinek, z nichž některé se nalepily.
"Proč ústa zčervenala, aby pila mou duši, jež unikla týlem ve vstupu do mé tváře v mase masky?"
A Sengle tápal nocí k svému Já ztracenému jak srdce bomby, ústa na svém zločinu.

S románem Dny a noci Alfreda Jarryho jsme se tak příznačně rozloučili úryvkem, v němž autor mistrně shrnul všechny hlavní motivy knihy: loučí se s Valensem, totiž Dvojníkem, jenž mu pomohl přečkat vojnu (v románu sice Senglova duše "odlétá za moře", přestává být pozemskou, ve skutečnosti však Jarry zdárně přežil a bude pokračovat v plném, značně prostopášném životě...). Jarry se dále slůvkem zmiňuje o červené a modré barvě disciplinární kukly, tyhle dva odstíny ho pronásledovaly celým románem. Červená tu posloužila jako symbol zdravého, svobodného světa a života, zatímco modrá, to byl nádech neokysličené krve v něšťastném, chřadnoucím těle, barva potlačovaného ducha. Jarry vzpomene i na pouť ke Svaté Anně, významnou součást života každého Bretonce, silný zážitek z dětství, který na jiném místě románu zpracoval. Čínská etnografie, to je narážka na ty podivné bytosti schopné pustit hlavu do nebes na špacír a nechat ji spojenou s tělem jen na úzké červené nitce. Připomínkou "šustivý kofein na jazyku v nemocniční posteli" Jarry čtenáře vede zpět k jedné z mnoha příhod ze špitálu, kdy nešikovně natřepal teploměr, že naměřil příliš vysokou horečku, a lékaři ho podáním kofeinu k utlumení pomyslné horkosti přivedli do příjemného i nepříjemného stavu, kdy už nebylo jasné, zda je den či sen, noc doplnila nemoc, nemohoucnost. A šupinky zas evokují vtipnou scénku, kdy Sengle posílá v obálce svému bratru, dvojníku Valensovi do kasáren seškrábané kousíčky vyrážky nakažlivých nemocí, aby ho odtud dostal na svobodu. A tak bychom mohli pokračovat...
Román Dny a noci Alfreda Jarryho je v mnohém posměšný, ba cynický, sarkastický, kritický. Poslední ukázka ale zároveň dokazuje, jak je text tohoto románu básnický, obrazný, jinotajný, při povrchním čtení velmi málo srozumitelný, ovšem chce-li ho čtenář pochopit, opravdu krásný.

© Alfred Jarry: Dny a noci, román o dezertérovi, překlad Jovanka Šotolová, vydal Garamond, 2001
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství Garamond

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4719x

Inzerce
Inzerce