Vzdálenost je podmínkou touhy
(nebo Miluji slova, muže a ženský humor)
říká francouzská spisovatelka Camille Laurensová, která se stala hlavní hvězdou letošního ročníku pražského knižního veletrhu

Když před dvěma lety vyšel ve Francii román V náruči mužů, zabublalo to v jinak relativně klidných vodách francouzské literatury vzrušením a jméno Camille Laurensové se objevilo na předních stránkách všech literárních magazínů. Svou útlou knížkou vzbudila jak zájem kritiky, která na jedné straně nešetřila superlativy (Prix Fémina za rok 2000) a na druhé román šmahem označila za červenou knihovnu, tak i čtenářů obojího pohlaví a nejrůznějších generací (cena gymnazistů v rámci Prix Renaudot). Pozadu stran zájmu nezůstali ani čeští čtenáři. Mohl se o tom přesvědčit každý návštěvník letošního Světa knihy. Hlavní konferenční sál v Průmyslovém paláci na pražském Výstavišti byl při setkání s autorkou nabitý k prasknutí a autogramiáda trvala bezmála dvě hodiny.

Camille Laurensová (1957), vlastním jménem Camille Ruel-Méziersová, rodačka z Dijonu, působila až do loňského roku jako profesorka francouzského jazyka a literatury v Normandii a dvanáct let také v Maroku. Dnes se věnuje výhradně vlastní tvorbě a žije na jihu Francie. Román V náruči mužů je její sedmou a současně nejúspěšnější knihou.
Camille Laurensová o sobě s oblibou říká, že má ráda slova a že slova její city opětují. Podle toho, s jakou lehkostí a elegancí jimi vládne, to musí být pravda. Camille Laurensová má ráda také muže. A právě tyto dvě životní lásky jsou tématem jejího románu V náruči mužů. Autorka v něm opěvuje touhu, kterou v ní silné pohlaví budí, přitom nešetří mužské nedostatky, které však v jejích očích "pány tvorstva" polidšťují. Svou otevřeností rozdělila čtenáře na dva tábory: na ty, kdo éterickou autorku skrz její dílo začali zbožňovat, a na ty, kdo se cítí osočení.

Vaše kniha si získala spoustu příznivců mezi muži (kterým ostatně vaše hrdinka knihu na prvních stránkách adresuje), ale i mezi ženami. Důvody této přízně však jsou takříkajíc protichůdné: pánové váš román čtou jako láskyplnou oslavu mužství, ženy se ztotožňují s vaší hrdinkou a obdivují, jak dokonale jste jejím prostřednictvím vmetla mužům do tváře všechny jejich nešvary. Jak je to ve skutečnosti? Oslavujete muže, nebo se jim posmíváte?
Chtěla jsem napsat román, který by byl jakýmsi milostným vyznáním. Chtěla jsem mužům říct, že mě jako ženu přitahují, že je mám ráda, že chci, aby mi s nimi bylo dobře. Zároveň neuznávám rčení, že láska je slepá, a tak jsem se rozhodla ukázat, že muže vnímám se vším všudy, s jejich klady i zápory, z čehož mohly vyplynout některé pasáže, které nejsou všem úplně po chuti.
Pokusila jsem se - a zřejmě se to podařilo - vyjádřit pocit propasti, která existuje mezi muži a ženami a z níž může pramenit řada nedorozumění, často nepřekonatelných.
Rozdíl v reakcích však nebyl jen mezi muži a ženami, zaznamenala jsem rozdílné reakce i u mužů. Někteří se cítí knihou přímo oslovení, píší mi dopisy, svěřují mi své životní osudy a děkují mi. Jsou ale i tací, kteří text berou jako útok na své mužství, cítí v něm víc ironie, než v něm je...

Jeden český kritik se na začátku minulého století nechal slyšet, že žena svou literaturou utváří muže k obrazu svému, stejně jako si předtím muž vychoval generace nových zjemnělých žen tím, že na papír přenesl své představy o ní. Je takový výchovný záměr i ve vaší knize?
Muži se po staletí v literatuře pokoušeli ztělesnit jakýsi svůj ženský ideál, jakési věčné ženství. Já měla chuť udělat něco podobného, jenže v opačném gardu, takže tam určitě stopa výchovy bude. Ale záměr v tom nebyl. Všechno, co se týká vztahů mezi pohlavími, prochází neustálými proměnami. Je tedy možné, že v mé knížce jsou momenty, které by mohly napomoct změně k lepšímu. Ovšem to platí jen za předpokladu, že muži nebudou můj text brát jako kritiku, útok. Jakmile totiž muž cítí kritiku, má pocit, že je odmítaný, uzavře se do sebe a nic s ním nehne. Byť nechápu, jak se nějaký muž může z mé knihy cítit odmítnutí. A jsou takoví.

Většina vašich mužských čtenářů je ohromená tím, jak "mužsky" dokážete vidět svět, jak jim rozumíte. Je to vaše přirozenost, nebo jen autorská stylizace?
Těžko říct. Jedno ale vím jistě a myslím, že to mohu tvrdit o komkoliv: řečeno s Freudem každý v sobě máme ženskou i mužskou stránku svého já. Jiná věc je - a tady mohu mluvit jen za sebe - že já osobně svou mužskou stránku cítím velice silně. Nebo jinak: myslím, že se dokážu docela dobře přenést do mužského světa, představit si mužské uvažování, což mimo jiné souvisí s tím, že v mužích vzbuzuji důvěru, že si se mnou rádi povídají, rádi se mi svěřují. Takže mi vlastně nenásilně pomohli najít polohu pro psaní V náruči mužů. Je v tom tedy oboje. Je ve mně cosi mužského, každopádně určitá schopnost vcítění, porozumění - a to i přesto, že se cítím velice ženská - a pak jsou v tom zkušenosti, které jsem načerpala z rozhovorů s muži.

Nápadná je také formální stránka vašeho textu. Kniha je rozdělená do více či méně krátkých a velice sevřených kapitol, které na sebe často berou až experimentální podobu. Kupříkladu, když Camille sestavuje portrét otce pouhým výčtem vět, které od něj jako dítě slýchala.
Řekla bych, že píšu velice klasicky. Mám ráda sedmnácté století. Z toho vyplývá moje slabost pro krátké formy. Mám v textu ráda sevřenost, naopak rozvláčnost a patos jsou mi cizí. Zřejmě se na mně podepsala protestantská výchova. Možná i proto je můj styl přísný, místy snad až suchý. To nic nemění na tom, že někteří kritikové v něm objevili nálož patosu a šmahem mou knihu odsoudili do červené knihovny.
Je to legrace, že jednu knihu lze číst tak protikladnými způsoby.

Existuje podle vás něco jako ženská a mužská literatura?
Nemyslím si, že by existovalo něco jako ženské psaní. Určitě i proto, že pojem ženské psaní má vždycky pejorativní nádech. Všechno, co můžu říct, je, že jsou zkrátka ženy a muži, kteří píší, a případné odlišnosti vyplývají z rozdílu mezi pohlavími. Ten je ostatně i námětem mojí knihy. Neřekla bych ale, že podle stylu poznáte, jestli knihu psal muž, nebo žena. Třeba když vyšla moje první kniha, kritici si mysleli, že jsem muž. Jméno Camille je ve francouzštině ženského, ale i mužského rodu. Soudím proto, že z mého psaní nepoznali, že jsem ve skutečnosti žena.

Cítíte se jako feministka?
Nevnímala jsem to tak, když jsem V náruči mužů psala. Tehdy pro mě bylo důležité, že píšu román, cosi vrcholně subjektivního. Když jsem pak ale viděla reakce ženských čtenářek - řada z nich se s mou hrdinkou ztotožnila - uvědomila jsem si, že jsem podvědomě vyjádřila určitou ženskou intimitu, pocity, které důvěrně zná řada žen.
Cítím se feministkou, ale ne ve smyslu velké, bojovné feministické éry 50. či 70. let - přestože nezastírám, že toto období bylo pro ženské uvědomění velice důležité a že za to, nakolik rovnoprávně se dnes ženy mohou chovat, vděčí právě někdejším bojovnicím. Jenže právě s onou myšlenkou boje, války mezi pohlavími se nedokážu ztotožnit. Myslím, že jsme měli dost času ověřit si, že mezi muži a ženami existuje nepopiratelná psychická odlišnost, a připadá mi lepší i zábavnější snažit se najít způsob, jak spolu přes onu vzdálenost být, komunikovat, než vykřikovat: "Nepotřebuji tě!", a zůstávat každý ve svém koutě.
Vždyť právě vzdálenost je podmínkou vzájemné touhy a rozhodně není v našem zájmu snažit se ji zcela překlenout. Přitažlivost spočívá v tom, že o druhém řadu věcí nevíme a vlastně si je můžeme jen představovat.

Vaše hrdinka se ale rozhodne tohle neznámo rozkrýt. Rozhodne se svést muže-psychoanalytika tím, že mu o sobě naopak všechno řekne...
Pravda, vypadá to trochu jako paradox, ale vlastně to byl z mé strany jakýsi pokus. Chtěla jsem zjistit, co zůstane, když se ty dva vzdálené břehy spojí. Jestli nás ten druhý může milovat takové, jací jsme, nebo zda jsme odkázaní k tomu milovat pouze své idealizované představy. Co je to láska? Zda jsme schopni milovat druhého v celé jeho nahotě, v podobě, která je nejblíž pravdě?

Už tedy znáte odpověď?
Ne. Právě se o ni pokouším v románu, který zrovna píši. Ale začínám mít dojem, že je to jedna z těch otázek, které mají zůstat bez odpovědi. S oblibou se držím zásady: Skutečnost, že na nějakou otázku neexistuje odpověď, nebrání klást další otázky. A já kladu otázky. Nemám žádné teze. Často se mě ptají: Co tím myslíte, co tím chcete říct? Jenže já nedokážu dát jednoznačnou odpověď, definici ve smyslu: muži jsou takoví a ženy makové.

Vraťme se ještě trochu k feminismu, respektive k feminismu v literatuře. V 50. letech ženy psaly proto, aby si vydobyly právo být jako muži, v letech 70. naopak bojovaly za to, aby mohly naplno přiznat svou ženskost. Jaká je podle vás v tvůrčí oblasti situace dnes?
Řekla bych, že v literatuře, nebo v jakékoliv tvůrčí oblasti, vládne mizogynství. Muži rádi hlásají, že zbožňují nějakou ženu, nebo ještě spíše ženy. Jenže, co to je mít rád ženu/ženy? Podle mě by v tom měla být ochota nechat ji svobodně se projevovat. V tomto ohledu si myslím, že máme ještě co dělat a že rovnoprávnost mezi pohlavími nenastane zítra. Připadá mi docela normální, že ženy v literatuře mluví o svých intimních věcech, jako to činí muži, ale mužům to u žen většinou připadá hloupé. Proč? Protože to nejsou oni. Protože je jim to cizí. Jenže mně zase připadá hloupé vidět jako hloupé něco, co je jen jiné.

Máte nějaké literární vzory? Ve francouzské literatuře jsou velice silné intimní výpovědi žen: Deníky Anais Nin, Colette, Simone de Beauvoir...
Nemůžu říct, že bych se cítila s někým vysloveně spřízněná. Anais Nin mám ráda, alespoň některé pasáže, ale neřekla bych, že mě výrazně ovlivnila. Když se vrátím k svému oblíbenému klasicismu, musím přiznat, že jsem milovnice Racina. Myslím, že ovlivnil veškeré moje uvažování o lásce o milostné touze, o vášni, o žárlivosti. Mám ráda moralisty, úvahy o člověku v krátkých formách - maximy, aforismy. Takže La Rochefoucaulda, La Bruyerea...

To jsou samí muži...
To je pravda, ale nerada bych zapomněla na madam de La Fayette. Její Kněžna de Cleves je naprostý skvost. Mám ale i "svoje" mladší autory: Flaubert, Proust. Naproti tomu Simone de Beauvoir znám málo, četla jsem pár věcí, ale nijak zvlášť mě neoslovila. Mám problém říct, jestli je to ještě žena, nebo už muž.
Abych tedy shrnula svůj ideál: mám ráda sevřenost a výstižnost, ale nerada bych působila puritánsky. A s velkou oblibou si hraji se slovy.

Když se mluví o hře, evokuje to často humor. Ten jako by v literatuře byl pořád - až na některé řídké výjimky - doménou mužů...
Podle mě mají ženy velký smysl pro humor. Přesto, jako by proto, aby je někdo bral vážně, musely vážně i psát.
Možná je to dobrý příklad tvůrčí nerovnoprávnosti. Třeba by to mohlo být náplní další etapy emancipace ženy, jak jste se ptala: boj za práva ženy-humoristky.
Hana Zahradníčková, rozhovor vyšel ve zkrácené podobě v týdeníku Týden