Laurensová, Camille: V náruči mužů (in Host)

Laurensová, Camille
V náruči mužů (in Host)

recenze beletrie zahraniční

Kniha V náruči mužů přinesla spisovatelce poprvé významný komerční úspěch a také jedno z prestižních ocenění - literární cenu Femina.

 

Camille Laurensová: V náruči mužů. Překlad Alexandra Pflimpflová, Euromedia Group k.s. - Odeon, 2002

Odeonská řada Světová knihovna se profiluje výběrem současných titulů, na jejichž úspěch se dá předem vsadit. Nutno dodat, že nakladatelství se většinou knihám věnuje i poté, co je "porodí", což u nás bohužel ještě není až tak zvykem. V případě této knihy se propagační omáčka povedla: autorka přijala pozvání na pražský květnový Svět knihy, čímž přilákala zájem médií. Čtení z právě vydaného románu v podání herce Michala Pavlaty, jenž věrohodně předvedl, jak se mu osobně text líbí, a skvěle přednesl dobře vybrané pasáže, jistě navnadilo stovku posluchačů ke koupi. Tito vyvolení totiž měli příležitost přenést se přes předsudky, které odradí náhodného zájemce v knihkupectví: vždyť tady píše nějaká ženská o "náruči mužů", to zase bude… Raději dál.

Ovšem podívejme se na tu knížku v oranžovo-růžové obálce opatrně zblízka. Originál vyšel roku 2000 ve Francii, je to autorčin sedmý a nejúspěšnější titul. Laurensová debutovala v roce 1991 románem Index. Kniha V náruči mužů přinesla spisovatelce poprvé významný komerční úspěch a také jedno z prestižních ocenění - literární cenu Femina.

Text nese označení román, avšak jeho struktura není tak jednoznačná. Kniha obsahuje mimojiné i příběh: ten ji otevírá, uvádí, posléze zůstává v pozadí a autorka se k němu vrací, aniž by však někam spěl - ale ano, na konci knihy se skutečně končí. Vypravěčka Camille totiž v závěru nutí svého vyvoleného muže, psychologa, jehož si na počátku vybrala jako lásku na první pohled a pod záminkou psychoanalýzy ho pravidelně navštěvuje a ty návštěvy ji přimějí zpytovat, pitvat výhradně vlastní vztahy k mužům, na konci teď už i našeho příběhu ho tedy nutí, aby prohlédl (Vážně si myslíte, že chodím dvakrát týdně poslušně sama na "manželskou terapii" jen proto, abych se pokusila dát věci do pořádku, abych poslepovala trosky? Chodím sem, protože mám schůzku - chodím, abych měla schůzku, protože vás potřebuju… - s. 183). Takže: tématem budou muži. Stále však není důvod k obavám: když v druhé kapitolce autorka ústy své vypravěčky sumíruje: Bude to kniha o mužích… (s. 10), uvádí v zápětí na pravou míru čtenářovy případné pochyby: Nebudu ženou z knihy… (s. 10). Brzy se dozvíme i to, proč Camille (v tomto případě ztotožněná s autorkou: v debatě na Světě knihy sama rozvila a potvrdila historku, již známe z knihy, z kapitoly Prastrýc - s. 37. Dokonce ji i odmítla sama číst.) není schopna s důvěrou komunikovat s ženami, mít přítelkyni. Autorka nicméně trochu klame i pseudonymem: Camille Laurens může ve Francii klidně být i mužské jméno. Což osvětluje i nakladatelovo váhání na s. 14: myslel si, že je žena…

Muži: pohled na ně zvnějšku a vhled do jejich nitra, ale žádná sociologická analýza, žádný psychologický rozbor, ačkoli se část textu tváří jako zpověď u psychologa. Jde jen o takovou iluzi. Vypravěčka někde s muži diskutuje, jinde je jen s nadhledem popisuje, případně je užije jako záminku k úvaze o sobě samé. Některé z uvedených důvěrně zná (Otec, Dědeček, Prastrýc, Manžel, André, Snoubenec, První láska, Přítel, Amal, Milenec…), jiné neměla možnost poznat, neboť neexistují (Bratr, Syn), o nějakých jen přemýšlí, jisté potká, ale oni si jí třeba nevšimnou (Nakladatel, Psycholog, Zpěvák, Herec, Muž ze snu, Profesor, Gynekolog, Spisovatel, Neznámý, Korespondent, Ježíš, Lékař, Psychiatr, Zapomenutý muž, Chodec, Chlap, Čtenář, Žák…). Každého ale zaměří, prostuduje, prohlédne: Líbím se mu? Co si o mně myslí? Skrze kapitoly s názvy tak maskulinně jednoznačnými tedy Camille Laurensová mluví především o sobě, o ženách, o tom, jak ony vidí ten druhý svět, jak ony touží najít objetí, pochopení.

Na stovku kapitol zcela nejednotného obsahu, z nichž některé mají název, jiné ne, a ty názvy se často opakují, má i rozdílnou délku: od tří řádků (o to výmluvnějších: s. 39) po dvě, tři stránky. Z ich formy autorka volně přechází do 3. osoby, mění úhel pohledu, čas vyprávění. Poznamená i odkaz na tematicky spřízněný text svého oblíbeného autora, ocituje pár veršů, tu je to St. John Perse, jinde T.S. Eliot… Jazyk ji fascinuje podobně jako téma mužů a jejich světa. Důsledkem je propracovaný, promyšlený jazyk, vyjádření často osekaná až na kost… Jinde se autorka najednou zastaví u napsaného slůvka, podívá se na ně z druhé strany, ráda formulaci doplní, upřesní, ovšem jen tak mimochodem, nenásilně, pokud, čtenáři, spěcháš, nezdržuj se.
K textu jako takovému tedy Laurensová přistupuje jako k matérii, s níž se dá volně pracovat, hníst ji a pozorovat podobně jako obsah. Kniha je seskládána z drobných textů různého charakteru, od takřka deníkových záznamů, smutných i legračních historek, vzpomínek tónu nostalgického i sarkastického až krutého, přes úvahy, zamyšlení, po pokus o definici výčtem charakteristických pojmenování (Co je to muž?… s.27) či třeba vyjmenováním oblíbeného výraziva (Otec, s.76) anebo jinde nakupením historek z černé kroniky (s. 162: Silné pohlaví). Hlavní linie střípků děje, tedy vzpomínek, dodržuje jistou chronologii, i když bez valné disciplíny.

Český překlad vcelku dobře vystihuje vyznění textu: je čtivý, zachovává autorčin pestrý vyjadřovací rejstřík, výstižně zachycuje její pojmenovávací váhání. Snad nebylo nutné dovysvětlovat polopaticky název, jenž v originále zní trochu záhadněji (je to ovšem citace ze známého písňového textu). Někde se vecpaly pozůstatky francouzštiny, bylo by se vyplatilo nevsadit na první ekvivalent ze slovníku (jakmile někam přijde, kamkoliv jde,… - s.11; sňatek uzavřou… v liduprázdné radnici - s.22; míří s revolverem - s. 44; upadla do vědomí - s. 163 /správně: do bezvědomí/; on jí cucá kočičku - s. 166, rukou osahal - s. 167; každý vidí světlo v jiném - s. 167 /správně: v tom druhém/; má brýle s oprýskanou obroučkou - s. 242 /správně: s obroučkou z želvoviny/). Příliš nesedne volba ekvivalentu chlap pro výraz le particulier v kapitole naaranžované jako citace z inzerátů. Nebo překlad slova "reconnaissance", s nímž si autorka pohrává ve dvou textech, již za sebou následují, v češtině hra zůstává utajena, protože jednou je výraz převeden jako poznání, o stránku dál pak jako vděčnost (oba jistě vytrženě správně, ovšem cosi se tu vytratilo…) - s. 178. A další, víceméně však drobnosti, jejichž význam potlačil ten zmíněný skvělý Pavlatův přednes: nahlas český text zní pěkně, a to jistě ocenila i autorka, jež zmiňovala, jak si sama své psaní předříkává, aby našla správný tón.

Takže klid: román V náruči mužů není ani červená knihovna, ani v posledních letech ve Francii oblíbený žánr literární pornografie, ani psychologické koumání v mužském libidu. Je to pěkně, kultivovaně napsané, netlachá se tu o údělu žen ani o ješitnosti mužů. Laurensová nepíše jednoznačně pro ženy, i když čtenářky si jistě přijdou na své. Zkrátka autorka, jež umí naznačit hloubku citů a prožívání, ale neobtěžuje.

 

 

© Jovanka Šotolová
vyšlo v příloze Světová literatura revue Host
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a časopisu Host

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 92 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%čtenáři

zhlédnuto 3796x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce