Kourouma, Ahmadou: Allah nemusí

Kourouma, Ahmadou
Allah nemusí

ukázka beletrie zahraniční

Román autora pocházejícího z Pobřeží Slonoviny získal mnohá ocenění. V roce 2003 vyšel česky pod názvem Alláh není povinen.

Ahmadou Kourouma
Ahmadou Kourouma se narodil v roce 1927 v Pobřeží slonoviny. Pracoval v pojišťovně a později v bance. Jeho román Les Soleils des indépendances vyšel nejprve v Kanadě (roku 1968) a potom roku 1970 v Paříži. Za svou třicetiletou kariéru napsal pouze čtyři romány - Les Soleils des indépendances, Monnè, outrages et défis, En attendant le vote des bêtes sauvages, z nichž ten poslední, Allah n´est pas obligé, získal v roce 2000 prestižní francouzskou cenu Renaudot a Prix Goncourt des lycéens.

Ahmadou Kourouma: Alláh nemusí
ukázka

Rozhodnul sem se. Konečnej a úplnej název mýho blábolu je Alláh nemusí být spravedlivý ke všemu, co se nachází na tomto světě. Konečně můžu začít kecat. 

Tak nejdřív… no… jmenuju se Birahima. Sem malej černoch. Ne proto, že sem black a kluk, to ne, ale sem malej černoch, protože mluvim špatně francouzsky. Tak je to. I kdyby sme byli velký, starý, Arabové, Číňani, bílí, zrzaví, nebo dokonce Američani, i když mluvíme trochu francouzsky, stejně všichni říkají, že mluvíme černošsky, sme pro ně furt malí černoši. To je pravidlo hovorový francouzštiny. 
… A za druhý… Ve škole sem nezůstal moc dlouho. Odešel sem v šestý třídě. Opustil sem svou lavici, protože všichni říkali, že škola nestojí za nic, že nestojí ani za prd starý báby. (Tak se říká v africké negerštině něčemu, co nestojí za nic. Říká se, že to nestojí ani za prd starý báby, protože prd starý báby je dost chabej a ubohej, navíc je tichej a moc nesmrdí.) Škola nestojí ani za prd starý báby, protože i s univerzitním diplomem se nemůžeme stát ošetřovatelem nebo učitelem v jedný ze zkorumpovaných banánových republik frankofonní Afriky. (Banánová republika je stát zdánlivě demokratický, ve skutečnosti je však řízený osobními zájmy a korupcí.) Ale dojít až do šestky není zas tak úžasný. Něco víme, ale ne moc; podobáme se tomu, čemu africký černoši říkají oplatka spálená z obou stran. Člověk už není tak divokej jako ostatní africký domorodci; nasloucháme a rozumíme civilizovaným černochům, kromě černých Angličanů a Američanů z Libérie. Ale nevíme nic o geografii, gramatice, časování, dělení a slohový kompozici; neumíme tak lehce vydělat peníze jako státní úředníci v ztracený a zkorumpovaný republice, jako je Guinea, Pobřeží slonoviny atd. atd.
… A za třetí… Sem drzej, nezdvořilej jako kozí bradka a mluvím dost sprostě. Neříkám jako africký kravaťáci doprdele, kurva, prevít. Používám slova jazyka Malinků jako foforo (foforo znamená přirození mýho otce nebo otce nebo tvýho otce), gnamokodé (gnamokodé znamená zasraně, kurva…) nebo Walahé (to znamená Ve jménu Alláha). Patřím k Malinkům. To je skupina černých domorodců, kterých je hodně na severu Pobřeží slonoviny, v Guineji a v jiných banánových a ztracených republikách jako Gambie, Sierra Leone, Senegal atd. 
… Za čtvrtý… Chtěl bych se omluvit, že k vám takhle mluvím. Ale sem jenom dítě. Je mi deset nebo dvanáct (před dvěma rokama babička říkala, že je mi osm a máma deset) a hodně mluvím. Slušný dítě poslouchá, nemluví… Nemele jako pták ve větvích fíkovníku. To je pro starce s bílým a hustým plnovousem. Jak říká přísloví: koleno nenosí klobouk, když je hlava na krku. To je vesnickej zvyk. Ale já už dlouho kašlu na vesnický zvyky, jasně že sem byl v Libérii, že sem kalašnikovem pokosil hodně lidí a dost sem se sjížděl kanifem a jinejma tvrdejma drogama. 
… Za pátý… Abych mohl vyprávět o svym zkurvenym životě, v hovorový, přijatelný francouzštině by se řeklo bordelu v životě, abych nemíchal homouše do sprostých slov, mám čtyři slovníky: Larousse, Petit Robert, Inventář lexikálních zvláštností francouzštiny v černé Africe a Harrap´s. Ty slovníky mám proto, abych v nich našel slova, ověřil sprosťárny a vysvětlil je. Je nutný je vysvětlit, protože tenhle můj blábol je pro všechny: tubaby (tubab znamená bílej), kolonisty, domorodý divoký černochy z Afriky a frankofonní týpky všeho gabaritu (gabarit znamená druh). Larousse a Petit Robert mi umožňujou hledat, ověřit a vysvětlit francouzský nadávky domorodým negrům z Afriky. Inventář lexikálních zvláštností francouzskym tubabum. Harrap´s vysvětluje pidginský nadávky každýmu frankofonnímu člověku, kterej vůbec neumí pidginsky. 
Jak sem ty slovníky získal? To je dlouhej příběh, kterej se mi teď nechce vyprávět. Teď nemám čas, nemám chuť ztratit se v nějakym blábolení. To je všechno. Faforo (prdel mýho otce)! 
… Za šestý… Je pravda, že nejsem chic a kdovíjak roztomilej, sem prokletej, protože sem ublížil matce. Když u domorodých afrických negrů rozzlobíš matku, a ta z toho vzteku umře, prokleje tě, si prokletej. A do konce života se ti nic nedaří. 
Nejsem chic ani roztomilej, protože mě pronásledujou gnamas několika lidí. (Gnama je domorodá negerská nadávka, kterou je třeba vysvětlit bílym Francouzům. Podle Inventáře lexikálních zvláštností francouzštiny v černé Africe to znamená stín, kterej z nás po smrti zůstane. Stín, kterej se stane samotnou podstatou, špatnou silou, která pronásleduje toho, co zabil nevinnýho člověka.) A já sem zabil hodně nevinných v Libérii a v Sierra Leone, kde sem bojoval v kmenový válce, kde sem se sjížděl tvrdýma drogama. Pronásledujou mě gnamas, všechno je ve mně zkažený. Gnomokodé (zasraně)! 

Tak to sem já. Není to veselej obrázek. Teď, potom co sem se představil, už budu fakt vyprávět o svym zasranym životě zatracence. 
Posaďte se a poslouchejte mě. A úplně všechno si zapište. Alláh nemusí být vždycky spravedlivý. Foforo (přirození mýho táty)! 

Než sem se vylodil v Libérii, byl sem dítě beze strachu a bez úhony. Spal sem, kde se dalo, kradl sem, kde se dalo a co se dalo, hlavně něco k jídlu. Babička mě celý dny hledala: tomu se říká děti ulice. Byl sem dítě ulice. Před tím, než sem se stal dítětem ulice, sem byl ve škole. Předtím sem byl bilakoro ve vesnici Togobala. (Bilakoro je podle Inventáře lexikálních zvláštností neobřezanej kluk.) Běhal sem v příkopech, chodil sem na pole, chytal myši a ptáky ve křoví. Pravej negerskej křováckej africkej fakan. Předtím sem byl kluk z chýše, jen s mámou. Předtím sem lezl po čtyřech v matčině chýši. Než sem chodil po čtyřech, byl sem v matčině břiše. Předtím sem byl možná vítr, možná had, možná něco ve vodě. Než vstoupíme do matčina břicha, sme něco jako had, strom, dobytek, chlap, nebo ženská. Říká se tomu život před životem. Žil sem život před životem. Gnamokodé (zasraně)!

První věc, která je uvnitř mě… správně ve francouzštině neříkáme uvnitř, ale v hlavě. Věc, kterou mám uvnitř nebo v hlavě, když myslím na matčinu chýši, je oheň, spálený uhlíky, žhavej oharek. Nevím kolik je to měsíců, co sem si spálil předloktí. (Spálit znamená podle Inventáře lexikálních zvláštností dusit na řeřavém uhlí.) Máma nepočítala moje roky ani měsíce; pořád trpěla, pořád brečela. 
Zapomněl sem vám říct něco důležitýho, velmi, strašně důležitýho. Moje máma chodila po zadku. Walahé (Ve jménu Alláha)! Po dvou půlkách zadku. Opírala se o ruce a levou nohu. Levá noha byla neduživá jako ovčácká hůl. Pravá noha, který říkala "moje hadí rozdrcená hlava", byla uříznutá, vředovitá. Vřed je podle mýho Larousse trvalá rána s vytékajícím hnisem. Tak se nazývá rána na noze, která se nikdy nezahojí a která nemocného nakonec zabije. Mámin vřed byl zabalenej do listů, schovanej ve starý sukni. (Zabalený znamená podle Larousse zabalený.) Pravá noha pořád visela ve vzduchu. Máma se pohybovala po kouscích, po zadku, jako housenka. (Po kouscích, to znamená náhlé zastavení, po kterym následuje brutální a stále se opakující začátek.) Já sem lezl po čtyřech. Vzpomínám si na to, můžu o tom vyprávět. Ale nerad o tom mluvím. Protože je to tajemství; protože, když to vyprávím, třesu se bolestí jako zbabělec, kterej se bojí upálení. Běhal sem, otáčel se na čtyřech, ona mě pronásledovala. Byl sem rychlejší než ona. Pronásledovala mě, pravou nohu ve vzduchu, chodila po zadku, po kouscích, opírala se o ruce. Šel sem moc rychle, moc daleko, nechtěl sem se nechat chytit. Skočil sem do žhavých uhlíků. Žhavý uhlí vykonalo svou práci, spálilo mi ruku. Spálilo paži ubohýho dítěte, jako sem byl já, protože Alláh nemusí být vždycky spravedlivý. Jizva je na ruce pořád; je pořád v mý hlavě a v mých útrobách, jak říkají černý Afričani, a je v mym srdci. Je pořád v mym srdci, v celý mý bytosti, jako pach mý matky. Mý tělo se nasáklo matčinym odpornym pachem. (Odporný znamená velmi ošklivý a nasákl znamená podle Larousse promočil.) Gnamakodé (kurva)! 
Teda když sem byl roztomilý dítě, v půli mýho dětství, byl tu vřed, kterej užíral a hnisal matčinu pravou nohu. Mou matku provázel vřed. (Provázet znamená doprovázet do nějakého místa.) Vřed provázel matku a nás všechny. A kolem matky a jejího vředu byl krb. Krb, kterej mi spálil ruku. Krb kouřil a prohrabával oheň. (Prohrabávat znamená promíchávat žhavé uhlíky, abychom oheň zvětšili.) Kolem krbu vázy. Samý vázy, vázy plný odvaru. (Odvar je roztok získaný po působení vařící vody na rostliny.) Odvar na omývání matčina vředu. Vzadu v chýši byla jedna váza vedle druhý. Mezi vázami a krbem byla matka a vřed na ubruse. Byl sem tu já, kouzelník, taky lovec a léčitel Balla. Balla byl léčitel mý matky. 
Byl to elegantní, skvělej chlap. Znal dost dobře zemi a věci. Alláh mu dal sto jiných štěstí, kvalit a neuvěřitelných možností. Byl to propuštěnec, tak se podle Larousse říká osvobozenýmu otrokovi. Byl to donson ba, tak se podle Larousse říká lovci, kterej už zabil černou šelmu a škodnou podle Inventáře lexikálních zvláštností. Byl to kafr, tak se říká člověku, kterej odmítá muslimský náboženství a kterej je plnej kouzel - podle Inventáře lexikálních zvláštností. Odmítl spálit svý bůžky, není teda muslim, nemodlí se pětkrát denně, nepostí se jeden měsíc v roce. Až umře, nesmí jít žádnej muslim na jeho pohřeb, nesmí bejt pohřbenej na muslimskym hřbitově. A nikdo zásadně (zásadně znamená přísně, nesvobodně) nesmí jíst to, co podřízl. 
Balla byl jedinej Bambara (Bambara je ten, kterej odmítl), jedinej kafr ve vesnici. Každej se ho bál. Měl krk, ruce, vlasy a kapsy plný grigis. Žádnej vesničan nesměl jít k němu domů. Ale ve skutečnosti k němu chodili, v noci a někdy i ve dne, protože uměl čarovat, ovládal tradiční medicínu, magii a tisíc dalších extravagancí (extravagantní je ten, co hodně překračuje míru). 
Všechno, co vyprávím a žvaním (žvanit znamená říkat hlouposti) a co ještě vykoktám, mě naučil on. Je třeba pořád děkovat stromu karité (Butyrospermum Parkii), pod kterym sme, když byla slušná úroda, nasbírali hodně dobrejch plodů. Vždycky budu Ballovi vděčnej. Foforo (pohlaví jeho otce)! Gnamokodé (kurva)! 
Matčina chýše se otvírala dvojími dveřmi: velký dveře vedly do pokoje, malý do takovýho výběhu. Tam sem lezl po čtyřech, všeho sem se chytal. Někdy sem upadnul na vřed. Mám řvala bolestí. Vřed krvácel. Máma řvala jako hyena, jejíž tlapy sou skřípnutý ve vlčí tlamě. Plakala. Stále jenom slzy, slzy v hlubině jejích očí, a nářky zaplňující hrdlo, které ji pořád dusily. 
"Přestaň brečet, přestaň fňukat," říkala babička. "Alláh udělal každýho z nás šťastnym, nebo nešťastnym. Stvořil tě s vředama. To on ti určil, abys žila tenhle svůj život na tom ubruse vzadu v chýši, blízko krbu. Musíme jen říct Alláh kubaru! Alláh kubaru! (Alláh je veliký). Alláh to nedělá bezdůvodně. Dneska tě nechává trpět, aby tě zejtra očistil a poslal tě do ráje, do věčného blaha."
Utřela si slzy, přestala naříkat. Zase sme začali normálně žít, začali sme si lézt na nervy. A jednou ráno si zase přestala hrát a plakala bolestí a dusila se naříkáním. 
"Místo naříkání by ses měla modlit. Alláh kubaru! Měla bys děkovat Alláhovi za jeho dobrotu. Poslal tě sem na zemi na omezený počet dní plných bolesti. Bolesti tisíckrát menší než je bolest pekelná. Pekelná bolest, kterou budou na věky snášet ostatní nízký a zlý zatracenci." 
Tak tohle babička říkala a žádala na matce, aby se modlila. Máma si osušila slzy a modlila se s babičkou. 
Když sem si spálil ruku, máma hodně brečela, nářky jí úplně nafoukly krk a hruď. Přišla babička i táta. Oba dva se rozzlobili, oba dva matce vynadali. 
"Je to další Alláhova zkouška (zkouška je to, co umožňuje posuzovat hodnotu člověka). Alláh ti slibuje blaženost ve svym ráji, a proto tě postihl ještě tady na zemi neštěstím."
Matka si osušila slzy, spolkla nářky a modlila se s babičkou. A máma a já sme zase začali hrát svou hru. 

Balla říkal, že dítě neopustí matčinu chýši kvůli smradlavýmu prdu. Nikdy sem se nebál matčinýho smradu. V chýši byly všechny možný pachy. Prdy, hovna, chcanky, vředová infekce, štiplavej kouř. A pachy léčitele Bally. Ale já sem je necítil, nechtělo se mi po nich zvracet. Všechny matčiny a Ballovy smrady mi docela voněly. Zvykl sem si na ně. Tomu říkáme přirozený prostředí, ve kterym žije každej z nás; matčina smradlavá chýše byla mym přirozenym prostředím. 
Je škoda, že nevíme, jakej byl svět před naším narozením. Ráno si snažím představit, co dělala matka před svym zmrzačením, jak zpívala, tancovala, normálně chodila, když ještě byla mladá. Babička a Balla mi řekli, že byla hezká jako gazela, jako maska guro. Já sem ji viděl jen ležet nebo na zadku, nikdy na nohou. Určitě byla neodolatelná. Protože i po třiceti letech v hovnech a smradu, kouři, bolesti, slzách zůstalo ještě něco krásnýho pod rouškou její tváře. Když po tvářích nestékaly slzy, rozjasňovalo se v ní světlo. Něco jako poškozená perla (poškozená znamená pošramocená na okrajích). Zhnisaná krása jako vřed její pravý nohy, světlo, který bylo vidět v kouři a smradu chýše. Foforo! Walahé!
Když byla matka hezká a čistá, říkali jí Bafitini. Balla a babička jí tak říkali pořád, i když byla úplně zničená a na dně. Já, kterej sem ji vždycky viděl jen v zuboženym stavu posledního mnohotvarého a vícebarevného rozkladu, sem jí pořád říkal Ma. Jen Ma. Vycházelo to z mých útrob, jak říkají Afričani, z mýho srdce, jak říkají Francouzi. 
Babička říká, že se Ma narodila v Siguiri. Je to jedno z mnoha zkažených míst Guiney, Pobřeží slonoviny, Sierry Leone, kde kopáči a drtiči kamení nacházejí zlato. Dědeček byl velkym překupníkem zlata. Jako každej bohatej překupník si koupil hodně ženskejch, koní, krav a velkých naškrobených bubus. Ženy a krávy měly hodně dětí. Aby měl ženy, děti, telata, rodinu, dobytek a zlato kam uložit, koupil a postavil hodně chýší. Dědeček měl chýši ve všech vesnicích, kde byli i jiný dobrodruzi a obchodníci se zlatem. 
Babička byla jeho první ženou, matka jedno z jeho prvních dětí. Proto poslal babičku do vesnice, aby řídila rodinnou koncesi. Nenechal ji ve zlatonosných vesnicích, kde bylo hodně zlodějů, vrahů, lhářů a překupníků. 
Dalším důvodem, proč babička zůstala ve vesnici, bylo, že chtěla zabránit tomu, že by matka umřela na infarkt a konečný zhnisání vředu. Máma říkala, že ji bolest určitě zabije v noci, kdy tam babička nebude. 
Babička měla mámu hodně ráda, ale nevěděla datum jejího narození, nevěděla ani den jejího narození. V noci, kdy matku porodila, byla dost zaneprázdněná. Balla mi vysvětlil, že to není důležitý a nikoho nezajímá datum a den narození vzhledem k tomu, že sme se všichni narodili toho či onoho dne v tom či onom místě a že všichni umřeme jednoho či onoho dne a v tom či onom místě, abychom byli všichni zakopaný pod stejnym pískem, zase se setkali s předky a poznali nejvyšší Alláhův soud. 
V noci, kdy se matka narodila, byla babička moc zaměstnaná taky kvůli špatnym znamením, který se objevovaly skoro všude na světě. Tý noci bylo hodně špatných znamení na nebi i na zemi, jako třeba řvaní hyen v horách, houkání sov na střechách chýší. To všechno předpovídalo, že matčin život bude hrozně a příšerně nešťastnej. Posranej, útrpnej a prokletej atd. život. 
Balla řekl, že sme obětovali, ale ne dost, abychom zažehnali zlej osud mý matky. Alláh a duše předků ale vždycky nemusí oběti přijmout. Alláh si dělá, co chce; nemusí vyslyšet (vyslyšet znamená dát svůj souhlas) všechny modlitby chudáků. Duše si dělají, co chtějí. Nemusí poslouchat našeptávání modlitebníků. 
Babička mě zbožňovala, mě, Birahimu. Byl sem její miláček. Měla mě radši než všechny ostatní vnoučata. Vždycky, když jí někdo dal kostku cukru, dobrý a sladký manga, papáju a mlíko, bylo to pro mě, jen pro mě. Nikdy to nejedla. Schovala je do kouta svý chýše, a když sem se vrátil zpocenej, unavenej, žíznivej, hladovej jako opravdovej grázl z ulice, tak mi to dala. 
Když byla máma mladá, čistá a hezká jako šperk, žila ve vesnici, kde dědeček obchodoval se zlatem, kde byli malý zlodějský parchanti, který znásilňovali a zapichovali ještě neobřezaný mladý holky. Proto na nic nečekala. Hned po prvním harmattanu se vrátila do vesnice, aby se nechala obřezat, a stala se tak dívkou, což se dalo jednou za rok, když foukal severní vítr. 
Nikdo ve vesnici Togobala předem nevěděl, kde se bude obřízka konat. Při prvním zakokrhání vychází holky ze svých chýší a husím pochodem (husí pochod znamená jedna za druhou) vstupujou potichu do buše. Přichází k místu obřízky ve chvíli, kdy je slunce nejvejš. Člověk tam nepotřebuje bejt, aby věděl, že se tam holkám něco uřezává. Něco uřízli i mý matce, ale naneštěstí jí nepřestala téct krev. Krev jí tekla jako rozvodněná řeka. Všechny její kamarádky krvácet přestaly. Maminka tedy měla umřít při obřízce. Je to tak, to je cena při každym obřadu obřízky, duch buše si vybírá jednu z obřezaných dívek. Duch ji zabíjí, nechává si ji jako oběť. Pohřbí ji tam v houštině, je to vždycky ta nejhezčí, ta nejhezčí obřezaná. Maminka byla nejhezčí z dívek stejně starých. Proto si ji duch buše vybral, aby ji dovedl smrti. 
Obřezávající čarodějnice byla z kmene Bambarů. V naší zemi Horodougou sou dva kmeny - Bambarové a Malinkové. My máme rodiny Kouroumů, Cissoků, Diarrů, Konaté atd., sme Malinkové, muslimové. Malinkové sou cizinci. Už je to dávno, co přišli z údolí Nigeru. Malinkové sou dobrý lidi, který vyslyšeli Alláhova slova. Modlí se pětkrát denně, nepijí palmové víno a nejí prasata ani zvěřinu podřízlou kafrem kouzelníkem jako je Balla. V dalších vesnicích bydlí Bambarové, uctívači, kafrové, nevěřící, kouzelníci, divoši, čarodějníci. Bambarům se taky někdy říká Lobiové, Senufové, Kabiové atd. Před kolonizací byli nahý. Říkalo se jim nahý lidi. Bambarové sou praví domorodci, praví bývalí vlastníci země. Obřezávačka byla z kmene Bambarů. Jmenovala se Moussokori. A když Moussokori viděla, jak máma krvácí, jak umírá, bylo jí to líto, protože máma byla tehdy moc krásná. Hodně uctívačů neznalo Alláha a sou pořád hodně zlý, ale některý sou dobrý. Obřezávačka měla dobrý srdce a pracovala. Svým čarodějnictvím, svým uctíváním, modlitbami mohla vyrvat mámu ze spárů zlýho vražednýho ducha buše. Duch přijal uctívání a modlitby obřezávačky a máma přestala krvácet. Byla zachráněná. Dědeček a babička, všichni ve vesnici byli šťastný a všichni se chtěli odměnit, chtěli obřezávačce hodně zaplatit; ona odmítla. Rázně odmítla. 
Nechtěla peníze, dobytek, kolu, proso, víno, oblečení nebo kauri (kauri je mušle pocházející z Indického oceánu, která hrála a ještě hraje významnou úlohu v tradičním životě a slouží hlavně jako platidlo). Protože se jí máma zdála velmi krásná, chtěla ji vdát za svýho syna. 
Její syn byl lovec, čaroděj, uctívač, kouzelník, kafr, kterýmu nikdy nesmíme dát za ženu zbožnou muslimku, která četla Korán, jako moje máma. Všichni ve vesnici řekli ne. 
Vdali mámu za mýho otce. Protože byl můj otec matčin bratranec; protože byl syn vesnickýho imáma. Obřezávačka čarodějnice a její syn, kterej byl taky kouzelník, se teda velice rozzlobili, hrozně se rozzlobili. Prokleli matčinu pravou nohu, koroté (to je podle Inventáře lexikálních zvláštností jed působící na dálku na příslušnou osobu), džibo (to je velmi silné, velmi mocné kouzlo s neblahým účinkem). 
Když se matka vdala a poprvý otěhotněla, začal na její pravé noze klíčit malý černý bod, velmi malý černý bod. Černý bod ji začal bolet. Propíchli ho. Otevřela se malá rána; pečovali o malou ranku; neuzdravila se. Ale začala se jí nafukovat noha, nafukoval se jí kotník. 
Neztráceli čas, šli k Ballovi, šli ke kouzelníkovi, vidoucím, maraboutům; všichni řekli, že za to může obřezávačka a její syn, že to oni ji uhranuli. Šli do vesnice obřezávačky a jejího syna. Bylo ale moc pozdě. 
Mezitím obřezávačka umřela, umřela stářím a už byla pěkně pochovaná. Její syn lovec byl zlej. Nechtěl nic slyšet, nic pochopit, nic přijmout. Byl opravdu zlej jako opravdovej uctívač, Alláhův nepřítel. 
Máma porodila mou starší sestru. Když se moje sestra naučila chodit, začala chodit nakupovat, a protože rána stále hnisala, odvezli mámu do okresní nemocnice. Bylo to před nezávislostí. Ve špitále byl bílej doktor, tubab s třema prýmkama na ramenou, hlavní ošetřovatel, porodní bába a hodně dalších černých, kteří měli všichni bílý košile. Všichni černý s bílejma košilema byli úředníci placený koloniální vládou. Ale proto, aby byl úředník na nemocnýho hodnej, musel mu nemocnej přinést kuře. To byl v Africe vždycky takovej zvyk. Máma dala kuřata pěti úředníkům. Všichni byli na mámu hodný, všichni se o ni dobře starali. Ale matčina rána s obvazem a manganistanem místo toho, aby se vyléčila, pořád hodně krvácela a hnisala. Kapitán doktor říkal, že odoperuje matčinu nohu, uřízne ji až ke kolenu a všechno uhnilý hodí psům ze skládky. Naštěstí hlavní ošetřovatel, kterýmu dala máma kuře, o tom mámě řekl. 
Řekl jí, že její nemoc není nemoc pro bílý; je to nemoc pro Afričana, černýho a divokýho negra. Je to nemoc, kterou doktor, věda bílých, nemůže vyléčit. "Tvou ránu můžou zahojit jedině kouzla a čáry. Jestliže ti kapitán odoperuje nohu, umřeš, celá umřeš, umřeš úplně jako pes," řekl ošetřovatel. Ošetřovatel byl muslim a nemohl lhát. 
 

Překlad © Anna Hergetová a Erik Lukavský
Z francouzského originálu Allah n'est pas obligé (Seuil, Paříž 2000) vybrali a přeložili Anna Hergetová a Erik Lukavský.
Román vyšel r. 2003 česky v překladu P. Komerse pod názvem Alláh není povinen (Mladá fronta).

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3725x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce