Alfred Jarry je u nás znám především jako autor nezapomenutelných postav, jakými jsou Otec Ubu či Doktor Faustroll, a jako autor románů Messalina (Messaline, 1900) a Nadsamec (Le Surmale, 1902). Snad proto mohou být někteří sečtělejší Jarryho ctitelé poněkud překvapeni, dostane-li se jim kniha Dny a noci do ruky, ovšem v žádném případě nebudou zklamáni. Jestliže kniha ani po sto pěti letech od prvního vydání neztratí nic na literární svěžesti ani na nebývalém duchu novátorství, není ledajaká. Autobiografický román "o dezertérovi" Dny a noci (Les jours et les Nuits - Roman d'un deserteur, 1897) je jednou z geniálních knih otce patafyziky i moderního francouzského písemnictví...

Jarry si ve vojenském pobyl celý rok, ale jako správný antimilitaristicky založený městský intelektuál proležel větší část své služby v různých vojenských nemocnicích nebo ji prohýřil na dovolenkách. Právě proklamované pohrdání armádou je jedním z hlavních motivů celé knihy. Dobrosrdečné a vtipně vyjádřené opovržení modročerveným světem naruby i údiv nad jeho přirozenou absurditou v lecčems připomíná kultovní obraz života v armádě, kterým je mnohem mladší Hellerův román Hlava 22.

Literárně nadaný mladík Sengle (jehož jméno odpovídá latinskému "jediný, sám" - akuz. singulum) odjíždí z Paříže na vojenské cvičení do severní Francie. Nudná okolní krajina i samotné vojenské prostředí začíná ožívat Senglovými vzpomínkami, představami, sny a halucinacemi, k nimž si citlivý branec dopomáhá nejrůznějšími psychotropními látkami, oblíbenými stejně mezi pařížskou bohémou jako v krvavé kuchyni vojenské medicíny obydlené pološílenými lapiduchy.

Nejhlubším Senglovým tajemstvím je ale obsedantní obraz Valense, hrdinova bratra, milence i dvojníka, kterému jako předloha nejspíše posloužil některý z Jarryho blízkých přátel. Jediný (singulum) se v něm odráží jako v jiném, aby se jej nakonec v parodii na osudové milostné splynutí dotkl a jak se patří zešílel.

Jedním z mnoha literárních prostředků, které Jarry využívá k vytvoření plastičtějšího textu je napětí mezi vypravěčem a hlavním hrdinou. Děj je sice vyprávěn v třetí osobě, avšak tu a tam jakoby probleskovala místa, kde si hrdina Sengle dělá poznámky pro pozdější literární zpracování svých zážitků. Jednou je Sengle dokonce zmíněn jako skutečný autor knihy, což ovšem rozehrává ve čtenáři sérii metatextových úvah, neboť Sengle je na konci příběhu zařazen mezi méně příčetné.

V rafinovaně členitém textu se narativní pasáže mísí s nejrůznějšími filozofickými, literárními i pseudovědeckými úvahami a s popisy bdělých i skutečných snů a vidin (odtud pak samotný název knihy). Histologie se zde bez nejmenších potíží prolíná s metafyzikou a syrové kusy myšlenek se před vnitřním zrakem génia proměňují v uspořádané organické tvary prapodivné logiky. Brilantní je zejména kapitola nazvaná "Consul Romanus", v níž se Jarryho barvitý jazyk noří do podzemního snového jezírka. Zajímavá je také kapitola "Hovory vrahů", jejíž název již naznačuje, že půjde o mistrně zachycené výměny pařížských intelektuálů pod vlivem opojného hašiše. Tato zábavná konverzace překypující slovními hříčkami a táhnoucí se přes několik stránek je jako vystřižená z Kerouakových nebo Corsových drogově zenových rozhovorů. Stále šílenější ukázky černého humoru a výplody bezuzdné fantazie zase připomenou Burroughsovy halucinační improvizace, tzv. čísla (routines).

Jarryho nepochybně fascinovala "tvůrčí" činnost nevědomí. "Podivně a přesně vyvážená literární díla Sengle vytvářel za patnáctihodinových spánků poté, co dobře pojedl a popil. (…) každá molekula tu vykrystalizovala v souladu s celkovým systémem a s oživujícími hierarchiemi jako buňky v těle." Přesto se nepoddal lákavé představě, že by mohl samotné produkty nevědomí vydávat za umění. Naopak si dal záležet, aby snovou i bdělou materii, která mu byla k dispozici, přepracoval v precizní literární dílko okouzlující svou prostotou, srozumitelností a smyslem pro detail.

České vydání je doplněno poměrně podrobnými vysvětlivkami a doslovem, dá se pohodlně vstrčit do pfinanční kapsy, jen jeho nepříliš vkusná obálka by mohla možná odradit a tím pádem i ochudit některé citlivější čtenáře, což je u takto zajímavého klasikova románu, který příště vyjde nejdříve za několik desítek let, škoda.